Mrtvý strážce ťukal na okno a mával lodím, osamělý kolega zešílel. Legendární tragédie majáku Smalls

I ostřílení mořští vlci se po neuvěřitelné a bizarní události na majáku The Smalls v posvátné hrůze křižovali, když někdo z nich zmínil dvě jména - Howell a Griffith. Příběh Thomase Howella (toho přeživšího) a Thomase Griffitha (toho mrtvého, visícího a houpajícího se) je totiž natolik děsivý, že se o něm dokonce točí filmy. Poslední před poměrně krátkou dobou, černobílý Maják z roku 2019, kde oba hlavní „Thomase“ ztvárnili Willem Dafoe a Robert Pattinson.

Maják The Smalls byl už od svého postavení označován za prokletou stavbu, málem v něm zemřel hlavní konstruktér a následovala celá řada neblahých příhod. To vše však byl jen prolog, jakési uvedení do děje - maják se měl stát scénou hrůzné události, která doslova vešla do dějin. Na okno klepající a lodím kynoucí Griffith a zblázněný Howell vešli i do lidového velšského folkloru.

Děti si na ně hrají a matky ještě dlouho po tragédii strašily své potomky: „Jestli nebudeš hodný, pověsím tě z okna jako Howell Griffitha!“

Lidé s introvertní povahou hlásají, že povolání strážce této osamělé stavby uprostřed „ničeho“ je jejich vysněnou prací - co může být lepšího, než dlouhé noci bez lidí, bez ruchu civilizace? Tyto představy jsou sice velice pěkné, ale nemohou být vzdálenější pravdě. Služba strážců majáku bývala neuvěřitelně těžká. Měsíce samoty, kruté podmínky, rozmary počasí. Dlouhé měsíce jen ve dvou lidech, s vědomím, že nemůžete jen tak odejít, protože na vás závisí lidské životy - to byla práce hlídačů.

Koncept majáku zůstal v podstatě beze změny po tisíce let: co nejzářivější světlo v co možná největší výšce. Maják byl často tím jediným, co pro námořní posádky stálo mezi bezpečným přistáním na souši a strašlivou smrtí na útesech. A to ještě ve dvacátém století. Jistá romantika těchto osamělých výstražných staveb, které lákají už jen svým umístěním, funkcí či tvarem, se během století tak trochu setřela. Dnes jsou majáky automatizované a většinou není potřeba, aby je trvale obýval správce

V ne tak dávných dobách to ale bylo jinak. Nárazy vln na skály a kvílení větrů prověřily odolnost nejednoho muže. Služba v osamocení, v nehostinných podmínkách - to vše poznamenalo psychiku osádek. Ono není divu. Kde se totiž dá zaručeně zešílet? Uprostřed nicoty, často bez pořádných zásob, bez jakékoliv záruky na záchranu nebo léčení při onemocnění - přímo se to nabízí. Pověsti o zblázněných hlídačích signálních staveb, kteří spáchali sebevraždu skokem do rozbouřeného moře, se staly koloritem vyprávění námořníků. Občas se někdo z majáku vypařil a už ho nikdy nenašli.

Nebo zůstala osádka odříznuta a nalezla ji náhodná loď po mnoha měsících či letech ve stavu mírně řečeno zbědovaném. To byl i případ dvou Thomasů z majáku The Smalls. Jenže to bylo ještě horší. Byla to doslovná zhmotnělá noční můra. Co se stalo na skalnatých a nebezpečných ostrůvcích poblíž Walesu?

Smalls je odlehlý maják, který stojí na největším ze skupiny čedičových a doleritových skal (nazývaných The Smalls), přibližně 32 km západně od poloostrova Marloes v Pembrokeshire ve Walesu a 13 km západně od Grassholmu. Jeho dnešní podoba je úplně jiná a je již plně automatizován. Ale v roce 1775 se začalo na nehostinném ostrůvku s výstavbou jakéhosi „prototypu“, který měl na svědomí rejdař a obchodník John Phillips z Liverpoolu. Oslovil svého přítele Henryho Whitesidea, aby mu postavil vysokou věž s chatkou nahoře.

