Ohromující hrobka tragicky zemřelé Lili připomíná domek. Mrtvá dívka má pokojík, hračky i svého psa

Rakousko, 26. února 1970. Ve druhém patře hotelu Piz Buin v zimním středisku Zuers asi 64 km od Innsbrucku se k sobě v luxusním pokoji tulí dvojice krásných mladých lidí. Šestadvacetiletá Liliana Crociati de Szaszak pochází z Argentiny, její rodina patří mezi elitu Buenos Aires - a dívka se konečně dočkala. Po mnoha měsících hádek a usmiřovaní dali její rodiče konečně svolení ke svatbě! Nechtěli.

„Janos Szaszak, Maďar, to není partie pro naší dceru! Už jen to jméno! Zlomila bych si jazyk, prý Jancsi mi říkejte! To tak! Nic nemá, ničím není, ty máš na víc!“ ječela na dceru matka Adriana ještě před pár týdny. Liliana si dupla, jak se říká, křičela, že provede něco strašného - a rodiče se výlevu svého jedináčka samozřejmě zalekli. „No tak to zkusíme… Rozvést se může vždycky,“ usoudil otec José, známý malíř a básník.

Vypravil Lilianě a Jancsimu prostou svatbu. Sice si pro svou jedinou dceru představoval slavnou veselku, ale co už! Ale s líbánkami se vytáhl. „Chtěli bychom do Evropy, tatínku,“ tulila se rozzářená Liliana k otci. José s Adrianou jim tedy zařídili pobyt v Rakousku, kde jsou nyní novomanželé po celodenním lyžování velice unavení. „Počasí bylo krásné,“ kývá Jancsi.

Nadšená je i Liliana, oba brzy usínají a netuší, že spolu tráví poslední společnou noc. Na hotel se kolem druhé ranní sesunula mohutná lavina, jedna z největších v historii této oblasti Rakouska.

Masa sněhu vyrazila okno jejich pokoje. Rázem bylo vše zasypané, záchranné týmy v troskách budovy objevily podchlazeného Janose, kterého se podařilo brzy stabilizovat. S Lilianou lavina smýkla a odhodila ji z postele. Když ji konečně našli, byla téměř zmrzlá. Mladá žena byla vrtulníkem přepravena na urgentní příjem nemocnice v Innsbrucku, ale o několik dní později, 1. března 1970, zemřela, aniž by nabyla vědomí. Bylo jí 26 let.

Na letišti v Buenos Aires na její rakev, kterou doprovázel Jancsi, čekali naprosto zlomení rodiče. Jejich žal byl tak příšerný, že se rozhodli zemřít také. Ale nejdřív chtěli své dceři postavit místo posledního odpočinku, které by uctilo její památku. Budiž řečeno, že se jim to povedlo. Vlastně až moc! Někteří turisté v úžasu říkají, že něco takového nemá ve světě obdoby.

Smutný a pohnutý příběh ohromující hrobky nešťastné Liliany.

Obrovský hřbitov La Recoleta najdeme v samém srdci argentinské metropole. Obyvatelé Buenos Aires označují rozlehlé místo (cca 6 hektarů) posledního odpočinku jako „oázu klidu“. La Recoleta byl zařazen mezi deset nejkrásnějších hřbitovů světa, je netypický svou polohou v husté městské zástavbě - celý hřbitov je rozdělen do sekcí připomínajících městské bloky, se širokými hlavními chodníky lemovanými stromy, které se větví do chodníků plných mauzoleí. Tato mauzolea jsou stále využívána bohatými rodinami v Argentině.

Také zde najdeme spoustu slavných nebožtíků. Prezidenti, nositelé Nobelových cen, bohatí měšťané, herci… Asi nejslavnější „obyvatelkou“ tohoto hřbitova je Eva Perón; další hojně fotografovaná hrobka patří zaživa pohřbené devatenáctileté Rufině Cambaceres. La Recoleta je hotovou galerií pod širým nebem. Všude samé sochy, andělíčci, prosté náhrobky, monumentální kříže, obrovské krypty. Lilianino místo posledního odpočinku se tomu všemu naprosto vymyká.

Novogotická hrobka s velkými vitrážovými okny vypadá jako kaple. Před vchodem stojí nádherná (a trochu strašidelná) bronzová socha mladé ženy ve svatebních šatech, která drží ruku na hlavě psa. Ten se jmenoval Sabú a podle městských legend, o které si tato památka vysloveně říká, prý zemřel přesně ve chvíli, kdy na druhém konci zeměkoule spadla lavina a zabila jeho paničku. Není to pravda, Sabú zemřel asi dva měsíce po Lilianině tragickém skonu.

Žalem pološílení rodiče na realizaci bizarní hrobky najali slavného sochaře Wilfreda Viladricha. Ten podle matčiných návrhů po poradě s architektem postavil onu kapli, je také autorem neuvěřitelné sochy novomanželky ve svatebních šatech. Po smrti pejska zhotovil i jeho sochu a „přivařil“ ji nevěstě pod ruku.

