Beznohá mumie ze Švýcarska je prapředek Borise Johnsona. Otylá žena měla syfilis, otrávila se rtutí

25. ledna 2018. Tehdejší britský ministr zahraničí ve vládě Theresy May Boris Johnson dostal prapodivný mail. Píše mu BBC, pro kterou často a rád dává rozhovory, ale nyní… Johnson tomu vůbec nerozumí! Jaká mumie? Cože? Co to melou? Jak - já? Kde? Pak zatelefonuje přímo do sídla stanice, kde se to konečně všechno vysvětlí. „Pamatujete si, jak v roce 1975 našli v Basileji mumii?“ optá se rozevlátého ministra odborník z oblasti genealogie, který se zrovna vynachází v Přírodovědném muzeu v Basileji.

„To teda ani náhodou!“ odpoví Alexander Boris de Pfeffel Johnson, jak zní celé jméno kontroverzního politika. Opět přepojování, opět další a další odborníci, kteří se mu snaží polopaticky vysvětlit, co se to vlastně stalo. A jak netradiční a bizarní to celé je! Když Boris Johnson konečně všechno pochopí (což trvalo velice dlouho, ale ruku na srdce - kdo by reagoval pohotově, kdyby mu řekli: Hej, nějaká mumie je tvá pramatka?), rozesmál se na celé kolo. Po prostudování všech podkladů, které mu zaslala stanice BBC World News, zveřejnil tweet:

„Jsem nadšený, že jsem se dozvěděl o své pradávné prababičce – skutečné průkopnici v oblasti sexuálního zdraví. Mám z toho velkou radost a jsem na ni hrdý,“ uvedl Boris Johnson s typickým britským humorem. Radost z nálezu své starodávné příbuzné totiž poněkud kalily okolnosti její smrti - po letech bádání se zjistilo, že „Tlustá paní z Basileje“ trpěla pohlavní nemocí. Měla syfilis. Ale? I to se vysvětlilo!

Anna Catharina Bischoff byla (jak zmiňoval poněkud tajnosnubně Johnson ve svém prohlášení) opravdovou pionýrkou v oblasti sexuálního života svých současníků. Pečovala o pohlavně nakažené, vysvětlovala dívenkám celý mechanismus plození a rození dětí… A pečovala a pečovala, až se nakazila. Tehdy se syfilis (příjice, Uherská nemoc, Francouzská nemoc) léčil koňskými dávkami rtuti.

A tak ctihodná paní Anna zesnula zřejmě na prudkou otravu. Jenže právě díky rtuti se její tělo zakonzervovalo. Zní to jak námět na nějaký blbý film, to uznejme. Jaký byl osud žijící Anny? A jaký jejího mumifikovaného těla?

Bývalý klášterní kostel Barfüsserkirche se nachází ve švýcarském městě Basilej. Budova kostela stojí v centru Grossbaselu a je dominantou náměstí Barfüsserplatz. Dnes v něm sídlí Muzeum historie. Dnešní podoba kostela se datuje až do roku 1298, kdy byl původní svatostánek obnoven po rozáhlém požáru. Během reformace byla budova zcela vyrabovaná, nádherná vitrážová okna tak tak přežila nájezdy rozzuřených zastánců ikonoklasmu (obrazoborectví) a kostel byl přeměněn na sklady.

Před oltář bylo naházeno obilí, v bočních lodích stál dobytek handlířů; později se v monstrózní budově uskladňovala sůl z Francie. Když se radní v devatenáctém století rozhodli, že by bylo načase něco s tím kostelem udělat, protože je to tady pro ostudu, bylo zjištěno, že sůl za dlouhá staletí skladování udělala pěknou paseku. Rozpustila se, prosakovala do země, naleptala pískovec, ohrozila základy. 800 let starý kostel byl kvůli soli zralý na zřícení.

