Článek
Prohlížení fotografií má velké kouzlo. Nostalgie, lidé, kteří už tady nejsou, lidé, kteří tady jsou, ale vypadají jako jejich vlastní vnoučata. Místa, kde člověk bydlel, zařízení bytu, které vyvolává úžas, který se mísí s mohutným záchvatem smíchu - to přece ne, neměli jsme doma Rubína, který ukazoval dvě barvy (zelenou a modrou)! A to video! A ta šílená pokojová stěna, kterou lze vidět snad jen ve filmech. Jojo, povzdechla jsem si. A dala se do toho. Čtyři krabice fotografií, nějak to roztřídit musím.
Dětství na jednu hromadu, já byla krásný mimino teda - hlavu jako vodní meloun, oči v sloup, opravdu se divím, že mě nenechali někde před dveřmi kostela! No nic. Babička, děda, prázdniny, koně. Zvířata, tááák… Máma, táta, dovolené, výlety. Základka. Ježišmarjá, hlava jako vodní meloun úspěšně rostla! A teď střední. Začíná to být napínavé, protože to jsou lidi, které ještě dodnes mám někde v přátelích na Facebooku. Jo. Skupinová fotka. Bum.
Znáte takový ten pocit, kdy vidíte fotku a naprosto živě si vybavíte onu konkrétní situaci, která se zrovna v tu chvíli, kdy starý foťák udělal „cvak“, odehrála? Tak to bylo přesně ono. Zajíkavě jsem se nadechla, protože jsem držela v ruce podobenku své první lásky. A v hlavě mi vytanula vzpomínka tak zasunutá, že by ji nevysunulo ani patero lokomotiv. Panebože!, zatajila jsem dech. To byla tehdy tak šílená ostuda! To byl mega trapas! Ultramegatrapas! Transkontinentální vostuda, jak opilecky provolával opilý plukovník v záloze Čestmír Semerád.
Pokud si tohle přečtete, jistě usoudíte, že veškeré trapasy, které se vám v mládí staly, jsou proti mému naprosto, ale naprosto obyčejné trapásečky ražení dětského prdíku!
To bylo tak. Bydleli jsme v Praze na sídlišti Dědina, na střední školu jsem jezdila až na Žižkov. Byla to velká legrace, autobus, metro, přestup, metro, tramvaj, přestup, tramvaj. No nic. Teď už je tam všechno jinak. Ale zpět k první lásce - bylo mi krásných šestnáct let a už od prváku jsem šíleně milovala jednoho třeťáka. Znáte takové ty školní lásky, ono platonické okouzlení… Byl to idolek s blond vlasy a neodolatelným úsměvem. Nastala anabáze, kterou zná každá holka, která se zoufale a tragicky zamilovala (aby na něj pak na asi třicet let zcela zapomněla, zatracený fotky!).
Každý den ve škole jsme s podobně postiženou spolužačkou (já byla zamilovaná víc!) podnikaly ony trapné výpravy za láskou, což spočívalo v obšlapování (naprosto nenápadném) před jeho třídou, před šatnou, před záchodky (ano, i tam, jelikož jsme tam chodili všichni kouřit). Já dokonce zbožňovala jeho šlukování a ladný výfuk kouře, takové dobytče jsem byla! Samozřejmě jsme si myslely (telata, bůůůů), jak jsme šíleně nenápadné. Když jsem HO potkala, zrudla jsem jako Zátopek před cílovou páskou, začala jsem mít panickou ataku a zmohla se jen na ševelivé „…hoj…“.
A pokud mi alespoň pokývl svou zbožňovanou hlavou, seděla jsem celé další hodiny v lavici a s dementním úsměvem si kreslila do sešitu srdíčka. Jojo. A jak to tak ty pomatené holky mají, před spaním jsem vymýšlela různé situace, ve kterých jsme byli totálně a zoufale zamilováni, my proti všem, JÁ a ON. Já se tu řehtám, jen na to vzpomenu! Po měsících konání výše popsaného se dovtípil (zpětně musím uvažovat o tom, jestli netrpěl nějakým úbytkem mentální kapacity - no, ale tím jsem trpěla nejspíš já!), že k němu zřejmě možná asi chovám nějaké city. Ehm.
Nějakým způsobem si sehnal moje číslo (podotýkám, předmobilová éra!) a nic, naprosto nic se nevyrovnalo tomu, když nám tehdy večer zazvonila pevná linka, já to (naprosto netušící) zvedla, ozval se ON a já zkolabovala. Máma později říkala, že jsem zmodrala, sesunula se k zemi, kde jsem vleže (!) tiše naříkala do sluchátka. Opravdu se velice divím, že mě po tomto na to strašlivé rande pozval. Vyluzovala jsem ze sebe jen tlumené kvíkání a hluboké nádechy jako nějaká pornoherečka (no, možná???), také jsem štkala a kvílela jako Meluzína v komíně.
Já bych nejradši na místě zkameněl. Já taky!
