Muž vykopal tělo své milé. Plačící Anna z Moravské Třebové je příběhem lásky až za hrob

Láska je krásná, hýbe osudy jednotlivců i celého světa. Kvůli lásce se vedly války a někdy bývá tragická s koncem až epickým. V Moravské Třebové v Pardubickém kraji si lidé už po generace vyprávějí jeden smutný příběh. Příběh dvou milenců, kteří vedle sebe mohli spočinout až na hřbitově. Tato událost dodnes láká a přitahuje spoustu turistů i obyčejných zvědavců.

Mládenec Josef se totiž odhodlal k činu, který je naprosto bezprecedentní, který vyvolal odpor, zčásti však ale i pochopení. Ač by se mohlo zdát, že tohle nemůže být pravda, že je to jen pověst, městská legenda, celé se to doopravdy stalo.

Příběh dvou lidí, kteří spolu nemohli být, skončil špatně, jak také jinak. Nenaplněná láska a romantický a tajuplný příběh Josefa Herknera a Anny Glässerové (psáno též Gläserová) vešel do dějin celého kraje. Kdo byla Plačící Anička? Jaký byl její život a smrt? A co se stalo s jejím tělem?

Celý příběh začíná v květnu roku 1801 ve vesnici Karlín (která dnes už neexistuje a od roku 1960 nese název Žipotín), kdy se do rodiny revírníka Glässera narodila dcera Anna. Dívce brzy zemřela matka, otec se samozřejmě znovu oženil a macecha si přála, aby šla vyrůstající nevlastní dcera co nejdříve z domu. Stále jí hledali vhodného ženicha, aby byla už konečně „odbytá“, aby bylo o starost méně. Anna se v roce 1818 šla s otcem podívat na slavnost císařských střelců na střelnici v Moravské Třebové, když najednou právě sedmnáctiletá krásná dívka spatřila svůj osud, jinak to totiž říct nelze než takto pateticky.

Syn moravskotřebovského purkmistra Josef Herkner byl pohledný mladík, který se do Aničky zamiloval na první pohled. Vypukla láska jako z červené knihovny. Anna byla pokud možno ještě krásnější, jen kvetla, Josef za svou milou utíkal v každé volné chvilce. Ze svého domova na třebovském náměstí v domě s arkýřem (dnes nese číslo popisné 23.) chodil za Annou, sledován nevraživým pohledem svého otce, starosty. Tomu se tato partie nelíbila. Dcera myslivce, to, hochu, nemyslíš vážně! A budiž řečeno, že po zjištění, do koho je Anna zamilovaná, propuklo také v její rodině hotové zděšení.

Josef se tedy odhodlal k ráznému kroku. Požádal o Anninu ruku. Jenže revírník mladíka hrubě odbyl, vyhnal ho a Anna byla často zamykána, hlídána, bylo jí vyhrožováno. Pak jí sdělili, že pro ni mají vyhlédnutého ženicha úplně jiného, lepší partii. Zoufalá Anna a neméně zoufalý Josef si pro sebe kradli vždy pár minut. A hlavně si psali dopisy plné lásky, slov podpory, vzájemného ujišťování, že budou spolu. Pět let to takhle vydrželi. Vzájemná korespondence trvala od roku 1819 až do března 1823, kdy Anna napsala Josefovi poslední smutný dopis.

Josef se strašně vylekal, protože najednou měla Anna Glässerová v kostele ohlášky. Ženich, syn rychtáře z Linhartic Franz Gromes, měl navíc pověst hrubiána a pijana. Oběma mladým se zhroutil svět. Josef utíkal do lesů, kde dlouhé hodiny plakal, Anna se málem usoužila ještě před svatbou. Nejedla, chřadla, trucovala, macecha ji dokonce zbila. Tak to tehdy chodilo. Lepší partie znamenala prostě čáru přes lásku, hlavní slovo měli rodiče. A dcera musela být poslušná.

Když se mladý Herkner dozvěděl, že Anička bude mít svatbu, tak trochu mu přeskočilo. No, trochu víc. Založil nedaleko bývalého lomu na úbočí Křížovém vrchu překrásnou zahradu, odkud bylo vidět do Linhartic na Annino obydlí. ´Takhle ji budu mít jako na dlani,´ řekl si, když zuřivě sázel stromy. A den „D“ se blížil a blížil. Josef to zkusil naposledy - zabouchal na myslivnu, chtěl prosit přísného pantátu na kolenou, ale ten se s ním nepáral - dal mu pár facek a vyhodil ho.

V roce 1824 se Anna provdala. Proti své vůli, proti vší lásce svého Josefa. Musela, nemohla říci v kostele ono záludné „z donucení“, protože by se stala naprostým vyvrhelem. Pan farář jí svázal ruce s hrubiánem Franzem a stala se mladou paní Gromesovou. Násilně spojené manželství však netrvalo ani rok. Anna chřadla a chřadla, až zhasla jako svíčka. Zemřela na chrlení krve, stejně jako její matka.

Anna Gromesová byla pohřbena na moravskotřebovském hřbitově 25. ledna 1825 v rodinném hrobě rodiny Gromesů. A nyní nastal Josefův čas. Bylo to jako z balady od Erbena. Sotva bylo po pohřbu a lidé odešli, Josef Herkner, který se schovával u hřbitovní zdi, počkal na tmu. Ta byla brzy, vzal tedy připravené nástroje a do čerstvě zaházeného hrobu kopl. A kopal, až narazil na rakev. Tu otevřel a vyndal tělo své Aničky, oblečené do svatebních šatů. Položil ji vedle hrobu, rakev zavřel, zaházel, upravil rov, aby nebylo nic poznat. Boční brankou pak svou zemřelou milou vynesl ze hřbitova.