To už se naštvala i švýcarská vláda - země se rozhodla jeden ze svých architektonických skvostů zachránit. Musel ale proběhnout rozsáhlý archeologický průzkum, protože to byl původně hřbitovní kostel - a nikdo nevěděl, kolik lidí je v objektu (i ve zdech) pohřbeno! V okolí stavby byly totiž velice časté nepietní nálezy rozházených kostí, až i místní obyvatelé ztratili trpělivost a velice přivítali, že tým odborníků provede opatrné vyzvednutí ostatků zemřelých.

Těch bylo za celá století skutečně požehnaně. Navíc se vše bortilo, všudypřítomná sůl byla pro kámen jako dřevomorka! S největší možnou opatrností se dělníci dali do práce. 20. října 1975 vykopávali za bedlivého dozoru archeologů zasypané dutiny před chórem kostela. Najednou jeden z nich narazil krompáčem do stěny a zadunělo to. „Stop!“ ozvalo se od hloučku odborníků. „Tam něco je!“ Něco tam skutečně bylo. Protáhlý komín, který byl považován za vzduchový průduch, byl ve skutečnosti pohřební komorou. A to, co v ní leželo, vešlo do dějin Švýcarska.

S nejvyšší možnou opatrností se archeologové vrhli na nález. Byly to tři velice zachovalé rakve, ale jaksi - poházené. „Jako kdyby to někdo otevřel, roztahal, podíval se, udělal si tam mejdan. A pak zase zazdil.“ zaznělo ihned po nálezu pro basilejskou televizní stanici. Mejdan to sice nebyl, ale zvědaví obchodníci, kteří přitáhli v říjnu roku 1843 spoustu pytlů soli, jaksi „omylem“ zavadili o průduch, jehož přední část se vylomila. Když solaři vlezli dovnitř, začali řvát hrůzou a v nastalé panice mezi rakvemi tak trochu křepčili - proto ta roztahanost.

Jenže to v roce 1975 ještě nikdo nevěděl. „To asi bylo vyloupeno! Podívejte na to!“ ukazovali shromáždění na obsah komory. Na sobě totiž ležely bez ladu a skladu tři rakve z jedlového dřeva. Jedna byla vysypaná a kosti nějaké ženy se válely všude kolem. V horní větší rakvi ležela nedotčená ženská kostra, ale ten nejhlavnější objev byl učiněn v dolní menší rakvi: mumifikovaná mrtvola ženy, která vešla ve známost jako Dáma z Barfüsserkirche, Otylá dáma, Stará Johnsonová (ehm) či Syfilitička Anna!

Mumie byla ve velice dobrém stavu. Jen jí chyběly nohy - od kotníků dolů nebylo nic. Paže a končetiny tvořily jen kosti pokryté seschlou kůží, tělo bylo naproti tomu masité, mělo spoustu kožních záhybů, na archeology se potměšile dívala dobře zachovalá tvář, jejíž překvapený výraz poněkud kazily naprosto zkažené a shnilé zuby. Žena byla maličká, první měření ještě v kostele ukázalo pouhých 142 cm - a to i se započítaným hrubým odhadem délky chybějících nohou!

Ruce měla žena zaťaté v pěst v jakémsi boxerském obranném gestu. Levá svírala pravou v zápěstí. „To je netypické, divné,“ vrtěl hlavou fotograf, který mumii dokumentoval. Šaty se rozpadly, ale zbytky oděvu daly tušit, že zesnulá paní byla za života nejen velice tlustá, ale i bohatá. Vše přepychové, kvalitní látka. Ženušku si vzal do péče přední švýcarský antropolog doktor Bruno Kaufmann, který ji odvezl do svého institutu. Tam mumii strčil pod rentgen a začal ji všemi dostupnými metodami zkoumat.

