Podivíni v knihkupectví: Kouzlo knih láká velice svérázné zákazníky

Lásku ke knihám jsem musela zdědit po mamince. Ta byla sečtělá tak, až to děsilo. Měli jsme obrovskou knihovnu a panelákový pidibyt byl od podlahy ke stropu plný důmyslně udělaných polic, kde se vzorně seřazené knihy staly kulisou mého dětství. Četla jsem úplně všechno, co mi přišlo pod ruku. Dokonce ještě než jsem uměla číst, tak jsem popadla nějakou knihu a slovo (náhodné) z ní vybrala a pracně opsala, aniž bych tušila, co to vůbec obkresluji. A pak jsem hrdě šla za mámou nebo tátou a ukázala jim, jak umím „psát“ a co že jsem to vůbec napsala.

Bohužel, vybírala jsem slova dlouhá a významu velmi zajímavého - jak taky může otec, který vaří polívku, sdělit malé pětileté cácoře, že obkreslila slovo vykořisťování (byla to nějaká učebnice dějepisu z roku 1958) a mezi válením nudlí a krájením pažitky ještě vysvětlovat, jak někdo někde někdy vykořisťoval dělníky? „Zkus nějaký kratší slovo,“ poradil mi otec, i rozběhla jsem se, vytáhla první obrovskou bichli a přinesla mu krasopisně obkreslené slovo syfilis (byl to výtisk Domácího lékaře). Je nabíledni, že tatínek mi posléze tuto kratochvíli zakázal.

Po základce byla knihovnická škola moji první volbou a po maturitě jsem nastoupila do Orbisu na Václavském náměstí. Na ta léta vzpomínám opravdu s láskou, byl tam výborný kolektiv, troufám si říct, že jsem v něm byla i oblíbena. Po svatbě jsem nastoupila v menším knihkupectví zde v okresním městě v kolektivu malém, ale neméně přátelském. Byly jsme tam samé „holky“ a vzpomínám na ty roky také v dobrém. Pak jsem téměř ohluchla (o tom jindy) a nedoslýchavá prodavačka, navíc knih, zboží to velice specifického na povídání o něm - to bohužel dál nešlo a musela jsem odejít.

Za ty roky jsem v knihkupectví potkala spoustu lidí. Sorta zákazníků je u knih poměrně specifická, protože je to „jiné“ zboží než třeba maso nebo vejce. Je třeba o něm vědět, znát, mít přehled, umět doporučit. Zákazníci byli vesměs vždy naprosto milí, vzdělaní a inteligentní lidé, nikdy jsem neměla žádný větší konflikt a tohle moje vzpomínání si v žádném případě neklade za cíl nějak shazovat zákazníky všeobecně. Naopak. Ovšem jakoby knihy lákaly větší procento podivínů a prapodivných existencí, než například železářství, že. Za ta léta jsme měli tyto podivíny pojmenované a rozškatulkované a když nějaký přišel, hádali jsme se, kdo je bude obsluhovat. Nebo aspoň hlídat, neboť se často obsluhovali zcela sami. Nebo taky plivali. Nebo chrchlali. Nebo brumlali. Nebo zpívali. Nebo zapisovali. Nebo běhali.

Záměrně se nechci zmiňovat o cizincích, zlodějích a bezdomovcích, kteří se dovnitř chodili ohřát, protože to by vydalo na samostatný článek. Zde jsou tedy za léta zkušeností mnou a kolegy pojmenovaní podivíni, které kouzlo knih snad nějakým nezdravým způsobem přitahovalo tak moc, že dovedli zcela potlačit nějaké své slušné vychování a způsoby a chovali se jak se chovali.