Henry začal rýsovat plány a již brzy se v příšerném počasí začaly stavět základy. Ty tvořilo devět mohutných dubových sloupů, na které dělníci vyzdvihli strážní prosklenou chatku. Signální světla zajištovalo osm olejových lamp, které byly důmyslně zabudovány ve skleněných fasetových reflektorech. V roce 1776 byl maják slavnostně pokřtěn. Byla to v té době nadmíru luxusní stavba, ač se nám to nyní může zdát značně podivné. Postupně byly k původním devíti trámům přidávány další vzpěry a konstrukce tohoto typu byla úspěšně použita v dalších námořních stavbách. Jenže…

Na první „šichtu“ v The Smalls nastoupil v roce 1777 sám konstruktér Henry Whiteside. Rozhodl se, že bude sloužit sám, protože „se mu přece nemůže v takto moderní stavbě nic stát!“ Nafasoval zásoby, vylezl nahoru, strážil a svítil. Ale zapomněl na počasí. Začala zuřit vichřice, tak moc příznačná pro toto pobřeží - někdy se stávalo, že nárazy příšerného větru trvaly třeba celý měsíc, i déle. Whiteside měl po fanfarónství - došly mu potraviny i voda. Nemohl ale maják opustit, na jeho signály spoléhaly stovky lodí, které se proplétaly přes ostrá a zrádná skaliska. Takže mu nezbývalo nic jiného - musel se uchýlit k nejstaršímu námořnímu způsobu komunikace trosečníků: vzkazu v láhvi.

„Toto je volání o pomoc z majáku The Smalls. Nepochybuji, že kdokoliv toto najde, bude milosrdný a laskavý a nechá tuto zprávu odeslat Thomasu Williamsovi, Esq, Trelithin, poblíž St. David's, Wales.“ napsal Henry na kus papíru, strčil ho do láhve, zapečetil hrdlo a vhodil do rozbouřených vod. Jak neskutečné měl štěstí, to snad nevěděl ani on sám. Už o dva dny později nalezl pohupující se lahev rybář na břehu Marloes. Whiteside byl zachráněn a na svůj vlastní maják již nikdy v životě nevkročil. „Věděl jsem proč,“ řekl po tragédii Griffitha a Howella otřeseně.

Na podzim roku 1801 se na maják vydali dva muži, aby nastoupili službu. Podle britského pravidla, které bylo v té době platné, byla posádka vždy dvojčlenná - toto nařízení vešlo v platnost po Whitesideově „lahvovém“ dobrodružství. Thomas Howell a Thomas Griffith se na The Smalls přiloudali každý sám, protože v „civilu“ spolu mírně řečeno nevycházeli. Co nevycházeli, oni se nenáviděli. Před nástupem na maják se neustále rvali v hospodách, řvali na sebe, dělali si naschvály. „Jak spolu budete sloužit? Vždyť se tam zabijete!“ varovali jednoho i druhého lidé z vesnice.

Thomasové mávli rukou, vzájemná nevraživost jim nikterak nevadila, protože místo hlídače majáku bylo prestižní a dobře placené. „Nějak to vydržíme,“ usoudili oba. Zatímco Howell byl zručný tesař a nevelký a hubený muž, Griffith měl mohutnou svalnatou postavu. Byl to hotový obr, v civilu skládal dřevo a rozvážel sudy. Hádky s Howellem byly pro něj spíše „machrováním“ na slabšího, měl i velice komplikovanou povahu. Nicméně se oba muži rozhodli, že do toho půjdou.

Nafasovali spoustu zásob, protože měli v osamění strávit téměř rok, jak bylo naplánováno, než by je vystřídala další posádka. Nesourodá dvojice se nastěhovala do obytné části majáku a navázala opatrné příměří. Nic jiného jim nezbývalo. Howell využíval příznivého počasí k různým opravám, sekal dřevo, a také si začal vést deník, který se stal cenným - a jediným - svědectvím celé příšerné tragédie. Protože Thomas Howell už toho do konce svého života moc nenamluvil.

