Článek
Leželi jsme, dcera už spala, následovala otázka: „Co si pustíme?“ „Pusť si co chceš, já to stejně neuslyším. Já zase koukám na TO,“ ukázala jsem na notebook v klíně. „Na co?“ „Na To. TO!“ Manžel se na mě díval jako na chudou duchem, aby vzápětí jen hlesl: „To. Jsi. Ujetá. To. Je. Zase. Nějaký. Tvoje. To.“ vrčel. „A vůbec, malá to má po tobě. Horory! Kingoviny! Předevčírem to byla hrůza!“ vrtěl hlavou.
No jo, maličká měla svou první plastickou noční můru. Sousedovic malý Mirek spadl venku z kola, já se obětavě pasovala do role zdravotní sestry, zalepila jsem mu koleno, ze kterého crčela krev, zatímco on necrčel, ale ječel; dcera mu důležitě nohu držela a podávala mi „nástroje“ - jenže v noci se jí to v hlavě zmátlo. To byl řev! „Néééé! Nejezdi! Bum. To bolí! Von se zabili! Uááááá!“ rozlehl se nočním bytem strašidelný jekot. Manžel letěl do pokojíčku, naše malá noční můra seděla v posteli a řvala hrůzou.
Podařilo se nám jí vysvětlit, že se nikdo nezabil, že může klidně spinkat, ale stejně… Dokud vám v noci nezaječí tichým příbytkem vaše dítě, tak fakt nevíte co je hrůza! I když - daleko větší hrůza by pravděpodobně byla, kdyby vám v noci tichým příbytkem zaječelo dítě - a vy jste prokazatelně žádné neměli! Fuj! Kam se na to hrabe TO! „TO se zase vrátí, klaun nás neopustí…“ broukala jsem si Plexis, sklapla notebook - a v rámci vylepšení své pověsti ujetého magora říkám: „Tak něco hezkýho českýho. Co má titulky. Lásku jako trám!“ napadlo mě. Hurá.
Nejoblíbenější film táty a mámy. Milovali ho. Já tedy také, ale docenila jsem ho až po letech. Pan Pivec, pan Záhorský, paní Šejbalová, spousta luxusních hlášek… Tak jsme se naštelovali k televizi a pustili tento klenot českého filmu. A já si rázem vzpomněla, jak se na to vždy dívali moji rodiče, řehtali se, když pan Pivec rozbil při schovávání děsivého kožichu celý byt - a pak po sobě házeli různé jejich hlášky:
„To jsi kupoval sám? Nebo s Růženou? Ukaž mi chlapa, kterej nezapije svýho prvního syna - a já ti řeknu, co si vo něm myslim! Vrátili jste se po šesti dnech s vopilým Františkem, a přinesli ste mi voškubanou husu na usmířenou! Dědeček, kterej nedostane zápal plic a neumře, to je zázrak! Neurážejte nás, loďaři! A dejte mi knihu přání a stížností! Co ste to řek? Vopakujte to!“ No a jejich nejoblíbenější, ze které se postupem doby stala jejich osobní vztahová krizovka - „Pošťák jí líbal ruku, ten ti jí líbal tak, že i mně se podlomily kolena! A Blažena vopřená vo furtra koukala jako VĚDMA…“
Jojo, vědma. To bylo tátovo oblíbené žárlivecké slovo, kterým mámu častoval. Ta totiž pracovala na poště, kde byla velká fluktuace chlapů. Nemyslím mezi personálem, to bylo čistě ženské - měli tam jen jednoho Ludvíka, který jezdil s kurzem. Ale to nebyl chlap. To bylo něco jiného: vlasatá vycmrndlá bledě zelená existence s neustálou nudlí u nosu a brýlemi typu popelník. A i Ludvík si našel lásku! Julinku z listovky! Pak se tam pořád líbali a jelikož oba trpěli chronickým zánětem horních cest dýchacích, nudle měli i na brýlích. Oba!
Ale na maličkou sídlištní pobočku chodilo hodně chlapů. Až nad poměry. Naše sídliště je v těsné blízkosti letiště a věznice, tehdy tam bývalo ještě vojenské gymnázium, takže… Samý lampasák, bachař, policajt, pilot. A vesměs samí pěkní muži, to zase jo! Dětským pohledem mi přišli všichni stejní, prostě strejdové, měli potomky v mém věku, všichni jsme se znali - ale teď si říkám - ty jo! Někteří fakt… No nic. Navíc ta moje slabost pro uniformy!