Paní Jábychtonapsalalépe

„Já bych to samozřejmě napsala lépe, vidíte, zde a zde - v tomto odstavci bych tuto větu zcela vynechala a zde - vidíte to? Toto slovo tam nepatří..“ Ano. Paní Jábychtonapsalalépe chodila každé pondělí a středu. V pondělí si zakoupila knihu - je jedno jakou - a ve středu ji přinesla s fixem zatrhanými odstavci a podtrhanými větami. Opravdu celé ty dva dny zřejmě nedělala doma nic jiného než zkoumala větu po větě, podtrhávala a přepisovala a pak nám to ukazovala a dokazovala. Prchali jsme před ní a v zázemí hráli kámen nůžky papír o to, kdo za ní půjde. Protože velký šéf bděl (pan Kanzelsberger st.) a jeho mottem bylo „náš zákazník náš host“, tudíž jsme neměli na výběr a někdo se paní Jábychtonapsalalépe věnovat musel. Trpělivě jsem s úsměvem přikyvovala jejím šíleným nápadům, když mi ukazovala vyškrtané a přepsané odstavce v Babičce (tam měla přejmenovaného Sultána a Tyrla na Hafa a Alíka - "To se přece lépe čte a vyslovuje!"). V Metráčkovi měla vyškrtanou celou Jitčinu atletickou kariéru ve vrhu koulí a vymyslela pro ni zcela nové odvětví: „Vrh koulí u žen mě odpuzuje. Já bych to napsala lépe takto - Jitka je nadějnou jezdkyní parkuru.“ (V tomto případě jsem neměla slov). Také ji velmi dráždilo příjmení hlavní hrdinky. „Pažoutová - já bych to napsala lépe, to přece není příjmení pro dívku - vidíte, zde, Jitka Novotná. To zní lépe.“

Odmítla jsem ji obsloužit jen jednou a naposledy, to když seškrtala mojí (a maminčinu) nejoblíbenější knihu Vejce a já od Betty MacDonaldové. Bytostně odporná jí totiž byla představa slepičí farmy, takže děj zasadila do prostředí pěstitelů růží (i název změnila na Růže a já) a Betty mimo pěstování růží po večerech s paní Kettlovou vedla čtenářský kroužek (sic!). Tatíka Kettleho vyškrtla z knihy zcela, protože „Tak hloupý člověk přece nemůže existovat“. Jo, milá paní Jábychtonapsalalépe, o tom bychom mohly dlouze polemizovat!

Čtenář strany 29

Drobný brýlatý chlapík chodil každý den. Každý den v devět nula nula. Zamířil k oddělení knih o zvířatech, vytáhl atlas vodního ptactva a nalistoval stranu 29. A vždy půl hodiny, skutečně přesně 30 minut, zíral na tu jednu stranu. Čtenář jedné strany nikdy nevynechal, jednou přišel se zlomenou nohou, jednou s příšernou chřipkou, kdy se v horečce potácel ke svému regálu a ke svému vodnímu ptactvu. Na straně 29 bylo vyobrazení volavky popelavé a nic jiného. Jen volavka popelavá ve vodě. Na tohoto tvora zíral svých třicet minut, poté atlas zaklapl a bez pozdravu odešel. Prvních pár týdnů jsme si mysleli, že atlasem listuje, že to je nějaký ornitolog amatér, ale když nám to začalo být divné, nenápadně vždy někdo z nás chodil kolem a nahlédl. A jen strana 29 a volavka popelavá. Každý den. Celý rok. Dva roky. Průšvih nastal, když se tento atlas konečně prodal. Nám ho bylo normálně líto a druhý den jsme čekali na devět nula nula. Přišel, zamířil, automaticky sáhl a nic. Sáhl podruhé, nic. Jeho milá volavka popelavá odlétla v igelitce jiného zákazníka.

Měli jste vidět ten cirkus, co dosud tichý a nenápadný chlapík ztropil. Jistě, napadlo nás, jestli nemůže trpět například poruchou autistického spektra, že tohle je jeho rituál. Navíc, když tam ječel a řval a válel se po zemi. Naštěstí ho nějaký pán poznal - to bylo docela obvyklé, byť nečekané - lidé se tam skutečně potkávali a znali se - také zajímavý fenomén, který by stál za hlubší prozkoumání - a zavolal jeho manželce. Takže byl ženatý a dokonce měl dvě děti - manželka přijela metrem s kočárkem s dvojčaty. Jen vrtěla hlavou s očima v sloup, něco mu řekla, pán vstal a ubrečený s manželkou odešel. Venku se uklidnil ze svého záchvatu a začal dokonce šišlat a usmívat se na holčičky v kočárku. Dívali jsme se za ním přes výlohu s ústy dokořán. Už nikdy nepřišel. Asi si našel jiné knihkupectví, kde měli jeho stranu 29.

