Slavná mumie malého Zoltána: chlapce nabalzamoval jeho otec, vojáci mrtvolce ukradli kalhoty

Semmelweisovo muzeum lékařské historie v Budapešti uchovává ve svém depozitáři velice zvláštní mumii. Maličký mrtvý chlapeček sedí na židli, podepírá si rukou hlavu a na sobě má typický chlapecký oblek z doby, kdy žil a zemřel. Tedy - ne celý. Na konci druhé světové války se do budapešťského Ústavu forenzních věd dostala osvobozující Rudá armáda.

Sovětští vojáci Zoltánově mumii stáhli kalhoty a nechali ho jen v bílých dlouhých spodkách. Těžko odhadovat proč něco takového udělali, nicméně na zděšený dotaz tehdejšího kurátora, který nevěřil svým očím, se vojáci jen začali smát a kalhoty mrtvého chlapce odnesli sebou.

Zhanobená mumie se nových kalhot nedočkala. Při opětovném stěhování z Ústavu do nově založeného Semmelweisova muzea se odborníci rozhodli, že to nechají být. Snad jako výstrahu toho, co můžou lidé dělat nejen druhým lidem, ale i mrtvolám. Zoltán Arányi měl krátký život, přesto se díky svému tátovi stal věčným, i když poněkud morbidně. Otec ho miloval natolik, že mu mírně řečeno přeskočilo a mrtvého Zoltána si usadil ke stolu ve své pracovně, kde slavnému lékaři dělal společnost do konce jeho života. Jaký je příběh nejslavnější maďarské mumie? Trpký a plný zoufalé otcovské lásky.

Deníky slavných osobností někdy skrývají skutečně podivuhodné věci. Lajos Arányi (1812-1887, též György Hunedoara Aranyi, Proportioni, Lostainer, Lóstajner, Losteineref) byl na svou dobu nesmírnou „bednou“. Inteligentní a pokrokový člověk, který se narodil v Komárnu (nynější Slovensko), zkoumal vědy, byl zednář, miloval architekturu a umění, aby po epidemii tyfu a cholery naznal, že jeho osudem se stane medicína. V roce 1861 byl jmenován univerzitním profesorem patologie, zabýval se i analýzou a zkoumáním moči, obnovoval hrady… Byl prostě osobností až renesanční. Muž mnoha dovedností se stal důležitou postavou maďarských dějin. Nejvýznamnější výzkumy však provedl v oblasti patologie, jako první Maďar vedl pitvu člověka, napsal stohy učebnic, studií a pojednání.

Životopis Lajose Arányiho by si bezesporu zasloužil velice obsáhlý a samostatný text. Ale tohle je vyprávění o Zoltánovi. A jak čteme v citaci z deníku slavného profesora, co se týče rodinného života, byl tak trochu - jiný. Ten deníkový zápis je jednoduše divný. I když se profesor celý život snažil být upřímný nejen k druhým, ale i sám k sobě, okaté protěžování jednoho syna bylo přinejmenším zvláštní. Možná je to dáno tím, že Arányi měl těch dětí opravdu, ale opravdu hodně. Svou milovanou Johannu Joachim (1824–1883) si vzal už jako vdovu, která měla tři malé děti. A spolu měli ještě dalších pět potomků. Zolík, jak chlapce láskyplně oslovovali, byl třetí z pěti společných dětí manželského páru, o dalších dvou potomcích se ve svých denících vědec příliš nezmiňuje. Jen Zoltán a Zoltán.

„Můj princ, jak zvídavý! Jen bych rád, aby měl zlaté vlasy jako cherubín. Má je, světlé, se světlejšími prameny. Rád bych, aby byl zcela zlatovlasý, můj milý!“ čteme doslovné zápisky otcovské lásky. A Zoltán byl skutečně milé dítě. Už jako dvouletý chlapeček byl neustále přítomen na univerzitě, kam ho otec bral sebou. I když ještě vůbec nic nechápal, táta mu ukazoval svou práci, vysvětloval a klouček si hrál v univerzitních kabinetech, místo aby byl někde venku a běhal v lese. Pak se začal s tátou pohybovat mezi nebožtíky. Profesor Lajos Arányi propadl patologii natolik, že se začal zajímat o princip a nejrůznější způsoby uchovávání mrtvých.

