Zabil ji blesk, rodiče jí postavili tajemný náhrobek: sochu šestileté Inez chrání skleněný poklop

A kdyby jen zvědavců. O Inez se píší odborné knihy a genealogické studie, točí dokumenty; dokonce vznikla i hojně navštěvovaná výstava s tematikou jejího nevšedního hrobu. A přitom se vlastně přes sto let nevědělo, zdali pod svou sochou skutečně leží šestiletá dívka jménem Inez Clarke. Nic to nemění na tom, že zvláštní a strašidelná socha malé holčičky nepřestává v lidech vzbuzovat mrazení v zádech. Není divu. Vypráví se totiž všelicos.

Očití svědci z řad „normálních“ lidí, kteří chodí položit květinu na hroby svých blízkých přísahají, že kamennou Inez lze tak trochu potkat, jak poskakuje po hřbitově a točí slunečníkem. Jaký je příběh podivuhodného náhrobního kamene?

Velký historický hřbitov Graceland byl založen v Chicagu ve státě Illinois v roce 1860. Rozlehlý pozemek „hostí“ řadu slavných nebožtíků, velkých osobností Chicaga a okolí, je proslavený také architekturou - je v něm nevšední a krásné přírodní jezero, které je obklopené hroby. Výjev je to sice prapodivný, ale není se co divit, že láká tolik návštěvníků. Ti chodí i na pikniky a Graceland se stal velkou turistickou atrakcí. Poblíž dokonce muselo vzniknout obrovské parkoviště pro osobní auta a zájezdové autobusy, které denně chrlí tisíce návštěvníků, pro které se rozšířil úsměvný název Funerální turisté.

Proč Graceland lidi tolik přitahuje? Mimo mnoha zajímavých architektonických památek v podobě monstrózních hrobek zde najdeme i naprosto děsivý monument s názvem Věčné ticho (o něm někdy příště!), ale nejčastěji se kroky turistů vydávají za Inez. Ačkoli je tato strašidelná socha malé holčičky se slunečníčkem a židličkou vyzdvižena na kamenném podstavci a celá uzavřena ve skle, je snadné ji přehlédnout. Stojí „zastrčená“ u malé cestičky mimo hlavní hřbitovní trasy. Přesto je kolem náhrobku vždy plno lidí.

Lidé si ji fotí, zasypávají hračkami a dárky, květiny musí správa hřbitova sbírat každý večer, protože by přes hromadu kytic nebyla kamenná holčička vidět. Hrob je u paty kamenného soklu označen prostou deskou s nápisem: Inez, Dcera J.N. & M.C. Clarke. Narozena 20. září 1873, zemřela 1. srpna 1880 (rok narození má být uveden chybně, správně je 1874).Bývalá správkyně hřbitova Helen Sclair však tvrdí, že že obyvatelem hrobu je ve skutečnosti malý chlapec jménem Amos Briggs. Kde je tedy pravda a může na to ještě někdy někdo přijít? Naštěstí se vše podařilo odhalit.

Podobizna dávno mrtvé dívenky je do kamene vytesána skutečně nadmíru detailně, až strašidelně.„Je to nevšední, ale krásné. Když se na ni podíváte, vidíte prostě živou malou holku. Když na ni svítí světlo, je úplně růžová, vypadá jako živá. Hlavně při západu slunce. Usmívá se, je líbezná, sedí si na malé stoličce, ale přitom je to kámen. Raději jsem šla pryč, dělalo se mi z toho mdlo,“ konstatovala turistka, kterou „odchytl“ autor knihy o Inez Clarke, John Binder.

Tento muž strávil celé roky sbíráním informací nejen o tomto náhrobku, ale o hřbitovu Graceland obecně. Právě on nastínil fakt, že legenda nemusí být jen legendou - a také pomocí genealogických záznamů odhalil, kdo vlastně Inez byla. Podle nejznámější teorie, která se vypráví od roku 1881, kdy byla socha na hřbitově vztyčena, byla Inez Clarke jedinou dcerou bohatých rodičů, kteří onoho prvního srpna 1880 pořádali na zahradě svého domu piknik. Dcerka skotačila kolem deky s rozloženými dobrotami, točila slunečníkem, rodiče si libovali, jak je ten život krásný, když tu náhle se zatáhlo a přišel déšť.