Zpěvák knih

Vysoký, poměrně mladý a hezký kluk chodil nepravidelně, zato často strávil v prodejně celý den. A zpíval. Ale pozor - zpíval z knih. Náhodně vybraných. Měl krásný zvučný sytý baryton a hlavně hlasitý. To hlavně. Když přišel, už jsme věděli, co bude. S úsměvem pozdravil, někam namířil, něco vytáhl a na nějakou velice známou melodii - ty se různily zřejmě dle námětu knihy - začal pět začátek knihy. Vždy první stranu.

Zanotujte si v duchu třeba Ódu na radost. Na na na na na na na na na na na na náááá náááá..A on začal zpívat Děti z Bullerbynu: „Jmen-nu-ju-se Lisa-a-jsem-holka to-se ostatně pozná -podle jmééé-ééé-nááaaa.“ A takto tam mezi ostatními zákazníky, kteří na něj nevěřícně civěli, vyzpěvoval. Krásně. To skutečně všechna čest. Ale místo v nějakém chrámu nebo na podiu v knihkupectví za běžného denního provozu. Nevěděli jsme, co s ním máme dělat. Vyhodit, že zpívá? A ruší tím ostatní - no on je vlastně nerušil. Někteří se začali pohupovat v bocích a podupávat do rytmu.

Odzpíval nám ledasco. Přes Steelovou, Agathu Christie, Joy Fieldingovou. Stephena Kinga měl obzvláště v oblibě a doprovodná píseň ke Řbitovu zviřátek byla na melodii punkových Plexis a jejich řízného „To“ - „To! Pověděl a potom dí jim! Tadadadadadada, Lazar přítel náš už spí! Tadadadadadada“ Naproti tomu právě Kingův horor To doprovodil melodií české lidové písně Beskyde Beskyde. „Ty hrůůůzy, jež neměly, osmadvacet let skončit! Jestli potom skončili, začali, pokud vím! Či mohu říííííiiict lodičkou z listu noo..vin.“

Trpělivost s jeho pěveckým talentem došla vedoucí směny v jeden krásný den, kdy si náš trubadúr vybral Lolitu a poskytl nám všem nezapomenutelný zážitek zpěvu melodie z Tenkrát na západě - jak to přezpívala Špinarová - „Lolololo lo Lolita…Světlo mého života! Žár mých slabin - el o el i té ááááá.“ Paní vedoucí směny milého minstrela jemným, leč důrazným postrkáváním k východu doslova vhodila do dveří na fotobuňku, otevřely se a zavřely a náš truvér stál žalně v paprscích slunce a bylo mu jasné, že u nás si už nezazpívá. Ale upřímně - toho jsem měla docela ráda. Čert ví, proč chodil zpívat zrovna do knihkupectví. Takový obal od másla, nebo složení plesnivého sýra v supermarketu, kam se mohl náš trubadúr uchýlit, to přece jen tak hezky vyzpívané nevyzní.

Grafoman s lodním kufrem

To byl mužíček asi metrový, jinak se to nedá nazvat. Nebyl trpaslík nebo tak, prostě byl maličký. Chodil v teplákové soupravě ze spartakiády, měl zažloutlý knír, a tahal za sebou obrovský lodní kufr. Takový ten pevný s okovanými rohy a zapínáním na dvě páskové přezky. A v tom kufru měl román. Pokládal nás prostě za nakladatelství, pranic ho nezajímalo, že jsme knihkupectví. Chodil tak jednou měsíčně, vždy, když „dokončil“ další kapitolu svého největšího světového románu. Kufr poté uprostřed obchodu, nejlépe před kasou, rozevřel a vyzvracel jeho útroby na čerstvě umytou podlahu. Všude poletovaly zažloutlé papíry popsané snad nejpříšernějším písmem, které jsem kdy viděla a to sama píšu jako prase a lékárník by po mně nepřečetl ani „ahoj“.

