Článek
Samozřejmě ne všichni! To bych mým milým tetám a strejdům velice křivdila. Stejně je to zvláštní, jak berete úplně cizí lidi, které spojilo bydlení v jednom paneláku, jako vlastní rodinu. Fakt! Nám dětem z mikrokosmu malého sídliště připadalo, že tito sousedé a kámoši našich rodičů jsou naši pokrevní příbuzní: „Teto! Můžu si dát eště?“ kradla jsem mámině kamarádce rovnou z odstavené pánve horké, křupavé a voňavé bramboráky.
Nebo jsem řvala: „Strejdóóó! Bůů! Já se vysekala na kole! Mně teče krev z kolene!“ A strejda doktor s líbezným utěšováním: „No jo, tohle je strašný, to budeme muset uříznout tadydlec rovnou pod kolenem! Sestro! Přineste pilu!“ lepil náplast a foukal bebí úplně cizí (a náležitě vyděšené a čekající, až teta přinese tu pilu!) holčičce, kterou poznal jen díky tomu, že se jednou pohádal s jejím tátou.
Ti dva se tehdy navzájem strašně seřvali, div se nepoprali. O co šlo, nevím, ale ječeli na sebe na parkovišti, takže tipuji něco jako Homolkovi: To je váš auťák? To ste vůl, pane! A světe div se - mezi rodinami vzniklo dlouholeté, trvalé a pevné přátelství, které přervala až předčasná smrt mojí maminky a táty. Pak tu mimo plejády normálních, laskavých a hodných sousedů byla plejáda nenormálních, zcvoklých a bláznivých sousedů.
Bez legrace. Každý, kdo žil v (nejen) pražském paneláku, mi dá za pravdu - občas to skutečně stojí za to, že? Naše sídliště bylo plné lampasáků, pilotů a policajtů, což bylo logické, když kousek stojí věznice, letiště a bývalé vojenské gymnázium. Navíc čítá asi jen deset velkých paneláků, takže je nad poměry malé. Občas to tam bylo jako na vesnické návsi v Hošticích - nechyběla ani Kelišová!
Já už jsem o některých pošašených sousedech psala. O panu Nekonečném, který málem přivedl mého tátu do blázince, o starém mládenci, který mečel jako koza, o tiché paní učitelce, která měla synovce s určitou formou duševní poruchy (ehm!), o zlé soudružce učitelce, která se zamilovala do mého otce, o sousedském nacvičení sídlištní verze Maryši, která skončila aplausem vestoje (chachacha!), o spiritistické seanci v provedení dvou ožralých pošťaček, o sousedské dovolené v NDR, o tom, jak jsme se rozchechtali na pohřbu…
Ale ještě ani zdaleka jsem se nedostala na to nejlepší. Nebo nejhorší? Toť otázka! Možná by na to odpověděl můj táta, ale když jdu za nimi na návštěvu, tak mi neodpoví, protože spí. Myslím tím věčný sen! Ale jejich sousedem je nyní Jindřich Šimon Baar, takže by možná táta sebral pár historek i s ním!
Ale se spánkem tato vzpomínka úzce souvisí - táta totiž neustále spal, i když byl ještě živ. Neměl spavou nemoc jako starosta z Ouběnic, on byl jen neustále po něčem - po noční, po dvou nočních, po celodenní, po ranní, po dvou ranních, po příšerném víkendu u své drahé tchyně - takže žádal klid. Klid a klid.
No jo, ale udělejte si klid a ticho v panelákovém dva plus káká, kde s vámi žijí dvě bytosti ženského pohlaví a stěny toho baráku jsou z papundeklu - nebo spíš z perníku, jak glosoval táta. Tenké příčky, otevřená digestoř, společné stoupačky - bylo slyšet naprosto všechno. Tím myslím všechno. Byli jsme do puntíku obeznámeni s vylučovacími pochody nájemníků do takových detailů, že jednou máma jen tak mezi řečí utrousila:
„Hele, Bláha má takovej průjem, že mu tam odnesu tadyten čaj od mámy,“ ukázala tátovi zcela bezmyšlenkovitě nějaký lektvar, který ze svých oblíbených bylinek louhovala její tchyně, tátova máma. A táta jen řekl: „Jo, už spolu ani nespí, Bláhová už tři dny neřvala: Ignáci, tam to nepatří! Tam ne! (ehm) A včera byl na velký asi šestkrát, to byla strašná kanonáda. Třeba jak si furt plete ty její otvory, tak mu hodila do polívky brom jako na vojně…“ odtušil táta. Až pak si uvědomili, o čem že to vlastně baví a co to plácají - a začali se oba strašně smát.
