Ostatky Evity Perón putovaly světem 24 let. Její mrtvolu unesli vojáci, ležela v jídelně i ve vaně

26. červenec 1952, 20:52. V celé Argentině bylo přerušeno rozhlasové vysílání. Po chvíli ticha a praskání se ozval moderátor, který oznámil: „Nouzová zpráva. Toto je nouzová zpráva. Všem občanům, všem lidem v naší Argentině, první dáma Eva Perón, naše duchovní vůdkyně národa, zemřela (pláč) ve věku 33 let.“ A ticho.

V ten moment se život v Argentině zastavil. Kina vypnula filmy, v divadlech se zhaslo, zavíraly se restaurace a obchody, Argentina vstoupila do smutku. Eva, známá jako Evita, byla pryč. A začala se psát další kapitola jejího života, doslova posmrtná - protože to, co se dělo s jejím tělem, nemá snad nikde ve světě obdoby. Ve svém krátkém životě si Eva prošla mnohým a je to námět na samostatný text.

Svou kariéru si velice tvrdě vydobyla, stala se odborovou aktivistkou a v roce 1944 se seznámila Juanem Domingo Perónem (1895-1974), budoucím argentinským prezidentem. Když se za něj provdala, politika se stala jejím životem. Když jí byla diagnostikována rakovina děložního hrdla, dala se Evita do horečné práce, dokončila svou druhou knihu, hlasovala a volila z nemocničního lůžka. 4. června 1952 se dokonce ještě objevila po boku Peróna v otevřeném automobilu, když projížděl ulicemi Buenos Aires na oslavu druhého prezidentského období.

To už první dáma Argentiny vypadala hrozně. Vyhublá s horečnatýma očima; lidé zděšeně lapali po dechu a bylo jim jasné, že je zle. A bylo. Teprve třiatřicetiletá Eva Perón byla z nezměrných útrap a agónie vysvobozena kómatem, do něhož upadla 18. července a o devět dní později vydechla naposledy. Vládou byly vyhlášeny tři dny státního smutku, ale nikdo nečekal, že se s Evitou přijde rozloučit tolik lidí. Davy (odhaduje se až dva miliony obyvatel) se shromáždily před prezidentskou rezidencí, kam byl zdrceným Perónem povolán tým, který měl Evitu uchovat na věčné časy.

Rozhodl, že Evita bude balzamována, aby si ji mohla veřejnost prohlédnout - za tímto účelem ještě před Evinou smrtí mluvil s patologem jménem Pedro Ara (Pedro Ara Sarriá). Slovutný španělský lékař začal pracovat na balzamování hned po její smrti, čímž docílil toho, že se Evita za celých dvacet let, kdy byla v různých polohách, podnebí, počasí i podmínkách, nerozpadla. Ale nepředbíhejme.

Perón už měl vymyšlený plán na monumentální mauzoleum, které chtěl pro manželku nechat postavit. Obrovský památník, pro představu větší než Socha svobody. A než bude vystavěn, měla Eva čekat. Právě proto ji potřeboval ve stavu „uchovalém“, jak zní kostrbatý Arův opis. Balzamovač se dal do práce. Eva v okamžiku smrti vážila pouhých 36 kilogramů a byla těžce popálena ozařováním. Technika doktora Ary spočívala v nahrazení krve mrtvé glycerinem, který zachoval všechny vnitřní orgány a vytvořil živý vzhled. To se mu povedlo během prvních dvou dnů, ale v plánu byla konzervace daleko delší, doslova na věčnost.

Zatím to takto stačilo, protože Evita měla být dle rozhodnutí svého muže vystavena ve skleněné rakvi, aby se s ní mohla rozloučit zarmoucená veřejnost. Eva byla oblečena do bílých krásných šatů, osobní kadeřník zesnulé první dámy Julio Alcaraz jí ještě naposledy „udělal hlavu“ - odbarvil a učesal Eviny prořídlé vlasy, pedikúru a manikúru provedla osobní kosmetička Sára Moneti. Eva měla lehký úsměv, růžové tváře, upravené nehty, sepjaté ruce, do nichž byl vložen růženec a rakev byla zpola zakryta státní vlajkou.