„My ale nejsme nakladatelství,“ tvrdili jsme mu pořád dokola. „To mě nezajímá, máte kontakty, kontakty, kontakty!“ Měl ještě ke všemu tu vadu, že vše opakoval třikrát. Přehraboval se ve svém rukopisu a ukazoval dějové zvraty. Pokud jsem dobře pochopila pointu, bylo to z Divokého západu, ale zároveň nebylo. Nějaký cestovatel v čase dal kovbojům moderní zbraně a ti se najednou propadli časem do našeho času a zjevili se na Hlavním nádraží v Praze. Ti kovbojové se samopaly jako. Asi.

Pak po mnoha odmítnutích z naší strany začal být vzteklý. „Takovou si s tím dávám práci práci práci a vy odmítáte zavolat mi editora editora editora!“ vztekal se a vyskakoval jak šašek na pérku. S kolegyní se nám ho upřímně zželelo a daly jsme mu nakonec adresu sídla nakladatelství Academia a kontakt na pana Tomského. Jo, to jsme si daly. To byl průser! Pan Tomský, známý to cholerik, seřval tehdy našeho šéfa, co mu to tam posílá za pošuky a vinil a vinil, až obvinil nás dvě. Naštěstí to bylo v úmyslu bohulibém, tudíž jsme po mnoha omluvách vyvázly bez kázeňského či jiného postihu. Grafomana už jsme nikdy neviděli. Ale někde vzadu v hlavě při prohlížení knižních novinek mám takové to šimrání, neobjeví-li se v anotaci o kovbojích cestujících v čase v čase v čase. Zatím nic. Škoda.

Chrchlač a plivač

Tito dva pánové chodili spolu. Nepatřili mezi osoby odpudivého vzezření, jak by se dalo očekávat kvůli tomu, co činili. Naopak. Oba ve značkovém obleku, jeden měl nekecám vám opravdové rolexky, druhý na očích Ray bany. Prostě podnikatelé, majitelé nějaké prosperující firmy, manažeři, ředitelé, co já vím. Perfektní účesy, pěkně zastřižené plnovousy, vyleštěné značkové polobotky. A tito dva seriózní pánové chodili do knihkupectví a činili nepochopitelnou věc. Jeden začal chrchlat. Pěkně zhluboka začal tahat hleny snad až z chodidel. Zvuk to byl nepopsatelný. Po vstoupení onoho neřádu do dutiny ústní se naklonil a příšerným flusancem ohodil regál, zem, zeď, člověka, no na co si vzpomenete. A usmíval se u toho. Jistě, pokud by to byl nějaký vágus, blázen na pohled, dalo by se to tedy nějak pochopit. Ale tohle? A daleko horší bylo co dělal jeho věrný souputník. Ten s rolexkama.

Rolexkář též chrchlal a když měl chrchel připravený, rozevřel libovolnou knihu, plivl do ní a opět zavřel a vrátil na místo. Udělal si jakousi obkružní plivací jízdu po celém obchodě. Bylo to příšerné. A navíc se oba usmívali. Samozřejmě, že jsme okamžitě zakročili a náš bezpečák je vyrazil. Ale já dodnes přemýšlím, co tyhle dva distingované pány v letech k tomuto jednání vedlo. Byli to prostě psychopati se zálibou v plivání, nebo se mstili češtinářce ze základky za pětku ze špatně vedeného čtenářského deníku? Skutečně nevím. Ale tady je krásně vidět, že zjev člověka je zcela irelevantním pojmem. Fuj. Dodnes je mi z toho špatně.

Paní Najdusprostáslova

Drobná osůbka ženského pohlaví chodila v každou roční dobu oděna v černých pletených šatech po paty s vysokým rolákem, měla přísně stažený drdol a na prsou brýle na řetízku. Vybavena tlustým černým notesem, který už od pohledu budil respekt stejně jako ona sama, se pasovala do role mravnostní policie. Něco jako Ned Flanders ze Simpsonových v sukních. Vyhledávala v knihách sprostá slovíčka, zapisovala si slovo, název knihy, autora a postřehy nám pak sdělovala s tím, že to jde nahlásit „vejš.“ Kam vejš, to jsme se nikdy nedozvěděli, leč instance to musela být nejvyšší, až bezpochyby ta nejvíce nejvyšší. Šmejdila rukama v pletených rukavičkách v knihách jako turbomyš a samozřejmě, že v každé je našla. Nějaké. Jakékoli. Vždy zamlaskala odporem, pečlivě zapsala a pokračovala dál. Byla velice výkonná a jistě by se uplatnila na nějakém tom kontrolním postu, nicméně zřejmě vlastnila papíry na hlavu, takže se chodila realizovat do knihkupectví.