Ponořil se do výzkumu balzamovacích technik, k dispozici měl vždy plno těl nebožáků, kteří zemřeli na ulici - ti končili svou pozemskou pouť v patologickém ústavu, kde do nich Arányi píchal různé roztoky, sušil je nebo mrazil, obvazoval, natíral vším možným. Záhy se mu v tomto umění dařilo natolik, že byl osloven k nabalzamování mrtvoly Miklóse Wesselényiho (slavný maďarský politik). A také si poprvé vyzkoušel své umění na dítěti - sám císař František Josef si nechal pro maďarského patologa poslat, aby uchoval tělo jeho prvorozené dcery.

Žofie Frederika (1855-1857) zemřela na střevní infekci ve věku pouhých dvou let, zdrcená Sissi tomu odmítala uvěřit, císařský pár zažíval příšernou krizi a Arányi maličkou holčičku nabalzamoval se vší úctou a dokonalým výsledkem. Už věděl jak na to. Své umění a technické postupy tohoto zvláštního oboru patologie ale velice úzkostlivě tajil. Zoltán mezitím vyrůstal v čilého a bystrého chlapečka. Hraní si mezi mrtvolami mu pranic nevadilo, naopak. Otec si ho neustále zval do své pracovny, kam ostatní děti z rodiny měly přísný zákaz byť jen nahlédnout. Zamilovaný otec byl tak pyšný, až to bylo trapné. Zoltán byl po jeho boku i na konferencích a přenáškách, kde si něco kreslil, zatímco jeho otec převáděl rozpitvaná těla.

V roce 1861 (některé zdroje zmiňují rok 1862) řádila v okolí Pešti epidemie záškrtu. A jelikož neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, smrt zavítala i do velkého domu v Nagymaros, kde rodina slovutného profesora sídlila. A svým kostnatým prstem ukázala na Zoltána. Chlapec ulehl, měl horečky, bylo mu zle a otec se rouhal, řval, rval si vlasy, protože s celou svou vědou byl proti této nemoci, na kterou dosud nebyla vyvinuta žádná očkovací látka, zcela bezmocný. Z okolních domů byla vynášena jedna dětská mrtvolka za druhou, někdy v jedné rodině zemřely na záškrt všechny děti. Ostatních sedm dětí v domácnosti Johanny a Lajose se nenakazilo, Zoltán po týdnu prudkých bolestí zemřel.

Lajos Arányi se úplně zbláznil. Smrt jeho milovaného syna mu přivodila hotovou katatonii, kdy jen seděl a hleděl před sebe. Když však chtěli mrtvolku Zoltána odnést a pohřbít, vzchopil se, vzepřel se rázně zřízencům i své manželce a zařval na ně, že Zoltán zůstává doma. „Ale to nemůžeš. Stalo se, poručíme to Bohu, odešel a už se nevrátí…“ snažila se truchlící matka uvažovat racionálně. „Ale vrátí!“ měl zvolat za přítomnosti svých přátel „nelidským“ hlasem, jak později popisovali jeho zděšení kolegové. Plně si asi neumíme jeho zoufalý žal představit a je to tak dobře. Doktor Arányi vyházel z domu všechny lidi, mrtvého Zoltána vzal něžně z rakve do své náruče a odnesl ho z pokoje, kde byl vystaven.

Ostatní děti byly na venkově, kam je uklidila matka, když se jejich bratříček roznemohl, nikdo tudíž Lajosovi nemohl v ničem bránit. Ani se o to nikdo nepokusil. Bylo to celé tak strašné a morbidní, že Johanna odjela z domu smrti pryč, protože se manžela bála. Povídal si za dveřmi své pracovny s mrtvolkou, vozil ji v kočáře v noci na univerzitu do své laboratoře, uzrálo v něm rozhodnutí, že se od syna nikdy neodloučí. A to se mělo realizovat právě balzamováním. Pro svého syna uvážil postup, který v té době ještě neměl obdoby.

Gyula Magyary-Kossa tvrdil: „Arányi byl velkým umělcem balzamování a nespokojil se jen s tím, že by mu píchl nějakou injekci s roztokem do těla. Chtěl, aby byl Zolík jako živý. Myslím, že si v zatemněném rozumu opravdu myslel, že ho oživí, i když tato teze v jeho hlavě byla jen krátkou dobu, rozum se mu vrátil, ale nikdy ne plně. Měl v hlavě zasuto, že je Zolik živ, věděl, že to nesmí říkat nahlas, ale občas si to neuvědomil a mluvil v něm v přítomném čase.“

