Článek
Šípková Růženka z Palerma, Spící kráska, Živá holčička, Mrkající Rosalia, tak se říká mumii malého děvčátka jménem Rosalia Lombardo (13. 11. 1918 - 6. 12. 1920). Její život byl velice krátký, holčička se proslavila až po smrti. Zdrcený a truchlící otec ji totiž nechal nabalzamovat a umístil svou dceru do katakomb v italském Palermu, kde se Rosalia stala nejslavnějším exponátem. Leží si ve své prosklené rakvičce a nepřestává fascinovat turisty i odborníky. Jaký je příběh malé holčičky, která měla na tomto světě vyměřen jen krátký čas?
Rosalia je jednou z 8000 mrtvých (z nichž je přibližně 1282 mumií) v palermských katakombách. Toto místo je natolik úchvatné, a i přes svou morbidnost neskutečné, že stojí za to podívat se na jeho historii i současnost blíže.
Kapucínské katakomby, jak zní oficiální název, vznikly zcela neplánovaně. Mniši z místního kláštera začali v šestnáctém století pohřbívat své zesnulé bratry ve víře do vykopané jámy. Z prostého důvodu - na přilehlém hřbitově došlo místo. Jáma se stala provizorním místem posledního odpočinku několika desítek mnichů. Po pár letech se kněží rozhodli, že ostatky z poněkud nepietní jámy přemístí na důstojnější místo v nově uvolněném areálu hřbitova. K jejich překvapení byla exhumovaná těla mumifikovaná a zachovalá tak, že byly k poznání i rysy tváří, ruce, nohy, nehty, vlasy. Jáma totiž měla systém větrání, o kterém nikdo nevěděl.
„Byl to boží čin!“ usoudili kapucíni a rozhodli se přestat s pohřbíváním do země. „Těla našich bratrů budiž ponechána jako relikvie všem na odiv!“ zněl neobvyklý verdikt rady kláštera. V roce 1599 zemřel bratr Silvestr da Gubbio, který byl prvním „obyvatelem“ poněkud makabrózního města mrtvých. Těla se začala posazovat do výklenků, hloubily se další a další chodby, které byly osazeny mumiemi.
Těla byla krátce po smrti dopravena do přípravny, tzv. colatoio. V ní byly mrtvému odebrány vnitřní orgány, torzo bylo vycpáno slámou s přísadou bobkového listu. Ten pohlcoval vlhkost, dehydratace mrtvých pak pokračovala na speciálních trubkových mřížích, kam byla v poloze na zádech těla umístěna. Tělesné tekutiny takto mohly odtékat a odkapávat. Takto „předpřipravené“ mumie byly ponechány v přípravně více než rok. Když byl proces u konce, těla se oblékla a vystavila.
Ty byly oděny do nejlepších šatů, dodnes mají na sobě krásné oděvy a je o ně neustále pečováno. Specifické klima katakomb v Palermu dovoluje pouštět dovnitř i návštěvníky, kteří se nestačí divit. Mumie jsou všude. Leží, sedí, visí, jednotlivě i po skupinách. Nekropole je to neuvěřitelná, protože jste prostě a jednoduše mezi mrtvými.
„Stírá se tady ten rozdíl. Jdete a třeba někoho pozdravíte. A pak si uvědomíte, že ten někdo je mrtvý. Fascinující místo!“ uvádí návštěvní kniha Kapucínských katakomb. K některým mumiím se lidé nedostanou, místo je ohrazeno provazem nebo páskou, což vesměs všichni respektují. „Špatně osvětlené a poněkud zatuchlé katakomby jsou rozděleny do několika chodeb, z nichž každá hostí určitý typ lidí. Je zde místnost pro duchovní, pro odborníky jako jsou lékaři i část pro ženy, panny a nemluvňata.“ uvádí server Palermocatacombs.com.
Zpočátku byly katakomby určeny pouze k pohřbívání mnichů, to se však brzy změnilo. Každý, kdo na Sicílii něco znamenal, chtěl být pochován (či spíše vystaven) v palermské říši mrtvých. Velice zajímavý je i postup, kterým mniši těla svých soukmenovců mumifikovali. Povedlo se jim ho zdokonalit natolik, že si jejich služby pak žádali bohatí měšťané nebo šlechtici. Kapucíni si doslova zavedli velkovýrobnu mumií a dařilo se jim to, jak je ostatně vidět do dnešních dob.