„Lilian vlastně hlídá sama sebe. Je to tak romantická hrobka, že jsem ještě nic podobného neviděla. Zůstala jsem tam dlouho, ohromena krásou sochy – a žalem, který se za ní skrývá. Na hřbitově plném mramorových andělů a soch vojáků působí Lilianin hrob intenzivně lidsky. Je to připomínka toho, že tragédie nepatří jen do historie. Mohou udeřit i v té nejmodernější době,“ popisuje blogerka Natalja Urgina.

Kapli zdobí precizní venkovní detaily. „Moje dcera milovala dřevo a sklo. Studovala uměleckou školu, měla velice intenzivní cit pro detaily a kombinace prvků. Žádné kameny, žádné nazdobené květiny! Jen čisté linie,“ řekla sochaři matka Adriana. A se stejnou péči navrhla i interiér hrobky. A ten je skutečně podivuhodný, děsivý a bizarní. Je totiž zařízen jako ložnice mladé dívky. Najdeme tam toaletní stolek se zrcadlem i kosmetikou, divan, konvici a šálky na čaj. Lilianina rakev je doslova zakomponována do celé scenérie, vypadá jako postel zakrytá červeným přehozem a lidé ji mohou vidět jedním z vysokých oken.

Uprostřed hrobky jsou malé schůdky, které vedou do „suterénu“ - tam je pár hraček, dětská jídelní židlička, kočárek, houpací kůň. „Snad to mělo znamenat její dětství. Vzpomínku rodičů na to, když byla malé miminko, batole, malá dívenka. Její hračky jsou „dole“, nahoru vystoupá mladá žena, která se bude brzy vdávat. Vidíme kosmetiku, kterou si nanáší na mladistvou tvář, stíny na zářící oči. Kartáč, kterým si češe vlasy a splétá je do složitého účesu. Těší se na svou svatbu, na ztrátu své nevinnosti. A ven by měla vystoupit jako nevěsta, jako žena. Jenže nevystoupí. Už nikdy. Proto ta socha, ta neuvěřitelně krásná socha,“ vysvětluje velice pohnutě průvodce hřbitovem La Recoleta.

Okny jsou vidět portréty mladé ženy, které jsou rozvěšené v „přízemí“ jejího posmrtného obydlí - všechny jsou od jejích spolužáků z umělecké školy Fine Arts.

A je jasné, že takto nevšední hrobka přímo přitahuje strašidelné městské legendy. Pohlazení psího čumáku prý nosí štěstí. Sabú v měsíčních nocích štěká nebo vítá turisty, aby si pak zděšení lidé všimli, že ten veselý pejsek tak trochu není z tohoto světa! Návštěvníci prý často zmiňují, že se socha nevěsty čas od času usměje, zamračí, pohne; má také zcela mizet a potulovat se po areálu hřbitova. „Naříká. Hledá svého muže,“ říkají legendy.

Janos Szaszak se ale po smrti své mladé ženy, se kterou ani nestačil začít žít, znovu oženil. Jeho žena Trixie Szaszak porodila dvě děti a Janos zemřel v roce 1996. Na La Recoleta pochován není. Lilian tedy hledá marně. Tato legenda se rozšířila pravděpodobně kvůli neznámému ctiteli z masa a krve - téměř každý den totiž chodil k soše muž, který u nohou nevěsty nechal kytici. Lidé předpokládali, že je to právě Janos, ale nebylo to možné - už bylo po roce 1996. Tajemná postava přestala nevěstu navštěvovat, když si na něj počíhala parta zvědavců - ctitel mrtvé Liliany se pak už nikdy neobjevil.

Květin tam má bronzová nevěsta ale i tak dost. O mauzoleum se pečlivě stará správa hřbitova. Z rodiny totiž nezbyl už nikdo. José a Adriana zemřeli záhy po postavení dceřiny hrobky. Jsou pochováni v klasickém hrobu v zemi u boku stavby - oba si výslovně přáli, aby je nedávali k ní do „pokojíčku“. Příčinou jejich smrti byla s největší pravděpodobností společná sebevražda - nemohli bez dcery žít.

Velice smutný příběh hrobky mladé ženy, kterou střeží nevěsta a pes, můžeme zakončit neméně smutnou básní, či spíše jakýmsi citovým výlevem, který je ale opravdu přímo od srdce. Od zlomeného srdce tatínka Josého, který to napsal pro svou mrtvou dceru a text nechal vytesat na mramorovou ceduli u paty mauzolea.

Zpracováno podle: Natalijaugrina.com, Recoleta Cemetery, Esotericmania, Hrobka Liliany Crociati, La Colección, Find a Grave, Wilfred Viladrich, La Recoleta průvodce hřbitovem - komentované prohlídky