Článek
Plán na společnou dovolenou u Baltského moře se zrodil v hlavách tátových kamarádů v létě roku 1988. Voják, instalatér a policajt se začali slejzat různě po našich bytech, prstem jezdili po mapách, „Tadytudy tudy,“ jásali a popíjeli tak radostně, jako kdyby už tam byli. Manželky to braly jen jako výstřelek, aby se pak nestačily divit, když jim bylo oznámeno, že den Dé se přiblížil, vše je domluvené, cíl naší karavany je kemp Prerow v NDR a pojedeme auty přes noc. Jenže, jak to tak u historek s mými rodiči bývá, vše započalo cestou naprosto obskurní. Jako kdyby zasáhla vyšší moc.
„Na dovolenou se chystáte? No jen počkejte, to si vychutnám!“ děl představitel Všehomíra (nebo čeho) a postavil nám do cesty prasklý chladič. Nebo celníka. Nebo starého mládence, který si přestříkával ponožky kolínskou vodou. Nebo mýtické heslo Šrázung, které se u nás opakovalo pořád dokola, až se mi v sedmileté hlavě onen Šrázung proměnil na biblický Eden. Byl to samozřejmě Stralsund, město, kde se měla karavana našich vozidel znovu sejít, ale celé se to domotalo tak, že jsme málem místo na Baltu skončili víte kde!
Vojáci měli dva kluky v mém věku, kamarádili jsme se od školky, instalatér jel s malým synáčkem, protože teta Lucie, takto jeho žena, byla zrovna těhotná a zcela a naprosto odmítla harcovat se někam autem jako hadrnice! Joo, letadlem, to by byla jiná! Osiřelý instalatér však do vozu přizval dalšího našeho kamaráda, starého mládence, který neustále machroval, jaký je to lamač srdcí, ale když viděl ženu, začal mečet jako koza. Skutečně.
„Méééé méééé,“ řinulo se mu z úst proti jeho vůli. Netuším, jakou psychickou chorobou to trpěl, asi nějakou formou extrémní plachosti, při které se mu v mozku vypnula centra mluvy a myšlení. Nicméně i on se pak zamiloval a oženil. Jenže v onom horkém létě stále osamoceně mečel a jeho typický pach, který se za ním linul, byly neprané ponožky, které si přestříkával kolínskou. Ale byl to strejda Mládenec a všichni jsme ho měli rádi.
Moje maminka nebyla žádná cestovatelka, ale život s mým tátou ji naučil být velice přizpůsobivou. Nasmažila řízky, naprosto klasicky je dala do alobalu mezi dva chleby, nakrájela mrkev, aby měl táta při noční jízdě co chroustat, uvařila tři termosky silného kafe, vše nacpala do tašky živitelky; já si sbalila kufřík s barbínou a byla jsem připravená. Na zadních sedadlech Škody 120 L cihlové barvy, která byla pro účel daleké cesty zapůjčena od babičky (ta ji chovala v garáži jako památku na dědu), jsem měla připravenou postel - polštář s peřinou. Bez poutání. Pro dnešní rodiče asi něco nepředstavitelného, nicméně tehdy to tak prostě chodilo.
Pak už se začali sjíždět i ostatní účastníci zájezdu. Táta nervózně poskakoval kolem vozu, v kufru měl naskládány basy piv jako Škopek v Itálii. „Český pivo tam nemají,“ instruoval ho totiž voják, který v kempu už dvakrát s rodinou byl. „Ale Rudý právo tam koupíš. I chleba!“ dodal, protože máma se nejvíc bála toho vaření. Stany byly vybaveny kuchyní, takže suroviny vézt nebo nevézt? „To se koupí,“ mávla rukou teta Blanka. „Hlavně když mám pivo,“ mávl rukou táta. „Hlavně ať už jsem pryč od toho bědování,“ mávl rukou instalatér na úkor své paní domácí. „Hlavně ať už jsme tam!“ mávla rukou máma.