V rádiu zaznělo oznámení, že Evino tělo bude následující den vystaveno v budově argentinského kongresu. Během tohoto převozu bylo v hysterickém davu zabito 8 lidí a více než 2 000 Argentinců bylo zraněno. Lidé si na ni chtěli sáhnout, rozloučit se, stráž u rakve doslova odrážela lidi, co si z těla chtěli něco urvat, pohladit ji. Perón, který u mrtvé bděl už třetí noc, se rozhodl, že prodlouží lhůtu vystavení těla na neurčito. Usoužený vdovec to jistě myslel dobře, ale po třinácti dnech řekl Dost!

Měl oprávněnou obavu z truchlících a zfanatizovaných Argentinců, i jeho pobočníci říkali, že stráže brzy nezvládnou nápor lidí a reálně hrozí, že Evitu někdo ukradne. Jaké šílenství to tehdy bylo, to můžeme ilustrovat třeba na příkladu květin: během dvou dnů byly v celé Argentině zcela vyprodány a kytice se letecky dovážely z Chile. Všude byly Evitiny fotky a improvizované pomníky. Vrstva květin, které občané házeli na její rakev při převozu do ústředí Všeobecné konfederace práce (CGT, španělské iniciály), pokrývala ulici až do výše dvou (!) metrů.

Tento převoz byl „jako“ státní pohřeb, protože až do plánované výstavby zmiňovaného mauzolea měla být Evita v jedné z kanceláří CGT, kterou Pedro Ara přeměnil na márnici. A tam pokračoval v práci na jejím těle. Zlé jazyky tvrdí, že se Pedro Ara do mrtvé Evity Perón zamiloval. Ostatně nebyl zdaleka sám. Protože je více mužů, kteří s ní přišli do styku a jaksi jim úplně „hráblo“. Však si počkejte. Tohle je totiž teprve začátek celé neskutečné pouti Evy Peron.

Zatímco započala stavba monumentální místa posledního odpočinku, které se nikdy nedostavělo, Evita ležela na stole v CGT. Po celé dva roky k ní každý den chodil Pedro Ara a „pracoval“ na kompletní konzervaci její mrtvoly. „Mazlil se s ní. Jednou bylo za prosklenými dveřmi vidět světlo a on tam tančil. S ní. Také s Evitou vedl dlouhé rozhovory,“ zní místopřísežná výpověď pracovníka CGT. Perón se chodil dívat, jak „práce pokračují“, jenže všechny plány mu narušil puč - Juan Perón byl svržen tzv. Revolución Libertadora (Osvobozující revolucí), diktaturou vedenou generálem Pedrem Aramburu.

16. června 1955 vypuklo v Buenos Aires mohutné bombardování, při kterém bylo zabito až 300 civilistů, Perón byl svržen a uprchl ze země. Když byl prezident v exilu, vojenští velitelé se rozhodli unést tělo Evy Perón. Rozhodnutí ukrást Evitiny ostatky bylo učiněno ze strachu z odboje - perónistů (antipéronisté první dámu stejnou měrou nenáviděli), kteří by učinili totéž a z těla by se pro změnu stal symbol a modla opozice. V noci 22. listopadu 1955 napochodovali vojáci do budovy CGT, která už byla pod kontrolou diktatury, a Evitino tělo odnesli.

Celé morbidní akci velel podplukovník Carlos Moori Koenig, šéf armádní zpravodajské služby. Lehoučkou Evitu nesli dva muži, třetí čekal venku v dodávce, kam tělo umístili do nákladového prostoru. Tato dodávka pak jezdila a parkovala v Buenos Aires podle toho, kde se zrovna objevil další oltářík. Protože se nikdy nic neutají, jak to tak bývá, a zděšení prostí lidé najednou věděli. Někdo něco vynesl, to se rozlétlo jako peří z roztržené peřinky a občané dodávku s Evou stopovali. Všude, kde se objevila, tam vznikl improvizovaný pomníček plný květin. Vojáci tedy museli improvizovat.

Eva byla ve vodárně, v kině, ve sklepě domu, v průjezdu - bez rakve, jen samotné tělo. Ta představa je mírně řečeno divná, a divní byli i vojáci. Tedy spíše jaksi zdivočeli při delším pobytu poblíž Evitiny tělesné schránky. „Byla tak krásná, ona vypadala, že se brzy probudí.“ řekl jeden z únosců, který se později zbláznil. Jako opravdu. Ale zatím nikdo nevěděl co s ostatky dělat. Navzdory cíli diktatury - nechat tělo zmizet, spálit - se objevil i nečekaný faktor: silná katolická víra velitelů. Ta bránila zničení mrtvoly. Moori Koenig začal být paranoidní, Evu přesouval po celém městě a nakonec vydal rozkaz, že jí musí být uspořádán křesťanský pohřeb na tajném místě.

