Podivíni v knihkupectví podruhé: děkuji, milá kolegyně!

Neberu neznámá čísla. Tedy lépe řečeno, nebrala jsem, dokud dcera nezahájila předškolní docházku. To se vždy vyděsím, jestli nevolají, že se něco stalo, s někým se poprala a ať si pro ní přijdu. Tentokráte neznámé číslo volalo dopoledne, tudíž jsem vystřelila a udýchaně vybafla: „Co je, co se stalo, co co co?“ „Nic, ty střevo, co blbneš,“ ozval se hlas, který mi byl nejprve neznámý, pak známý a pak už důvěrně známý. Kolegyně z Prahy Vendula, se kterou jsme prožily roky v Orbisu a pak se naše cesty rozdělily. Je zajímavé, jak i přes propast uplynulých let s někým okamžitě navážete tam, kde jste přestali. Žádné dlouhé okecávání, prostě naprosto plynulý přechod do všech přezdívek, narážek, intonace, do všeho, o čem jsme kdy mluvily a co jsme spolu prožily. Tak to mám i s ní.

Po zdvořilostních větách (Máš jedno dítě? Já čtyři, šílený…jsem jednou nohou v blázinci, máš naštěstí pořád stejný číslo telefonu, co, nech toho! Netahej za to!! Dej mi to! Dostaneš na prdel, nematlej to tam, nééééé…Dobře, dobře, tak si běž umejt ručičky a nekousej ségru do nohy, NEKOUSEJ!!! Dej mi to, nejez to, NEŽER TO PROBOHA!!!!) jsme se konečně dostaly k jádru pudla:

„Tos psala ty, viď, já si to hned myslela. Tys měla vždycky střevo. Chceš kakat? Kam to neseš? Néééé, tam NÉÉÉÉÉ.. promiň - proč volám, dík hele, jsi mi to všechno zase připomněla, smála jsem se. To byly časy. Nešahej na ten bobík. Jo, to je tvůj bobík. E ee je bobík, na ten se nešahá - jo, co ti chci říct - Zpěváka jsem nedávno potkala. Jak je vysokej, tak si ho nespleteš. Co říkáš? Né, nezpíval. Prosimtě, jak jsou takový ty stánky s těma matrjoškama a beranicema, tak on je tam asi prodával, u Staromáku. Ale spíš dýloval bych řekla. Nemaluj po tý zdi!!!! Já se na to… Podej mi to!! PODEJ MI TO!! Jo, už jsem tady. To je strašný. A co pan Vařečka?“

Achjo, pan Vařečka. To byl kolega, o kterém můžete jen snít. Starý pán, který si brigádně přivydělával k důchodu. Byl polyglot, měl na starost oddělení cizojazyčné literatury, měl nádherný smysl pro suchý černý humor a na všechno a všechny měl díky své stoické povaze velice svérázný názor. Původem byl Bulhar a křestním jménem Bojan. Byl to takový můj mentor, gentleman ze staré školy, který se mě v mém prvním opravdovém zaměstnání v Orbisu doslova ujal a kterému nikdy nepřestanu být vděčná. Snad se na mne tam nahoře nebude zlobit, že jsem ho plně jmenovala - nikdy na něj totiž nezapomenu.

Vendula, která zřejmě jedno z dětí právě zabila, soudě dle řevu, který se ozýval z telefonu, na moje sdělení o kolegově smrti reagovala slovy: „Klid, klid, klid!!!“. „Jste v pořádku všichni?“ odvážila jsem se zeptat. „Ale jo…to je normálka. Na co já myslela, kam jsem dala rozum! Umřel? Ty jo, to mě mrzí. No, on už byl starý, tak na stáří, nebo co se mu stalo? Nelez tam!!! NELEZ NA TO!!“ „No, on se díval na televizi a…“ podařilo se mi vecpat se do Vendulina monologu. „A trefil ho šlak? On vždycky říkal, že ho z těch zpráv jednou raní mrtvice…“ „Nene, šel si uvařit k televizi kafe, nesl si ho, uklouzl a hlavou narazil do topení. Na místě umřel.“ popsala jsem kolegův nenadálý a svým způsobem prapodivný způsob úmrtí.

