Ta druhá Věra z Anděla na horách: krásnou baletku Helenu obdivoval Oldřich Nový, vzala si kapelníka

„Hrají valčík, že?“ ptá se Vyhlídka (Josef Kemr) Věry Novotné v sále zotavovny Morava v Tatranské Lomnici, kde tráví svou „horskou“ dovolenou revizor dopravních podniků města Prahy Gustav Anděl v úžasném podání Jaroslava Marvana. Shodou okolností je s cholerickým bručounem na zimní rekreaci i snoubenka jeho syna Mirka Věra (Milena Dvorská). A její přítomná kolegyně se jmenuje také Věra! Ta si sebou přivezla zase svého kluka - Zdeňka.

Gustav Anděl si obě Věry splete, z Věry je rázem Nevěra a zápletka budovatelského filmu Anděl na horách (1955) v režii Bořivoje Zemana je na světě!

„Vy to víte?“ optá se krásná Věra Novotná specifickým zpěvavým hlasem rekreanta Vyhlídky. „Co?“ „Že hrají valčík…“ „Jistě,“ „Tak proč pořád tancujete šlapáka?“ Taneční číslo skončí, aby pak rekreantka soudružka Kolesárová oběma výtečníkům pěkně vynadala! „Máničko! To všechno Gustav spískal!“ „Žalobníčku!“

Slavný film se mnohým neokouká. „Jsou tam všichni tak mladí. Ta Dvorská je překrásná,“ shodují se čeští diváci. „Ta druhá Věra se mi ale nelíbila.“ říkají často. Věra Novotná byla dle mnohých moc energická. Na tu dobu netypický šik účes z krátkých vlasů jí propůjčoval přísný výraz:

„Měl to být protiklad té první Věry. Té Věry nahoře. Matouškové. Dvorské. Mám v tom zmatek jako Anděl!“ rozčiluje se se smíchem jeden z diváků na ČSFD. „A hlavně netuším, jak se ta druhá Věra jmenovala. Ani v čem ještě hrála. A kde je jí konec!“ doplňuje.

Druhá Věra se jmenovala Helena Loubalová, byla to slavná zpěvačka a mimo „Anděla“ hrála jen ve třech filmech. Pak se rozhodla věnovat čistě zpěvu. Jaký byl její osud?

Helena Loubalová se narodila 6. prosince 1927 v Brně. O jejím dětství se mnoho neví, snad jen, že od útlého věku zpívala a tančila. Rodiče věděli, že v holčičce dříme velký talent, v šesti letech proto Helenu přihlásili na slavnou Psotovu baletní akademii, která byla součástí Státního divadla v Brně. „Hopsanda“ Loubalová byla ohebná a měla skvělý smysl pro rytmus - není divu, že ji po druhé světové válce přijal baletní sbor v Brně do stálého angažmá! Jenže dlouho netančila.

„Já jsem vždycky chtěla zpívat. A to, že jsem začala i hrát, měl na svědomí Josef Kobr.“ uváděla Helena Loubalová ve vzácném rozhovoru, který dala známému novináři a spisovatel Ondřeji Suchému. Kobr byl známý kabaretní umělec, energická Helena s absolutním sluchem a úžasným hlasem se mu velice líbila: „Někoho bych pro tebe měl!“ zmínil se jednou při setkání se svým kamarádem Františkem Paulem. To byl pro změnu operetní sólista a režisér.

Paul Loubalovou pozoroval na jevišti a vrtěl hlavou: „To je to pravé!“ usoudil a talentované zpěvačce pomohl k několika operetním rolím. „Jen je třeba ještě vybrousit ten zpěv!“ usoudil a Helena putovala k neméně slavné „pěnici“ Jeleně Dolanské–Holečkové. Zatím je to hotová plejáda proslavených osobností své doby. Helena Loubalová byla nejen talentovaná, ale také skromná. A velice dobře si uvědomovala, jaké má štěstí „na lidi“.