Jenže mužů se zmocnila jakási posedlost mrtvolou, což zmiňuje i velice zajímavý dokument z roku 1997 Evita, la tumba sin paz.„Moori Koenig udělal vážné chyby, dopustil se nezodpovědných, bezohledných, dokonce protikřesťanských činů, pokud jde o tělo,“ řekl plukovník Héctor Cabanillas. „Znal jsem ho z vojenské školy. Byl úplně normální, ale poté, co se dostal k tělu, zešílel. Pil a zbláznil se.“ Nutno podotknout, že nebyl sám.

Moori Koenig byl tělem Evy Perón posedlý. Aby ji „zachránil“, svěřil ji Eduardu Arancibiovi, jednomu z únosců mrtvoly. „Byla to zoufalá snaha najít úkryt. A skončilo to děsivě…“ konstatuje chmurně Cabanillas. Arancibia totiž taktéž „zdivočel“, mrtvou Evu vytáhl po žebříku na půdu své stodoly, kde ji uložil do sena. Doma měl těhotnou ženu, která se na manžela dívala podezřívavě. „Co děláš na tom seně? Proč tam pořád chodíš?“ ptala se ho, když už týden trávil celé noci na půdě stodoly ve společnosti Evy a flašky kořalky. Eduardo manželce něco odsekl, odjel do města a žena i přes své pokročilé těhotenství neváhala a vyšplhala do patra. Jestli Evitu spatřila nebo ne, to se nikdy nedozvíme.

Arancibia se totiž vrátil domů. Viděl nahoře světlo a usoudil, že je to zloděj, který mu krade jeho milou! Zblázněný voják neváhal a na domnělého lupiče vystřelil. Když jeho žena spadla z půdy, ještě chvíli žila, ale zemřela i s dítětem na masivní krvácení.

„Když se to dozvěděl Moori Koenig, Aranbicia zmlátil do krve a rozhodl se, že si Evu převezme a uschová sám. Ti muži byli pomatení, oblouznění, já opravdu nevím, co to mělo být. Davová sugesce, přítomnost mrtvé, vše dohromady? Všichni začali strašně pít. Moori Koenig si Evitu odvezl v osobním voze, kde seděla vedle něj, do kanceláře SIE (Armádní zpravodajská služba). Tam ji položil a ani zdaleka se nedržel v nějakém ústraní. Naopak. Evu ukazoval jako bizarní trofej. Seděla u stolu. Ta je krásná, hladil ji. Tvrdil, že je jeho. Vojenským velitelům bylo jasné, že Moori Koenig, kdysi klidný a vyrovnaný voják, se řítí do spirály šílenství,“ uvádí Cabanillas.

Héctor Cabanillas se stal klíčovou osobou dalšího osudu Evity. Ten se nezbláznil, naopak usoudil, že je načase toho všeho nechat. Tělo zesnulé evidentně s muži dělalo doslovné psí kusy. Cabanillas se chopil odklizení Evy někam pryč z Argentiny jako svého životního úkolu. Ještě bylo nutno dostat ji z dosahu bláznivého Moori Koeniga, který už jen chlastal a blábolil: „Je moje, ta žena je moje,“ - a s mrtvou se různě „muckal“. Je to děsivá představa, to uznejme.

„V přítomnosti těla krásné ženy, která vypadala jako živá, což bylo mistrovství Pedra Ary, zřejmě na vojáky působila směsice různých dosud nepoznaných pocitů a rozpoložení. Já ji viděl, vždyť to zamávalo i se mnou, a to jsem s ní byl chvíli. Za týden bych zešílel taky,“ kýval hlavou Héctor, který Evu nechal odnést, když byl Moori Koenig zrovna pryč. V roce 1957 se diktatura rozhodla převézt tělo Evy Perón do Itálie. Prý jim v tom pomáhal Vatikán a papež Pius XII. Našli řešení.