„Chi chi,“ hihotala jsem se potměšile pod dekou, když film skončil - a manžel zase nevěděl čemu. Ta moje představivost! Ona už mu leze na nervy! Ale v dnešní době je přece smích z imaginace něčím netypickým. Všichni čumí do mobilů. Zažili jste třeba v posledních letech takovou tu situaci, kdy se člověk (čekající v čekárně nebo ve frontě) začumí do jednoho místa, úplně vidíte, jak mu to v hlavě šrotuje, načež se sám od sebe USMĚJE tomu, co vidí ve svých představách? No ani náhodou! Na to je teď telefon, že jo!
Nicméně já to mám v míře až obří - kolikrát se tak zasním a přehrávám si v duchu všemožné scénáře, které se jednoduše nikdy nestanou, že se vznáším úplně mimo sebe a usmívám se jako motýlek na heroinu. Já se nedivím, že si tu mně povídají, že jsem slabomyslná! A tuhle ohromující představivost mám po mámě. To byla ženská krev a mlíko s velkým poprsím (to po ní nemám) a neustálým úsměvem na rtech.
V myšlenkách dlela někde v té své Francii, zatímco za přepážkou vydávala důchod nebo se snažila vysvětlit nějakému pánovi v černé tvrdé hučce jako Pan Tau, že opravdu nevedou ponožky - a když je na poště skutečně ZAVEDLI, přesně si na to vzpomněla: „Jako prodávat punčocháče a ponožky na poště? A já tomu Panu Tau tehdy div nevynadala!“ Máma se usmívala pořád. Nebyla škarohlíd, měla jasné velké zelené oči, na všem zkoušela vidět jen to dobré. Tedy mimo víkendů a dovolených, které jsme trávili ve společnosti babičky!
A tímto svým zadumaným a zvláštním úsměvem zřejmě vysílala nějaké signály. Chlapi se kolem ní houfovali jak vosy na sladký bonbon - a máma kolikrát nevěřila svým očím a uším. Byla to sice zemitá Chodka s tvrdou vesnickou výchovou, uměla oškubat husu a proflámovat na Masopustu v kroji pět dní v kuse (bez legrace, já též, nyní již ne, neboť bych s největší pravděpodobností umřela hned na sezpívané U Hadamů!), ale zprvu tento zájem o svou osobu nezvládala.
Galantní úklony a lichotky byly tím nejmenším - někdy se stalo, že za tou svou přepážkou dostala třeba na podacím lístku naškrábaný čas, datum, konkrétní panelák, patro a číslo bytu - a když překvapeně vzhlédla k dárci nevšedního prezentu, shledala, že se za půlsklem tyčí náš soused! Ten, co nám nablil do bot, když se vrátil z návštěvy příbuzného na Moravě, ehm.
„Já myslela, že mi chce poděkovat, že jsem ty blitky vytřela a nenechala ho utopit v záchodě. A von ti na mě vytáhl…“ udělala máma dramatickou pauzu, když tuhle velesrandu tátovi líčila, „Kytku. Prozatím. A pak už mi bylo jasný, že nejde o omluvu, kdybys to viděl! Funěl mi do ucha, prskal, já ti měla co dělat, abych utekla!“ koktala zrudlá máma, zatímco táta se lámal smíchy v pase. No jo. Zatím se smál. Není asi lehké mít krásnou ženu se zvláštním osobním kouzlem, za kterou by se i tramvaj vohlídla, jak říkal Ducháček!
Otec na ni byl právem „hrd a pyšen“, ale jelikož podobných psaníček i kytiček diskrétně vsunutých za přepážku přibývalo, poněkud se zachmuřil. Pobočka pošty byla malá, pár „holek“, peněžka, listovka, balíky; střídaly se tam jako apoštolové - a když byla máma u balíků, tak jí furt nějací slintové chtěli pomáhat. Musela si brát svetříky bez výstřihu (nic platné), nakonec si kvůli civěčům (všechno to shýbání a tahání vykonalo své!) omotala kol krku apartní šátek z Tuzexu. Jenže to nesnášela.
