Kat nafackoval uťaté hlavě, začala se šklebit. Poprava krásné Charlotte se zvrhla v nechutné divadlo

13. července 1793, 11:00. Před domem na Rue de la Cordelier (dnešní Rue de l'École-de-médecine) v Paříži přešlapuje krásná čtyřiadvacetiletá dívka. Má na sobě své nejlepší šaty s modrobílým vzorem, líbezná tvář je stažená do grimasy odhodlání a vzteku. Zatluče na vchod bytového domu a sluha ji pustí do druhého patra, kde se rozkládá velký byt.

V něm bydlí Jean-Paul Marat (1743-1793), novinář a politik, který je jednou z nejvýznamnějších postav radikální jakobínské skupiny. Revolucionář se už delší dobu neobjevuje na veřejnosti - trápí jej totiž závažné kožní onemocnění. „Hrbatý, ohyzdný, malý; s vřídky a vředy pokrytou tváří a tělem.“ - tak zněl líbezný dobový popis tohoto nesmlouvavého a tvrdého zastánce „síly teroru“.

Charlotte hodlala zprvu provést svou plánovanou akci před zraky mnoha lidí na shromáždění Národního konventu, ale Marat už nechodí mezi lidi - jeho vážná kožní choroba (buď lupénka nebo tzv. Duhringova choroba) postoupila tak, že trávil celé dny ve vaně, kam si sypal různé bylinky a lil do vody odvary, aby zabránil úpornému svědění, které k šílenství mě přivádí, jak zoufale naříkal v náručí své snoubenky Simonne Evrard. Její sestra Catherine nyní otevírá dveře bytu. „Co chcete?“ vyštěkne na krásnou dívku u prahu.

„Chtěla bych… Mám důležité poslání, musím s ním mluvit!“ sbírá myšlenky Charlotte Corday a civí do nevraživé tváře vysoké přísné ženy. „Je nemocen. Co si myslíte? Co si všichni myslíte, že za ním lezete až do ložnice? Děvko!“ zapráskne Charlotte dveře před nosem budoucí švagrová (tedy- tak to bylo v plánu!) Jeana-Paula Marata. Charlotte Corday se nevzdává. Prochází se po Paříži, přemýšlí… U pekaře si koupí chudou večeři a okolo sedmé hodiny večerní se vrátí. Tentokrát je odhodlaná se k Maratovi klidně i probít! Není to však nutné.

Otevře jí sluha: „Mám důkazy o spiknutí. Má se odehrát povstání girondinů v Caen!“ „Tak pojďte, krásná slečno! Pán je ve vaně. Jistě bude rád!“ pozve dívku dál komorník. Marat sedí v kádi s vodou, je nahý, kolem něj se povalují různé listiny, při svitu svíček něco píše… „Co víte?“ osloví ze své komické pozice Charlotte Corday. „Tak povídejte. Napíši si jejich jména!“ pobídne ji Marat. Dívka diktuje, Marat si pečlivě zapisuje fiktivní jména a smyšlená obvinění, nedívá se kolem sebe…

Ostří nože, které se zaleskne v mihotavém světle tlustých voskovic, zahlédne na poslední chvíli. Voda šplouchne, Marat se snaží z kádě vyskočit, ale marně - Charlotte se napřáhne a jednou „šťastnou“ ranou bodne nenáviděného muže přímo do srdce. „Aidez-moi, ma chère amie! (Pomoz mi, můj drahý příteli)!“ hlesne Marat a zemře. Atentát je dokonán a Charlotte vypadá klidně. Jako kdyby jí ani nevadil čekající dav lidí, co ji chtějí zlynčovat! Moc dobře ví, že stejně skončí na popravišti!

A tam se budou dít věci, které vejdou do dějin - stejně jako vešla ona sama svým atentátem na Marata! Jaký je příběh Charlotte Corday, jejíž zneuctěná hlava dávala najevo nelibost nad hrubým zacházením?

Charlotte Corday se narodila 27. července 1768 v Saint-Saturnin-des-Ligneries, vesničce v obci Écorches (Orne) v Normandii. Aristokratická rodina byla početná a mezi dívčiny předky patřil i slavný dramatik Pierre Corneille! Rodiče byli příbuzní - bratranec a sestřenice Jacques François a Charlotte Marie Jacqueline se velice milovali. Když matka zemřela, otec se pomátl žalem. Odvrhl od sebe děti, Charlotte a její mladší sestru Marii poslal do kláštera, protože se na ně nemohl dívat - dcery mu prý příliš připomínaly zesnulou ženu.