Jejich služba trvala jen pár týdnů, když došlo k tragické události - Thomas Griffith zemřel. Deníkové zápisky z té doby jsou rozporuplné: Howell píše o nehodě nebo nemoci, ve hře je tedy verze o nešťastném zranění, dále se spekuluje, že se měl rozstonat - dvojice hlídačů měla sice nějaké léky, ale na počátku 19. století bylo smrtelné i nachlazení nebo zápal plic. Griffith byl sice velký, ale prý se často zadýchával. V prosinci roku 1801 už se nezadýchával. Nedýchal totiž vůbec. Jeho obří tělo leželo na podlaze proskleného vrcholu majáku a Thomas Howell věděl, že je zle.

Nemohl totiž zesnulého kolegu pohřbít do moře, jak se to tehdy běžně dělávalo. Howell byl chytrý a došlo mu, že si by si všichni mysleli, že ho zavraždil. Jejich vzájemné napadání a hádky byly všeobecně známé, často na Griffitha řval, že ho zabije - a bez mrtvého těla jako důkazu o nehodě (nebo nemoci) by mohl být Thomas Howell regulérně pověšen za úkladnou vraždu svého nenáviděného kolegy. Zůstal sám s mrtvým tělem, protože se nemohl z majáku hnout - musel udržovat světlo a vysílat signály pro lodě.

Howell celé noci přemýšlel, bděl a s hrůzou pozoroval, že se Griffith začíná v teple vyhřáté miniaturní místnůstky rozkládat. „Usadil jsem (ho) do křesla, aby neležel tak nedůstojně na podlaze. Neblahé skvrny už se šířily jeho zmodralou tváří a tu ucítil jsem první známky zápachu, umrlčiny, jež nejhorším pachem může být…“ zní výňatek z deníku Thomase Howella, který byl dle všeho mužem velice inteligentním. Musely to být příšerné chvíle. A bohužel, mělo být daleko, ale daleko hůř.

Šikovný řemeslník Howell se rozhodl k jedinému možnému řešení. Rozboural dřevěnou přepážku, která rozdělovala obytnou část majáku The Smalls, za mlčenlivého dozoru svého tichého společníka Griffitha začal tesat, sekat a stloukat schránku, která by pojala jeho obří tělo. Rakev byla vyrobena po dvou týdnech usilovné práce. Téměř zmrzlý Howell málem přišel o prsty, protože v době výroby schránky pro tělo Thomase Griffitha netopil - ledový vzduch alespoň trochu zpomalil rozklad mrtvoly.

Když bylo hotovo, nacpal mrtvého do bedny. „V té době už začalo jeho postupné šílenství. Deník obsahuje spoustu zvláštních heslovitých vět, které vůbec nedávají smysl, vyjadřují však šílené zoufalství, které Thomas musel pociťovat.“ zmiňuje Stephen Liddell z Historické společnosti Walesu. Když kolegu zatloukl bytelným víkem, nastala další část plánu: „Byl to od Howella výkon doslova nadlidský. Rakev uvázal na pevné lano, vylezl ven, vyšplhal na střechu majáku a lano upevnil na železný výstupek na vrcholu celé věže. Bednu s tělem Griffitha pak vystrčil z okna, čímž ho zavěsil vně majáku.“ zní popis neuvěřitelně heroického kousku Thomase Howella, který jednoduše neměl jinou šanci.

„Zvláštní je, že ho nenechal venku, ptají se mě lidé. Proč ho nesnesl dolů a nepoložil na zem? Jde o to, že se údajně bál, že by mu spadl a posmrtně si například srazil vaz. To by jen potvrdilo, že ho násilně zavraždil. Položit na zem - na jakou zem? Musíme si uvědomit, že maják The Smalls stál na vodě, na rozbouřeném moři. Nestál jako dnes na části pevniny. Byly to jen kůly zaražené do ledové mořské vody, na kterých se v poryvech větru otřásala celá chatička pro strážce,“ zmiňuje Stephen. Thomas Griffith byl tedy venku, visel zatlučený do své rakve. Pro Thomase Howella však nastalo peklo. Bylo to daleko horší, než by si kdo kdy dovedl představit.

Howell začal blikat v naději, že si nějaká loď všimne jeho „nouzového“ signálu, který pro případy nebezpečí na majáku v té době ještě vůbec neexistoval. Udržoval světlo a zachmuřeně zíral na pohupující se rakev, která visela přímo před oknem obytné místnosti. Pohled na ni byl tak děsivý, že Howell obestavěl „výhled“ vším nábytkem, pokusil se i zamalovat okna, jak nasvědčují výpovědi svědků, kteří ho „vysvobodili“. A jako kdyby se proti už beztak zoufalému a do propasti se řítícímu Thomasovi spikly i živly - vypukla obrovská ledová bouře s vichřicí.