A to bylo pořád a všude! Shora, ze stran - ale nejhorší byl byt „nadnáma“. Čili stejný dva plus káká přímo nad námi. Nadnáma se stalo zaklínadlem mých rodičů, protože ten byt byl snad prokletý a hostil samé cvoky. Hlučné cvoky. Až jednou byl velice dlouho klid. Táta chrupkal jako miminko, máma se bála i zakašlat, já si nesměla pouštět ty tvý vožralý pankáče; když se můj rodič po několika hodinách blaženě vzbudil, tak pořád říkal: „To je klid. To je blaho. To jako kdyby nebyl ani panelák…“ vrněl. Jenže to se mělo rychle změnit!
„Ty nadnáma se stěhujou pryč…“ zašeptala jednoho dne máma, načež otec maniakálně vyskočil z peřin a vystrčil slechy do prostoru. On byl jako Sheldon Cooper v jednom díle TBBT, kdy se nahoru stěhovala ta krásná slečna! Přesně takhle vyváděl i můj táta. „O tý minulý rodině jsem nic nevěděl. Klidně to mohla bejt rodina koček!“ řekl přesně do puntíku jako Sheldon (já říkám pořád, že nám ty historky kradou, ale že už i přes oceán?). Pak špízoval, kdo se po kočičí rodině nastěhuje. A přišli Kotlárovi.
Když před naším barákem stál stěhovací vůz a kolem něj povykovalo snad padesát tisíc snědých dětí, můj táta to nadělení sledoval z okna, přičemž nenápadně načuhoval za záclonou. A najednou rozkmital údy jako přetočený brouk, odvrátil se a upřel na nás pohled tak žalostný, že jsme se začaly s mámou smát. Vypadal v tu chvíli naprosto přesně jako major Terazky v Černých baronech, když viděl, jak na nádvoří přijíždí generálská inspekce!
A to nebylo všechno: úplně živě jsem slyšela jeho myšlenky: „No, tak to je konec. To je konec a já budu teď shánět nějakou chaloupku na samotě u lesa. Nebo se odstěhujeme k tchyni. Ne, to ne. To radši vydržím tohle!“ A pak propadl takovému zoufalství, že popadl mámu do náruče, přitiskl ji k sobě, jako kdyby manželku prodával do otroctví, a zavyl jako pan Abrhám v Nemocnici na kraji města: „JEŽIŠIKRISTE!“ „Prosím tě, Pavle, neblbni!“ vymanila se Ina - teda máma - z jeho smrtícího stisku.
„Nepřeháněj. No, tak to vydržíme. Třeba budou hodný a nebudou řvát a tak…“ „Řvát? To by bylo ještě dobrý!“ křičel, „My jsme tehdy v Ústí bydleli vedle Tóthových. Celý dny i noci, celý dny i noci, celý dny i noci, celý dny i noci hráli,“ zasekl se otec. „Byl to nějakej slavnej primáš!“ brečel při vzpomínce na své rodné město, kde byl děda tehdy posádkou. „Nevyspali jsme se asi dva měsíce. Pak tátu chytil rapl a rozšlapal mu housle! Strašně drahý housle! A musel mu je zaplatit!“ bědoval otec v předtuše budoucích bujarých radovánek s našimi novými kočujícími sousedy.
No, v něčem se nemýlil, něco přeháněl, ale celkově to tedy stálo za to! Bylo mu zcela jasné, že jakýkoliv klid na spaní skončil. Kdyby jen na spaní! Sotva početná rodina natahala všechen svůj početný pozemský majetek do maličkého pidibytu nad námi, přišel se pan Kotlár představit osobně. Zvonil po partajích s flaškou nějaké samohonky - a nevrlé policajty a vojáky odboural tím, že si s nimi prostě připil.
