Článek
Zjistila jsem, že mám v naší obrovské knihovně (jako fakt obrovské, je na míru dělaná a zabírá celý velký obývák) samé krváky, detektivky, thrillery a kriminalistické sborníky. Pak nemám být morbidní, že jo? V rámci předškolní „výchovy“, kterou jsem se rozhodla uvalit na svou dceru, musím ale vytřídit obálky nevhodného obsahu, dát je výš, dětské knížky níž… Jéé… Tu jsem milovala, Diamantová sekera! A tady, Kluci, holky a Stodůlky!
Sbírka všech „lančovek“ putovala taky nahoru - malá sice ještě číst neumí, ale pár posledních knih Lenky Lanczové je i na můj poměrně benevolentní vkus tvrdé porno, bohužel. Dále šly dolů všechny ty Zlatovlásky a Ježibaby - a tady je Pipi. Oči mi zvlhly, páni rodičové, co jste to udělali, takhle brzy mi umřít! Já vždycky musím najít věc, která je s nimi úzce spojena tak, že vyvolá slzavé oudolí… No jo, neudělám nic. Pohladila jsem Pipi po rozpáraném hřbetu, který byl slepen poněkud zuřivě a nakřivo naflákanými samolepkami Par Avion! Fragile! Věc listovní služby! které maminka nosila z pošty.
No jo, pančelka souška Šašková, to byla tehdy aféra! Začala jsem se nemístně smát, protože můj táta se s učitelkou popral na školní chodbě. Mezi žáky. O přestávce. Fakt! V hlavní roli byla právě tato kniha, tenhle výtisk, který jsem obracela v ruce. Najednou z ní vypadl list papíru. „No to snad ne. Já mám i ty jejich dopisy!“ řehtala jsem se. Tátovým rozmáchlým písmem, které značilo totální zuřivost, bylo přes cár zažloutlého dopisáku rozevlátě napsáno: „Šašková! (přeškrtnuto) Vážená soudružko (přeškrtnuto) paní učitelko Šašková! Žádám Vás (přeškrtnuto) Laskavě si neber do huby (nečitelné škrtance)…Zatracená (nepřečtu) a proto … Jak jste tedy zjistila… Zničila si mý dceři Pipi, ty babo jedna zatracená hnusná!!!“
No. Byl to jen koncept, táta to neodeslal. Odeslal jí jiný dopis, který už kontrolovala neméně naštvaná máma. Aféra Pipi vypukla mezi učitelkou Šaškovou (jméno jsem změnila) a mým otcem po revoluci, kdy se měnilo vše, i školství. Kdo pamatuje, ten ví, jak se z kovaných soudružek učitelek staly rázem agilní paní učitelky, které nevynechaly jedinou schůzi OF. Ty, které ještě včera předsedaly různým komisím a ve škole učily ruštinu, přešaltovaly na horlivé cinkačky klíčů. Začaly houfně učit anglicky, ač neuměly ani van tů trí (to možná jo) a měnila se i celková atmosféra ve třídách a kolektivech.
Ty první měsíce ale byly zběsilé. Rázem nikdo nevěděl, na které straně barikády to vlastně stojí a ve snaze nerozlít si to ani u jednoho (co kdyby se to ještě otočilo, že jo!) se chovaly jako úplné blbky. Čest výjimkám, těch bylo více, naše hodné paní učitelky… Ráda na ně vzpomínám. Ale těchto bab, předsedkyň občanských výborů, domovních důvěrnic a přísedících u interrupčních komisí, těch bylo taky požehnaně. Alespoň v naší sídlištní základní škole. Bylo mi asi deset let, kdy tato doba dosahovala vrcholu a uklidnění. A právě tehdy tahle Šašková, kterou znali po celém sídlišti jako hotový postrach všech funkcí, zcela překabátila.