Máma byla přesvědčená, že ji minulém životě museli uškrtit nebo oběsit, protože nesnesla nic na krku. Po minutě se začala ošívat, tahalo ji to, kousalo… Dolů s tím! Táta jí samozřejmě každé Vánoce dával pod stromeček jeden šátek (zprvu nevědomky, pak už s notnou dávkou škodolibosti), ale právě někdy kolem Vánoc těsně před revoluci začal být otec jaksi podivně neklidný. On byl napřed velice rád, že se máma líbí: právem se mohl s manželkou pochlubit, hrdě ji vyvést do jakékoliv společnosti.
Ono to pro ni v Praze lehké nebylo. Pražandy ji zprvu považovaly za nějakou buranskou nánu. Fakt se jí posmívaly, než zjistily, že máma je asi o tisíckrát chytřejší než ony - čest výjimkám, snad chápete, jak jsem to myslela! Uměla mluvit o všem, uměla se nenápadně přešaltovat do jakékoliv společnosti… Pak jednou přinesla chodské koláče - a bylo to.
To k nám tehdy lezly davy pro recept, jenže smůla: pokud se koláčů na pouť a posvícení peče třeba 50 kusů (bez legrace), tak recept na jeden jediný chodský koláč vlastně neexistuje! U zamoučené babičky v neméně zamoučeném baráku se vše počítalo zhruba podobně jako ve Slunce Senu, když Škopková vdávala Blaženu za doktora: „To máme dvacet kilo polohrubý…“ - a zadělávalo se v neckách. Takže máma jednou za čas u babičky koláče napekla a přivezla je.
A povýšené důstojnické paničky už ani nepíply, protože jejich manželé Tu okouzlující frankofonní soudružku z Českého lesa (to řekl jeden pilot a táta se strašně rozchechtal) prostě milovali. A je přece lepší mít nad sokyní dohled, no ne? No jo. Jenže! Psaníček přibývalo spolu s máminým sebevědomím. A kdyby jen psaníček. Našlo se totiž pár mužů, kteří si dali za cíl ulovit mou mámu. Se vším všudy, že.
Dlužno dodat, že samozřejmě nebyla sama - v mikrokosmu malého sídliště se do puntíku vědělo, která je dobrá, která dělá fóry, která nedá, která dá, čí starej je zrovna v luftě… Jen se neříkalo, kdo má doma pistoli, protože tu tam vlastnili všichni. Máma spadala do kategorie „dobývaček“ - tudíž se začalo říkat, že je nedostupná, dělá fóry a musí se na ni álá galánt, jak tátovi jednou pošeptal ožralý bachař z Ruzyně, jemuž tatínek tak tak nerozbil hubu. A právě potom si začal všeho více všímat.
Byl žárlivý, to ano, ale nějak normálně, žádný chorobec! Jenže byl také těžký cholerik. Jakože velice. A když se to spojilo, vznikla směs více než třaskavá! Máma zatím nevěděla, že v jejím muži bublá Etna. Vznášela se s úsměvem v nových kozačkách po rozflákaném sídlištním chodníku, který připomínal rozstřílený tankodrom (chodníky tam byly doslova poseté urvanými podpatky) - a táta ji pozoroval z okna, kde seděl jako když číhá na prasata.
Tu i onde se k mámě někdo připojil, prohodili pár slov, aby kulantně odmítnutý chlápek šel „na lepší“ - bylo jasné, že s tou nebude nic. Pochopili. Ale pár jich nepochopilo. Táta na svém posedu po pár týdnech několik z nich ztotožnil a pojmenoval: Slizák - to byl maličký mužík, co si olizoval rty a padaly z něj lupy jako když zatřesete zasněženým stromečkem, Blbíšek - jmenoval se Karpíšek, bylo mu asi šedesát a všude vykládal, jak ho posedla druhá míza.