Když přišel k nám, máma málem padla do mdlob: Kotlár (křestní jméno jsme se nedozvěděli, ale táta mu říkal Kotlár Laco nebo generál Kotlár podle Černých baronů) vypadal na chlup stejně jako Petr Štěpánek. Dokonalá genetická shoda. Jako kdyby byl jeho dvojče. „To je Jiřík ze Zlatovlásky!“ štěbetaly sídlištní drbny vzrušeně. Ale měly pravdu, ta podoba byla opravdu neskutečná - a co teprve, když promluvil! Jeho řeč byla směsicí slovenštiny, češtiny a maďarštiny, ale měl totožný hlas jako pan Štěpánek. I se stejnou dikcí.
My jsme to vůbec nechápali: „Hele, to není možný! Že by měl Štěpánek dvojče? Ale blbost, to by ho teda museli pohodit někde. Nebo odložit… “ jela sídlištěm jedna pošašená teorie za druhou! A měli jsme zírat ještě víc: Kotlárova manželka se jmenovala Jája, byla drobná, energická, malá, těhotná, uječená - a do nejmenší pihy a záhybu vlasů se shodovala s Lubou Skořepovou. „To snad není možný. To si z nás musí někdo dělat srandu!“ mnul si táta oči, když ji potkal, jak vede štěbetající drobotinu do školy.
Na to pan Kotlár dbal. Byl zaměstnaný, jezdil někde na nádraží s ještěrkou a děti musely být čisté, oblečené a bez neomluvených hodin. My jsme celý den poslouchali, jak je tam cepuje, vyhrožuje, poroučí - a dětičky ani necekly! Takovou měl autoritu. Z oken na provizorně přibitém špagátu rázem hrdě vlála erární prostěradla s nášivkou Hotel u kotvy, Jája vyvěšovala i ručníky s obrovským výstražným nápisem FN MOTOL a celé dny vařila jejich ostře vonící jídla.
Ten odér se k nám valil stoupačkou, digestoří i neustále rozprásknutým oknem - něco jako záclony nebo zahrazení považovali za zbytečné, takže jim bylo vidět až do krku, jak se říká. Ti v protějším baráku z toho měli ohromnou atrakci - to byl les dalekohledů! Málokdy můžete totiž šmírovat úplně všechno - navíc, když ti lidé o tom ví, přátelsky na vás kývají a mávají vám! Táta byl jako na jehlách. Začnou řvát, nezačnou? Bude binec? Nebo ne?
My jsme tehdy s mámou doma šeptaly; když tloukla řízky, tak dostala od nervózního táty vynadáno, pořád koukal nahoru ke stropu a všechno přeháněl: „Teď. Cink! Slyšely jste to?“ burcoval nás. „A je to tu. Cink Bum. Dup dup dup. Vrrrz Vrrrrz…“ smál se vítězoslavně! Došlo na jeho obavy! Jupí! No jo, jenže na ty teprve dojít mělo! Proti tomu, co se tam strhlo, bylo Cink Bum Dup Vrz ševelením mořského vánku!
V jednu propršenou sobotu se úderem páté odpolední rozlehl panelákem líbezný (a hlasitý) zvuk cimbálu. „To si tam musí pouštět nějaký nahrávky.“ usoudil táta. Jó, nahrávky! „Hele, čoveče, tos neviděl! My se tu řehtáme,“ volal mu vzápětí jeden z jeho zvědů v protějším paneláku:
„Mají ho tam. Hele, to museli probourat dveře, ne? Nebo tomu odšroubovat nožičky? Je jich tam asi milion, ten cimbál je přes půl obýváku a ještě si tam ladí housle…“ hlásil špion. Táta zavěsil sluchátku jako v mrákotách. Před našima očima se mu zanořila hlava do krku, čekal ránu jako školáček před tabulí - a dočkal se.
„Cink cink CICICICI…P P P ci ci ci ci, Klap cink cink…ÉÉÉÉJJJJ!!! JAJAJAJAJAÁÁÁ!! Bum Bum Bum Prááásk, HUJAJÁÁÁÁÁ! ÉÉÉÉÉÉJJJJ!“ ladili se muzikanti se zpěváky. A spustil se takový koncert, že být to někde na pódiu folklorních slavností, měli by vyprodáno a standing ovation! Jenže to byl byt ve čtvrtém patře s dvěma úzkými pokoji typu nudle, chodbičkou s miniaturním jádrem a ještě menší kuchyňskou linkou, kterou architekti šoupli na kraj obýváku, udělali tam zástěnu a hrdě tuto scenérii nazvali luxusním bytem 2+kk první kategorie!
