Článek
Předem bych chtěla podotknout, že rozhodně nemám v úmyslu zlehčovat něco tak srdceryvného, jako je právě poslední rozloučení s milovanou osobou. Věřte, zažila jsem jich víc než dost, tragický odchod mých rodičů jsem dosud plně nezpracovala, takže moc dobře vím jaké to je. Opravdu to vím. Jenže… Když se prostě poslední rozloučení zvrhne, tak se zvrhne. A jak známo, smích je prudce nakažlivý, možná víc než zívání. A jak známo (podruhé) - smuteční řečník je profese velice náročná.
Já si těchto řečníků nesmírně vážím, protože stoupnout si před cizí lidi, tvářit se truchlivě a pateticky přednášet, jakého byl nebožtík úžasného charakteru - na to musí být velká psychická odolnost. Nebo taky ne! Mnozí už asi tak trochu chápou! Ale nebyl to jen smuteční řečník. Na pohřbu strejdy Lojzy (což nebyl můj strejda, tak jsem říkala všem kamarádům táty a mámy, kterých k nám chodilo strašně moc) se zkrátka podělalo úplně všechno. Ve finále se smuteční síň otřásala v základech smíchem.
A víte co? Přesně takhle by si to Lojza přál!
„Tak Lojzík už to má za sebou,“ přinesl táta ze schránky výmluvnou obálku s černým pruhem. „Ukaž!“ vytrhla mu parte z ruky máma a z morbidní zvědavosti louskala tučně vytlačená černá slova. Já měla tehdy těsně před svatbou, chystala jsem se na veselejší věci než na funus, ale Lojzíkův odchod mě docela zasáhl. Byl to kdysi chlap jako hora, neuvěřitelný svéráz, který žil sám v malém zahuleném bytě a trpěl snad všemi nemocemi světa. Měl úžasný smysl pro černý humor - a pro jeho nezdolný optimismus, vtipnost a osobní kouzlo ho milovali úplně všichni.
„Takovej ten boží tvor,“ konstatoval strejda Karel, což bylo zcela výstižné. Lojza miloval svoje rockové kapely, chodil v jedněch sepraných džínách, dokud se na něm nerozpadly, kamarádky mu vařily a chodily prát, protože ho nechtěly nechat shnít ve špíně a hlady, jak říkala Škopková. Pak se dostal „do spárů“ lékařů a bylo to. „Já tam neměl chodit!“ lamentoval, když mu postupně „brali nohu“ až ke koleni. Nevím, co měl za nemoc, asi fakt všechny. A bylo mu to jedno, věděl, že je s ním konec. „Až umřu, chci vikingskej pohřeb!“ kázal kamarádům u piva ve svém malém bytečku.
Jelikož se poblíž nenacházela žádná vhodná vodní plocha na realizování jeho posledního přání stran puštění po vodě a zapálení jeho nekompletních ostatků, vymyslel další řešení: „Jako indiáni. Na strom mě dejte! Nebo líp - kde to je, jak se člověk nechá někde pohodit a sežere ho sup?“ „V Indii,“ říhl táta. „Si to pleteš, tam tě hodí do Gangy!“ kontroval neméně opilý strejda Lubor. „A zahrát mi dejte Hospůdku známou malou a eště…“ „Až mě andělé!“ navrhl táta. „Nikdy! Spálenej mi přebral Milušku!“ křenil se Lojzík (a my nevěděli, jestli to náááhodou není pravda, protože když byl mlád, pohledný a čilý, vyprávělo se o něm opravdu ledacos!) „Ne. Slzy tvý mámy šedivý! U toho se vždycky tak nařehtám!“ smál se.