„Spíš mísa. Toaletní mísa,“ brblal vzteklý otec, jemuž se začalo v očích nebezpečně blýskat. Další byl Kájík - ten hopsal přískoky a vyprávěl, že chodil s Kájíkem Gottů na učňák v Plzni, nad čímž měla zřejmě máma padnout rovnou na záda, ehm! Další byl Modrák - ženatý chlápek, kterého mydlila žena, měl modré monokly, byl hubený jako dostihový úhoř a nosil jen modrou šusťákovou bundu.
Následovali Debil, Druhej debil, Debil s buzertaškou, Evžen Huml (nosil rádiovku), Čuchač, Slimejš, Nítěnka, Hadrník, Bohoušek, Kretén - a nejvytrvalejší a nejhorší byl Vometák. O tom už jsem psala. Jmenoval se jinak, ale jelikož se vometal neustále kolem mámy, tak ho táta líbezně překřtil na Vometáka. Tento neodbytný ctitel ji nenechal vydechnout.
Nebyl nijak ošklivý, to vůbec, naopak! Měl vlnité kaštanové vlasy jako Jean Marais, lokna mu visela do čela, až táta huhlal: „To chodí spát v natáčkách, debil?“ Navíc byl relativně mladý, neuměla jsem to odhadnout, ale nevypadal o moc starší než máma! A tenhle Vometák byl proslaveným postrachem vdaných paniček ze sídliště. Na kterou se lípl, nedal jí pokoj. Nedal a nedal.
Dělal strašné kraviny, například se schovával za betonové kostky s průduchy (nikdy jsem nepochopila, na co tam jsou, asi odvětrávání krytů?) a číhal na svou vyvolenou. Pak to ještě vylepšil: utábořil se nahoře na kostce s kukrem, svačinou a dekou! Svou momentální životní lásku také častoval zvadlými karafiáty s asparágusem, které nechával na rohožce nebo zavěšené na klice. Do schránek cpal milostné dopisy - táta je trhal na kusy, zatímco máma bulela v kuchyni!
Na rohožce se občas válel lístek do kina nebo do divadla. Táta o něm vykládal svým kamarádům sousedům: „Jóó, to je debil. Toho známe, viď Jaruno?“ otočil se strejda Honza na svou korpulentní ženu. „Taky to zkoušel. Prej princezno mých snů, jsem otrokem vašich vnad, k vašim nohám bych pad…“ smála se teta Jaruna, „Tak jsem mu řekla: když seš otrokem, v pondělí v šest ráno přijď, komunál bude malovat kočárkárnu. A kde mu byl konec! Práce se bojí jako čert kříže! Von má papíry na hlavu…“ kroutila hlavou teta.
„Co s ním?“ tázal se táta zase u jiné rodiny. „Já mu dal přes držku. A byl klid.“ naléval zhroucenému a užárlenému otci strejda Karel rum. „Já fakt budu muset,“ bědoval otec. Byl to v jádru velice hodný člověk a tohle chování mu prostě nešlo na rozum. Nemohl pochopit, že je Vometák cvok. Jenže ten pak povýšil namlouvání mé mámy na vyšší level a doprovázel ji z práce i do práce. Nebylo v lidských silách ho odehnat, prostě nebylo! Z cesty z práce se stal překážkový běh, táta chodil z letiště dřív nebo později, aby ji doprovodil - podle toho, jakou měla směnu. Vometákovi to bylo úplně jedno!
Tatínek mámu v majetnickém gestu chytil za křídlo a smýkal s ní po chodníku; Vometák šel z druhé strany a hučel: „Jen jednou sevříti v náručí chtěl bych vás, madam má krásná. V mých snech jste bohyní. K nohám vám padnu, po mně šlapejte, leč náděj mi dejte!“ šeptal jí PŘED TÁTOU vzrušeně, div neudělal ještě něco horšího! „Já ti dám náděj, ty idiote jeden vlezlá! Já ti urvu k… kou… kudrlinu, úchyláku!“ řval táta, který měl takhle blízko k mozkové příhodě! To bylo strašný!
Prostě regulérní blázen. Vygradovalo to do situace, kdy se rodiče jednou před oknem prali o vzduchovku, protože táta hodlal nezdolného blba střelit diabolkou do zadku. Jen tak tak mu zbraň vytrhla! No, dnes by patrně přijela URNA. A tatík by jel coby nebezpečný šílenec houkačkou do bambulárny. Tehdy se lidé v protilehlých panelácích jen pousmáli s tím, že u Sokolů je jen taková malá manželská hádka! Tam se děly věci… To absolutně vůbec nikdy nemůžu napsat!