Pak se začala smát a ukazovala na naše poznávačky. Zatímco my jsme se pyšnili chodskou DOA (rock!), instalatérův Oltcit měl AU a vojákova škodovka oplývala olomouckou OCH. DOA, AU a OCH čekaly jen na nalodění pasažérů. A řidičů. Táta byl excelentní řidič, ale byl také excelentní cholerik. Když něco nešlo jak mělo, následoval výbuch jako z šestákového románu. A byl nervózní, i když byl vyježděný. Instalatér nebyl vyježděný a byl vyklepaný jako ratlík. Mládenec se nalodil k němu dopředu, přestříkal si na cestu ještě ponožky a voják zavelel jako pan Knotek v Kulovém blesku: „Přední čelo do čela, následují matrace, konvoj uzavírají lůžkoviny!“
Nesourodá trojice AU, OCH a DOA vyjela na cestu za Baltem. Tátové byli domluvení: „Za chvíli bude tma. Jakmile vyjedeme z Prahy, pojedem za sebou. Kdyby se cokoliv dělo, instrukce jsou jasné - tři bliknutí znamenají zastavit na nejbližším odpočívadle, protože ženský (opovržlivé odfrknutí) musí samozřejmě furt čůrat (jako kdyby pánové oplývali plechovým měchýřem.). Morseovku umíte, takže zablikání SOS je průšvih a všichni hned zastavíme! A kdybychom se poztráceli, cíl jedna je celnice a cíl dva je Šrázung!“ diktoval voják.
No jo, ono je je těžké si to představit, bez mobilů, bez navigace, bez ničeho, pamětníci moc dobře ví, jaká to bývávala dobrodružství, když benzínka nejen že nebyla na každém rohu, ale občas nebyla vůbec nikde a čůrat se dobrodružně skákalo do křoví u krajnic nebo se to prostě dělalo v zákrytu otevřených dveří na silnici. V autě se musel vozit náhradní kanystr, voda, na co si vzpomenete.
Když se konečně vyrazilo, velice dobře si na vše vzpomínám. Byla jsem ale malá a ta šílená cesta jako kdyby trvala celé dlouhé roky. Když nyní koukám na mapu, je to - ať nekecám - 6 h 57 min (627,1 km) přes: A13, jak tvrdí Mapy.cz. Tak jo! Já jim to věřím, ale trvala asi deset let. Vážně.
Prvních pár desítek kilometrů se neslo ve znamení euforie. Táta si pobrukoval spolu s Nedvědy, pokuřoval, loket vystrčený z okénka; škodovka šlapala jako hodinky, občas dokonce vrhl na maminku pohled víceméně láskyplný. Oni se totiž před odjezdem strašidelně pohádali. Babička byla nesmírně uražená, odmítala jim auto půjčit, protože JI NECHTĚLI VZÍT SEBOU. „No to ani náhodou! To se radši zastřelím!“ neudržel se tehdy táta. Zařval to před babičkou, takže jsme málem zůstali bez auta. Ale to už jsme nechali za sebou.
Já vzadu zvědavě mávala instalatérům za námi, zatímco vpředu rozjařeně mávali vojákovic střapatí kluci. „Tůůůt!“ troubili jsme na sebe všichni. „To půjde, to bude dobrý!“ smál se táta, až nakazil maminku. Všichni jsme se smáli, jéééé, to bude dovolená, super, my se máme. Setmělo se, trojice AU, DOA a OCH svištěla po dálnici, táta chroupal mrkev, nalejval se kafem, pokuřoval, máma se přestala klepat a já si vzadu lehla do své provizorní postele. První trojité zablikání, první společné čůrání, jelo se dál. Celnice se neúprosně blížila a maminka začala blednout. „Co je?“ švidral po ní táta. „Zase?“ kývl na ni. „Ale dej mi pokoj,“ řekla záhadně.
Máma se totiž bála uniforem. Pronásledovalo ji to celý život, jakýsi respekt spojený s fóbií, což bylo velice úsměvné, protože byla vdaná za policajta, nicméně legrace nás všechny přešla, když do okénka nahlédl celník. Zasalutoval, táta mu podal pasy a máma udělala: „Nééé, prosím nééé, hůůů…“ a vrtěla zuřivě hlavou v jakémsi uniformním amoku. „Aha…“ kývl muž, sklonil plácačku, kterou už měl připravenou k odmávnutí našeho vozu a následovala tříhodinová anabáze, kdy byla máma svlečena do naha a škodovka rozebrána na součástky. „Já se na to…!“ řval táta. „To snad není možný! Půjdeš k psychiatrovi!“ ječel, zatímco voják, instalatér i Mládenec na nás zuřivě gestikulovali z německé strany.