A takhle si tam „černohumorovali“, až jednoho dne Lojzu odvezla nějaká starší paní. „Přece někoho má, někde u Písku. Nevlastní sestru. Asi chce ten jeho byt,“ kýval tehdy táta. Po svérázném Lojzovi se na pár měsíců slehla zem, až přišlo ono parte. „Hele, zarmoucená rodina. To by mě zajímalo, kdo je ta zarmoucená rodina…,“ vrtěla hlavou máma, protože se o něj opravdu nikdo nikdy nestaral a nezajímal, jen cizí lidé. „Nějaký hyeny, no. Byl na tom špatně, zavětřili, chtěli byt, odvezli, koukej umřít, šup!“ popsal táta zcela výstižně postup konce strejdy Lojzy. A měl pravdu. Pár měsíců po jeho legendárním pohřbu, kdy jedno oko nezůstalo suché (kdyby jen oko!), přijeli řemeslníci. Byt byl vybílen do čista a usadila se v něm dcera nevlastní paní sestry!
„Poslední rozloučení se koná…,“ luštila máma s tetou Klárou parte u nás doma, když jsme seděli a vzpomínali na svérázné hlášky strejdy Lojzy. „Pojedeme tam. Musíme. My jsme zarmoucená rodina!“ hulákala Klára a dolévala si víno. „A Peťa pojede taky!“ mávl táta. Já si prohlížela katalog svatebních šatů a zprvu jsem odmítla: „Já nechci na funus, nepojedu!“ No ale o dva dny později jsem seděla v našem Peugeotu a v koloně dalších kamarádů jsme jeli směr Jižní Čechy vzdát poslední hold zesnulému metalákovi.
„Já si ty funushadry neměl brát!“ obíral si nervózně táta za volantem svůj slavnostní oblek. „Beztak by to Lojza nechtěl. Jakej pohřeb, já jsem na to fakt zvědavej, protože on přece výslovně řekl, že chce spálit bez obřadu. I to někam napsal!“ mumlal. „Chtěl zapálit šípem a poslat po vodě,“ ozvala jsem se zezadu. „Obráceně. Nejdřív poslat a pak šíp,“ odtušila máma. „Ty mlč!“ okřikl mě nervózní táta. Měl fakt nervy v kýblu, jak se říká, protože jestli něco nesnášel, byly to různé sešlosti, pohřby, narozeniny, oslavy, svatby… Teď tu tak přemítám, že by mě asi přerazil, kdyby viděl, jaký jsem mu nechala vypravit pohřeb a kolik mu na něj přišlo lidí!
Když se naše roztroušená karavana několika vozů pospojovala v malém jihočeském městečku, zaparkovali jsme před smuteční síní a vystoupili z aut. Tety třímaly kytky, chlapi si zapalovali cigára a rozhlíželi se kolem. „Hele, to je asi ta zarmoucená rodina,“ strčila do táty máma. Před vchodem stála drobná paní v černém, která nevypadala ani trochu zarmouceně. Pichlavé oči jí jely na všechny strany, pohledem hodnotila všechna auta, všechny lidi. Rozumějte, já nechci být zlá, ale znáte to. Nevlastní sestra se rozhodla vystrojit bratrovi velký pohřeb, aby lidi viděli a nám nebylo tak moc trapný, že shrábneme jeho byt. Přesně tohle se té osůbce dalo vyčíst z celého výrazu tváře i držení těla.
„No tak jdem na to. To vypadá zajímavě,“ pobídl strejda Honza ostatní a nakráčeli jsme do vyzdobené obřadní síně u malebného hřbitova. Uvnitř byla snad celá vesnice, všichni zvědaví na pohřeb chlapa, kterého nikdo nikdy neviděl, protože sestra ho titulovala pouze slovy „parchant jeden lakomá“. Pro ni byl jako Voldemort, jeho jméno se nesmělo ani vyslovit! A najednou tohle! Překvapeně jsme se rozhlíželi. Uprostřed síně trůnila rakev, opodál věnce jak kola od vozu, na stuhách samozřejmě stálo Zarmoucená rodina, jak jinak!
Paní nevlastní sestra usedla dopředu a před rakví se zjevil mužík, který vypadal jako maličký černý vykřičník. Měl křídově bílou tvář, jinak měl vše černé. Černé rukavičky, černý kapesníček, kterým si otíral čelo a nos. Chyběla mu jen paví péra jako měl Anton Špelec, když přišel sám sobě na pohřeb (Smuteční slavnost zde? Tys nám tady eště scházel!). Mužík se nevrle díval na každého příchozího, protože se v této smuteční síni zcela evidentně narodil, bydlel, přespával na katafalku a přikrýval se suknem, a všichni jsme mu narušovali jeho osobní prostor.