V klášteře Abbaye aux Dames v Caen ale mladičká Charlotte objevila svět knih. Jeptišky byly hodné a zpřístupnily zvídavé dívce rozsáhlou knihovnu. Seznámila se s ideály filozofů Plútarcha, Jeana-Jacquese Rousseaua a Voltaira - už tam lze najít zárodky jejího odbojného ducha! A také kvůli tomu měla velký průšvih - předpokládalo se, že v klášteře zůstane, složí slib čistoty a bude nevěstou Kristovou, ale kdepak. „Já tohle nechci. Já musím pryč!“ křičela na jeptišky a matka představená ji za neposlušnost dokonce zbila.

Z kláštera ji v roce 1791 vyzvedla teta. Madame le Coustellier de Bretteville-Gouville si vzala neteř pod svá křídla a nastěhovala ji k sobě do Caen. Vztah obou žen byl blízký, velice blízký… O Madame se šeptalo ledacos, hlavně to, že dává přednost mladým děvčátkům před muži. Jisté je, že Charlotte ustanovila dědičkou svého majetku. Charlotte vyrostla ve velice krásnou ženu. „Kaštanové vlasy i obočí, postava ztepilá, čelo vysoké, ústa rudá střední velikosti, dolíček v bradě, obličej oválný, výška 155 cm…“

Tak zní popis z dochovaného průkazu totožnosti Charlotte Corday. V době, kdy pobývala u tety, už probíhala Velká francouzská revoluce (1787–1799). Průběh této neblahé kapitoly v dějinách Francie je tématem na samostatný text. Charlottin osud se ale s revolucí tak spletl, že skončila na popravišti. Nasávala do sebe ideály girondistů - ti představovali umírněnější přístup k revoluci a byli skeptičtí k projevům teroru.

Poté, co se Národní konvent dále radikalizoval, směřoval k teroru a prosazoval extrémní myšlenku poprav a diktátu radikálů, zradikalizovala se i líbezná Charlotte Corday. Z idylického Caen neustále utíkala do Paříže, po masakrech a rabování hrobek se vracela úplně zoufalá a rozhodla se, že musí něco udělat. Ono „něco“ měla být vražda Marata, který dle jejích úvah mohl za všechny ty mrtvé.

„Zabila jsem jednoho muže, abych zachránila sto tisíc lidí. Věřím, že Marat ohrožoval republiku. Věřím, že Marat by rozpoutal občanskou válku. Věřím, že král Ludvík XVI. neměl být popraven. Věřím, že jeho smrt (Marata) ukončí násilí v zemi,“ říkala u svého procesu, kde popisovala celou svou atentátnickou anabázi. Plán měla v hlavě už dlouho, ale čas nazrál devátého července 1793.

Hodinu po půlnoci si Corday sbalila své nejlepší šaty, vykradla se z domu své tety v Caen, do vaku si přihodila výtisk Plútarchových Paralelních životů a odjela do Paříže. Tam si pronajala pokoj v Hôtel de Providence. A z něj vyrazila na nákupy. „Kuchyňský nůž s čepelí dlouhou třináct centimetrů, parfém a bílý pudr na vlasy,“ zní seznam věcí, jež si dívka přinesla nejen do hotelu, ale i k Maratovi. V pokoji ještě napsala dopisy tatínkovi a přátelům, ve kterých vysvětlovala své pohnutky k atentátu.

Když bodla Marata do srdce, zůstala stát opodál, zatímco do místnosti s vanou vtrhla jeho snoubenka a přítel. Řev všech zúčastněných zburcoval sousedy, ti zadrželi stoicky klidnou Charlotte - a když bylo jasné, že se Jeana-Paula Marata nepodaří oživit, vyvedli ji ven. Tam už se sbíhal dav. Zpráva o tom, že přední revolucionář je po smrti, se rozlétla rychlostí blesku po celé Paříži. Pařížané chtěli Charlotte lynčovat - a ona se ani nebránila! Málem ji roztrhali na kusy. Zabránila tomu stráž, která dívku převezla do věznice Conciergerie.

Tam podstoupila sérii výslechů, při kterých se naštvaní revoluční soudní úředníci pídili po tom, jestli skutečně jednala sama. Nemohli tomu totiž uvěřit. „To musí být součástí velkého spiknutí!“ hřímali. Sama Charlotte jim s úsměvem a klidným hlasem odpovídala, že opravdu ne, sama; při otázce na přesnou ránu nožem: „To jsi musela nacvičovat! Dlouho! S někým v tom jedeš!“ řekla, že měla prostě jen štěstí na dobrou trefu. Rozsudek byl vynesen záhy: poprava gilotinou. Jak jinak.