Před revolucí byla všude, po revoluci také. Nosila vždy sametové kostýmy (zcela evidentně ušité z nějaké opony nebo co), malovala si uhlem obočí, které si protahovala nasliněnými prsty, na nohou ty šílené klapající pantofle (ženské vědí, s červenou přezkou, tvrdé, špatné došlápnutí přivodilo doživotní úraz paty), kterýma klapala po chodbách ve staccatu klap klap klap…klap! Čtverylka nebo Čtyřdobka jí říkali. Nebo taky úplně jinak, což je zde absolutně nepublikovatelné! A soudružka měla mezi prsty vždy svazek klíčů. Ten těžký, učitelský. A jeden klíč měla vysunutý v dlani a tím dávala žáčkům „klíčáky“. Vyšší ročníky už to znaly, za uchem flek, dostal klíčáka. V dnešní době by si s největší pravděpodobností už ani neškrtla, tehdy docela normální věc.
Můj táta ve straně nebyl, ale byl policajt. Letecký mechanik u vrtulníků záchranné služby, která spadala pod ministerstvo vnitra. Takže se musel zúčastňovat všemožných schůzí domovních společenstev, sázet stromy v akci Zet - a tak všelijak podobně. Schůze v kočárkárně byly vždy o jednom - něco se odhlasovalo, pak se otevřela flaška a domů se tátové vraceli velice veselí. Nebo taky ne. To když tam totiž seděla baba Šašková a předkládala své nesmyslné návrhy na zeleninovou zahrádku „ku prospěchu všech“ uprostřed chodníku a podobně.
Táta měl zvláštní povahu. Byl to kluk z vesnice, z vojenské rodiny, s přísnou výchovou. Nesnášel, doslova nenáviděl nespravedlnost všeho druhu. Násilí na zvířatech, dětech, seniorech, to byl úplně mimo sebe! Jen cholericky řval. Nebo také konal. Jednou se připlazil z práce zmalovaný jako Rocky po padesátém kole. Krev z něj crčela proudem, místo očí zateklé škvíry, odřené ruce. „Ježišikriste, Pavle, co se ti stalo! Kdo ti to udělal!“ kvílela máma a sháněla kysličník a obinadla. „Nic, dej mi pokoj,“ nechtěl to rozviřovat. Stejně jsme se to dozvěděli, když za hodinu u nás zvonila stará paní Janská z vedlejšího paneláku a nesla mu s dojatým poděkování štrůdl a lahvičku rybízáčku od manžela, jak fňukala.
Pak z ní vylezlo, že táta se přichomýtl k partě chuligánů, kteří si vzali na paškál Janského. Stařeček, který přežil Osvětim, byl jakousi sídlištní celebritou - a pro pár korun si ho podávali mezi sebou. „Dej dědku, naval co máš!“ řval na něj nějaký hnusák. Tatínek nelenil a prostě se s nimi začal prát. Bytostně se mu příčilo, když někdo vztáhl ruku na bezbranného. I kdyby měl dostat do držky. Tiskl ruce dojaté Janské, na kterou pomalu ale jistě kapala krev, takže když se vrátila domů, osvětimský přeživší málem dostal infarkt. A tento stařeček se rozhodl, že to jen tak nenechá a že táta dostane čestné uznání.
Hnal to vejš, jak se říká, a nikdo si bývalého vězně z Osvětimi netroufl vyhodit, takže se jednoho krásného dne konala v kočárkárně slavnost, kde táta dostal diplom a hodinky (dodnes je mám) za záchranu starého člověka - nevím už, jak to tam stálo. Byl rudý jako vařený rak a nejvíce rudá byla soudružka Šašková, která už dlouho po mém tátovi házela očkem a nyní usoudila, že to je on, jejího srdce šampion, zastánce bezbranných. Začala mu nadbíhat. Klap klap klap… klap! běhala za ním po chodníku jako pejsek, pořád mu „předkládala návrhy“, funěla, slinila si obočí, malovala se jako plakát a její přízeň se svezla i na mě.
„Petruško, ty jsi tak šikovná holčička,“ objímala mě pořád na škole v přírodě v roce 1989. Na fotkách, které jsem vyhrabala, dokonce tato baba fakt stojí vedle mě, objímá mě kolem ramen, já se odtahuji a vyděšeně třeštím oči na vedlestojící kámošku Vendulu: „Pomoooc! Ať na mě nešahá!“ čtu zcela jasně ve své dětské tváři.