Rakev narážela do oken, létala sem tam, třískala do kovového ochozu, vlny byly tak vysoké, že maják málem shodily. Jedna z mohutných vln byla prudce vržena proti vachrlaté stavbě a definitivně vykonala dílo zkázy - rakev s Griffithovým tělem se roztříštila. Dřevo padalo do zpěněného moře a poryvy větru způsobily, že provaz se mrtvému dvakrát omotal kolem krku a jednou kolem těla. Thomas Griffith zůstal viset za oknem jako oběšenec, tělo bylo vystavené „na odiv“ a naráželo do oken majáku. Howell se zbláznil.

„Klepe. Stále klepe. Zoufale na mě klepe. Co chce! Co chce??? Musím…“ stojí v deníku. Pak už jsou většinou řádky nečitelné, jen takové výkřiky různých šílených halucinací, jak konstatuje historická společnost. Není divu. Přeskočilo by asi úplně každému. V zorném úhlu nebohého Thomase Howella zůstala hlavně Griffithova ruka, která za větrných dní i nocí úporně klepala a tloukla do oken. Přesto Howell neutekl. Musel udržovat světlo, což celou dobu (nedá se odhadnout přesně jak dlouho tam s mrtvolou byl, jde o rozmezí 6 - 8 měsíců) dělal. I když zešílel, věděl, že svou povinnost musí splnit.

Z deníku Thomase Howella víme, že se několikrát pokoušel svého mrtvého druha sundat. Lezl ven, ale počasí bylo stejně šílené jako on sám. Chtěl přeřezat provaz, ale když se k tomu odhodlal, začal foukat vítr a Griffith, který byl natočený obličejem dovnitř, narážel polorozpadlou hlavou do oken. Slétali se rackové, kteří si z něj uždibovali. Howell to vše viděl, nespal, protože pořád slyšel ono neblahé ťukání a bouchání. Je to bezesporu představa neuvěřitelně děsivá. Psychický tlak, samota, stres, k tomu za oknem neustále klepající hlučná mrtvola… Postupně se tělo rozpadalo, svaly se uvolňovaly a mrtvý Thomas Griffith „vlál“ jako marioneta, kterou ovládá kdosi neviditelný.

Howell vyhlížel lodě, které by ho mohly spasit a zachránit z neskutečné pekelné pasti. „Musel si myslet, že přece někdo zákonitě připlout musí, někdo je zkontrolovat, žádný z nich se totiž nedostavil na pevninu přinést nové zásoby.“ uvádí se na stránkách fóra Quora, kde se lidé tímto případem nepřestávají zabývat. V Thomasově deníku je zaznamenán i zoufalý pokus o vyslání vzkazu v láhvi - ten se nikdy nenašel. Když se počasí uklidnilo a nějaká loď připlula na dohled, námořníci spatřili vždy tu samou scenérii - na ochozu byla vidět postava muže, který jim přátelsky kynul.

„V lodních denících jsem dokonce dohledal záznam o mávajícím strážci majáku. Muži si ještě dělali legraci, že to musí být skvělá služba a že by šli na maják nejraději také, než plout v kocábce uprostřed bouřlivého moře. A odpluli.“ zmiňuje Stephen Liddell příšernou a osudovou věc, která zpozdila záchranu Thomase Howella o celé dlouhé měsíce. Světlo udržoval i nadále, i když byl v hrozném psychickém i fyzickém stavu. Kdyby maják zhasl, záchrana by přišla dříve, to je jisté. Rozum už měl tak zatemnělý neustálou přítomností bouchající mrtvoly za oknem, že mu to zřejmě vůbec nedošlo. Bohužel.

Když se po dlouhých měsících k majáku přiblížila dvojice mužů, která dle rozpisu Howella s Griffithem střídala, neshledala vůbec nic divného. Dívali se do výšky z úhlu, pod kterým nebyl mrtvý viselec vidět - byl na opačné straně. Když svěží muži vyběhli schody do obytné místnosti a přátelsky volali na své kolegy, že se „konečně dočkali“, naskytl se jim pohled jako z apokalypsy. Maják byl napůl zdevastovaný, všechen nábytek byl nahromaděný kolem oken, která byla ještě zčásti zaslepena vytrhaným dřevem. Ťuk ťuk, ozýval se Griffith zvenčí.