„A je to.“ mávl táta rezignovaně rukou, nalil si rum rovnou do piva, zhroutil se do křesla a narval si do uší vatu. Stejně to nepomáhalo. „A zejtra mám noční,“ brečel, zatímco shora někdo strašidelným hlasem hulákal: „ÉJ, ZOMRELA MI ŽENAÁÁ UŽ SOM VDOVEC, EJ ZAKOPALI MI JŮ POD JALOVÉÉÉÉC!“ Pak tam zřejmě začali tančit, protože se přímo nad tátou rozhoupal lustr.
„Jdi si přesednout, nebo skončíš jako přísný otec pana hráběte Teleke z Tölökö,“ ječela na zašpuntovaného manžela máma. Já se začala smát, úplně jsem si to představila! Jak nahoře Kotlár svým dynamitem v hrdle záškodnicky shazuje lustr na nevrlého souseda! On byl totiž táta velký cholerik. Takže když v ranních hodinách koncert skončil a ozvalo se několikrát za sebou BUM BUM BUM - jak muzikanti, zpěváci a tanečníci popadali na zem kam se dalo, šel tam zazvonit.
Jejich hádku slyšelo celé sídliště a táta si udělal velice zákeřného nepřítele. Pan Kotlár nebyl zlý, ale byl velice škodolibý. Velice! Já mám škodolibé lidi ráda, ale nesmí to jít do extrémů. Tohle byl ale skutečný provokatér se smyslem pro humor a cíleně si tátu vychutnával. Táta nebyl blbý a velice brzy tuhle jeho hru prokoukl. A začali se navzájem buzerovat. Cíleně. Kotlár si brzy spočítal dvě a dvě, věděl, kdy „ten cvok pod náma“ chodí z noční - a načasoval si to.
Sotva se táta zhroutil do postele, začala taková estráda, jako kdyby nadnáma bydlely všechny tanečnice z Lúčnice s doprovodnou kapelou: „MY SME VALAŠÍÍÍ JEDNA RODINÁÁÁ!“ výskaly tam nějaké ženské a ve stěně se třásl maminčin růžový porculán. „Já jsem po noční!“ bědoval táta, pak už jen vyluzoval hrdelní zvuky podobné King Kongovi a vytasil se s protihmatem - vytáhl francouzák a třískal s ním do radiátoru, což byla jeho prosba o ztišení se, načež mu pan Kotlár stejně tak odpovídal. „BIM BIM BIM!“ rozléhalo se panelákem zvonivé staccato z našeho bytu.
„BAM BAM BAM!“ odpovídal Kotlár, tloukl do radiátoru nějakou železnou tyčí v kánonu - a do toho tím štěpánkovským hlasem hulákal: „EŠTĚ SOM SA NEOŽENIL, UŽ MA ŽENA BIJE! DAL SOM SI JA PRIHOTOVIŤ TRI DUBOVÉ KYJE!“ Do toho se skřípavě přidávala i Jája a výskaly tam děti! Táta upustil francouzák. Ten už byl na pokraji nervového zhroucení. A usoudil, že se na ně musí jinak. Stoupl si na záchod, rozpráskl skříň od stoupaček, strčil do ní hlavu a začal řvát jako totální blázen přímo do otvoru: „HOŘÍ STATEK HOŘÍ SLÁMA, DÝM SE VALÍ DĚDINAMA, V SRDCI LÁSKA V BOKU RÁNA - ZMÍRÁ CIGÁN ZA HORAMA!“
„Pavle!“ tahala ho máma dolů z jeho nedůstojného poklekodřepu, „Ještě na tebe hodí vajgla, neblbni!“ Měla pravdu, byla tam díra v izolaci! „Dej mi pokoj! Já mu dám, generál Kotlár! Já byl na vojně s Diogenem Kalapáčem, ten bydlel v Luníku, ten mi řekl, jak na ně. Nedat se!“ syčel otec, sestoupil z mísy a vítězoslavně poslouchal ticho. A do toho ticha se ozval nejkrásnější mužský hlas, jaký jsem kdy slyšela: pan Haken mi musí prominout, ale co předvedl Kotlár přes díru u záchodových stoupaček, to byla nádhera:
„NEKAMENUTE PROROKY! VŽDYŤ PĚVCI JSOU JAK PTÁÁÁÁCI…“ rozeznělo se celým panelákem. Máma svěsila ruce a okouzleně naslouchala, ostatní sousedé, kteří taky třískali, nemyslete si, se ztišili… Táta se díval na svou vzrušenou manželku, až mu začalo ujíždět levé i pravé oko. „Já se zbláznim!“ štěkl nasucho, protože měl přeřvané hlasivky. „Di si tam. Di tam za nima, já tě tu nechci!“ strkal mámu. „Nech toho a poslouchej!“ šeptala maminka.
