Článek
6. ledna 1890. V centru malebného města Savannah v Georgii panuje netypicky chladný den. Před nenápadným domem, ve kterém sídlí ateliér proslaveného sochaře německého původu Johna Walze, přešlapuje shrbený muž. Choulí se do límce svého tenkého kabátu, v ruce třímá velké desky. Kolem projdou dvě ženy: „Dobrý den, pane Watsone. Jak se má paní?“ otáže se ho jedna z nich posmutněle. W.J. Watson smekne klobouk a mlčky mávne rukou.
Savannah na dobové ilustraci kolem roku 1890. V centru stál Hotel Pulaski
Sousedky poodejdou a říkají: „To je strašná tragédie. Strašná. Jediné dítě! Paní Frances se prý pomátla na rozumu, hotel museli zavřít - a on? Podívejte se na něj. Takový to byl muž, takový fešák. Je z něj polovic. Zestárnul o celé roky,“ šeptají si. W.J. je na smutné pohledy svých spoluobčanů zvyklý. Znají ho všichni - aby ne, jeho hotel je největší ve městě! „Pan hoteliér,“ usměje se hořce zdrcený muž, „Všechno bych to zapálil, jen kdyby se vrátila…“ přemítá. Když vejde do ateliéru, čeká na něj sochař John Walz.
„Máte to? Ukažte…“ převezme desky a vytáhne z nich fotografii malého krásného děvčátka. Chvíle pietního ticha - umělec musí truchlícího otce podepřít. „Fran mi tu podobenku ani nechtěla dát. Musel jsem počkat, až usne. Pak jsem si ji vzal. Prosím vás, půjde to?“ šeptá W.J., vytáhne z kapsy butelku whisky a mohutně si lokne.
Gracie Watson v celé své pochmurné kráse…
„Půjde. Samozřejmě. Udělám vše, aby vypadala naprosto stejně. Socha vaší dcerušky bude do puntíku stejná - jako kdyby žila. Takový náhrobek bude první v Georgii. Nikdy ještě nikdo ve státě nedělal sochu podle podobenky živého člověka…“ jásá sochař, ale zarazí se. „Tedy… Kdysi živého. Je to hrozné. Omlouvám se,“ poplácá Walz Watsona po ruce.
Sotva zlomeného muže vyprovodil, dal se do práce. Ohromující pomník zemřelé šestileté Gracie Perry Watson byl odhalen v květnu roku 1890. V Savannah vše kvetlo, hřbitov Bonaventure byl jednou velkou zahradou - a když sejmuli bílou plachtu z monumentálního náhrobku, všichni jen zalapali po dechu. „Mé dítě!“ zaječela najednou Frances Watson, která za pár měsíců truchlení zcela zešedivěla, „Co jste to udělal? To je ona. Proměněná v kámen! Vy jste se zbláznil!“ řvala Frances, rozmáchla se - a Johnu Walzovi vlepila facku.
Frances po smrti jediné dcery zešílela a dožila jako tulačka v chatrči. Některé osudy jsou opravdu šílené… (ilustrační foto)
Nikdo si toho ani nevšiml, všichni se dívali do líbezné tváře krásné maličké holčičky. Podoba s kdysi veselou a poskakující Gracie, kterou znalo celé město, byla neuvěřitelná. A je dodnes. „Naše malá Gracie“ je jedním z nejnavštěvovanějších a nejproslulejších náhrobků v USA. Není divu!
Je to první socha v Georgii, která byla na míru zhotovená podle fotografie - rysy malé dívenky jsou její vlastní. Sedí na židličce a dívá se na hřbitovní bránu. Vyhlíží své rodiče. Ti ji tam totiž nechali úplně samotnou. Jaký je příběh Nejsmutnějšího místa na světě, jak se náhrobku maličké Gracie Watson přezdívá?
Hřbitov Bonaventure je památkově chráněn. Najdeme na něm spousty až neuvěřitelných soch. Lidé ani zdaleka nechodí jen za Gracie…
„Při pátrání po osudech dávno mrtvých lidí, jejichž stopy už zavál čas, občas narazíme na příběh, který nedává lidem spát. V našem městě je to osud Watsonových. Každý ho zde zná. Celá Georgie ví, kde stával hotel, kde se Gracie za bedlivého dozoru rodičů koupala v potůčku, kde byla ordinace lékaře, za kterým ji donesli… A hlavně kde leží. Či spíše sedí,“ uvádí obyvatel Savannah John M. Adler.
Příběh rodiny Watsonových a sochy „Naší malé Gracie“ ale nezačíná v Savannah. Přesuneme se do Charlestonu v Jižní Karolíně. V roce 1880 se tam přestěhoval mladý manželský pár. Nádherná Margaret Frances Waterman Watson (1856-1913) pocházela z bohaté wisconsinské rodiny, její okouzlující manžel Wales John „W.J.“ Watson (1856-1919) byl rodákem z Vermontu. Krásní mladí lidé pocházeli z různých států, ale náhoda je svedla dohromady: cestovali v jednom vlaku a okamžitě se do sebe zamilovali.