Zatímco Kaufmann se obíral mumií, v kostele probíhalo zkoumání místa nálezu. Umístění hrobu Tlusté dámy bylo prominentní a dávalo tušit, že se muselo jednat o opravdu slavnou osobnost své doby - hrob byl jen kousek od místa posledního odpočinku basilejských starostů. Ale proč byly rakve tak roztahané? Na tuto otázku se podařilo odpovědět dvěma dámám, pracovnicím basilejského archivu. Marie-Louise Gamma a Diana Gysin vytáhly staré záznamy a ponořily se do nich.

Našly starou listinu, kterou místopřísežně podepsal stavbyvedoucí Joseph Blendinger v roce 1843. Tehdy mistra zavolali do katedrály zděšení obchodníci. „Zazděte to! To je hrůza! Máme tady zboží,“ ukázal vylekaný řeznický mistr na bučící krávy přivázané k oltáři, „A ti pitomí solaři tu tahají pytle, jsou opilí, sypou to všechno okolo a ještě otevírají hroby. Kdo se na to má koukat!“ poručil Blendingerovi, aby díru zakryl. Joseph byl inteligentní a věděl, že by měl nález nejen honem rychle zazdít, ale i popsat. A také to učinil.

Diana a Marie-Louise pak na tiskové konferenci v roce 2016 citovaly přímo Blendingerova slova: „Hrob zazděný obsahuje 3 rakve. Bez hlíny, jen v prostoru vystavených. Dvě černé a jedna nažloutlá. Vše dobře zachované. Ve dvou černých jsem shledal mužské mrtvoly, ve žluté maličká ženská mrtvola. Všichni byli také dobře zachovalí. Připomínali mumie, protože jejich těla byla jen vysušená a jejich šaty měly ještě všechny záhyby. Vlasy, zuby a nehty stále neporušené. Když byli vyňati a prohlédnuti, byli okamžitě spuštěni zpět do své hrobky, ale pokryti hlínou.“

„Je to jedna z mnoha záhad, která obestírá nález ctihodné Anny Cathariny Bischoff. Stavbyvedoucí jasně mluví o dvou mužích a jedné ženě, našly se ale 3 ženy. Mohl se splést? Těla byla zachovalá, nespletl by si mužské a ženské šaty. Nevíme, co se stalo. Někdo je vyměnil? Nebo okradl? Převlékl? Nebo se jedná o omyl?“ kladly si řečnickou otázku odbornice. A Blendinger také poprvé pojmenoval mumii Tlusté dámy: Anna Catharina Bischoff (1719-1787).

Švýcarská veřejnost kvitovala pojmenování mumie s povděkem. Tak netypický nález byl hojně rozebíraný; Švýcaři na „svou“ mumii nezapomněli, byť od jejího nálezu uplynula celá desetiletí. Pečlivé úřady neopomněly párkrát ročně „vyhodit“ tiskovou zprávu o tom, jak pokračuje zkoumání Tlusté dámy, zveřejnily fotografii - nyní se konečně vědělo, jak se jmenovala. A začalo zase jiné pátrání - po jejím životním osudu.

Ten posmrtný už zdokumentovaný byl. Po Kaufmannovi převzal mumii zase jiný tým, postupem doby byla vyšetřována řadou nově vzniklých forenzních metod a podařilo se zjistit, co Paní z Basileje za života trápilo. Rozkladu mrtvoly ctihodné Anny Cathariny Bishoff zabránil toxický sulfid rtuťnatý, který byl přítomen v celém těle, ale zejména v plicích. Právě rtuť je zodpovědná za mumifikaci, své k tomu přidalo i specifické klima v pohřební komoře a rakvi; je dost možné, že překupníci soli svým otevřením hrobu přispěli k dalšímu konzervování: mohla tam vniknout sůl.