„Pár kapek nám nezaškodí,“ smáli se a dívali se, jak Inez radostně skáče a nechává si déšť stékat po tvářích. Jenže deštík se změnil v prudkou bouřku, něco zasvítilo a zasyčelo; šestiletá ratolest zůstala ležet mrtvá na zemi. Zasáhl ji blesk. Zdrcení Clarkeovi smutkem nad ztrátou jediné dcery úplně zešíleli a rozhodli se, že dcerku zachovají tak, jak byla naposledy šťastná. Oslovili proto sochaře, který za rok po její smrti slavnostně odhalil dívenčin památník. „Jako živá!“ „To přece není možné!“ lapaly po dechu shromážděné dámy a muži si otírali kapesníkem čelo. Inezin neuvěřitelný náhrobní kámen se stal rázem terčem legend a strašidelných vyprávění.

Předně byl na sochu nainstalován skleněný poklop. To později zavdalo příčinu k povídačkám, že je tam proto, aby tak trochu nemrtvou kamennou dívku udržel na svém místě. Na Gracelandu se tohle ale dělávalo běžně - sochy byly originály, autoři je chtěli chránit před deštěm a větrem, tak je obestavěli sklem, později plexisklem. Je to prapodivný pohled, řada náhrobních kamenů ve skleněných „kukaních“, už to samo o sobě je velice morbidní a přímo si o nějaké to strašení říká. To, že Inez není tak zcela z kamene, se ostatně povídá dodnes. Existuje tolik svědectví, že to je až neuvěřitelné. Jako kdyby v Gracelandu skutečně „něco“ pobíhalo.

Mihotavé stíny mezi hroby, dětský smích, záblesky světel, to vše se dá racionálně vysvětlit. Ale místopřísežná prohlášení řidičů zájezdových autobusů, otrlých a normálních amerických chlapů, kteří nechtějí mít s ničím nic společného, zaparkují, vypustí turisty na celodenní či noční prohlídku hřbitova, a jdou si zdřímnout nebo se najíst, nemají zapotřebí vyvolávat paniku a řvát, že po hřbitově pobíhá kamenná holčička z devatenáctého století. A přece.

V osmdesátých letech začali řidiči zájezdových autobusů hromadně žádali správu hřbitova, ať s „tím“ něco dělají. Na otázku s čím jako? podali šoféři hromadně jednu a tutéž odpověď - „Protože ta holka tam chvíli je a chvíli ne.“ Výhled z parkoviště totiž sousedí se sekcí, ve které sedí Inez pod sklem se svým slunečníkem. A jak tak seděli a čekali, měli přímo před sebou Inez. A prostě ji začali vídat. Pak už nejen šoféři. Děvčátko má hopsat a vesele si točit s paraplíčkem, laškovat s turisty, schovávat se. Když ale někdo zakřičí nebo vyděšeně utíká pryč, jako kdyby se zastyděla, zkrabatí obličejík, vytesaný k věčnému úsměvu a smutně se loudá zpátky.

„Nikdo si s ní nechce hrát,“ tvrdil pětiletý chlapeček, který se vracel se svou matkou od babiččina hrobu. „Co to povídáš, kdo?“ ptala se ho nepřítomně žena, která měla své zesnulé maminky ještě plnou hlavu, slzy jí telky po tvářích, a „plácání“svého syna nepřikládala žádný význam. Až do okamžiku, kdy klouček pokračoval: „No ta holčička. Je smutná. Chce si hrát a všichni před ní utíkají. Nudí se,“ ukázal na sochu Inez. „Udělalo se mi špatně. Ty jsi s ní mluvil? ptala jsem se Richarda. Mluvil, tys ji neslyšela, stála přece za námi! řekl mi můj chlapeček naprosto zřetelně a víte, já nemám důvod mu nevěřit!“ napsala svou zkušenost anonymní paní na webové stránky hřbitova. A takových svědectví je více.