Malá Gracie prý byla „andělská“. Někdy osud naloží na jednu rodinu či člověka tolik, že to nemůže unést… (ilustrační foto)
Ihned po svatbě podnikavý Watson odstěhoval svou novomanželku do Bostonu a následně do Jižní Karolíny. W.J. se ničeho nebál - v Charlestonu záhy založil síť ubytoven. Když mu Frances pošeptala, že je těhotná, málem se radostí zbláznil. Svou těhotnou ženu choval jako v bavlnce. Když se schylovalo k porodu, povolal k lůžku své ženy dva nejlepší porodníky v Charlestonu - Gracie Perry Watson se narodila 10. července 1882.
Zdravá a silná holčička dala mamince zabrat - Frances porod málem nepřežila. Také W.J. zůstal stát jako opařený, když mu lékař důvěrně sdělil, že Fran už další děti mít nemůže: při porodu přišla o dělohu. Inu, co naplat! Watson byl inteligentní, nezlobil se, chápal, že se prostě nedá nic dělat. Ze své malé dcerušky nespustil oči.
„Watson byl pohledný, okouzlující a charismatický muž. Popisovali jej jako vysokého svalnatého blondýna s dunivým hlasem, který na sebe vždy strhl veškerou pozornost. Maličkou nosil v náručí, ač to v té době nebylo přípustné: o děti se staraly matky nebo chůvy. W.J. se nestyděl vyvážet miminko v hlubokém kočárku, pro který jel až do Bostonu!“ zmiňuje pan Adler na tu dobu nevšední chování novopečeného otce.
V Charlestonu rozjel Watson síť ubytoven na hlavní ulici, zde fotka z roku 2013
Malé Gracie nebyly ani dva roky, když dostal otec nabídku, která se neodmítá: oslovili ho radní města Savannah, aby se ujal místního hotelu a pozvedl ho. „Měl skvělou pověst, znal ho každý. Proto představitelé našeho města nezaváhali: Chceme tady toho Watsona, rozhodli se. Zaplatili mu všechny výlohy spojené se stěhováním a uvítali rodinu jako nějakou státní delegaci,“ říká John Adler.
W.J. Watson se ihned po příjezdu do Savannah ujal zanedbaného Hotelu Pulaski, který stál v samém centru Savannah na rohu Bull Street a Bryan Street, což byla velice prestižní adresa. Watson nelenil - během pár měsíců se z vybydlené stavby stal jeden z nejluxusnějších hotelů na celém Jihu.
„Ten hotel je dávno pryč. V prostorách se nyní nachází Regions Bank. Ale předtím, než byl hotel srovnán se zemí ve jménu modernizace, to bylo proslavené místo, kde se ubytovávali herci, zpěváci, boháči, majitelé plantáží… A malá Gracie se stala hotovým hotelovým maskotem,“ popisuje dění v hotelu John. Líbezná holčička se batolila hostům pod nohama, tančila a zpívala; když ji rodiče vzali na procházku, každý se u ní zastavil. Údajně byla „andělská“ - nikdy se nevztekala, neplakala, jen se usmívala a švitořila.
Sochu zhotovil umělec přesně podle tváře děvčátka. A pak skulptuře jeden pitomý kluk z pomocné školy urazil kamenem nos… (ilustrační foto)
Gracie Watson byla brzy miláčkem celého Savannah. „To je ale krásná holčička, to máte štěstí!“ zastavovaly se u Watsonových zvědavé sousedky. „To je moje všechno!“ říkala hrdě Frances. Jenže… Jak známo, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech - a do dosud líbezné idylky mladé úžasné rodiny se zářnou budoucností přišel osud a cynicky se usmál: „Já vám tu radost ze života vezmu!“ Ráno 10. dubna 1889 šla malá Gracie mezi hotelové hosty na snídani - a znenadání padla na zem jako podťatá.
W.J. dceru odnesl na lůžko a starostlivě ji s Frances pozorovali. Její stav se rapidně horšil.„Dítě, ty kašleš… Ty přece nikdy nejsi nemocná, tohle se mi nelíbí!“ bědovala Frances. Tělíčko šestileté (skoro sedmileté) holčičky sálalo horečkou, Gracie měla hotové záchvaty kašle, tekla jí krev z hrdla a nosu… „Na dveře klepali hosté i obyvatelé Savannah. Chtěli vědět, jak je na tom. Nosili jídlo, slepičí polévku, různé babské rady. Lékaři konstatovali zápal plic. Tehdy velice těžká nemoc s mnohdy fatálními následky,“ píše John Adler.
Zde je video se sochou Gracie ze všech úhlů: krásně je také vidět ohrada a opravený nos:
Gracie se s nemocí statečně prala, ale nezvládla to - byla jednoduše moc malá a zesláblá. 22. dubna 1889 upadla do bezvědomí. W.J. dceru popadl do náruče a běžel přes půl města s dcerkou přitisknutou k hrudi. Bouchal na dveře ordinace doktora Brentwooda, který ji prohlédl a zavrtěl hlavou: „Tady je vše marné. Pojďte. Mám zapřaženo, právě jsem přijel od pacienta. Já vás odvezu domů. Ať zemře doma,“ řekl Watsonovi „na plnou hubu“ lékař. O chvíli později maličká Gracie zemřela, aniž by se probrala.