Eva byla v nákladovém prostoru obchodní lodi dopravena do Milána, kde byla 13. května 1957 pochována na Velkém hřbitově v hrobě s falešným jménem Maria Maggi de Magistris, přičemž do záznamů byla zapsána jako žena, která zemřela při autonehodě. Následovalo dlouhých třináct let, kdy se po mrtvé Evitě „slehla zem“, řečeno ironicky. Jenže ani zdaleka nedošla klidu. Ten pravý -s odpuštěním - magor na ni teprve čekal. Juan Perón dlel v exilu, mezitím se oženil s Isabel Martínez, Isabelitou, budoucí argentinskou prezidentkou. V roce 197o byl diktátor Arambura unesen péronistickou guerillovou skupinou. Požadovali po něm informaci o Evitině těle.

Vyjednávání nikam nevedlo, Aramburu popravili, ale ledy se hnuly. „Byl to bod obratu ve vztahu armády k Perónovi, který byl stále v exilu v Madridu. Bylo rozhodnuto jednat o navrácení těla přímo s Perónem, což byl úkol opět přidělený plukovníku Cabanillasovi. V roce 1971, 16 let poté, co ji Moori Koenig a jeho tým ukradli, bylo tělo Evity vráceno jejímu vdovci.“ uvádí BBC na svých stránkách ve článku o popisu neuvěřitelné anabáze Evitina těla. Když ji v roce 1971 vyzvedli z hrobu v Miláně, popis toho, co následovalo, podal Carlos Spadone, důvěrník Juana Peróna.

Eva byla po svém vykopání naložena do letadla a po krátkém letu přistála v utajení ve Španělsku. V madridském domě už na svou mrtvou ženu čekal Perón. Carlos popisoval Evitin návrat k manželovi: „Generál Perón, zahradník a já jsme převzali prostou rakev. Vyjmuli jsme tělo paní Perón a položili je na stůl s mramorovou deskou. Naše ruce se ušpinily od zeminy, kterou byla Eva pokryta, tělo tudíž muselo být celé vyčištěno. Byly vidět určité očistné zásahy, ale celkově byla všude špína. Isabelita (Perónova manželka) se o to velmi pečlivě postarala. Bavlněným hadříkem a vodou omyla tváře, ruce, převlékla ji. Vlasy rozčesala a pramen po pramenu vyčistila a vyfénovala. To trvalo několik dnů…“ zní neuvěřitelný Carlosův popis.

„Vypadala jako panenka. Jen ty zásahy na těle, ty byly viditelné.“ dodal. O jaké zásahy šlo, to si ještě řekneme. Juan Perón měl svou Evitu doma v Madridu. A zbláznil se. Dlužno podotknout, že jeho manželka byla buď svatá, nebo propadla nějakému šílenství také. Pranic jí nevadilo, že má doma mrtvolu. Eva byla vystavena v jídelně na čestném místě, kam za ní chodili hosté. Pak už lidé poměrně reptali, že nechtějí k Perónovi chodit, takže když přišel nějaký host, který neshledával přítomnost mrtvoly v jídelně za vhodnou, Eva byla uložena do vany. Když přišla uklízečka, Eva byla přenesena do přístěnku, do skladu nářadí, do sklepa, do předsíně nebo na půdu.

Carlos Spadone jednou přistihl Isabelitu, kterak leží vedle mrtvé Evy. Když se zděšeně zeptal, co to prokristapána vyvádí, odpověděla mu: „Juan to chce. Abych nasála něco z její magie.“ Kdyby to nebylo tak šílené a morbidní, člověk by se tomu musel smát. Perón vedl s manželkou (tou mrtvou) dlouhé rozhovory, vyprávěl jí své zážitky, zatímco Evita seděla nebo ležela blízko u něj. Isabel ji denně česala, líčila, převlékala. Ale vše už mělo mít nějaký konec. Tedy - vlastně ještě ne. Neskutečné, že?

Po pádu diktatury se Perón v roce 1973 vrátil do Argentiny, ale Evino tělo zůstalo ve Španělsku. Zemřel krátce po vítězství ve svém třetím prezidentském období v červenci 1974. Před smrtí důrazně nakázal Isabelitě, aby Evitu přivezla zpět domů. V té době už byla argentinskou prezidentkou. Úkol „zrestaurovat“ Evitu připadl dalšímu mistru balzamovači - Domingo Tellechea vzpomínal v rozhovoru, že za ním po smrti Peróna přišli, rozrazili dveře a oznámili mu: „Máme pro tebe práci. Musíš obnovit tělo Evy Perón, aby mohlo být vystaveno. Prezidentka si přeje je vystavit bok po boku (s mrtvým Perónem)“.