„Podivej! Tři hodiny zpoždění!“ řval táta, když dojel AU a OCH. Všichni byli naštvaní, nicméně se jelo dál. Nálada nebyla 1A, jak by řekl Flanderka v podání pana Marvana ve Švejkovi, ale asi 99Ž. Táta mlčel, kroutil volantem a zuřivě kouřil, zatímco máma tiše štkala. Ale nebylo nám souzeno být jediným „kazicestovatelem“. Po pár kilometrech začal instalatér blikat SOS. A to jako hodně. A hodně a pořád. Voják si toho vpředu všiml, riskantně zabočil na malý plácek, kterým se dálnice rozšiřovala, zastavil, táta taky a instalatér nás smykem ohodil blátem, jak prudce šlápl na brzdu.
Dveře malého Oltcitu se rozlétly dokořán na obou stranách a ze sedadla vypadl řidič, doplížil ke keříčku, kde začal mohutně, ale mohutně zvracet. Jako kdyby vymítal ďábla: „Graaaaauuuu. Hrrrraaaaauuu.“ vrčel. „Blije jak šakal, co se stalo?“ Synek krčil rameny, teta Blanka šla tedy za Mládencem: „Udělalo se mu blbě?“ A jelikož to byla žena, velice pohledná žena s krásnou postavou a velkým poprsím v letních šatech, Mládenec následující rozhovor zredukoval na: „Méééé..“ „Ne, počkej, on něco snědl, nebo?“ „Mééé. Mé? Mééé… Me… e..e..e..e..e..“ gestikuloval.
Když se instalatér zbavil obsahu svého žaludku, celou věc nám osvětlil velice, ale velice jadrně: „S tím smradlavým tchořem v jednom autě nejedu. Ty ponožky, to je něco příšernýho! To prostě nejde! Je mi líto, ale nejde to! Bl… bl…“ navalovalo se mu znova. Mládenec rozpačitě pomekával, reálně hrozilo, že zůstane na dálnici, když voják zavelel, že se tedy osiřelého smraďocha ujmou. Kozel se nasáčkoval dozadu ke klukům a vyjeli jsme. Nálada v autě byla na bodu mrazu. A to nebyl zdaleka konec.
„Pavle?“ oslovila máma tátu zděšeně, „Já mám mokrý nohy…“ „Cože máš?“ zařval. „No něco mi kape na nohy, čvachtá to!“ SOS, SOS, blikal táta a strašlivě nadával. Jenže na nějaké signály už nikdo nereagoval, voják nám ujel a instalatér byl ztracen někde vzadu. „Do pytle, to je chladič, to kape chladič!“ řval otec na mámu, jako kdyby za to mohla. „A já teď nezastavim! Sundej si ty láptě!“ ukázal na maminčiny miniaturní pantoflíčky s labuťenkou, „A hlaš mi!“ „Co mám hlásit?“ čvachtala máma. „No kapání! Frekvenci! FREKVENCI! Krám blbej pitomej, baba ho měla v garáži na vozdobu a takhle to dopadá!“ rval si vlasy táta a zapaloval si riskantně další cigáro od předešlého nedokouřeného.
„Kap.. Kap…Kap…“ drmolila máma své staccato a vzlykla, když musela přiznat, že je to „KapkapkapKAPKAPKAP!!!“ „Ježišikriste!!!“ zavyl řidič kapajícího vozu. „Nechceš mrkev?“ vzlykla máma a já se vzadu začala zcela nemístně smát. „NECHCI!!! Já to otáčím a jedeme domů! Kde je ten za… Šrázung!!!???“ rval si táta vlasy. „Kap……hele… lepší!“ dodala mu naději máma. „Už jen kap - a nic, hele. A až teď kap…“ „Jo? Tak kdybychom tam dojeli….Já ale vůbec nevím, kde jsem… Jak v Zemanovi,“ vzpomněl si na díl s včeličkama a únosem letadla, „Votoč to na Mnichov! Já to votáčím na Prerow!“ chytl se táta poslední naděje, protože před námi se najednou objevila výmluvná dálniční tabule s nápisem Stralsund!