„Neříkej mi, že mají i smutečního řečníka. To bude strašnej průšvih,“ mumlala mi máma do ucha. „Proč jako?“ „Protože to bude hroznej tyjátr a táta to nesnáší,“ odvětila. Na otci bylo vidět, že by měl nejradši nějaký paprskomet, kterým by se přenesl zpět do svého křesla ke svému vychlazenému pivu. Smutečního pána si velice, ale velice nelibě prohlížel.
„Co jako bude říkat? Nic o něm neví…,“ povídal tlumeně i Karel. To jsme ještě netušili, jaký kabaret nám tento mužíček přichystá! A hlavně - ukázalo se, že Zarmoucená rodina o Lojzovi absolutně vůbec nic nevěděla! Aby ne! To už odbila jedenáctá hodina a pohřeb století začal. Všichni ztichli, postavili se a čekali. Nic. A najedou se ozval příšerně falešný jekot: „Blííííížžž tooooběěě booooože můůůůj, jéééén tooobě blíííííííž!!!“ řvala nějaká paní nahoře na ochozu. Trhli jsme sebou jako při náletu, bylo zřetelně slyšet, jak lidem křupe v krku, když se zděšením hleděli na falešnou paní zpěvačku. To bylo příšerný!
Byla jak mistr Bílek z Kulového blesku, když se „ladil“ před svatbou Fliegera a Opatrné (Jééén jééén… jéééén… jéén ve zpěvu!). „Fuj!“ uplivl si táta vyděšeně. Zarmoucená rodina se ale tvářila velice spokojeně. Zpěvačku bratrovi zaplatila! Co na tom, že zpívá to, před čím by Lojza s křikem a hrůzou uprchl, kdyby měl ještě obě nohy! Jeho nejoblíbenější písně byly vesměs sprosté, takové ty Když jsem šel na půdu pro hrábě nebo Tchýně je zvláštní plemeno a čumí jako vemeno, kdepak Blíž tobě! Když doječela, což trvalo dlouho, protože hrůzným hlasem „vyškrtila“ všechny sloky slavné pohřební písně, předstoupil řečník. A nastal kabaret jak ze scének pořadu Komik a jeho svět.
Smuteční pán byl člověk na svém místě. V životě jsem neviděla nikoho, kdo by se do své role tak ponořil. Měl v ruce kus papíru, na který mu zřejmě Zarmoucená rodina napsala pár vět o Lojzovi, kterého ale vůbec neznala, takže mlel naprosté nesmysly, aniž by si toho byl vědom. Za hrobového ticha stanul u rakve, uklonil se, otřel si čelo a hlubokým hrdelním patetickým hlasem zvolal: „Zlomení pozůstalí! Zlomená rodino!“ „Kristova noho,“ zaúpěl můj táta, který na řečníka civěl s vytřeštěnýma očima.
To už jsem zaznamenala drobné perličky smíchu a syčivé pšššt! z okolí oněch totálně zlomených pozůstalých. Smutný pán vytáhl neméně smutný kapesníček, otřel si čelo a pokračoval v hulákání: „Námi milovaný Alois ZESNUL!“
„Uhuhuhuuu..“ ozval se dusivý kašel za námi. No, kašel… „A MY! Svou smrtelnost si uvědomujeme, zlomeni zde sedíme! A hledíme!“ nesl se divadelní hlas prostorem síně. „Ježišmarjá!“ ozvalo se a můj táta se začal smát. Nešlo to zastavit. Ostatně nebyl zdaleka sám. Zatím to držel, ale měl vypoulené uslzené oči, takže se to dalo považovat za pláč. Zatím tedy. „V této schránce leží pozůstatky našeho drahého Aloise, jeho duše nás opustila. Nezbývá než se LOUČIT,“ smrkl smuteční řečník do kapesníku dojatě. A rozjel se: „Jak pomíjivý je život lidský, jak pomíjivý je pobyt zde na zemi,“ rozkmital údy jako Spejbl, když předváděl Hurvínkovi rozcvičku.