Pokorně poslouchala své umělecké vzory - a pak to šlo v rychlém sledu: „Z Brna jsem šla do Opavy, z Opavy do Olomouce, z Olomouce do činohry v Teplicích a odtud nakonec do Prahy do Hudebního divadla v Karlíně. Bylo to hektické období!“

Pak si Heleny Loubalové všiml Bořivoj Zeman. Hledal do pokračování filmu Dovolená s Andělem představitelky hlavních rolí. Milenu Dvorskou měl „první dobrou“ - Věra Matoušková měla být křehká, něžná; jaksi submisivní - a k „první Věře“ se musel najít protiklad: energická a přísná slečna s vysokým hlasem a ráznými způsoby, která srovná do latě každého, jak se říká. „Žádná květinka,“ měl jasno Bořivoj Zeman.

Loubalová vzpomínala: „Zeman byl fantastický člověk, a k tomu ještě ohromný psycholog. Ten mi také před filmovou kamerou nejvíc pomohl. S ním byla práce tak příjemná, že jsem opravdu netoužila zahrát si u někoho jiného!“ Natočila pokračování Dovolené s Andělem a rázem byla slavná. Anděl na horách byl hitem, lidé hledali jakékoliv povyražení a sály kin byly našlapané k prasknutí. Věra Novotná byla ale divákům nesympatická.

V Kinorevue se sáhodlouze rozebíral například hereččin účes: „Vypadá jako mladý hubený a velice protivný chlapec. Naproti ní laskavá a něžná Milena Dvorská…“ rýpali si kritici. Ale Loubalové to velice slušelo - a na krátké vlasy už nedala dopustit. Poté hrála ještě v Zemanově filmu Páté kolo u vozu, kde se hlavní role excelentně zhostila Zdeňka Baldová.

„Už na to, jak jsem se s paní Baldovou seznámila, mám krásnou vzpomínku. Uvedl mě k ní Bořivoj Zeman se slovy: Co jí říkáte, paní Baldová? Ona kývla a povídá: Šla sem, já si ji musím prohlídnout! No, dobrý A umí hodně? Nevěděla jsem, co jí na to říct, ale pan režisér mě předběhl: To jí musíte vy pomoct! A ona mi skutečně pomáhala.“ vzpomínala Helena Loubalová při setkání s Ondřejem Suchým na své dvě nejznámější role.

Pak už si zahrála jen ve dvou filmech - malou roličku měla ve filmech Láska a Letní romance; ještě je k zaznamenání její výstup v pohádce Klaním se, měsíci. Po natočení Anděla mimo určité kritiky jejího „sekernictví“ pronásledovala Helenu i docela humorná věc - pletli si ji se Stellou Májovou - pohádkovou princeznou Zpěvankou. Určitá podoba tam je, ale hlavně to neustálé trylkování, které princezna vyluzovala, znělo jako Loubalová.

Ta už totiž nechtěla filmovat. Další větší roli nedostala a nebavilo ji někde „žebrat“ o příležitost -měla totiž úplně jiné starosti. Svatební a pěvecké! „Věra dole“ se zamilovala do kapelníka Ladislava Bezubky, ten zpívající novomanželku přetáhl do své slavné kapely a následovalo asi desetileté putování po světě. Helena Loubalová si splnila sen. Zpívala melodické taneční písně, v kapele jejího muže vystupovaly takové hvězdy jako Jiří Bažant, Jiří Jirmal, Ivo Preiss, Václav Hybš, Miroslav Kefurt, Jiří Šlitr či Karel Velebný.

S manželem se „prozpívala“ do Sovětského svazu, Finska; temperamentní zpěvačka se zvučným a nezaměnitelným hlasem působila i v Rakousku, Maďarsku, Polsku, Východním i Západním Německu, Rumunsku nebo na Kubě.

„Dodnes vzpomínám na krásné angažmá v revui Zlatá Praha v berlínském Friedrichstadtpalastu, kde jsem vystupovala v hlavní roli a měla k sobě pro efekt ještě čtyři své německé dvojnice - Helgu, Karin, Soniu a Uršulu! Krásné chvíle jsem prožila ve vídeňském varieté Romacher, jehož budovu stavěl stejný architekt, který stavěl u nás divadlo v Karlíně. Těch vzpomínek je moc.“ dojímala se Helena Loubalová.