Máma se tomu zprvu smála, ale pak začala žárlit. Táta byl pěkný chlap, měl postavení, byl inteligentní - navenek tedy! „Kdyby tě viděla doma. V trenkách s pivem a cigárem, jak sprostě nadáváš, když nám Tatramatka napochodovala do obýváku!“ lomila rukama maminka a usmívala se. Pak už se neusmívala, protože Šašková byla najednou všude. V sámošce, u trafiky, čekávala i u školy. „Chacha chichi chocho,“ prsila se se Šašková na vyvaleného tátu, který už se viděl doma rozplácnutý ve zcela neestetické póze v trenkách na gauči. „Už aby byly prázdniny,“ vzdychal. Jojo, byly. A pak byla revoluce. A vše se změnilo.
Ze soudružky Šaškové byla paní učitelka, můj táta si v klidu dál opečovával své vrtulníčky a občas přišel a vyprávěl takové věci, kterým by nikdo neuvěřil. Pro koho letěli, koho vezli… Mimochodem, táta byl i v týmu doprovodu papeže Jana Pavla II. Našla jsem fotku, jak stojí na tom papežském podiu. To snad není možné!!! No, to už je jedno. Jen pro představu.
A Šašková, jejíž cit s revolucí nikterak neopadl, ho pronásledovala dál, tentokrát úplně jinak. „Půjdeš, Pavle, na schůzi ženské organizace OF? Můžeš nám povyprávět vo… vo…“ hledala slova. „Vo tom ani potom!“ sekl táta, protože tyhle převlékače kabátů nenáviděl. Pak už to nevydržela a zcela a naplno se mu dala všanc. Udělala mu hotovou nabídku. Kde, kdy, v kolik. Táta na zmalovanou soudružku civěl jako tele na nová vrata a pak utekl jako uličník. „Já vůbec nevím, co jsem jí měl říct!“ řehtal se pak s mámou doma. „Dík, nechci, to by nedopadlo dobře… Nebo - dobře, tak jo, já přijdu, vem si kýbl s hadrem, protože není jistý, že udržím žaludek na místě, až si svlíkneš tu ukradenou oponu!?“
No nebylo to hezký! Ale co! Ona zase psala udání na všechny strany, všichni věděli, kdo má problémy se sociálkou na základě anonymního dopisu! Jo, těch psala dost. Informovala o všem, děvenka starostlivá, jen se zapomněla podepsat. Jenže byla natolik hloupá, že její písmo každý znal. No nic. A ona se to nějak doslechla. Stěny mají uši, zvlášť v paneláku. Někdo něco… Chtěl s ní být zadobře, učila jeho dítě, však to znáte. Tak se dozvěděla, jak se jí Pavel posmíval. Už jsem nebyla Petruška, ale Sokolová!!! Sedni si na zadek! Sokolová! Do ředitelny!
Pak jsme dostali od jiné učitelky úkol přinést oblíbenou knihu, kterou budeme v hodině postupně číst. Druhý den jsem se vypravila do školy a třímala na prsou zbrusu nový výtisk Pipi Dlouhé punčochy, který mi táta koupil. Klap Klap Klap…Klap! „Co to máš! Ukaž! Co to schováváš! To si někde ukradla ne? Ukaž!“ řvala na mě paní učitelka Šašková. „To je moje Pipi!“ brečela jsem, protože se začala přetahovat, rvát mi knihu z ruky. „Stejná jako rodiče! Fuj!“ plivala dokonce nějakém rauši. Lidi, to bylo strašný! Já si na to pamatuji do sebemenšího detailu!
Jak jsme se o punčochatou Pipinu přetahovaly, najednou trrrrh a já třímala v ruce desky a ona vytržený vnitřek. Ten po mně hodila a klap klap klap… klap! odkráčela pryč beze slova. „Co jsi vyváděla! Jak jsi to mohla takhle zničit!“ řval na mě doma táta, protože já se styděla říct pravdu. To přece nešlo. Že to byla paní učitelka, to by mi nikdo nevěřil! Tak jsem mezi vzlyky řekla: „To… To… bůůůů škyt… udělal Honzík a a a…“ No, však rozumíte. Táta knihu vzteky slepil a zavolal tátovi Honzíka, ať si laskavě toho haranta srovná. Honzík se doma rozbrečel, kápl božskou, jeho táta k nám nakráčel a vše otci vyklopil.