A pak jsem jednou přišla ze školy - a bytem se nesl nezvyklý hlahol: „Já za to nemůžu! Je slabej na hlavu! Iveta to taky říkala!“ ječela máma. „Já tě viděl, jak si se smála! Tak proč se směješ, dyž je teda PODLE TEBE slabomyslnej?“ „Já mu jasně řekla: Pane, jděte pryč! A on mi řekl: Miláčku, zanech řečí pustých a odhoď ostych!“ zatrylkovala máma, „To by ses smál taky!“ „To teda nesmál, ale ty ses smála. HA HA HA!“ předváděl ji vysokou fistulí jako děda Homolka.
„Čau! Já dostala jedničku z výtvarky!“ hodila jsem klíče na botník a začala se zouvat, aniž bych tušila, že jsem vlezla do jedné z největších hádek v historii dlouhého manžeství mých drahých rodičů. Rozumějte, já tohle vše vnímala, byla jsem ráda, že se maminka líbí, z táty jsem měla spíš legraci, ale byla jsem malá. A jejich hádky byly vždy srandovní, nikdy jsem se nebála, že se rozvedou, protože vše uměli obrátit v žert. Jenže „strejda Vometák“ - to byl jinej level, jak se říká!
„Nazdar!“ odsekl otec a pokračoval: „Čuměla si na něj jak VĚDMA, Vometák jeden zcvoklej! Já ho zabiju. Já ho zastřelim.“ rozhodl se otec. „No jó! Kecat, to ty umíš! I mě si ukecal! A to mi maminka řikala, ať si tě neberu!“ kvičela nespravedlivě máma, protože babička tohle rozhodně neříkala - ona jí to ani říct nemohla, protože jí svatbu ZAKÁZALA! „No! Naši řikali to samý! Že máš bábu, ze který i čertům zvoní v uších! Který se bojí celej Plzeňskej kraj!“ hromoval táta, až jsem se začala smát. „Ty mlč!“ usadili mě oba a pokračovali v krasojízdě.
„Mi tu budeš vyčítat něco!“ ječela už máma, „Mechaniku! Jsem mohla mít profesora!“ začala se rozčilovat. „LETECKEJ mechanik! A kapitán policie. Co bys chtěla víc? A profesora prej! Pch!“ ucedil otec pohrdavě při vzpomínce na kluka, kterému ji přebral - byl to tehdy asák na vejšce. „Ten dopad! Se di někdy podivat na Smíchov! Jezdí tam po zadku a odráží se rukama, protože nemůže na nohy! A jen něco blekotá. Jak ho poslali do tý Afriky, tak tam od nějaký k*y chyt šílenou pohlavní nemoc a je z něj skákavej lajtnant. Ten je rád, když doskáče na záchod!“
„A ty mlč už! Kde já mohla bejt!“ lamentovala jako Heduš, „Kdybys tehdy šel aspoň na ten VUML, jak tě přemlouvali, tak jsme mohli mít větší peníze a netrčet v tomhle krcálku!“ zařvala a rukou obsáhla svůj vymazlený byt, který byl sice maličký, ale fakt se snažila z něj udělat domov! „Co je to VUML?“ otázala jsem se zvědavě. „Ty mlč!“ ozvalo se opět. Tak si trhněte! strčila jsem hlavu do ledničky, kde byl obligátně jen točeňák, šrůta domácího uzenýho a naložené maso na zítra.
No, pokud nějaké zítra vůbec ještě bude, přemítala jsem, protože ti dva kvůli Vometákovi sebrali všechny své hříchy a hříšky a hodlali si je vmést naplno bez ohledu na následky. A na mě! „VUML!“ řval otec. „Ještě že jsem tam nešel! Copak nevíš, jak to dopadlo? Jak Palackýmu hráblo, přednášel asi pět hodin, až dopřednášel, pozdravil čest práci a vyskočil z okna? Přerazil si hnáty!“ vytahoval otec tragicky zesnulého marxistu-leninistu, jehož truchlivý skon se na sídlišti velice často přetřásal s potutelným smíchem všech zúčastněných! Ehm.