„Huhuhu, chrrrr,“ rozbrečel se. „Aloisův čas… Čas Aloise, hůůů, bůůů…“ plakal smuteční řečník. Táta už neudržel a pustil: „Hububu… nebubu…“ dusil se smíchy tlumeně. Vyrážel zvuky jako konfident Dejha v knize pana Švandrlíka. Máma měla v puse nacpaný papírový kapesníček, strejda Karel se držel za hlavu a třásl se smíchy. Přidávali se i vesničané, protože smích je nakažlivý. A řečník dál řečnil a plakal.
„Byl to člověk vysokých mravních hodnot!“ hulákal. To byl! Představila jsem si Lojzu, jak sedí u nás na záchodě a křičí: „Janóó! To houno je jako ruka, budu ho muset zlomit, páč nejde spláchnout!“ „ALOISI!ALOISIIII!“ vzlykal řečník. „Celej můj nebožtík Álojs, velebnosti,“ zašeptala máma mezi vzlyky a všichni jsme se zlomili v pase. To bylo strašný! A estráda pokračovala vesele dál. To nebyla tryzna, ale bordel, jak by řekl major Terazky!
„Byl to znamenitý společník!“ dojímal se dál truchlivě pán. To byl! Mně jela hlavou vzpomínka na Lojzu, jak chrápe na zemi omotaný zbytky korálkového závěsu jako Feldkurát Katz - a když ho budili, řekl tátovi a ostatním: „Nelejt. Už nelejt. Nelajejt. Nanelejt. Už ne-na-jelt. Uš uš nelejet!“ „To je jak Nárožný v Páni kluci,“ tlemila se máma a já vyprskla taky. To bylo přesně ono! Scéna, kdy pohřbívají oblečení Tomáše, Josífka a Huberta, zatímco pan Nárožný nevěřícně čte z připravené řeči, jakou ti uličníci byli chloubou, ano, chloubou našeho ústavu! Celá síň se otřásala smíchem a řečník brečel. „Smrk, frk, Hu… Hu… Truch…“ vyrážel ze sebe hrdelně. „Huíííííí…“ vzlykal přes slzy smíchu táta.
Nakonec řečník úplně zkolaboval (asi žalem), SEDL si na zem před rakev a přes slzy zvolal: „Nelze zapomenout! NELZE NA ALOISE!“ „To teda nelze,“ řehtal se strejda Karel, „Na tohle zapomenout nelze. Lojzík by se podělal smíchy!“ Když se smutný pán konečně odpotácel od rakve se zvoláním „SBOHEM, SBOHEM PŘÍTELI, CHYBĚT BUDEŠ ZARMOUCENÉ RODINĚ!“, Zarmoucená rodina vstala, čímž byl asi pohřeb ukončen, ale nám to bylo úplně jedno.
Lidé se váleli smíchy v lavicích a fakt si myslím, že Lojza se válel na nějakém tom metaláckém obláčku s námi. Když rakev odjížděla za oponu, čekala jsem, že smutný pán nasedne také a sveze se do svého bytu jako tramvají. A na rozloučenou se síní rozlehlo falešné Áááávééééé Marííííííííja! To byla tečka jako víno!
Když jsme jeli domů, v autě jsme zpívali strašně sprosté písničky a řehtali se snad celý týden. Když se pak u nás sešli strejdové, museli konstatovat: „Hele, ať to bylo jak chtělo, přesně tohle by se Lojzovi líbilo. Zarmoucená rodina ze sebe udělala pitomce a toho řečníka by měli vozit po poutích jako atrakci. To je člověk na svým místě!“ otvíral strejda Lubor flašku whisky, kterou pánové i dámy „ztrestali“ na počest svérázného kamaráda.
Tak pozor na smích, je nakažlivý! A pozor na Zarmoucené rodiny, které nemají o zesnulém ani šajn a chtějí jen jeho byt! A pozor na pohřby sprostých rockerů! Může se tam stát úplně všechno! Pěkný den!