Nicméně dokonáno jest, rande se mělo konat. Obligátně kde jinde než pod ocasem na Václaváku. Lidi, já se klepala. Já byla úplně mimo! To pochopí zase jen holka, která byla takhle platonicky „tvrdá“ jako tehdá já. Strašný tele! Kdybych věděla, jak to celé skončí, raději bych se nechala na státní náklady porazit jako ono již zmiňované dobytče!
Nespala jsem, nejedla, před dnem Dé jsem jen vymýšlela, co si vezmu na sebe. Máma se potutelně usmívala, když jsem neustále chodila v nových a nových modelech jako úplný blbec. Nakonec jo, minisukně, martensky, tehdy jsem měla takový punk styl, takže dobrý, krásná jsem byla! Padne do mdlob! Jo, kéž by raději padl do mdlob, než to, co následovalo!
Maminka se však pozastavila nad tím, že ze samé lásky zapomínám jíst, i vnutila mi na cestu ne prášek na nervy, jak by to bylo v mém případě nejvíce záhodno, ale talíř dršťkové polévky a dva krajíce chleba. Mateřsky mě hladila: „Ať mu tam neomdlíš…“ (Kéž by, kéž by, KÉŽ BY!!!).
Vylezu z metra na Muzeu pět minut po času určení - a stál tam ON. Bože můj! Jak mi bouchalo srdce! Na brkajících končetinách jsem se váhavě vydala k NĚMU, když tu náhle jsem došla do hledáčku dvou vypasených holubů, kteří seděli Václavovi na přilbě. A hádejte. Samozřejmě, řekli si: „Hej, ta vypadá nějak hodně šťastně. Pojď kolego, poděláme jí to!“ A jak se domluvili, tak se také stalo. ON mě již spatřil, nasadil poměrně široký úsměv (asi byl rád, že mě vidí, nebo spíše, že bude mít konečně pokoj?), když tu náhle mi řídké bílé cosi stékalo přes vlasy na černou bundu, následně na sukni, na boty, přes obličej…
ON se přibližoval, něco mi říkal, otevřela jsem pusu a to řídké bílé cosi mi nateklo na ret. Zkoprnělý idol se zastavil, pozoroval mou holubem znásilněnou důstojnost, načež dršťková polévka udělala přemet a nevydržela. Ano, poblila jsem svého milého a zbožňovaného od hlavy k patě. Dršťkovou polévkou. Před lidmi. Pod ocasem. Na Václaváku. Idol se zatvářil zcela neidolsky (spíše idiotsky), nevěřícně si sáhl do původně nagelovaných vlasů, odkud vytáhl jednu držtičku - a poblil se taky. Zčásti na zem, zčásti na mě, zčásti ohodil záda procházejícího turisty z Japonska.
To vám bylo randíčko!!! Sotva jsme vzájemně vyhodili obsah svých žaludků jeden na druhého, bylo po lásce. Z obou stran. Pamatuji si, že jsem seděla na veřejných záchodcích v metru, ubrečená si obírala z oblečení vy víte co… Naštěstí pak šel do čtvrťáku a rok vyhýbání se dal vydržet. Tak vidíte. Co je to proti nějakému malému pšouknutí ve společnosti!
Probírala jsem fotky dále, dumala, kde je MU asi konec (pak jsem zjistila, že sedí, protože vytuneloval nějakou restauraci - určitě za to můžu já a dršťková!), až jsem narazila na fotku mámy v té bundě z Tuzexu. Jéééé. To byl trapas! Fungl nová bunda z Tuzexu, to bylo terno! Taková prošívaná, máma chodila slinit před výlohu prohnilého kapitalistického obchodu (byl vedle Koospolu), akorát dlouhá, nahoře límec z beránka, ach! Máma slinila dnem i nocí tak moc, že táta sehnal „bony vole, chceš bony vole?“ A koupil ji.
Ta se s ní mazlila! Bunda spala v posteli místo táty a chodila spolu s mámou vysypávat odpadky (no jo, Sokolová má vohoz z tůzu, koukněte na tu čůzu!). A nastal také den Dé, v pondělí se vypravila do práce. Všichni měli padnout do mdlob (to jo, to nebylo daleko od pravdy!). Já to vidím jako dneska, jak vstala o hodinu dřív, čančala se, mejkap, takový ten klasický osmdesátkový - modré stíny, trvalá, kulaté náušnice, řasenka v tubě, punčocháče, kozačky, kabelku, ještě se polít Živými květy, táááák…mlaskla na sebe obdivně do zrcadla, nahodila trvalou a s myšlenkou, kterak to všem natře, navlékla onu bundu a hrdě se nesla na autobus.
Stanu se maskotem MHD!