Když mumie absolvovala pod vedením Dr. Gerharda Hotze tomografické vyšetření, vznikla lékařská zpráva, která popisuje velice nemocnou starou paní, co trpěla doslova civilizačními chorobami, které jsou časté u dnešních lidí! „Vyšetření odhalila aterosklerózu břišní aorty a žlučník naplněný kameny, což naznačuje vysokou spotřebu masa s vysokým obsahem tuku a dostatek sacharidů. Během svého života přišla o všechny zuby horní čelisti v důsledku stravy s vysokým obsahem cukru a špatné ústní hygieny, v dolní čelisti jí zůstaly zkažené přední a špičáky,“ uvádí lékař.

„Byla (Anna) také značně obézní, trpěla řídnutím kostí, měla zanícené kyčle. Pravděpodobně vlivem otylosti a zánětu nemohla ke konci života vůbec chodit. Pánev roztažená svědčí o mnoha porodech. Určitě měla vysoký krevní tlak, četné tromby ale nejsou příčinou smrti. Po odebrání vzorků tkáně z palce u ruky jsme dospěli k závěru, že žena trpěla syfilis - ten se v té době léčil pouze rtutí, respektive rtuťovými výpary, které byly vdechovány v malé komoře - tzv. inhalační terapie rtutí.“ konstatuje zpráva.

A verdikt odborníků ohledně otázky příčiny smrti Anny Cathariny vyvolává další otázky: „Kontaminace rtutí měřená moderní analytickou technologií je však pod prahovou hodnotou, která by ukazovala na otravu rtutí. Anna Catharina Bischoff měla v těle rtuť, ale na základě současných údajů nebylo prokázáno, zda to vedlo i ke smrti. Není tedy jasně prokázáno, na co zemřela. Zda to bylo způsobeno následky syfilidy nebo kombinací expozice syfilidě a rtuti, musí být prokázáno dalším vyšetřováním!“

No jo, ale kde by vysoce postavená měšťanka z Basileje přišla k syfilis? Jistě, mohl ji nakazit manžel… Když byla ale mumie ztotožněna a na povrch vyplul její životopis, rázem to celé dávalo smysl. Anna Catharina Bischoff, vnučka basilejského lékaře Isaaka Bischoffa, pocházela ze staré basilejské rodiny. Narodila se 23. března 1719 ve Štrasburku jako nejstarší z pěti sourozenců. Její otec byl pastor a nadmíru bohatá rodina žila v obřím domě uprostřed Štrasburku. Po smrti otce (Anně bylo 14) se budoucí mumie vrátila s matkou a jedinou přeživší sestrou do Basileje.

A už v patnácti letech se vdávala. O patnáct let starší ženich Lucas byl pastor a Anna rodila jedno dítě za druhým. Celkem jich na svět přišlo sedm, ale jen dvě dcery se dožily dospělosti! Manžel Lucas chodil jako pastor do nedaleké nemocnice pro syfilitiky, Anna jej doprovázela, protože po svém dědovi špitálmajstrovi byla hodná, lidumilná; uměla chlácholit, neštítila se pokročilého stádia této ohavné nemoci, obvazovala jim vředy…

Anna dokonce chodila na procházky se syfilitiky, co už měli specifické stádium „skákavýho lajtnanta“ - šílení a zuřící nemocní jí říkali Anděl! V roce 1781 zemřel ve věku 77 let její muž, tehdy se dvaašedesátiletá Anna přestěhovala zpět do Basileje. A tam se stala jakousi patronkou mladých dívek, které začínaly sexuálně žít. Vysvětlovala nevěstám, co je čeká o svatební noci, padlým dívkám pomáhala s porody, dělala osvětu po svém způsobu: „Jen panna se může vdát, v loži manželském se ctí o nejcennější dar přijít…“

A její oblíbení pohlavně nakažení tu byli také - špitál na okraji Basileje se stal cílem jejích každodenních návštěv. Pak už to šlo ale celé z kopce - Anna Catharina byla velice nemocná. Churavá stará paní jezdila na kolečkové židli na „terapie“ onou inhalací rtuti. Kde se nakazila obávanou pohlavní nemocí, to nevíme. Snad kontakt s nemocnými? Zprávy uvádějí, že byla v těsné blízkosti jejich tělesných výměšků i vředových tekutin.