„No jo.“ nevěděla máma už kudy kam, „Ale za toho Vometáka fakt nemůžu. Copa si myslíš, že mám jen na takovedlýho debila? Mi chtíli vonačejší! A íčko sem tary v Praze a houbec ze života!“ sklouzla do „rodné“ chodštiny, což dělávala jen ve stavu nejvyšší možné naštvanosti. „Vonačejší! Jo!“ burácel bytem tátův ironický hlas, „Jasně! Jezdila si na pionýru za Tokárem do Přesu! Táta mi to řek! S tím bys to chytla! Leda blechy! Nebo filcky!“ „A DOST!“ zařvala máma. „Já z tý pošty půjdu pryč! Vrátím se do Koospolu!“
„Do Koospolu! Podnik zahraničního obchodu!“ ironizoval otec a teatrálně spráskl ruce. „To ti to nestačilo? Pane řediteli sééém, pane řediteli táááám, tady máte kafíčko! A máme novej elektrickej psací strooooj! A kdo tě pak tahal z maléru, co? Buď rád, že jsem ho nezabil!“ narážel tatínek na temnou kapitolu začátku jejich manželství, kdy máma pracovala v prestižní (tehdy fakt hodně prestižní) práci, kde psala obchodní dopisy a vařila kafe. To hlavně.
A jednou ta bezelstná čistá duše kývla na nabídku jakési krátké služební cesty, onen kolega ji naložil do auta, zamávala nám - a o půlnoci volala uřvaná z nějakého motorestu, aby pro ni táta přijel: „To nebyla žádná služebka, ten hajzl mě chtěl vodvízt někam na hotel a já nechtěla a prala jsem se s ním venku a von mě vyhodil z auta a prosím tě…“ To byl tak strašný průšvih, že jsem ho pochopila jen z náznaků a šeptavých poznámek. Táta ani nemohl tomu chlapovi nafackovat, protože by si máma už nikde ani neškrtla, takže přešla na poštu. A tam se zjevil Vometák.
„Zatracenej život už!“ řval táta, měl vyprahlé hrdlo z šílené hádky, shora bouchala do podlahy naše sousedka, která nesnášela hluk - od mých společenských rodičů se jaksi ticha nemohla dočkat! Mávl rukou, v kuchyni hrabal ve špajzu, až našel bombičky do sifonu, rozkutálely se, nadával… Nakonec se mu povedlo se syčením nasadit do síťované flašky (tak jsem tomu říkala, pochopili jste někdy, proč tyhle sifonové flašky měly na sobě železnou drátěnou košili? Bylo to kvůli riziku výbuchu? Já to fakt nevím!) čerstvou bombičku.
Nad dřezem si pak stříkl trochu nabublané vody za krk, aby se zchladil: „Jestli to se mnou nešlehne dneska, tak už nikdy!“ řval na mámu, která seděla a čuměla do nově vytapetované zdi. Asi sbírala myšlenky na nějaký konečný šrapnel! „Ale co. Aspoň sem ještě neleze. Ještě nezvoní. To bych mu… To bych si…“ přemýšlel tatínek a na tvář se mu promítaly myšlenky jako film. Vometák zazvoní, táta hrdinně brání čest své ženy jako mušketýr, poslední smrtící chroptění je rajskou hudbou pro jeho uši, když ho vezou v poutech, usmívá se, protože jeho mylady jest pomstěna…
A do toho se ozvalo hlasité Crrrrrrrr! „No ty vole!“ zařval táta, máma nadskočila, já vykulila oči: „Jestli je to von! To. Bude. Von. Tak. Něco. Uvidíte.“ slabikoval, popadl obrněnou flašku se sifonem a třemi dlouhými kroky doskákal do předsíně. „Chachááá!“ ušklíbl se potutelně, vzal lahev, namířil ji syčákem dopředu a prudce rozpráskl vchodové dveře. STŘÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍK! A ještě jednou! CSSTŘŘÍÍÍÍK! „Tak, ty šmejde jeden, to tě vodnaučí! A eště mám vzduchovku! Jé. Dobrý den, paní Pokorná…“
„Pane Sokole,“ sejmula si sousedka mokré brýle z neméně mokré hlavy a rezignovaně je začala čistit rohem zástěry. Puntíkované modrobílé, to si dodnes pamatuji. „Já nevím, co se to u vás děje, ale to nebohé dítě…“ ukázala smutně na mě, „Co ji čeká v životě, když se od vás ozývá to… To, co se ozývá. Vždyť se chováte jako obsluha lochnesky,“ popisovala obšírně bývalá paní učitelka, která už nemohla ten řev vydržet a přišla tátovi domluvit. A schytala dvě dávky!