16. července byl pohřben Marat: na jeho funus se sjela snad celá Francie a stal se novodobým mučedníkem. Charlotte se připravovala na smrt - byla až nadmíru klidná a vyrovnaná. 17. července 1793 ráno poprosila Charlotte, aby jí namalovali portrét. „Pokud mohu doufat, občané, jelikož mi zbývá jen pár chvil života, dovolte mi nechat se zpodobnit pro mé blízké.“ žádala. Napudrovala si vlasy bílým pudrem, který si zakoupila s nožem, navoněla se a malíř Jean-Jacques Hauer ji namaloval. Dívka Hauerovi věnovala kadeř svých vlasů.

Sotva byl portrét dokončen, oblékli ji do červeného kabátce, jakési blůzy, která barvou oznamovala: „To je zrádce!“ A večer sedmnáctého byla Charlotte Corday převezena na žebřiňáku na místo popravy - na Náměstí revoluce (dnes Place de la Concorde) už čekala gilotina. Když Charlotte vedli pěšky od vozu, zažívala uličku hanby: hlavně shromážděné ženy ji div neubily. Sprosté nadávky a plivance snášela s hlavou vztyčenou, ale stráž musela vztyčit šavle - reálně hrozilo, že ji lidé zabijí.

Charlotte byla tak slušná, že dokonce zdravila, odpovídala na pokřik zfanatizovaných lidí, děkovala strážím za doprovod. Když klopýtla, jeden z gardistů ji zachytil. „Velice vám děkuji,“ usmála se na vojáka, který jen vrtěl hlavou. Tedy takovou krásnou a hodnou holku popraví? Když Charlotte vystoupala na hrubě přitesané schůdky a jakési lešení nad smrtícím nástrojem, podala katovi ruku. Popravčí Charles-Henri Sanson, velice slavný mistr svého řemesla, zůstal prý zaraženě stát.

Tento člověk nebyl zlý, bral své povolání jako poslání a nechtěl, aby někdo trpěl. Reportér londýnských Timesů, které o popravě vydaly obsáhlou reportáž, sugestivně popisoval: „Vidím nezlomnou vyrovnanost v jejích posledních chvílích. Klidné a nestrojené chování, lehkost a přívětivost… Scéna, která se vyjevila mi na popravišti, byla nádherně strašlivá. Místo bylo přeplněno zástupy. I ta nejtvrdší mysl byla rázem rozcitlivěna amazonskou odvahou této nešťastné dívky v jejích posledních chvílích!“

Kat Charlotte rozvázal ruce a vyzval ji, aby si sejmula čepec. „A vlasy dejte nahoru,“ ukazoval jí Sanson. „S gestem tak graciézním, že královny bylo hodno, zkroutila své lokny a upevnila je na temeni.“ popisovaly Timesy. Po opětovném svázání rukou - tentokrát za záda - jí chtěl Sanson svázat i nohy. Poprvé se rozrušila: „Proč? To jsem tak špatná? Bojíte se?“ „Ne, ale musím to udělat. Je to povinnost vás spoutat,“ odvětil Charles-Henri. „Tak to udělejte!“ pokynula Charlotte.

„Dav měl jásat, měl křičet, fandit, bouřit! Ale lidé ztichli.“ zmiňuje nevšední reakci shromážděného publika Britannica. Možná si diváci uvědomili, že Corday je skutečná hrdinka? Nebo ve vzduchu viselo napětí z toho, co nutně musí následovat - stětí její čtyřiadvacetileté hlavy? Z večerního nebe se snesl prudký deštík, Charlotte pohlédla k obloze a nechala si do otevřených očí padat kapky životadárné vody, jak opět sugestivně zmiňuje reportáž v Times.

Kat Sanson počkal, až přestane pršet, dopřál jí ty poslední chvilky jakési iluze svobody, načež vytáhl ostří popravčího nástroje nahoru, položil dívku na gilotinu, spustil břit - a Charlotte Corday byla mrtvá. Její hlava spadla do připraveného koše. A následoval jeden z nejodpornějších činů, kterých se může dopustit člověk. Publikum na popravě zděšeně áchlo - zatímco se Sanson sklonil k bezhlavému tělu mladé ženy, katův pomocník jménem François Legros zalovil v proutěném koši.

Legros hrubě uchopil odseknutou hlavu Charlotte Corday, popadl ji za vlasy a s vítězným gestem hlavu ukázal divákům. To se normálně dělalo, ač je toto slovo v kontextu s touto „podívanou“ velice bizarní. Diváci vždy jásali, ale teď ne. Naopak! Mlčeli. Legros znejistěl a napadlo ho: „Já jí ukážu! To se jim bude líbit! To určitě začnou tleskat!“ Otočil hlavu k sobě a pravou rukou ji třikrát silně uhodil do levé i pravé tváře. Facky byly hlučné, ozvalo se hlasité plesknutí - a davem proběhlo pískání a zvuky znechucení.