Také chodila do veřejných lázní. A syfilis se samozřejmě nevyhýbal ani bohatým domům. Těžko lze předpokládat, že by se bohabojný pastor spustil s nějakou nakaženou nevěstkou, aby pak nakazil manželku, ale… V lázních mohl být nemocný měšťan, s tímhle se nikdo veřejně nechlubil…

Mohla k pohlavní nemoci přijít i u porodů - nakažená rodička, Anna osobně pomáhá jejímu dítěti na svět… Inhalace rtuti ale prokazatelně absolvovala alespoň pětkrát. Pacienti seděli – podobně jako v sauně – ve vytápěné místnosti a vdechovali toxické výpary. Po dočasném zlepšení často následovala smrtelná otrava rtutí.

Anna Catharina Bischoff zemřela 30. srpna 1787 ve věku 68 let na… Příčinu smrti vlastně dodnes nikdo neví. Zřejmě souběh všech možných nemocí, vnějších vlivů (rtuť) a pohlavní nemoc. Precizní Švýcaři chtějí mít vždy vše „pinktlich“, nejinak tomu bylo i u Anny Cathariny. „A když už tu máme tak pěknou mumii, co takhle zjistit o ní úplně, ale úplně všechno?“ řekli si - a začalo to.

Čtyřicetičlenný (!) tým z mnoha oborů jako je antropologie, genealogie, forenzní věda či molekulární genetika se pustil do hledání potomků paní Anny. Informoval o tom i švýcarský tisk: „Týmu vědců z Institutu pro výzkum mumií Eurac v Bolzanu se podařilo izolovat mitochondriální DNA mumie a detekovat variantu haploskupiny U. To vytvořilo základ pro vědeckou identifikaci!“ sdělovaly noviny.

A pokračovaly: „Tým genealogů z Citizen Research Project Basel se ujal této propracované práce a vytvořil rodokmen ženské linie. Základem byli žijící potomci mumie. Genealogické informace pocházejí z církevních záznamů, matrik manželství a internetových fór. Oslovení vytipovaní lidé (potomci) byli vyzváni k poskytnutí slin ke srovnání DNA své a mumie!“ Až na ně vykoukl Boris Johnson. Tehdejší britský ministr zahraničí je Annin potomek. Je to komplikované, ale BBC to shrnula i pro blbce, jak řekl reportér s úsměvem.

Anna měla sedm dětí. Dětství přežily pouze dvě, ale jedna dcera, také Anna, se provdala za jistého Kristiána Huberta barona Pfeffela von Kriegelstein. O pět generací von Pfeffelů později nacházíme Marii Luise von Pfeffelovou, jak se provdává za jistého Stanleyho Freda Williamse. Jejich dcera Yvonne se provdala za Osmana Wilfreda Johnsona Kemala… a jejich syn, Stanley Johnson, je otcem britského ministra zahraničí Borise Johnsona!

Takže jde o jeho mumifikovanou pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-babičku. Boris Johnson se rozplýval: „Kdo z vás to má? Komu vděčím za tak neskutečnou věc? Jsem nadšen!“ psal po svém prvním příspěvku na tehdejší Twitter. A oznámil, že si nyní o to více bude vážit své rodiny a svých občanů. Pak za měsíc po prohlášení skončil jako ministr zahraničí.

Zvláštní příběh zvláštního osudu jedné ženy, který se dostal do moderní doby a jen ukázal, že i naši předci byli lidé z masa a krve se všemi touhami, nectnostmi a zlozvyky. Anna Catharina by mohla vyprávět!

Zpracováno podle: BBC, Anna Catharina Bischoff, Barfüsserkirche (Basel), ČT24, BBC (2), The Times