„To byla Šašková, Peťa se ti to bojí říct.“ Dodnes vidím, jak táta ztuhl. Nespravedlnost na jeho malé dcerce. Za kterou vlastně mohl on sám. Tak to ne! Ten se tak strašně naštval, že se začal oblékat, až nitě praskaly, máma ho tahala za ruku: „Neblbni, nechoď tam! Napíšeme jí dopis!“ Tak jo, uklidnil se. Začal psát tyhle koncepty, které vždy končily posláním Šaškové do oněch míst, nakonec tedy napsali s mámou docela kulantní, ale velice výstražný list s tím, že jestli si svou sexuální frustraci hodlá vybíjet na malé holce a knihách, není člověk na svém místě. „Jooo, to se povedlo!“ mrkala máma a dopis osobně donesla do školy. A dostali jsme odpověď.
„Vážený pane. Vaše dcera lže. Položte si otázku, po kom to asi má! Lže a lže a lže. Knihu si roztrhala sama a svedla to na mě. Tudíž! Petra (už to slovo znělo jako uplivnutí) se jistě bude hlásit na střední školu (Šašková evidentně myslela na mou hodně vzdálenou budoucnost - co myslela, promyšlené to měla!), nečekejte, že se na nějakou dostane, protože jí ZAVAŘÍM TAK, ŽE JSTE TO JEŠTĚ NEVIDĚLI! TEČKA!“ Jako fakt. Šašková si evidentně vzpomněla na své předrevoluční způsoby, kdy se kvůli ní nedostalo na školu pěkné množství nadějných žáků. Táta tehdy zmodral. Co zmodral, jemu se kouřilo z uší, z nosu, z… no prostě ze všech tělesných otvorů.
Dopis jen tak mimoděk zmuchlal, v očích mu zasvítilo, pomaličku se oblékl (máma nebránila) a vydal se na svou křížovou cestu do budovy místní ZŠ. Já to vím jen z vyprávění, protože jsem zrovna byla ve škole, takže jsem ho potkala až na chodbě. „Tatííííí! Co tady děláš?“ zasvítily mi oči. „Kde je.“ ucedil. „Kdo?“ „Vona. KDE JE!?“ vrčel jako vlkodlak. Moje spolužačky, které tátu také milovaly, v hrůze uskočily. „V… kabinetu,“ ukázala Lucka na dveře s koulí a klíčem, který se bimbal v zámku, jak si rychle nenáviděná pí uč odskočila zakouřit. „Klep klep klep. Prásk prásk PRÁSK! Vylez!“ řval táta.
Dveře se rozpráskly, pančelka souška stála na prahu se zrůzněnou tváří, zabouchla za sebou, vytáhla klíče a vyzývavě se opřela o dveře. „Tak hele! Babo jedna zlá hnusná! To jsi přehnala!“ řval na ni něco v tom smyslu. Já už si to radši nepamatuju, protože následoval sběh členů učitelského sboru, žáků, i kuchařek a pana školníka, který se strašně smál, protože Šašková mu neustále vyhrožovala, že „zařídí“, aby „toho vochlastu“ ze školnického bytu vyrazili jednou provždy. Můj táta už neřval, žezlo převzala Šašková a zcela, ale zcela se odkopala, jak to tyto povahy umí. Místo aby držela víte co, tak se vlastně přiznala ke všemu. Hrdinka. A k dovršení všeho dostala nějaký záchvat zuřivosti a tátovi, který už jen stál a nechal si na hlavu lít kýbl špíny (jen proto, že jsem ti NEDALA, ty hajzle, tu na mě hulákáš!) dala klíčáka.