V době epidemií vymysleli i zlepšovák: „Namáčeli těla do lázně s příměsí arzénu, čímž byly zahubeny všechny bakterie a viry. Navíc zjistili, že mumifikace je za pomoci tohoto prvku rychlejší,“ uvádí průvodce po Kapucínských katakombách. Je to místo bezesporu úchvatné, stírá se zde rozdíl mezi životem a smrtí a návštěvníci si občas odnášejí i prapodivné zážitky. V katakombách má samozřejmě strašit. Aby ne.
„Kde jinde by měli být duchové? Kde jinde by měli mít tu možnost být spatřeni?“ klade si řečnickou otázku jeden návštěvník, kterému se podařilo „cosi“ vidět. A zdaleka není sám. Je to zřejmě vše jen výplod zjitřené mysli v místě, kde fantazie a představivost každého člověka jede na plné obrátky.
Kapucínské katakomby v Palermu navštíví ročně obrovské množství turistů z celého světa, kteří chtějí vidět jen jednu jedinou mumii. Ikonickou Rosalii Lombardo. Spící kráska totiž vypadá až znepokojivě živě. Holčička má zcela zachovalou tvář, řasy, barvu, rty. „To není možné, ona spí!“ nese se nejčastěji šepot z houfu návštěvníků, kteří se za Rosalií sjíždějí z celého světa. Zdá se, jako kdyby do světa mrtvých vůbec nepatřila. Je to skutečně fascinující pohled a není divu, že se o Rosalii tolik mluví a píše. Zachovalá je dokonale. Má zlaté vlasy, které jsou svázané mašličkou, pod víčky neuvěřitelně „živé“ duhovky modrých očí. Za vše může zármutkem pološílený otec a jeden proslavený chemik.
Rosalia Lombardo se narodila 13. prosince 1918 v Palermu. Její otec byl bohatý měšťan Mario, který byl do malé dcerušky úplně poblázněný. Rosalia dělala všem jen radost, byla veselé, šťastné a krásné dítě. Zlatovlasá princezna budila všude pozornost, převážně tmavovlasí Italové ji neustále hladili a obdivovali. Jenže jak to bývá, neštěstí nechodí po horách… V poválečné Evropě řádila ona neblaze proslulá španělská chřipka, na kterou vymíraly celé rodiny. Celá populace mužů byla vybita na bojištích, ženy, děti a starce kosila chřipka. Úmrtnost byla opravdu tristní a epidemie se nevyhnula se žádné evropské zemi. Zákeřná nemoc zavítala také do domu Maria Lombardo.
Rosalia se nakazila v listopadu 1920. Prudké horečky, kašel, lékař nad ní vrtěl hlavou. Chvíli to vypadalo, že se vše v dobré obrátí a malé tělíčko zabojuje. Bohužel, oslabené dítě dostalo ještě k tomu všemu zápal plic. Šestého prosince 1920 v palermském domě vydechla ani ne dvouletá Rosalia naposledy. Mario Lombardo propadl takovému zoufalství, že se zcela odmítl jakkoliv smířit se smrtí své dcery. Rozhodl, že „nikdy nezemře“. Zdrcený muž povolal do svého domu nejslavnějšího preparátora své doby, který se jmenoval Alfredo Salafia. Tento chemik, taxidermista a balzamovač byl osobním přítelem Maria, vyslyšel jeho prosbu a tělíčko dvouleté holčičky si „vzal do parády“.
Výsledek můžeme vidět na vlastní oči. I po více než sto letech je opravdu ohromující - Rosalie Lombardo je skutečnou Šípkovou Růženkou. V roce 2009 se však i u ní začaly objevovat známky rozkladu - šlo zejména o změnu barvy tváří a těla. Výzkumníci si všimli, že tělo holčičky začíná získávat onu voskovou barvu, která je u takto zachovalých těl prvním znamením, že mumii se laicky řečeno nedaří dobře. Aby se tyto problémy vyřešily, byla Rosalia přesunuta na sušší místo v katakombách. Zůstala ve své původní rakvi, která je ale nyní hermeticky uzavřena ve skleněném krytu. V něm je plynný dusík, který má zabránit rozkladu.