„Provokace! Já mu dám proroky! Já mu dám nekamenujte! Já mu dám pěvce!“ rozčílil se táta a ve velice provizorním oděvu vylétl z bytu. „On tam šel?“ vytrhla se z poblouznění máma. „Šel. V trenkách a tričku.“ „No, tak to jsme bez táty. Buď skončí v kriminále nebo skočí z okna.“ „Ale je tam ticho, ne?“ snažila jsem se nasměrovat slábnoucí slechy k digestoři - tehdy jsem už přestávala slyšet. „Já tam pro něj nejdu, já se bojím,“ bědovala máma. A poslouchala.
Vzrušený nesrozumitelný hovor, cinkání, zvýšené hlasy, tišší hlasy, Jájin ječák - a pak se k nám doplazila nezaměnitelná vůně strašně silné slivovice. „No. Vožere se tam, přinesou ho, třeba pak bude klid.“ dala si máma mokrý hadr na čelo. A shora zase začal cimbálový koncert. Máma si bezmyšlenkovitě broukala moravské i slovenské písničky, měla jasný čistý hlas - a já jsem nikoliv poprvé usoudila, že moje dětství je vše možné, jen ne nuda! Někdy to fakt bylo jako v blázinci, drazí moji! A táta nešel.
Opět se tančilo, jódlovalo, halekalo, skákalo; zněly tam housličky a Jájin vysoký kvikot. Ta byla asi v padesátém osmém měsíci těhotenství, protože pořád nerodila a nerodila a pranic jí to nevadilo: „Ale to vojďe von. Nič něboj sa. Já ani nevim kedy bol začiatok, vieš drahúšik moj. Cmuk!“ pusinkovala mámu dvojnice Luby Skořepové, když se ji v samoobsluze odhodlala zeptat na konec jejího požehnaného stavu.
„Vyprdněm to ako nič!“ zahlaholila ještě a odcupitala pryč! „Třeba tam rodí a oni jí k tomu hrajou čerešničky a čobogaj něbogaj čáry něbogaj. HEJ!“ namočila si máma hadr. A bum prásk dup dup pokračovalo.
„Á JÁ SU SYNEK Z POLANKY! A JÁ SI HLEDÁM GALÁNKY!“ poznaly jsme tátův už notně podnapilý hlas. „Ježišmarjá. No, to si hledej, chlapče, to si hledej!“ zavyla máma. A zazvonil telefon. „Cojeeee…“ zaševelila zlomeně. Na druhém konci byl strejda z protějšího baráku. „Holky! Pojďte se podívat. To ste eště neviděly!“ zval nás. „Já nikam nejdu. Můj muž bude jezdit s maringotkou, hádat z ruky, krást koně a proskakovat oheň. Já chci umřít. Nebo prášek. Máš hodně silnej prášek na hlavu?“ pookřála máma.
„Mám. A Pavla vidíme. Všichni ho vidíme, pojď prosím tě, vem si kabát a přijďte!“ naléhal rozchechtaně strejda. Tak jsme vyšly, přeběhly silnici k jejich vchodu a máma mi zakázala se podívat do okna nadnáma! Strejda nás vybalil z kabátů, mámě dal místo prášku panáka a odvedl nás na balkon. Máma měla závrať, takže stála jen na kraji dveří, ale nemohla nevidět prapodivné útvary, které se zjevovaly a zase mizely v okně bytu nadnáma.
„Co to tam vyvádí?“ vytřeštila oči do prosklené a jasně osvětlené vitríny, kterou se panelákový byt stal. Tam se míhaly postavy jako v Sám doma, když Kevin pustil figuríny na vláčkodráze! Rachot byl slyšet po celém sídlišti, lidi byli vyložení z oken a řehtali se na celé kolo. „Tohle já nepřežiju!“ bědovala máma, když zírala dalekohledem na svého manžela v domácnosti Kotlárových.