Nastala chvíle pietního ticha, asi jedna vteřina. „Ty jo. Tak to je síla. To mě moc mrzí. No, proč volám - víš na koho jsi zapomněla? A na toho a na toho .. a pamatuješ na..“ No vida. Lidská paměť je krátká a Vendula mi připomněla další defilé prapodivných existencí, které jsme za naši profesní kariéru zažily a přežily. Rozloučila se slovy: „Opovaž se to ségře sníst, nebo.. tak čau a sepiš to, trdlo! Ne, nekoupím ti pejska, nerozbíjej to, NEROZBÍJEJ TO!!“

Velice milý telefonní rozhovor mne přesvědčil o tom, že za a) ještě nemám nervy v prdeli, b) Vendula skončí v blázinci nebo ve vězení, c) tak já to tedy napíšu. Ale pokud už podivíni nebudou tak podivní, může za to ona a také vy, čtenáři, kteří jste v diskusi žádali pokračování!

Pan Vidítesouvislosti

Podsaditý a vždy vážný obrýlený pan Vidítesouvislosti byl záhadolog amatér. Tehdy byl velký boom literatury o záhadách a UFO a buhví o čem všem ještě. Pan Vidítesouvislosti viděl ve všem souvislosti a tyto souvislosti nám neustále ukazoval. Já osobně záhady a literaturu o nich hltala (a hltám), takže jsme s panem Vidítesouvislosti mohli vést dlouhé dialogy, což se paní vedoucí směny líbilo, jak se zákazníkovi věnuji. Jenže tento pán viděl souvislosti i tam, kde žádné souvislosti být nemohly, ba byl něco jak se dnes nazývá: konspirátor. Za všechno mohli mimozemšťani, Součka zabila StB, s čímž jsem souhlasila, dokud nedodal, že na příkaz mimozemšťanů. Jeho největším vzorem byl Erich von Däniken. Vždy si otevřel dvě knihy naráz, různé, a hledal v nich souvislosti.

„Vidíte!! Vidíte to! Tady! Chachááá, já to našel Vidíte tu souvislost?“ radoval se jako malý klouček, který pod stromečkem nalezl nákladní Tatru (tu oranžovou) a ukazoval mi dva odstavce ve dvou různých knihách. První byl o křišťálových lebkách a druhý o mariánském zjevení v Mendžugorje. Absolutně jsem nechápala, jakou souvislost našel, leč asi našel. Když jsem řekla, že nevím, hleděl na mne jak chleba z tašky. „Vy tu souvislost doopravdy nevidíte?“ vytřeštil pan Vidítesouvislosti oči a brýle se mu posunuly na nose směrem dolů. „Ne, opravdu nevidím…“ musela jsem konstatovat. „Já vás považoval za inteligentní dívku, ale nyní vidím, že nevidíte souvislosti,“ mávl rukou a pro zbytek odpoledne mne k mé nesmírné radosti zcela ignoroval. Jednou našel souvislost mezi případem pohřebiště upírů v Čelákovicích a slavnou „tváří“ na Marsu. Jindy zase trval na souvislosti mezi případem „Ďábla v Devonu“ a Cheopsovou pyramidou. Skutečně jsem neměla ani tušení, jak mohl k těmto souvislostem dojít a případy propojit, leč on byl zjevně velice spokojen.

Byl jako Brodský ve Světácích (Baalbecké terasy a existence mimozemských civilizací…) a postupem doby mu hráblo natolik, že viděl souvislosti i v nové kolegyni, která nastoupila a hned druhý den utrpěla setkání s panem Vidítesouvislosti. Ten jako vždy přišel ke svému regálu, vytáhl obligátní dvě knihy a jal se porovnávat a hledat souvislosti. V tom si všiml usmívající se nové tváře. Ztuhl na místě jako špatně vyřezaný svatý. Kolegyně se nadále usmívala a dle pokynů pro nové koště, co má dobře mést, se k panu Vidítesouvislosti přiblížila a zeptala se ho, jestli mu může být s něčím nápomocna. „Aha! Aha!“ vybafl na ni, když pochopil souvislosti. Kolegyně se stále usmívala, ale pak se usmívat přestávala, když kolem ní náš záhadolog amatér počal kroužit v soustředěných kruzích a hleděl ji s přísným výrazem přímo do očí.