Jak ta nám otravovala život! Nemohli jsme díky jejím mravokárným řečem vůbec pracovat, novinky nám rvala z rukou a dokonce obtěžovala i platící zákazníky u kasy, prohlédla si co kupují, vytáhla notes a dala překvapenému nakupujícímu přednášku, že zrovna v této knize se vyskytují slova: „rodidla, penis, vagina, pohlavní styk a představte si - řitní otvor!“ Překvapený otec čekatel schoval právě zakoupenou knihu „Čekáme miminko“ do tašky a opodál vyčkávající Nedu Flandersovou poslal do prdele. Bez legrace a vytečkování. Tehdy nebyla daleka předvést nám nefalšovaný hysterický záchvat s mdlobou.

Napadlo nás nasměrovat ji k regálu s Foglarem - ale omyl. Byla schopna najít strašnou sprosťárnu i v Rychlých šípech. Nezdálo se jí slovo „plantážník“ a na Himbajs šůviks si založila zvláštní kolonku s otazníkem. Napadlo nás nasměrovat ji k regálu s Javořickou a Pittnerovou - ale omyl. Byla schopna najít strašnou sprosťárnu i v románech „Ve mlýnech“ či „Děti panímámy Zlatuškové.“ I když tam nejostřejší slovo bylo „safraporte“ nebo „saprlot“ či „Ježiši ukřižovanej“. Na Pittnerové shledala, že je strašlivá sprosťačka už jen názvem románku „Staré panny“. Už to opravdu gradovalo a kolegu napadlo přivodit ji nějakou menší mozkovou příhodu ukázáním pasáže, kterak babička šukala po světnici - ale zničehonic se Flandersová vypařila. Už nepřišla. Buď už kontroluje svatému Petrovi příchozí hříšníky, živě ji vidím v tom nebi u brány s tlustým černým notesem - nebo to už nahlásila „vejš“ a její úkol skončil. Kdo ví.

Pan Jótohoznámtojekamarád

Pan Jótohoznámtojekamarád znal všechny spisovatele. Byl prostě jejich kámoš. Vždycky nosil flanelovou košili, v kapsičce měl notes, pero a cigarety. Byl bodrý a přátelský, knihy ho absolutně nezajímaly, jen zvědavě načuhoval všem pod ruku a hledal jména spisovatelů. Oznamoval hlaholivě zákazníkům, že s tím či oním je nejlepší kamarád a jak všechny zná, jak k němu naprosto všichni chodí na kafe a jak je rád, že může všem říct, že právě tohohle zná. Byl tak otravný, že se to nedalo poslouchat. V určitou chvíli byl i vtipný a mysleli jsme si ze začátku, že může mít třeba pravdu, mohl znát Viewegha, mohl znát Pawlowskou, mohl znát Lanczovou, mohl znát Frýbovou, mohl znát tehdy ještě žijící chudinku Monyovou. Familiárně je všechny oslovoval křestními jmény, „Jooo, Halča, to je moje holka…Jooo, Míša, to je super kluk..Jooo, Lenička, ta mi nedávno zašila svetr.“ Znát je mohl. Leč pak si přestal dávat pozor.

Když překvapenému listovači ve Třech mušketýrech sdělil, že „Sašu zná, byl s ním na pivu“, zpozorněli jsme. Estráda však pokračovala i nadále. „Jó, copak Boženka, to je hodná holka, a chytrá!“ řekl dvěma holčičkám třímajícím Babičku. Slečně na vysokých podpatcích bodře povídal, že s Jardou Havlíčkem byl včera na rybách. Slečna zmateně u kasy podala pokladní Petrolejové lampy a bylo vidět, že se pán prostě zbláznil. Ale fakt doslova v přímém přenosu mu úplně přeskočilo. Když vyprávěl, jak mu včera Ota Pavel spravil karburátor na jeho žigulíku a Kája Erbenů mu sehnal pána, co si od něj koupí nějaký obraz, bylo zcela jasné, že musíme něco udělat. Ale jak?