„Půjč mi to taky!“ prosila jsem ji o kukr, ale máma byla v šoku. Jen vrtěla hlavou. „To tam… Jako fakt? A všichni to viděj. No, tak teď má pan Sokol z vostudy kabát. Kabát!“ řvala jako Kodet v Arabele To už jsem se vyděsila. Aby tak dělal něco skutečně nepřístojného? Ať si dělají co chtějí, ale mě ať z toho vynechají, přece… Konečně jsem se probojovala k silnému policejnímu dalekohledu a hledala okno. Ty bláho! Já bydlet nahoře, tak jen šmíruju sousedy! Fakt bylo vidět úplně všechno!
A strejda měl těch dalekohledů několik! Když jsem záškodnicky poodhalila jeho nevšední koníček, konečně jsem se trefila do správného okna. „Ježišmarjá!“ rozřehtala jsem se. Viděli jste Grand restaurant pana Septima? Jak Septim s pikolíky nacvičuje souhru roznášení pokrmů za zvuků hudby - a pak je všechny chytí amok a začnou tam tancovat a halekat jako totální blázni? Tak to bylo přesně ono.
Mezi asi padesáti občany romské národnosti křepčil můj otec v trenkách, skákali tam v řadě, dělali, že jedou na koni, hulákali něco o husarech - a pak se chytili do dvojic a začal se tančit řízný čardáš! Jako v nějakém maďarském bordelu! Táta byl úplně rudý, řval na celé kolo, přihýbal si z flašky a točil se v kolečku s panem Kotlárem. Toto nevšední číslo vyvrcholilo tím, že si Kotlár za mohutného potlesku a třískání smyčců o housle přitáhl tátu za rozcuchané vlasy a vlepil mu obrovskou pusu na čelo.
„Tak. A já jdu na vlak. Jedu za mámou. Tohle je konec.“ kývla máma. „A ty jedeš se mnou.“ „Mami, no, tak se nalil… Tak se vyspí a uvidíme…“ říkala jsem jako děda Homolka, když se Ludánek zmastil na fotbale. Rozhodně, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu jet na Chodsko a poslouchat babiččiny lamentace: „Já tě to řikala a nidýž si mi nevěříla a íčko to máš a já tutoho vožralu nepustim ani do sencí a vostanete tu vobě aspoň tu nebudu sama stará ženská nebohá vet a íčko mi ale poslechneš takovedlýho vochlastu s takovedlýma lidma se paktuje nu jou jako dybych to nevedíla celou dobu!“
Tanečníci záhy popadali jako mouchy, tak jsme se vrátily domů. Tátu přinesl na zádech pan Kotlár druhý den ráno. Jája mámě sdělila: „Bambuch ti žehnej, dievčatko!“ - a s jistým obdivem uznala, že táta je držák. „Prechlastal aj Juru! A ten bol už čtvrtykrat v izbičce pre opilcov!“ hladila mého přiotráveného otce po hlavě. Máma s ním půl roku nepromluvila ani slovo. Zprvu se tedy bála, jestli neumře, protože vypadal jako v posledním tažení:
„Takovou kocovinu jsem v životě neměl, fuj!“ blekotal pořád mezi lítáním na záchod a k vodovodu. Ale měl nového kamaráda! Jenže to nemělo dlouhé trvání. Jednoho dne jsme se probudili a rodina Kotlárových byla fuč. „Ani vzkaz nenechali…“ vrtěl hlavou nevěřícně pobledlý otec. Už jsme je nikdy neviděli.
A do bytu nadnáma se nastěhoval vzpěrač. Ten skončil na policejní stanici! Kvůli mámě. A jednomu velkému nedorozumění. Mimochodem, policie k nám svého času lezla furt - naproti našemu bytu v naší chodbičce bydlela únoskyně dítěte. Tehdy hodně šílený případ z obory Hvězda. A já i máma jsme byly očité svědkyně!
Ale o tom třeba někdy příště - koukám, že je to dlouhý jako Lovosice, čímž se opět omlouvám - já jinak psát neumím!
Tak pozor na čardáše, průjem pana Bláhy a přenošené dítě! Hezký den všem!