„Aha, aha!“, mlel pořád dokola a ve své paranoie, která u něj propukla na plné čáře, mu došly souvislosti a bylo zle. „Tak to jsi ty! Tebe sem poslali! Já to věděl! Ale mě nedostaneš!“ hulákal na nebohou kolegyni. „Našel jsem souvislost, viď? Taaaak, co máš, kde ho máš?“ koukal na strop, zřejmě v domnění, že se v zářivkách bude houpat létající talíř. Zavolali jsme bezpečáka, který hned pochopil souvislosti a pana Vidítesouvislosti musel vzít do nelsona a řvoucího a kopajícího ho vyhodit na ulici. Otřesená kolegyně dala druhý den výpověď. Chudák, no. Evidentně prostě neviděla souvislosti.

Očmuchávač

Vůně nových knih může působit jako afrodisiakum, uznávám. Je milá, příjemná a nevtíravá, voní čerstvým tiskem a jakousi dobrodružnou ambrou, která evokuje něco nového, něco známého a přesto neznámého. Na někoho působí mile, na někoho afrodisiakálně, na někoho pak zcela bláznivě. Jako na našeho Očmuchávače.

Znáte seriál Red Dwarf? Červený trpaslík. Kočičí knihy četl Kocour nosem. Tak něco podobného byl Očmuchávač. Kupodivu vypadal naprosto normálně, chlapík ve středních letech v obleku, ale normálně vypadá většina bláznů, jak jsem už za ta léta stačila zjistit. Očmuchávač postával už nahoře před obchodem, kde byl nákladní výtah, takový ten, co se otevírá ze země. (Tyto výtahy zase fascinují mou osobu, prostě se uprostřed chodníku cosi zvedne, otevře, vyjede..nooo, to se mi líbilo..). Každé ráno nám tudy vozili „zboží“. A on už tam stál a načuhoval. A když bylo beden hodně, rozzářil se mu obličej. A pak šel čekat dolů k zázemí, kde jsme zboží oceňovali. Poté následoval nás, nesoucí stohy novinek do interního výtahu, to stál přímo nám za zadkem a to doslova, a s blaženým úsměvem se díval, kterak posíláme novinky výtahem nahoru. Sotva se zmáčkl čudlík, do chlapíka jako když střelí. Vyletěl schody po třech, bral zatáčku smykem, být to směrem dolů, vsadím se, že pojede po zábradlí jako Mach a bude mu blikat ucho. A nahoře zabrzdil a začal nám novinky rvát z rukou.

Asolutně ho nezajímalo, co má v ruce, autor, název, děj, vůbec. Prostě rozevřel a nadechl se a čmuchl. Ta blaženost, co se mu rozlila po tváři, byla fakt záviděníhodná a já, která se nemohla probrat ani po pěti kafích a viděla se doma v posteli, mu jeho naprostou extázi normálně záviděla. Samozřejmě, byl to nějaký fetišista, ale neškodný, jen bylo opravdu zajímavé ho pozorovat. Očmuchal vnitřek knihy, položil spořádaně, aby se jí něco nestalo, dokonce nám pomáhal rovnat komínky z novinek, prostě na to rád sahal, myslím, že trpěl fetišem jaksi komplexnějších rozměrů. Když očichal jako Kocour všechny dostupné novinky, poděkoval a odešel, jako kdybychom mu prokázali kdovíjakou laskavost. No, možná že vlastně prokázali. Chtěla bych ho vidět třeba v antikvariátu, protože tam je ten pach knih zase zcela odlišný. Nebo co dělal, když měl třeba rýmu - to musela být muka pekelná! Později jsem se dozvěděla, že chodil čmuchat i do jiných prodejen od úplně jiné firmy a jiného šéfa. Nechodil pravidelně, asi jen když „to na něj přišlo.“ Nepokládám ho za blázna, prostě si začmuchal jako Jonatán. Zajímalo by mě, jestli je tento fetiš nějak kategorizován a pojmenován. Musím se podívat. Načmuchanou.