Škoda 120 L se řítila po dálnici, táta už měl všeho dost, máma kapala, brečela, já se smála. Výlet za hranice všedních dnů však ještě zdaleka nekončil. Začalo svítat, krásné slunce oranžově probleskávalo přes dosud černý obzor, romantická scenérie dlouho očekávaného moře se měla co nejdříve vynořit. Leč vynořilo se něco jiného. Či spíše někdo jiný. „Co to je? To je… Podívej?“ zařval táta. „Kap kap?“ otázala se máma nevěřícně. „No jo, to je on…“ potvrdil táta nevyslovenou otázku. Na okraji dálnice totiž poskakoval a zuřivě mával rukama na projíždějící vozy nějaký člověk.
Když jsme ho dojížděli, táta přibrzdil a všichni jsme nevěřícně sledovali Mládence, který stepoval na maličkém plácku u svodidel, okolo sebe měl zcela výmluvně poházená zavazadla a v mezinárodním gestu sepjatých rukou prosil kohokoliv o pomoc. Dálnice byla naštěstí téměř prázdná (to už také nikdo nezná, ale pamětníci vědí, že tehdy fakt bylo občas zcela vymeteno), táta zabrzdil a osiřelý Mládenec metelil k našemu vozu. „Von mě vyhodil!“ téměř brečel.
Pak si všiml mámy a jeho prozatím souvislý monolog mu zcela ujel: „Já ještě začal kašlat a zul jsem se a ááá méééé méééé mé…“ zamečel rezignovaně Mládenec. Museli jsme ho vzít. Táta ho jen donutil, aby si sundal ponožky a zahodil je do křoví. Bosý strýček si sedl na můj polštářek a jeli jsme. Byl to luxusní závěr jízdy, protože konverzace ve voze byla jako z absurdního dramatu:
„Kap. Kap. Chceš kafe?“ „Mééé..“ „Tatííí, já chci čůrat!“ „Buďte všichni zticha!“ „Kap…bůůůů…smrk…kap…“ „Uhuhuhu, mééééé…“ „Tatííííí?“ „To vydržíš!“ „Kap…já chci taky čůrat…bůůů, smrk…Kapkapkapkapkapkapkap..“ „Méééé?“ „Teče chladič…“ „Mééééééééé…“ „Tatí?“ „JÁ TO VOTÁČÍM!!!!“
No jo. Neotočil to. Dojeli jsme. Naše roztroušená, smradlavá, kapající, zvracející a naštvaná karavana AU, DOA a OCH se spojila v onom mýtickém Šrásungu, kde jsme se všichni strašně pohádali, pak smířili, a pak dojeli k moři. A byla to nejlepší dovolená na světě. Mládenec objevil nudistickou pláž, takže tam trávil veškerý volný čas, táta si nechal spravit škodovku od jednoho Slováka, my děti jsme navázaly družbu s německýma dětma, maminky se opalovaly a večery se nesly ve znamení vína, zpěvu a krásných chvilek. Zpáteční cestu si nepamatuji, takže asi proběhla dobře.
Když jsem po revoluci byla s mámou v Paříži, libovala si, jak nám nic nechybí. Jak je to všechno krásný (ach, to byl svět - i Paříž - ještě v pořádku). Ale když jsme procházely po Champs-Élysées, najednou se ke mně naklonila a důrazně mi do ucha zasyčela: „Kap. Kap.“ „Méééééééééééé!“ zamečela jsem jadrně v odpovědi. Rozuměly jsme si beze slov. A chtěly jsme se vrátit v čase na dálnici směr Šrázung! To bych ostatně chtěla i já nyní.
Být ještě na chvilku s nimi v autě a vychutnávat každou vteřinu toho, že prostě a jednoduše byli, existovali, smáli se, křičeli, nadávali… Žili.
Pěkný den a cestování zdar! A také kapání, mečení a kolínské vodičce!