Něco tak strašného se přece nedělá! A pak „konečně“ začali všichni řvát - ale hrůzou! Podle přísežných prohlášení lidí v předních řadách i kata Sansona samotného se stalo něco příšerného. Hlava měla pootevřené oči, nyní se otevřely doširoka, tvář zrudla a na rtech se objevil výraz „neskutečné zloby“, dle jiných svědků to bylo „jednoznačné rozhořčení“, další popisují „zahanbený vztek“. Uťatá a zfackovaná hlava Charlotte Corday se zkrátka začala šklebit.

Bylo něco takového vůbec možné? Nebo šlo o nějakou davovou sugesci? Podrobně se reakcí uťatých hlav zabývalo mnoho lidí, šarlatánů i seriózních vědců, kteří si pokládali otázku: „Může gilotinovaný člověk (hlava) něco cítit?“ Pokusů o prokázání pravdy či opaku probíhalo opravdu moc, Albert Camus o tom dokonce napsal knihu. Je pravdou, že hlavy se šklebily, ale je to přisuzováno odumírajícím nervům - gilotina je tak rychlá, že si hlava v první chvíli zřejmě „neuvědomí“, že už není součástí těla, že je konec.

Ale u těchto pokusů nedocházelo k něčemu tak nechutnému, jako je zfackování tváře právě popravené mladé ženy! Legros si to také pěkně odnesl. Není divu! Charles-Henri Sanson na něj začal řvát: „Nelidská stvůro!“ Pak při vyšetřování důrazně popíral, že by „toho nečlověka“ najal sám: François Legros byl „valet du bourreau“, pohřební zřízenec, který se živil také jako tesař. Sanson trval na tom, že s katovským řemeslem nemá Legros nic společného, že jen stavěl pódium.

Zfackovaná a zhanobená hlava Charlotte Corday putovala i s tělem na pitvu, Legros putoval do vězení. I otrlí revolucionáři toto odporné gesto brali jako neúctu a zavřeli jej na několik dní (často se uvádí 12 let, ale není to pravda) do žaláře. Legros dokonce seděl ve stejné cele, ve které čekala Charlotte na smrt. Jakobíni byli přesvědčeni, že Charlotte byla s někým spolčená, že prostě nemohla jednat sama. „Určitě ji k tomu v posteli překecal nějaký chlap. Musíme si to ověřit. Třeba byla těhotná, známe to!“ usoudili vyšetřovatelé a konala se na tu dobu velice netypická pitva.

Při ní přítomný ranhojič provedl jednoduchý test a shledal, že Charlotte zemřela jako panna. „Tak to se nesmí dostat mezi lidi, nebo tady máme novou Johanu z Arku!“ neslo se mezi revolucionáři. Ale jak známo, nikdy se nic neutají, neutajilo se ani tohle. V očích některých Francouzů, kteří už měli celé slavné revoluce, poprav a masového vraždění opravdu dost, byla Charlotte mučednice. Ale nic se nezměnilo, atentát na Marata jakobíny nezastavil, naopak - vláda teroru se na nějaký čas ještě zintenzivnila.

Marat byl jako Ježíš Kristus, stavěly se mu sochy a sloužily se za něj mše. Charlotte byla v tichosti pohřbena na hřbitově svaté Magdalény poblíž hrobu Ludvíka XVI. A nebyla kompletní, bohužel. Její hlava byla vykopána a lebka se předávala mezi Pařížany buď jako relikvie nebo kuriozita - podle toho, do jakých rukou se dostala - nakonec podle všeho její lebka v tichosti skončila u tety. Čin Corday změnil představu o tom, čeho je žena schopná - pro mnohé byla hrdinkou. Hanebný čin pacholka Legrose však rezonoval mezi lidmi dlouhé roky.

„Ono ji to asi bolelo! Styděla se! Bylo to hrozné! Co si o tomhle myslet? Dívala se, ty oči!“ šeptali si přímí svědci celého děsivého divadla, které jim poskytl jeden krutý muž.

Vyprávění o životě a smrti Charlotte Corday můžeme zakončit jejími vlastními slovy. Je to dopis, který napsala svému tatínkovi:

Odpusť mi, můj drahý tatínku, že jsem se rozhodla zbavit své existence bez tvého svolení. Pomstila jsem mnoho nevinných obětí, zabránila jsem mnoha jiným katastrofám. Lid, který je nyní zklamán, se bude radovat z toho, že byl vysvobozen od tyrana (…) Doufám, že se nebudete trápit. Sbohem, můj drahý tatínku, zapomeň na mne, nebo se spíše raduj z mého osudu. Líbám svou sestru, kterou miluji celým svým srdcem, stejně jako všechny své blízké. Nezapomeňte na tento verš Pierra Corneilla:

Zločin je hanba, ne popraviště!

Zpracováno podle: Charlotte Corday, The Times, Britannica, časopis Enigma, dokument Prima Zoom; odkazy v textu