Prostě se rozmáchla a metr devadesát vysokému muži lupla klíčem za ucho. Všechno ztichlo, táta se rozmáchl, školník zaječel: „Ne! Nemlať ji, nebo ti zničí holku!“ - a to rozhodlo. Táta natažené ruce stáhl, jen mu tak jemně přejely po sametu jejího kostýmu. Teatrálně se zapotácela, upadla, ječela „Napadení!!!“ Jenže už to všem bylo jasné. Učitelský sbor pak jen vyslechl tátu, ředitelka kývla hlavou, protože to byla pověstná poslední kapka. Šašková byla přeložena na jinou školu, kde jistě realizovala své udavačské sny a snovala plány. Ona je snovala dál. Protože tohle vše má jednu velkou pointu, která se zase týká mého táty!
Když maminka umřela, byla to rána i pro lidi ze sídliště. Všichni je znali, všichni je měli rádi. A to, že je Pavel vdovec, se doslechla i Šašková. To jí mohlo být tak pětašedesát. Já o ní mluvím jako o babě, ale ona to tehdy nebyla stará ženská, kdepak! O to je to horší! A jednou takhle táta smutnil sám v bytečku, já byla tady u nás přes půl republiky zase v našem bytečku, čerstvě těhotná, když mi zase zazvonil telefon. Táta volával třeba osmdesátkrát denně, byla to tehdy šílená doba. Jenže místo toho, aby zase spustil plačtivě to své: „To sem jááá…“ a začal tirádu na téma jak moc mu máma chybí (já to nepíši ve zlém, ale bylo to pořád dokola, kdo zná, ten pochopí), překvapilo mě, že se řehtá na celé kolo.
„Neuvěříš. Tomu prostě neuvěříš!“ řval smíchy. Myslela jsem, že mu hráblo, což se ostatně dalo dříve nebo později čekat, ale táta mě vyvedl z omylu takovým způsobem, až jsem se začala tak smát, že měl manžel strach, že té fazolce uvnitř mého břicha nějak ublížím. Kdepak! Někdo totiž zazvonil u dveří. Za tátou tehdy chodili jeho kamarádi, takže zasakroval, vstal, otevřel a… No jasně! Za dveřmi stála vyzubená Šašková s bábovkou v ruce ve svém oponovém kostýmu s obočím proklatě vysoko.
„Já jsem slyšela, co tě potkalo… Tak jdu na návštěvu,“ vrkala. Táta se nezmohl na slovo, ba ani na pohyb, takže drobná osůbka proklouzla pod jeho rukou a napochodovala do bytu, kde se zvědavě rozhlížela: „Mě to taky potkalo, Šašek umřel před deseti lety. A furt musím platit vyšší a vyšší nájem. A tohle je tvůj byteček? A Jana chudák… A ten máš v osobním vlastnictví? A do fondu oprav dáváš kolik? A Petruška (už jsem byla Petruška!) už tady nebydlí! To je ještě jeden pokojíček? Ahaaa…“ omakávala máminy věci, které táta neměl to srdce vyhodit.
„Já tam stál a jen jsem čuměl,“ líčil pak vysmátě. Protože konečně mohl se vší pompou nenáviděnou soudružku učitelku naplno a na férovku vyrazit. A také ji vyrazil. „Napřed letěla bábovka, pak letěly pantofle a pak letěla vona. Já jí dám osobní vlastnictví! Já jí dám pokojíček! No chápeš to? Viděla jsi to někdy?“ řval smíchy.
Tak díky, pančelko souško Šašková, ať jste kde jste, protože jsem slyšela, že už nejste. Sice jste nám všem málem zničila život, rozvrátila našim manželství, mně nalajnovala kariéru hajzlbáby (nic proti nim!), stovky lidí kvůli vašim anonymům ztratily chuť do života, ale přece jen jste vykonala dobro! Když jste se hodlala nasáčkovat tátovi do bytu, rozveselila jste ho v nejtěžší chvíli jeho života!
Tak děkuji tam dolů a všem, kteří zažili podobnou soušku (a nejen těm) přeji hezký den. A vězte, že i špatná vzpomínka se může rázem změnit na docela milé připomenutí dávno zapadlých časů, kdy bylo opravdu možné všechno! I šít z opony!