Voják amatér velitel stratég

Ve světle současného válečného stavu to zřejmě nevyzní tak vtipně, leč tehdy nás tento militarista udivoval svým entuziasmem, který by se na poli bojovém uplatnil daleko lépe než na poli teoretickém v knihkupectví. Byl to velice pohledný kluk - kdo si potrpí na takové ty árijské typy (například já, ačkoliv můj manžel vypadá jako David Copperfield), jistě by po něm se zalíbením hodil očko. Vysoký modrooký blondýn, vypadal jak Rutger Hauer, prostě takový ten typ ostře řezaného pravého vojáka. Německého. A byl to cvok.

Oděn od hlavy k patě samozřejmě v maskáčích, na nohou kanady, které zřejmě zakoupil z výprodeje výstrojního skladu, na hlavě v zimě nosil beranici a v létě lodičku (opět předpokládám, že z výprodeje skladů bývalé ČSLA.). Chodil odpoledne, to míval ještě sekuriťáckou uniformu (kde jinde mohl také pracovat) a o víkendech ve svém vojenském domácím oděvu. U regálu s válečnou literaturou strávil snad půl života, jinak to nemohu vyjádřit. Kupoval neustále další a další novinky od Svena Hassela nebo Leo Kesslera, musel mít doma obrovskou sbírku. To jsme byli samozřejmě rádi, dokud jen nakupoval.

Jenže občas si přinesl takový ten tubus, jak se do něj dávají vysokoškolské diplomy a podobně a v tu chvíli jsme věděli, že „to“ přijde. Vojín usedl na zem k regálu, otevřel tubus a vyndal obrovskou mapu Evropy, kterou rozevřel, roztáhl a upevnil přes celý regál. Vytáhl nějakou tlustou a důležitě vypadající obrovskou monografii o druhé světové válce (vesměs tyto publikace vydávalo Naše vojsko a vzhledem k jejich vysoké ceně si je z platu sekuriťáka dovolit nemohl) a jal se zakreslovat do map postup vojsk. Je jedno v jaké bitvě, v jaké zemi, prostě postup německých vojsk.

To zakreslování samo o sobě nevadilo, pokud stratég neblokoval přístup k regálu ostatním zákazníkům. V tom případě jsem velice slušně požádala o sundání mapy a on velice slušně mapu opatrně sejmul, sroloval a čekal opodál, aby ji poté mohl opět rozvinout. Vadilo to, co u toho činil. Znáte malé kluky, jak si hrají na vojáky, běhají s klacky a dělají že střílejí - to tropil on. Ze začátku tichý velitel se zakreslováním dostával do jakéhosi varu, vařil, až bodu varu dosáhl a začalo se ozývat: „TA-TA-TA-TA-TA-TA!“ Prostě jako když poručík Troník z kazatelny popisoval, jakou má kadenci samopal vzor 24. Lihovou fixou tečkoval svou mapu, dostával se do čím dál většího bojového rauše a bylo živě vidět, jak ho jeho imaginace přenesla v čase a prostoru do zákopů druhé světové. Prožíval bitvu poskoky, přískoky, plazením, schoval se za regál, v ruce třímal imaginární zbraň a příslušné citoslovce děsily nejednoho kolemjdoucího zákazníka. „Bum Bum Bum…hvííííízd hvííííízd!“ házel imaginární granáty, které nezapomněl imaginárně odjistit pusou. Mapa byla na několika místech proděravělá, jak zběsile prorazil fixou díru i do pevného kartografického papíru.

Největší švanda nastala, když nám přišla nová várka válečných encyklopedií. Jedna z nich byla o generálu Krebsovi. Náš armádní hrdina si pročítal a pročítal a listoval a brumlal u toho, přikyvoval a na závěr nám předvedl opět slovy poručíka Troníka „žábavnou eštrádu“. Imaginárně se zastřelil jako generál Krebs. On prostě prožíval zcela naplno to, co bylo popisováno, ještě jsem nikdy nikoho neviděla se takto ponořit a přesunout v čase ve své hlavě. On tam prostě byl.