„Bylo to selhání srdce. Její tělíčko nezvládlo nemoc, některé prameny zmiňují otravu krve, sepsi. Byl to asi souběh všeho možného.“ popisuje web hřbitova Bonaventure, kde byla třetí den po své smrti Gracie Watson pochována. Sešlo se celé město, dav lidí stál i za hřbitovní branou. Frances nepřišla: nervově se zhroutila. Už nikdy se nevzpamatovala. W.J. Watson se ploužil jako stín, na hotel kašlal, dny i noci trávil na hřbitově. Na Graceině hrobě byla jen prostá deska.
River Street v Savannah: přímo pod ní vede další ulice, kde stával Pulaski hotel
„Takhle to nechci. Chci, aby měla na hrobě něco, co ji natrvalo uchová. Zakonzervuje v čase,“ mumlal truchlící otec, až se lidé polekaně křižovali. „Zbláznili se oba!“ rozkřiklo se po celém Savannah. Hotel pustl, Frances blouznila, jen křičela nebo se hlasitě smála. W.J. už měl v hlavě plán na náhrobní sochu své dcery. Když v lednu roku 1890 vstoupil do ateliéru mistra Johna Walze, byl hubený, sešlý, chlastal…
Po odhalení ohromujícího náhrobku na hřbitově Bonaventure se za nevšední sochou začaly stahovat davy lidí. Není divu! Kamenná holčička s líbeznou tváří se stala nejnavštěvovanějším místem celé Georgie. Frances se na pomník nemohla ani podívat. Když nafackovala sochaři, uzamkla se v domě a její duševní choroba propukla naplno.
Tato socha stála na hřbitově Bonaventure nepovšimnuta, dokud se neobjevila na obálce knihy Půlnoc v zahradě dobra a zla. Pak „Ptačí dívku“ přemístili.
„Kdy usoudili, že musí pryč, to nevíme. Jednoho dne byl hotel prázdný, na stole byl dopis s prostým oznámením, že za vše děkují, ale nemohou žít tam, kde ztratili všechno,“ popisuje John. Watsonovi opustili hrob své dcery a vrátili se do Bostonu. Frances od manžela utekla, bydlela v nějaké chatrči poblíž Albany, kde také ve věku 57 let zemřela. W.J. se potuloval po New Yorku, ale alkohol jej přemohl: kdysi slavný a obdivovaný pan hoteliér Watson zemřel v 63 letech na mrtvici. Jeho tělo si převzali příbuzní a pohřbili jej v rodném Vermontu.
Tragický zánik rodiny Watsonových „přežila“ jen socha malé Gracie. Strašidelně krásný památník uchvacuje návštěvníky jejího hrobu i po 136 letech. Snad nejvíce srdcervoucí částí příběhu je fakt, že Gracie je úplně sama. Právě její osamělost dala vzniknout legendám o tom, že kamenná holčička vyhlíží své rodiče. Na tváři má prý občas výraz žalu, někteří lidé přísahají, že viděli, jak roní slzy. Lidská fantazie v přítomnosti této nevšední funerální památky pracuje na plné obrátky.
Hrobka rodiny Lawtonových je také „výživná“ - tato žena prý nahlas zpívá nějaké žalozpěvy. „Lovci duchů“ se dokonce na sítích chlubí nahrávkami jejího hlasu
Příchozí totiž vědí, že takto opravdu vypadala, je to její podobizna, její kamenná tvář. To vyvolává všemožné pověsti a povídačky. Gracie má občas seskočit ze své židličky, procházet se po hřbitově, plakat, smát se nebo zpívat. „Neseme jí tady medvídka a kytičku, aby nebyla tak sama!“ zní nejčastější věta od návštěvníků, co se snaží k hrobu dostat. Hromady a hromady hraček a květin musely každý rok na Vánoce od sochy vyklízet bagry!
„Vadí mi to. Je tu sama. Je to tak zoufalé. Chodíme sem už roky. Vždy jí dáme kytičku,“ hovoří pro web Find a Grave návštěvnice Candice. Kvůli ochraně sochy musela správa hřbitova Bonaventure sáhnout k radikálnímu řešení: Gracie nyní obklopuje železná zeď. V roce 2015 totiž došlo k hnusnému incidentu. Na hřbitov přišla školní výprava. Jeden z žáků hodil na Gracie velký kámen a urazil jí nos. Neskutečný vandalský čin pobouřil celé město - místní vybrali mezi sebou peníze na opravu nosu a na onu ohradu.
Gracie tak může dál sedět na své židličce a dojemně vyhlížet své mrtvé rodiče.
Zpracováno podle: Find a Grave, John Walz, Gracie Watson, Bonaventure Cemetery, SavannahNow.com, Bonaventure Cemetery (2), John Michael Adler -mailová konverzace, Candice z webu Find a Grave - mailová konverzace; velké poděkování za spolupráci.