Odnesl ji v náručí do své zahrady, kde na Annu již čekal hrob nový. U skalní stěny položil mrtvolu své Aničky do připravené vykopané jámy, kterou vystlal černým hedvábím. Od léta měl připravené sušené růže, kterým orval okvětní lístky, tělo Anny jimi zasypal a zakopal ji. Co se mu muselo honit hlavou - jistě se zbláznil. Lidé tehdy vůbec nic nevěděli. Že se Josef pomátl, to se všeobecně říkalo po celém okolí, veškerý čas trávil ve své zahradě, mluvil „do větru“, povídal si s někým, kdo tam nebyl. Kdyby jen někdo tušil, že tam leží vykopaná mrtvola mladé ženy… Ale hrob Gromesů vypadal neporušeně, nikdo nic nezjistil. Tehdy.

Jak moc Josefovi přeskočilo, se ukázalo večer před svátkem sv. Anny v roce 1825. 25. července Josef uspořádal jakousi neuvěřitelnou a podivuhodnou „zahradní slavnost“. Byl svátek jeho milované zesnulé Anny, tak se asi chtěl z toho všeho po svém způsobu „vyzoufat“. Bylo to skutečně prazvláštní. Cesta z Moravské Třebové až na křížový vrch k Josefově zahradě byla ozářená pochodněmi.

Pochodně na zahradě pak tvořily nápisy Dir Dort (Tobě tam) a Es heisse Annenruhe (To se jmenuje Annino odpočinutí). V pozadí dokonce hrála hudba a překvapení zvědavci už tušili, že s Josefem bude zle. A bylo. Stal se z něj naprostý podivín, kterému se všichni začali vyhýbat. Začalo se také něco šuškat. Něco, co bylo vlastně naprosto nemožné, takže to byly jen takové šeptané řeči, které nikdo neřekl nahlas…

Josef Herkner měl totiž párkrát utrousit, že si povídá s Aničkou v zahrádce, že ji má u sebe. Nikdo však nemohl uvěřit tomu, že by skutečně znesvětil hrob nebo ukradl tělo, to se samozřejmě rovnalo svatokrádeži a „toho by ani blázen nebyl schopný, to jsou spíše jen jeho přeludy,“ usoudili lidé.

Josef Herkner spáchal v roce 1838 sebevraždu zastřelením. Matriční záznamy konstatují, že tak učinil v nepříčetnosti, a tak mohl být pochován na posvěcené půdě hřbitova.

Dnes už jeho hrob neexistuje, ale nacházel se asi 20 metrů od místa posledního odpočinku Anny Gromesové.

K velkému překvapení došlo v roce 1924, kdy byl rodinný hrob Gromesových otevřen a ostatky Anny v něm nebyly. Pouze zbytky dřevěné rakve. Mezitím se zahrada Josefa Herknera proměnila v kamenolom. A právě tam, v roce 1934, odkryli dělníci hrob s kostrou ženy, která tam byla přibližně před sto lety a bez rakve pochována. Kostra spočívala v zteřelém hedvábí, byla pokryta zbytky květin. Šetření tehdy označilo za velmi pravděpodobné, že jde o ostatky Anny Gromesové, rozené Glässerové.

Nevlastní vnučka Anny následně rozhodla, aby byly ostatky pohřbeny znovu do hrobu Gromesů, kam byla umístěna mramorová tabulka s nápisem: „Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Glässerová, pohřbená zde 25. 1. 1825 a znovu pohřbena 29. 6. 1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí ať je mír!“ Než začala druhá světová válka, někdo na místě zahrady umístil sochu plačící dívky na počest nenaplněné lásky Anny a Josefa. Koncem 80. let byla bohužel socha poničena neznámým vandalem.

Nová socha umělce Jana Pospíšila byla slavnostně odhalena v roce 2020. Přezdívá se jí Plačící Anna či Pláče. Další socha stojí na hřbitově u hrobu „znovupohřbené“ Anny. Rychtář Franz Gromes žil do roku 1880. Dopisy, které si spolu Anna a Josef psali, byli předány Aloisi Czernemu, tehdějšímu správci moravskotřebovského muzea. Údolí mezi Moravskou Třebovou a Linharticemi se dodnes říká Anenské. Příběh velké lásky, který skončil až hororově - ale vlastně se na Josefa nikdo nezlobí.

A legenda bezesporu romantická, morbidní a tajemná láká další a další návštěvníky. Navíc okořeněná tím, že se skutečně stala. Anna i Josef existovali, milovali se, žili, dýchali, zemřeli.

Pro to, co udělal Josef, není omluva, ale bez toho by nebyl ani tento příběh o lásce a šílenství, které často chodí ruku v ruce.

zpracováno podle:

Osobnosti regionu: Anna GläserováMoravskotřebovský hřbitov ukrývá příběh o lásce až za hrob. Vypráví o něm socha Plačící Anny | Region (rozhlas.cz)Legenda o vášni s nádechem hororu, svou milou vykopal z hrobu… Na obnovu Plačící Anny darovali občané Moravské Třebové přes 95 tisíc | Krajské listy.cz (krajskelisty.cz)Plačící Anna se vrátí do Moravské Třebové | i60.cz