Brzy po smrti svého syna začal Lajos Arányi s balzamovacím procesem. Proces začal namáčením těla ve speciální tekutině po dobu 100 hodin. Oddělil Zoltánovu hlavu, kterou také máčel ve svém tajném roztoku vždy po dobu dvanácti hodin, dalších dvanáct hodin se pak hlava sušila. Lajos udělal spoustu skic obličeje svého syna, hlavu si vždy postavil před sebe na stůl na speciální podstavec a pracoval na jeho tváři. Pod víčka dal mušle, aby udržel oči „naživu“, protože se samozřejmě bulvy vstřebávaly do lebky. „Tělo bylo udržováno při vlhkosti 21° 41% a mimo přímé světlo. Procedura byla velmi účinná, protože tělo je stále ve velmi dobrém stavu.“ čteme zápisky z prvního ohledání mumie, kterou v roce 1925 darovala rodina k vystavení na mezinárodní zdravotnické výstavě s názvem „Člověk“, kde mohla veřejnost poprvé Zolika spatřit.

Lajos Arányi po namáčení a sušení hlavy i těla ostatky zkompletoval a natřel nějakou speciální mastí, jejíž složení neznáme. Svého mrtvého syna láskyplně zabalil pěti vrstvami obvazu, přičemž spodní dvě byly napuštěny také speciálním tajným roztokem. Poté mu zakoupil u nejlepšího krejčího v Pešti chlapecký obleček - sametový kabátek, čapku, vlněné ponožky, bílé spodní prádlo, pevné kožené boty. Jak bylo již zmíněno, mumie měla krásné a kvalitní kožené kalhotky se sametovým povrchem a knoflíky v barvě zlata. Možná lesk kovu přilákal sovětské vojáky, aby provedli onen odporný čin. „Svléknout mrtvé dítě a ukrást mu oblečení, to je přece…“ jsou lidé šokovaní dodnes. Inu, na to skutečně není co říct.

Když byl doktor Arányi se svou prací konečně hotov, usadil Zoltána do malé židle, podepřel mu hlavu a nechal ho „přisednout“ ke svému stolu v pracovně. Tam Zoltánova mumie seděla po boku živého otce celé dlouhé roky. Lajos se synem mluvil, ukazoval mu vše možné, „konzultoval“ s ním různé věci. Manželka sice zprvu tvrdě žádala, aby Zoltána nechal odpočívat v pokoji. „Přece není možné, aby mrtvola seděla u tebe za stolem! Ubohý hoch! Nemá klid ani po smrti, co jsi to učinil!“ lamentovala podle výpovědi služky. Právě s pomocným personálem měla domácnost problémy, protože u nich nikdo nechtěl sloužit. „To je ale zvláštní panenka…“ řekla slovenská posluhovačka, když utírala v pracovně prach. Pak zjistila, že to není panenka a utekla, jak taky jinak.

Postupem let si ale členové rodiny na mumii zvykli, ač to zní velice zvláštně. Přítomnost mrtvého Zoltána v domě už jim nevadila. Po profesorově smrti v roce 1887 ho ostatní sourozenci nechali sedět u stolu v pracovně. „Takhle by si to rodiče přáli!“ řekli si. A Zoltán seděl na své smrtelné židli až do roku 1925. V roce 1926 bylo tělo darováno k vystavení na onu mezinárodní zdravotnickou výstavu, po ní putovala mumie do Ústavu forenzních věd, aby v roce 1969 skončil Zoltán i se svou židličkou v nově založeném Muzeu lékařské vědy. Muzeum provedlo ohledání těla, ale v té době mohla být hlubší analýza možná pouze invazivními a destruktivními metodami, ke kterým nakonec nedošlo.

O technice, kterou Arányi používal, je stále známo velmi málo. Velice zvláštní dětská mumie přilákala v roce 2015 na Maďarskem pořádanou výstavu světových mumií davy lidí. Každý Maďar chtěl Zoltána vidět na vlastní oči a všichni zmiňovali, jak neskutečně malý vlastně je. Je opravdu jako maličký panáček, který sedí a podepírá si hlavu. Za mrtvolkou Zoltána Arányiho se skrývá pohnutý životní příběh jeho otce a celé tehdejší doby, která utvářela vědní disciplíny a dává nám náhled do života i smrti tehdejších bohatých a inteligentních vrstev nejen maďarské společnosti.

A také náhled do duše muže, který svou nesmírnou otcovskou lásku projevil skutečně velice zvláštním způsobem.

The mummy of a 5-year-old boy, Arányi Zoltán múmiája a Természettudományi Múzeumban – SOM, Zoltán Arányi | Mummipedia Wiki | Fandom, Arányi Lajos György – Wikipédia