Fyzicky byl přítomen v Praze v knihkupectví, ve své hlavě dlel v Berlíně v bunkru. Vytáhl z imaginárního pouzdra imaginární zbraň, přiložil ji ke spánku, zmáčkl imaginární spoušť a zcela neimaginárně se skácel k zemi jako podťatý. Návrat do reality musel být pro něj velice tvrdý, protože při prožívání sebevraždy generála Krebse si zlomil ruku a rozsekl hlavu a museli jsme mu zavolat sanitku. A když mu reálná krev hrčela z hlavy a reálná ruka zkroucena do prapodivného úhlu reálně bolela jako prase a brečel reálné slzy bolesti, jakoby ho válečné nadšení přešlo. Naložili ho i s mapou a už se neobjevil. Asi tvrdá lekce, když zjistil, že válka je svině i na papíře.

Paní Kdejámohlabejt

Paní Kdejámohlabejt byla neustále opilá. Svou okružní alkoholickou jízdu začínala vždy v literární kavárně Samsa, která sídlila (asi ještě sídlí) v pasáži Lucerna, odkud to k nám měla bohužel kousek. Paní Kdejámohlabejt byla ve středních letech, plnoštíhlé postavy a nosila takové ty rozevláté kaftany křiklavých barev. Připomínala mi Heduš z Homolkových, i ta její věta „Kde já mohla bejt!“ jako by vypadla z filmu. A považovala se za takovou tu bohémku, co jí „jedna sklenka likéru neuškodí“. Ale uškodila, zvláště, bylo-li těch sklenek likéru třeba patnáct. V Samse, co já vím tehdy z rozhovoru s panem Písařovicem (takto majitel této kavárny), začínala den poměrně distingovaně - dávala si takové ty likérky jako Malibu, Baileys, Amaretto, zkrátka tlamolepy.

K nám už se cupitavými krůčky v rozevlátém kaftanu připotácela pěkně nalitá. Od Samsy totiž navštívila ještě takové ty klobásové stánky, které bývaly na Václaváku a tam jsme ji kolikrát viděli, jak do sebe klopí vodku nebo rum. Zakoupila si kávu do plastového hrnku a v domnění, že nám chybí čichové buňky, nám tvrdila, že si cestou z galerie (buď z galerie, z vernisáže, z koncertu filharmonie, z výstavy současného moderního umění, z divadelního představení, z Labutího jezera, no na co si vzpomenete a pranic ji nezajímalo, že je třeba deset dopoledne) zakoupila kafíčko a jde si k nám odpočinout. Rumový odér z kouřícího „kafe“ zaplnil i suterén a mám podezření, že když tam byla paní Kdejámohlabejt, pronikl i do klimatizace a kolem se pak motala spousta veselých zákazníků. Paní Kdejámohlabejt však veselá nebyla. Po dostoupení určité hladinky alkoholu v krvi se totiž začala dojímat. A dojímala se tak, že plakala. Nahlas. Zoufale. Prostě jako paní Ruska - to byla ta švihlá bába, co chodila plakat na cizí pohřby, pan Neruda promine můj humpolácký opis jeho Malostranské povídky, ale jinak to říct neumím. A co více - dojímala se z knih.

Posadila se na malý gaučík, který jsme tam měli pro účely usednutí zákazníků, aby si tito mohli pohodlněji prohlédnout knihu, kterou si později ZAKOUPÍ!, což byl původní účel tohoto gauče, později byl tuším odstraněn právě kvůli šílencům typu paní Kdejámohlabejt. Paní Kdejámohlabejt odložila své „kafíčko“ na zem, rozvalila se v kaftanu na gauč jako metresa Ludvíka XIV. (ačkoliv do Madame de Montespan měla hodně, hodně, hoooodně daleko) a jala se listovat náhodným výběrem knih, které posbírala cestou, když se potácela ke svému sofa. Sorta knih byla různá, leč paní Kdejámohlabejt byla schopna se dojmout úplně ze všeho.