Tatínek ani nemukl. Autorita z osodovkované paní učitelky Pokorné čišela na sto honů, div si neklekl, jak se omlouval. „My se polepšíme, my…“ bylo mu tak strašně trapně! Paní učitelka mluvila spisovně, tiše (rozdíl oproti další paní sousedce, která byt obývala po její smrti, ta řvala ještě víc než táta!); měla přirozenou autoritu, kterou má málokdo… Tatínek zjihl. Nakonec si to nechala vysvětlit.
Zlitá kantorka ve výslužbě poslouchala, jak táta klopotně vypráví: „Ono to jednoduché není. Janu pronásleduje nějaký bláznivý nápadník (už mluvil spisovně!). A já coby manžel se právem obávám o její bezpečnost. Její i svého dítěte. Neboť?“ sbíral myšlenky, „Neboť jest éééh tento… muž… Tedy velice prapodivným shledávám ho býti!“ vypadlo z otce, až se máma začala z předsíně strašně smát. Hurá, oddychla jsem si. To bude dobrý! No, dobrý to skutečně bylo!
Sotva dokončil svou promluvu, při níž se tak strašně snažil nepoužít ani jedno sprosté slovo, ozvalo se Crrrrrrrr… Paní učitelka sebou trhla, stála v předsíni uvnitř bytu, takže doslova nadskočila, táta schoval za záda ruku s vražedným nabublaným nástrojem - a otevřel. A na prahu stál Vometák. Loknu měl dvojitou, vlny pečlivě „nahoněné“ a rozprostřené; v ruce třímal obligátní karafiáty a nějaké psaní. Táta na něj zíral jako kdyby právě teď na parkovišti u popelnic přistáli ufoni, vylezli do třetího patra a zazvonili s tím, že musí okamžitě na záchod.
Vometák měl zavřené oči a procítěně se nadechl: „Paní Jano, já již nemohu dále v sobě touhu potlačovati… Ne, neříkejte nic,“ mlel se stále pevně stisknutými víčky, „Sám Amor našeptal mi, že váš muž chodí v tuto dobu pravidelně do místní samoobsluhy. I osmělil jsem se přijíti osobně…“ „TY DOBYTKU! TYS TOHO NENECHAL?“ ozval se řev. Ale ne mého táty. Ten konsternovaně zíral na paní učitelku. Ta ječela jako siréna, jedno sprosté slovo stíhalo druhé:
„Že jsem si to nemyslela! Ty… Samou vostudu Jeníčkovi děláš! Dyť ses léčil! A zase vobsíráš ženský? Do vodmašťovny pudeš!“ mlátila Vometáka po hlavě mokrá puntíkovaná ženuška. „Tetičko…“ zalapal po dechu konsternovaný nápadník a nezvedený synovec, kterého rázná teta za stálého pohlavkování táhla pryč. Tolik sprostých slov pohromadě jsem snad ještě neslyšela.
Inu, život tropí hlouposti. A žádná setkání nejsou náhodná! A svět je fakt malej! Natož malé sídliště, kde jeden zná druhého - ale netuší příbuzenské vztahy sousedů, že jo?
Naši si pak sedli do obýváku, dívali se na sebe a řehtali se na celé kolo. To byl tak krásný a čistý zvuk - dodnes ho slyším v hlavě. Třeba zrovna teď! A představivost mi dovolila se zase na chvíli podívat tam, kde jsem to měla nejraději. A kde byli dva lidi, které jsem milovala nejvíc na celém světě: Domů. K mamince a tátovi.
Tak pozor na Vometáky, tetičky a opancéřované flašky se sodovkou! A omlouvám se za délku, já jinak psát neumím! Hezký den!