Tělo Rosalie Lombardo je uloženo v malé kapli na dřevěném podstavci. Je také jednou z posledních mrtvol, pochovaných v Kapucínských katakombách v Palermu. Tajemství jejího nabalzamování by si vzal Salafio sebou do hrobu, nebýt shody šťastných okolností, při kterých byl objeven jeho deník. Zde se však verze o nalezení způsobu uchování těla Rosalie rozcházejí. Antropolog Dario Piombino-Mascali měl v roce 2009 při úklidu pozůstalosti v kanceláři Salafia nalézt deník, ve kterém mistr přesně popsal, čím holčičku nabalzamoval.
Objevil se však profesor Umberto Di Cristina a jeho spoluautor. Ti tvrdí, že objevili Alfredovu techniku dva roky před zveřejněním Mascaliho nálezu. Spory a hádky antropologů nebraly konce a skončily docela nechutnou akademickou přestřelkou, při které se dokonce začalo tvrdit, že malou Lombardo Salafia vůbec nebalzamoval. Turistům, návštěvníkům a Rosalii samotné to může být ale zcela jedno. Jaké je tedy její tajemství? Co udělal Salafio tak výjimečného, že dívenka vypadá jako kdyby spala?
Alfredo Salafia studoval proces mumifikace těl a zasvětil svůj život výzkumu metod konzervace mrtvol za použití farmakologických látek a chemických přípravků. Napsal pojednání s názvem Nová speciální metoda pro uchování celé lidské mrtvoly ve stavu trvalé čerstvosti. Ve svém díle popisuje svou vlastní metodu a popisuje historii mumifikačních postupů některých slavných osobností, jejichž těla balzamoval: Francesco Crispi, kardinál Michelangelo Celesia, arcibiskup palermský, a senátor Giacomo Armò.
Seznam ingrediencí balzamovací kapaliny obsahoval glycerín, formalín, síran zinečnatý, chlorid a alkoholový roztok s kyselinou salicylovou. Tato tekutina byla zavedena do těla jednobodovou injekcí, s největší pravděpodobností do stehenní tepny. Vědkyně z Discovery News Rosella Lorenzi k tomu dodává: „Je to svým způsobem geniálně jednoduché - formalin byl používán k zabíjení bakterií, glycerin se používal k prevenci vysoušení a kyselina salicylová se používala k odstranění jakýchkoli plísní v mase, přičemž účelem soli zinku bylo zkamenění (konzervace).“
V roce 2009 magnetická rezonance Rosaliina těla vytvořila první 3D obraz holčičky a odhalila, že všechny její orgány byly dokonale neporušené. Toto vyšetření tedy ukázalo věc, o které předtím vědci jen spekulovali - Salafia nevyjmul při balzamování orgány, ale naopak se rozhodl je zcela zakonzervovat spolu s tělem, což je velice neobvyklý postup.
Rosalia Lombardo je bezesporu „předmětem“, který vzbuzuje úctu a obdiv k morbidnímu a fascinujícímu oboru lidského mistrovství - balzamování. Měla však ještě jeden zázračný atribut, za kterým do Kapucínských katakomb chodilo mnoho lidí ve snaze spatřit tento jev na vlastní oči. Měla mrkat. Otevírat oči. A bylo to mnohokrát viděno, zdokumentováno a nikdo nevěděl, co se to vlastně děje. Je živá? Nebo nemrtvá? Někteří hluboce věřící lidé to považovali za znamení Rosaliiny svatosti. Dlouho se tvrdilo, že oční víčka reagují na změny teploty v katakombách - s tím ostatně souvisel i její pozvolný rozklad.
Ale když dav lidí opravdu viděl její modré duhovky, které se pod víčky objevovaly, nastal poprask. Zmiňovaný kurátor Piombino-Mascali nakonec usoudil, že v jednom okamžiku slunce svítí škvírkou mezi kameny dívce přímo na tvář a může to vyvolat dojem mrkání. „Jelikož oči mrtvé nejsou zcela dovřeny, při dopadu světla z jednoho úhlu vznikne optická iluze, která způsobí dojem pohybu očních víček,“ vysvětlil spolu se skupinou vědců poněkud šroubovaně.
Je to jistě logické vysvětlení. Přesto mu spousta turistů odmítá uvěřit. Do tajemných katakomb jich míří čím dál více. A není divu. I bez proslavené Rosalie Lombardo je to místo s tak mysteriózní atmosférou, že stojí za to ho navštívit.