Vzala příručku o pěstování bonsají, mžourajícíma očima (dodnes nechápu, jak byla schopna něco přečíst, když evidentně viděla vše dvakrát, ba třikrát, spíše myslím, že prohlížela obrázky) přelétla pár stránek a začala slzet. Vytáhla z rukávu navoněný kapesníček a už to začalo. „Kde já mohla bejt,“ štkala a prohlížela bonsaje. „já měla jednou Číňana a ten mi nasliboval hory doly a pak utekl - jooo, vošustit a vopustit, to je všude stejný…“ vzlykala a mohutně srkala ze svého rumokafe. V každé knize našla něco, co jí evokovalo jakousi zasunutou vzpomínku, ze které se dojmula a musela nám ji sdělit. „Kde jáááá mohla beeeejt,“ naříkala teatrálně, když hleděla do dětského leporela o Kuřátku a obilí. To jí evokovalo zřejmě útlé dětství, neboť popisovala, jak sbírala u slepic vejce. Někde. Nebo pracovala v drůbežárně, co já vím.

Nevěděli jsme, co s ní máme dělat. Když jsme upozornili, že nemůže ležet, tak nám odvětila, že přece necháte starou ženskou trošku odpočinout, zakázali jsme jí nosit nápoj, protože by mohla zničit nějakou knihu, odvětila, že „bude vop…vop…vopatrná!!“ Ze svého sofa se odmítala hnout a brečela při prohlížení encyklopedie koní. Monografii Reinharda Heydricha obrečela proto, protože to dle jejího mínění byl „náramnej fešák“ a nedělal přece nic špatného, jen „jezdil po Praze.“ Byla skutečně hloupá a o nějakých historických souvislostech neměla ani tušení. Líto mi jí ale nebylo.

Jednou na gaučíku konečně vytuhla a chrápala nahlas. Přemýšleli jsme, jestli zavolat rovnou hasiče, aby jí nějak transportovali pryč, nakonec ji kolega naaranžoval do pozice na boku a pod ruku jí strčil příručku o miminkách „Prosím, spinkej!“. V tomto stavu ji nalezla šéfová a nekompromisně paní Kdejámohlabejt probudila a vyplonkovala ven. Paní Kdejámohlabejt se probrala, řekla, že už dávno má bejt na natáčení (na jakém, to bych skutečně chtěla vidět!) a odcupitala. Občas jsme ji zahlédli venku, jak šmejdí kolem klobásových stánků, ale už dovnitř nešla. Usoudila, že tam už Nesmíbejt.

Agatha

Jak již přezdívka této zákaznice napovídá, byla naprostou fanatičkou ohledně děl královny detektivek Agathy Christie. Byla to velice hezká a mladá paní, vždy krásně oblečená a učesaná a voňavá, žádný na první pohled cvok. Jenže byla. Pasovala se do role největší fanynky Agathy Christie, ovšem pozor - v tom negativním smyslu. Její obsese spočívala v tom najít za každou cenu v přiznejme si že geniálních detektivkách chybu. Jakoukoli. Nelogičnost, nesrovnalost, nepravděpodobnost. Hraničilo to až s posedlostí. Hodlala odhalit průser Hercula Poirota či natvrdlost slečny Marplové. Naštěstí alespoň knihy od zmiňované autorky kupovala, velmi často a pravidelně a dokonce několik výtisků od jedné knihy naráz. Třeba patero. Netuším, co s tím doma dělala, ale přicházela a ukazovala, co našla. No, vesměs nenašla nic, ono se tam ani nic najít nedá, pokud znáte díla Agathy Christie, jsou svým způsobem bezchybná. Ale negativní fanynka měla na celou věc vlastní, odlišný názor.

Rozhodla se nám dokazovat, že děj je nelogický. „Jak je možné, že nevěděli, nemohli tušit, jestli tudy zrovna v tu chvíli někdo nepojede na loďce okolo? A jak je možné, že Arlena Stewartová byla v jeskyni po celou tu dobu, přece mohla kdykoli vyjít a spatřit manželku, jak se obléká do plavek?“ položila mi jednoho rána zákeřnou otázku a v ruce třímala výtisk Zla pod sluncem. Já nevěděla co mám říct, takže jsem jen krčila rameny. „No uznejte sama! Vždyť to nemá žádnou logiku,“ pitvala dále mistrovské dílo. „Já opravdu nevím, prostě to tak autorka napsala… “ pokrčila jsem opět rameny a dovolila jsem si dodat: „vždyť vidíte sama, Hercule Poirot na to přišel…“ usmála jsem se. Mladá žena se zatvářila, jakoby před ní postavili samotného Davida Sucheta a div si neodplivla: „Ten???? Ten si je akorát na konec všechny sezve a řekne jim to. Ale mě zajímá JAK JAK JAK je to možné, že to spáchali a neuvědomovali si to riziko??“