Pověst o tom, že Inez zemřela při bouřce legendy o strašení kamenné sochy jen přiživila. Když totiž zahřmí, lekne se a údajně z kukaně zmizí - má se bát a schovávat se před bouřkou. Prázdnou vitrínu se podařilo vyfotit i natočit několikrát, ale bylo to vždy označeno za podvrh. Co si o tom všem myslet? Je to jen bujná fantazie lidí, která se při spatření podivuhodného náhrobku odebere směr nadpřirozeno a lidé vidí to co chtějí vidět? Jestli je na tom všem malé zrnko pravdy - to nikdo nezjistí.

Co se však zjistit podařilo, je skutečná identita kamenné holčičky. Nejen správa hřbitova totiž byla zahlcena požadavky od zvědavých návštěvníků: „A kdo to tedy je? A jak to bylo? Proč to nezjistíte, jste odborníci!“ Správkyně Helen Sclair, která neustále tvrdila, že pod sochou Inez leží chlapec jménem Amos Briggs, div nebyla lynčována: „Chlapec, jo, a proč má tedy náhrobek ve formě holčičí sochy? To jsou blbosti!“ psali občané Chicaga i do redakcí místních novin. Ono není divu, Inez Clarke je v Chicagu velice populární součást folkloru a každý chtěl jednoduše vědět. Až byla situace neúnosná.

Zaměstnanci a redaktoři bulletinu Chicago Genealogist se v roce 2011 pustili do práce. Ponořili se do archivů, do matrik, do křestních a úmrtních záznamů. John Binder spolupracoval s předním odborníkem na genealogii jménem William Willard, a přineslo to ovoce v podobě knih Záhadná socha Inez „Clarke“ a The Girl Who Applied Everywhere. Zorganizoval i výstavu s genealogickým stromem, dostupnými fotkami i archivními novinovými články o Inez. Na základě rozsáhlého výzkumu je nyní jisté, že dívka je Inez Briggs, nemanželská a utajená dcera paní jménem Mary C. Clarke.

Nikdo jménem Inez Clarke nezemřel v Illinois před rokem 1916.1. srpna 1880 však v Chicagu podle záznamu úmrtních listů zesnula šestiletá Inez Briggs. Měla příjmení po svém otci. Matka Mary se jednoduše „spustila“ s boháčem Amosem Briggsem, který již jednu rodinu měl, svou milenku usadil v najatém domě a vedl si dvojí život. Jemu bylo hej, peníze na to měl a na jeho pověsti to nezanechalo žádnou skvrnu, byl to přece muž. Těm se promíjelo ledacos. Hůře na tom byla Mary. Porodila mimo Inez ještě Amose a Dilberta. Na svobodnou milenku se třemi dětmi se v té době jen plivalo, není divu, že se Mary utrápila a zemřela.

Amos si vzal děti k sobě a dal jim své jméno. Co na to říkala jeho právoplatná manželka, to si jistě umíme představit! A když Inez zemřela, asi se v něm hnulo svědomí a nechal jí vystavět tento podivuhodný monument. Jenže nápis nesl příjmení její matky, Clarke. Zmatek byl dovršen, zvláště, když byl vedle Inez pochován i další bratr Amos - a ten již pod příjmením Briggs. Dilbert leží opodál, také zesnulý ve velmi mladém věku, prý na záškrt. A říkalo se o tom vše možné - zákonitá paní manželka údajně neunesla přítomnost tří nemanželských dětí a měla je jaksi sama „odklidit“ do věčnosti.

Inu, zvláštní jsou osudy lidí. A celou pravdu se nikdo nikdy nedozví. Holčička získala jméno, ale jestli jí to dalo klid? Prý ne. Po Gracelandu poskakuje a točí slunečníkem dál. Náhrobní kámen má bezesporu výjimečný.

Už jen tím se dávno mrtvá holčička zapsala do dějin celého amerického státu.

Graceland Cemetery | ObscUrban Legend Wikia | Fandom, Inez Briggs (1873-1880) - Find a Grave Memorial, Inez Clarke Monument - Atlas Obscura, Inez Clarke | Tour Map Biographies, A Haunted Child Or Normal Girl? Exhibit Explores Life Of Graceland Cemetery's Famed Inez Clarke, Contact Us, Graceland Cemetery and Arboretum