Po návratu do Československa v polovině šedesátých let ji s otevřenou náručí přijal zpět do Hudebního divadla v Karlíně ředitel Žáček. „Jako ztracenou dceru. To bylo milé! A rovnou jsem měla velký a krásný muzikálový comeback! Líbej mě, Katko - a rovnou hlavní role!“ uváděla Helena okolnosti svého návratu. Po Katce si zahrála v mnoha slavných operetách, velké a slavné kusy se střídaly s komickými rolemi.

Loubalová pečovala o svůj hlas, měla líbivý zevnějšek a vystupování až aristokratické! Vždy byla narovnaná jako pravítko - bývalá baletka se nezapřela. Hlavu nesla vztyčenou a byla velice populární. I její písně zlidověly - Tulipány z Amsterodamu nebo Píseň o růži jsou dodnes známé. Helenu Loubalovou si oblíbil i nestor českého filmu a divadla Oldřich Nový, se kterým hrála v Nuslích. Byl to prý nevídaný gentleman ze staré školy.

Filmová Věra od něj dostávala ručně psané cedulky: „Děkuji za krásné představení!“ psal na ně Nový a aranžoval je Loubalové do šatny. „Měl i připomínky. Pořád mluvil tou archaickou krásnou češtinou. Alébrž, Helenko, žádné nýbrž, peskoval mne,“ usmívala se.

Helena Loubalová se několikrát objevila v televizi, kde vyprávěla různé historky. Bylo vidět, že diváci si ji pamatují - ale jenom jako Věru Novotnou. „Prokletí jedné role,“ usmívala se stoicky Helena. Pak si ji vyhlédl do svého pořadu Kavárnička dříve narozených Ondřej Suchý. Když se před natáčením sešli, vzpomínal:

„Dal jsem si s ní schůzku ve Filmovém klubu na Národní třídě. Přišla elegantní usměvavá hezká dáma. Bylo jaro, psal se rok 1989 a já jsem tehdy připravoval scénář dalšího dílu televizního cyklu Kavárnička dříve narozených. Hned v úvodu se mi upřímně přiznala, že má z toho vystoupení strach, že už dlouho nestála před televizními kamerami,“

Když si při schůzce objednávali pití, Helena Loubalová přiznala, že jí lékaři zakázali pít alkohol. Bere prý spoustu prášků a má zdravotní problémy se žlučníkem. Jenže byla tak strašně moc ráda, že si na ni někdo vzpomněl, až si sklenku gruzíňáku dala. Ondřej Suchý si s ní ťukl na brzké uzdravení a ona posmutněla: „Naděje umírá poslední, věřte, že si nepřeju nic jiného.“

Pak musela natáčení „Kavárničky“ zrušit kvůli pokračujícím zdravotním problémům. Suchému od ní přišel dopis, dojemně ještě s hlavičkovým papírem se jménem jejího manžela - Ladislav Bezubka zemřel 5. 8. 1985, takže Loubalová už byla vdovou.

„Jsem na tom zdravotně špatně, ten můj žlučník odmítá poslušnost. Veškeré pokusy ty koliky rozehnat jsou zatím bezvýsledné; prý operace. Píši vám raději zavčas, aby to nedopadlo jako minule, na poslední chvíli. Moc mě to mrzí; hlavně proto, že s tím máte takovou práci už podruhé; nehněvejte se na mě, prosím vás…“ zveřejnil pan Suchý text dopisu.

Helena Loubalová se velice těšila, po onom starosvětském slušném způsobu se ještě snažila omlouvat, byť by jí to každý odpustil - dala si tu práci a napsala omluvný dopis! Jenže už jí nitka života dohasínala. Helena Loubalová zemřela v zapomenutí 28. července 1991 v Praze ve věku 64 let. Manžela přežila o šest let.

Pan Suchý zveřejnil svůj rozhovor s ní a napsal k tomu krásný dovětek, kterým vyprávění o životním osudu „Té druhé Věry z Anděla na horách“ můžeme zakončit:

„Nechci si totiž připustit, že by jméno herečky a zpěvačky, které tleskaly tisíce příznivců u nás i v zahraničí, měl čas odvát do naprostého zapomnění.“

Velice děkuji panu Ondřeji Suchému za spolupráci při tvorbě textu!

Zpracováno podle:

Semanovice, Krajské listy, ČSFD, Anděl na horách, Ladislav Bezubka, Hotel Morava