Neměla jsem slov. Slečnu Marplovou nenáviděla ještě víc než slavného belgického mužíčka. Byla to pro ni „ta baba“ nebo „vlezlá baba“ nebo „nechutná baba“. „Do všeho se akorát montuje a nikdy, NIKDY nikdo nevysvětlil, jak je možné, že Marina Greggová se setkala zrovna s tou holkou, co ji nakazila! To přece nemůže být náhoda, taková okatá náhoda, to je chyba, velká chyba!“ mávala výtiskem Prasklého zrcadla. „A ta hnusná baba si sedí v tom svém domě, plete ponožky a na všechno přijde. To mi vysvětlete, jestli je tohle normální!“ Milá paní, není to normální. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby velká Agatha Christie ještě žila, tak tahle antifanynka by byla schopna za ní osobně jet a osobně jí vynadat. Ještě, že už odpočívá v pokoji, protože by měla námět na novou detektivku. Vlastně neměla, protože by ji neměl kdo napsat. Oběť by byla ona sama.

A zase ty celebrity!

Ve svém minulém výčtu jsem zcela zapomněla na Káju. Asi proto, že jsem tento zážitek raději vytěsnila a kolegyně mi ho opět připomněla. Ano, zavítal k nám tehdy na vrcholu svých sil a věku sám božský Kája. Vidím ho jako dnes, nesl se jako páv v bordó sáčku a s apartní šálkou ležérně omotanou kolem krku. My zatuhli úplně všichni, to si neumíte představit. Stáli jsme tam jako sochy v lapidáriu a nikdo z nás nepromluvil. Stejně tak ztuhli i zákazníci. Tak prostě Karel Gott působil. Jeho persona byla skutečně nepřehlédnutelná, byť mě strašně překvapilo, jak byl vzrůstem malý. Takový velikán a vlastně neměřil o moc víc než já - vlastně měřil méně. Já jsem vysoká. A to není jen postřeh ohledně Gotta, týká se to všech celebrit, prostě jsou ve skutečnosti menší. Třeba taková Anička Polívková mi sahala snad jen do pasu a v televizi to tak nevypadá. No nic, ale Kája - když jsme se probrali ze „štronza“, už se usměvavě rozhlížel a tím svým nezaměnitelným hlasem říkal: „Tady je ale knih…“ Víte co myslím, prostě to řekl přesně tak, jak říkával: „Vítám vás všechny zde v divadélku ve Slaném…“

Dodnes nemám potuchy, co vlastně chtěl a jestli si něco zakoupil, ujala se ho sama paní vedoucí a vrkala a cvrlikala a dělala takový ten „uhuuu uuuuu huuuu“ smích a dokonce si v jakémsi goťáckém rauši dovolila mistra laškovně cvrnknout do břicha „ale děte, mistře, uhuhuhuuuuu!“ Zkrátka ztratila soudnost jako zamilovaná puberťačka, když jí její vyvolený kreslí propiskou na rameno srdíčko. Také se pak po mistrově odchodu zavřela na tři hodiny v kanceláři a nereagovala na opakované klepání, bouchání, výzvy, naléhavé výzvy, dokonce na volání pana Vařečky: „Policie, otevřete!“ Dohadovali jsme se, jestli se dá oběsit na zářivce či bodnout propiskou do krku, nebo se umlátit počítačem, či jaký jiný způsob sebevraždy mohla zvolit. Vylezla za další půlhodinu rudá jak vařený humr. „To teda bylo,“ konstatovala sebekriticky a šla se opláchnout ledovou vodou. Jo, s charisma se člověk musí narodit, to se nedá získat, a Kája ho měl na rozdávání. Budiž čest jeho památce.

A vám děkuji za trpělivost, jestli jste dočetli až sem. A děkuji za milou diskusi minule. Snad se vám podivíni budou zase líbit. A já jdu zavolat Vendule. Pokud tedy už není v psychiatrické léčebně. Nebo ve vazbě. To spíš. Hezký den.