Sochař, umělec a lékař Tellechea navzdory všem politickým problémům, které by z toho mohl mít, okamžitě souhlasil. Byl zvědavý a poctěný. A nezbylo mu nic jiného, než smeknout obrazný klobouk před prací Pedra Ary. Po více než dvaceti letech bylo Evino tělo v perfektním stavu. Bylo to až neuvěřitelné. Domingo Tellechea začal restaurovat mrtvolu v kryptě prezidentské rezidence Los Olivos na okraji Buenos Aires. Zavřená rakev Juana Peróna ležela nedaleko. Posléze v rozhovoru popsal jisté vnější zásahy, které mrtvá za celé roky schytala: chyběl konec jednoho z Evitiných prstů - to se přikládá armádě, která si chtěla podle otisků po únosu těla oficiálně ověřit, že jde o ni.

Různé strkanice a nešetrné manipulace zdeformovaly Evitě nos. Obličej byl stále krásný, ale z tváří chyběly části kůže. Chodidlo levé nohy bylo vyvráceno do pravého úhlu, jak ji neustále někdo cpal do nějakých rakví nebo krabic. A Tellechea potvrdil i to, o čem se dlouho šuškalo - tělo Evity neslo známky bití i stopy oprátky kolem krku. To se ostatně říkalo, že mrtvolu zběsilí vojáci pověsili. Měla roztříštěné koleno.

„Nohy byly ve špatném stavu, protože mrtvá byla ukryta delší čas (celé roky) ve stoje. Domnívám se, že ostatky byly v krabicích nebo v malé bedně, do které byly namačkány silou. Tím se rozdrtil nos. Naprosto mě to šokovalo, urážka mrtvoly, znesvěcení! Vnější zásahy byly patrné. Nebudu z úcty k mrtvé říkat nic k intimním partiím. Vnitřní konzervace těla byla dokonalá. Původní balzamovací práce obstála ve zkoušce času. Jen podotknu, že ač to nechápu, tělo libě vonělo. Isabelita prý mrtvou natírala parfémy.“

Domingo Tellechea upravil Evitu natolik, že byla vystavena (otevřená) vedle zavřené rakve svého muže. Vláda Isabely Perónové začala plánovat stavbu národního památníku - Oltáře vlasti - kde by byl pochován Juan i Evita. Nakonec z toho sešlo, Eva byla pochována vedle Juana Peróna v prezidentské rezidenci Olilvos 17. listopadu 1974. Jenže! Ještě není konec! V roce 1976 byl její klid porušen asi po milionté - Isabelita byla svržena vojenskou juntou, která opět otevřela rodinný hrob.

Naštěstí se to obešlo bez znesvěcení - všichni už toho měli plné zuby, takže Eva byla vrácena rodině a pochována na hřbitově La Recoleta v Buenos Aires do hrobky rodiny Duarte. Příbuzní z obavy před dalším putováním a únosem a vlámáním a kdo ví čím ještě nechali hrobku pěkně upravit - tři ocelové pláty, hloubka pět metrů, zalita betonem - říká se, že vydrží i jaderný výbuch. Eva Perón v opevněné hrobce spočinula v říjnu roku 1976 po neuvěřitelných 24 letech po své smrti.

A sotva nalezla klid, začal cestovat Perón. Jeho tělo bylo vyzvednuto, převezeno na jiný hřbitov, pohřbeno, vykopáno, znesvěceno, opět pohřbeno… a v roce 1987 ho někdo znovu vykopal a usekl a odnesl mu obě ruce. Někdy nepřestáváme žasnout nad tím, čeho je schopen právě tvor, který si hrdě říká člověk. Chybělo málo a posmrtná pouť Evy Perón by byla delší než její život. Neskutečné kejkle s mrtvým tělem vešly do dějin literatury, filmů i argentinské historie.

Snad už Eva skutečně došla klidu. Bylo by načase!

El siniestro coronel Moori Koenig, captor del cadáver de Eva Perón: historia de odio y obsesión | El Destape, Pedro Ara Sarriá - Wikipedia, la enciclopedia libre, The post-mortem kidnapping of Eva Perón - Buenos Aires Herald, The 20-year odyssey of Eva Peron's body - BBC News, Dr. Pedro Ara | Lisa's History Room, Eva Perónová – Wikipedie, Juan Perón – Wikipedie, Si te he visto no me acuerdo - Profanación del cuerpo de Evita, El cadáver vejado de Evita como trofeo y la historia secreta de la famosa que ayudó a terminar con el horror - Infobae