Zavolat policii a říct jim, že tu máme mýtomana? On vlastně nikomu nic nedělal, jen mlel nesmysly. Lojzík Jirásků byl u něj na chatě, zabrušoval do stále větší a větší historie, Vilík Šejkspírů je hodnej kluk, Míša Cervantesů mu půjčil na taxíka, Karlík Dikensů mu přiveze med od včel. Co jsme proboha měli dělat? No, nakonec to vyřešil jeden zákazník, který mu řekl, ať prostě mlčí. Chlapík tedy s ukřivděným výrazem zmlkl a tvářil se jako drahej pes. Se smutně protaženým obličejem při pohledu na knihu, kterou si onen zákazník nesl, pronesl tiše: „A Jarda Hašek mi zejtra přiveze králíka. Staženýho.“ A odešel. Už jsme ho tam neviděli. Asi má na návštěvě Ernýho Hemingvejů. Achjo.

Celebrity zmatené i nezmatené

Samostatnou kapitolou jsou celebrity a věřte, že jich bylo opravdu moc. V centru dění na Václaváku v Orbisu byla fakt vysoká koncentrace slavných. Při prvním setkání třeba s Jiřím Menzelem, který chodil opravdu často, jsem se červenala a dělala takové ty pohyby jakože: „já vím kdo jste, ale dělám, že je to úplně normální a běžná věc“, čili jsem se zcela znemožnila. Ale postupně s počtem slavných a méně slavných a hodně slavných se člověk nějak jako uklidní, aby si neutrhl ostudu. Při provázení Jany Brejchové a pana Zahajského, kteří nevěděli absolutně co chtějí -a to bývají nejhorší zákazníci - jsem se snažila je pokládat za normální lidi z ulice, ale tak znáte to, nešlo to… Připadala jsem si jako na přehlídkovém molu. Nicméně mi Jana Brejchová na závěr naší okružní cesty s již vybranými knihami řekla, že jsem milá. Z toho jsem žila asi měsíc a vznášela se na obláčku. Z něho mě srazila nesmírně protivná Jiřina Bohdalová, která taky nevěděla co chce, ale chovala se strašně. Nicméně při doprovodu k pokladně po schodech nahoru se mě chytla za ruku a řekla: „To víte, pomozte mi, já už jsem stará..“ a já jí prostě s úsměvem pomohla. Je to normální a proč ne.

Jednou nám tam uvízl Petr Nárožný. Zasekl se vsedě na takovém gaučíku, četl si a četl a my už měli po pracovní době a dáááávno po pracovní době. Každého „běžného“ občana bychom s úsměvem upozornili, že se blíží konec pracovní doby, jenže co s Nárožným? To přece nemůžeme. Byl do toho „tak zavrtanej“ jako profesor Šeda do Žlutého ďábla (já ti dám Achmeda!) a nepomohlo pokašlávání, podupávání, nepomohlo dokonce ani zhasnutí a opětovné rozsvěcení, jako když člověk vyhání švába z kuchyně. Co teď. Přece tu s Nárožným nepřenocuji, byť by mi to nevadilo. Najednou se lekl, když nás viděl shromážděné opodál a mysleli jsme, že nám vynadá. Omyl. Vynadal s pokorou sobě: „Lidi, já jsem úplně blbej, to jste semnou nemohli zatřást, teď vypadám jako debil. Já se vám omlouvám hluboce,“ a vystřelil ven. A my se museli smát, byť už nám ujížděl i poslední večerní autobus, protože to řekl tím hlasem Macha a Šebestové, že se na něj prostě nedalo zlobit.

Lidé jsou různé, pitomé i blbé, jak pravil klasik. Snad vás tato exkurze do světa podivínů pobaví. Jistě, bylo jich ještě víc, ale to už by mohlo začít nudit, snad tedy někdy příště. A pokud v knihkupectví na někoho podobného narazíte, vzpomeňte si na tenhle článek - prostě tam jsou, jako knižní moli a patří k inventáři. Nedá se s nimi dělat nic víc, než s nimi mít svatou trpělivost. Pěkný den.