Pracovala tehdy na poště v Řepích. Vnímala obdivné pohledy, „dělala Droběnu“, jak tomu výrazu říkal táta, takové to namyšlené pcháááá, jenže pohledy se z obdivných změnily na podivné. Ba až posměšné. To byla záhada, bundička seděla jak ulitá, máma se začala ošívat, znáte ty pohledy lidí, které vysloveně říkají: „Ježišmarjá, co to je za cvoka?“
Pořád se kontrolovala, ohledávala, řasenka? Že by? Sice plakala dojetím, jak jí to sluší, ale to nebyla řasenka, to bylo něco jako krém na boty (pamětnice vědí), ta se nerozteče… No. Při nastupování do busu MHD udělala úkrok na schody, hrdě se vnesla do hlubin páchnoucího korábu a než usedla, ozvalo se vypísknutí nějakého dítěte: „Jéééé, ta paní je nahatáááá!!“
Rázem pochopila, maminka moje. V tom ajfru nad svým ohozem si zapomněla vzít sukni. Její osilonkovaný zadek (tehdy velice hezký zadek) byl vystaven všem na obdiv. A nastala situace jak z blbého filmu. Máma odmítala vstát. Odmítala vystoupit. Byla raněna na tom nejcitlivějším ženském místě! Naprostá dehonestace ženství ve své podstatě! Ona má nahou p…! Tehdy mobil nebyl, takže neměla ani komu zavolat z autobusu o pomoc. Vozila se jako maskot Městské hromadné dopravy. A kdyby ji řidič po třech okružních jízdách z konečné na konečnou z autobusu nevyhodil, jezdila by v něm dodnes, o tom jsem plně přesvědčena.
Plížila se pak chudák přískoky někde v Řepích u hřbitovní zdi (hubou od zdi, zadkem ke zdi!), až konečně jako spása se v dáli objevila telefonní budka. Riskantně přeběhla vozovku, zapadla do páchnoucího automatu a zavolala domů tátovi, aby si vzal taxíka a přivezl jí sukni. Táta měl před noční, tudíž spal. Nechápal. Ono to také nebylo lehké pochopit.
„Cože to po mně chceš?“ opakoval asi třicetkrát, když mu zoufale drmolila své nevšední přání.
„Sukni mi přivez!!“
„Cože?“
Máma už se zajíkala a vypadlo z ní:
„ŠUKNI MI PŠIVEŠ!!!“
„Jak šukni!?“ křičel už táta.
„Pavle, při-vez mi suk - ni!!!“ artikulovala jako tlumočnice, aby se jí tam zase nevloudilo sprosté slovíčko (Šebková taky!)
„Ty nemáš sukni?“
„Nemám, proč bych ti jinak volala, ze srandy?“ rozvíjel se naprosto, ale naprosto absurdní dialog
„Jak jako, počkej…!“ začal se táta probouzet. A když se začal táta probouzet, vzbudili jste dementního medvěda. Tomu trvalo, než něco pochopil!!!
„PAVLE!!!“ zvolala máma jako herečka z filmů pro pamětníky, něco jako já jsem v hanbě, budu chovat, tys sedláka syn, já děvečka pouhá, zoufám si a skočím do mlýnského náhonu!
Celý telefonát mých rodičů byl přerušován střídavým „tůůůůůůůůůůůůůůůůůůt!“, neboť ta budka samozřejmě neměla dveře a mámin holý zadek dráždil projíždějící řidiče.
„Pavle…Prostě mám nahou p…, řidič mě vyhodil, jsem někde u hřbitova a auta na mě troubí! A blikají! A brzdí!“ křičela bývalá madam.
„Co děláš někde na hřbitově? Bez sukně? Nahá?“ začal se táta pomalu orientovat, bohužel špatným směrem. Velice špatným. „Ty si jako přivyděláváš???“ burácel.
Nakonec to pochopil. Dle nejasných instrukcí, protože máma už plakala nahlas a zoufale, popadl nějakou sukni, volal na dispečink pro taxík a vyjel zachránit svou ženu. Tato výprava pro něj byla také velice ponižující - bodrý taxikář, který ho oslovoval šéfe, kam to bude šéfe, jasně, pofrčíme, šéfe, nabral směr Řepy, kde se máma schovávala na hřbitově. A nenechal si to ujít.
Byla za náhrobkem, za ní stál hrobník, který v sychravém ránu kopal hrob, nyní opřený o lopatu, a upřeně si uplakané zjevení měřil. Do toho rozzuřený manžel se sukní (vona měla rozbitej zip a byla mi malá, štkala pak máma večer zoufale, jak se pořád nemohla z toho ponížení vzpamatovat).
Když se soukala do kusu oděvu jako ruka do malé rukavice, nasadil tomu korunu taxikář. Naprosto, ale naprosto nepochopil celou situaci (já ho naprosto, ale naprosto chápu!). Diskrétně se k mým rodičům přiblížil a pošeptal jim, že zná „výbordelnej hodinovej hotýlek, šéfíku, madam, mám tam známou, šéfíku, madam, nikdo se nic nedozví, šéfíku, madam?“
Táta nebyl dalek ho hodit do toho vykopaného hrobu.
„To je moje žena, ne žádna k…!“ zařval, „a má bundu z Tuzexu!“
A maminka, už úplně zblblá, dodala vítězoslavně:
„A Šuk.. Šuk… ŠUKNI! !!“
Jojo. Stanou se horší věci, ne? No - ačkoliv. A když se tím přebírám, dochází mi, že někdo na naši rodinu uvalil nějaké trapasové prokletí. Protože je toho mnohem, ale mnohem víc. Tak třeba někdy příště!