Muži začali řvát hrůzou, zčásti rozložená a mořským vzduchem jaksi - prosolená - mrtvola se výsměšně šklebila přes špinavé okno. Thomas Howell se choulil v rohu u signální lampy. Byl šedivý, vrásčitý, seschlý, bezzubý, napůl slepý. Vydával jen nějaké skřeky. Neuvěřitelný zápach a poházené kusy otevřených konzerv - to svědčilo o tom, že někde v koutku mysli měl ještě střípek zdravého rozumu - jedl, pil; stejně tak udržoval světlo majáku. Když si zachránci střípek ke střípku skládali celou mozaiku bizarní tragédie, došlo jim, že Howell byl k vysvobození blízko, jenže námořníci z přijíždějících lodí vždy zdálky viděli jen dobře naladěného a mávajícího muže, takže si řekli, že je vše v pořádku a odjeli. Děsivé. Děsivé a neuvěřitelné.

A děsivý byl i další život Thomase Howella. Či spíše živoření. Na maják odcházel temperamentní, šikovný a inteligentní muž, k rodině se navrátila vyhublá a blábolící troska. Z Howella zbyl jen stín. Nesnesl denní světlo, musel být v tmavé místnosti, kde ječel a křičel. Nesnášel zvuky, protože mu připomínaly Griffithovo klepání a bouchání. Nesměl být v pokoji s okny - okamžitě za sklem v halucinacích a bludech viděl rozšklebený obličej svého mrtvého a visícího kolegy. Společnost Trinity House, která The Smalls spravovala, dala Howellovi dokonce vyznamenání za „statečnou službu v nebezpečných podmínkách“, což vyzní mírně řečeno velice ironicky.

Celý bizarní incident doslova prolétl celou Británií a příběh Thomase Howella a Thomase Griffitha se objevil na titulních stránkách všech velkých deníků v zemi. Neblahý incident změnil legislativu ohledně správy majáků - zatímco od dob „uvízlého“ konstruktéra Whitesidea, kdy byl vydán příkaz na službu ve dvou, tragédie obou Thomasů znamenala změnu zákona - od roku 1802 až do osmdesátých let dvacátého století sloužili na celém britském pobřeží v majácích vždy tři muži naráz. Toto nařízení bylo v platnosti až do plné automatizace majáků. Pak už nepotřebovaly obsluhu a s celoplošnou technickou samostatností těchto staveb skončilo i povolání strážce majáku.

Skončil i maják The Smalls samotný - původní chata na dubových trámech byla stržena. Tam, kde visel Griffith a kde se zbláznil Howell, už nyní stojí vysoký a moderní maják, zcela jiný, bez posádky a s heliportem. Míří k němu zvědaví turisté, kteří ale odcházejí zklamáni - místo celé šílené události si mohou prohlédnout už jen na zmenšeném modelu ve Vědeckém muzeu v Londýně.

Legendární děs na majáku The Smalls však nepřestává do dnešní doby fascinovat spoustu lidí. O osudu dvou Thomasů se točí filmy, dokumenty; píší knihy a články, kde se dokola rozebírá, jak se to mohlo vůbec stát a co by kdyby…

Obskurní a morbidní příběh Howella a Griffitha vešel do historie signálních staveb, tajemných a pověstmi opředených majáků. Snad se nic takového v dnešní době nemůže stát. Ačkoliv - člověk nikdy neví. Tak pozor na to, kdo na vás mává! Ťuk Ťuk!

The tragedy of Smalls Lighthouse – Stephen Liddell, Maják Smalls – Wikipedie, Welsh myths and folklore | Wales | National Trust, Stephen Liddell – Musings on a mad world, Quora - A place to share knowledge and better understand the world, Legenda, která děsí i protřelé mořské vlky: Hlídač majáku žil měsíce s mrtvým tělem houpajícím za oknem – G.cz, The Lighthouse | Horror Film Wiki | Fandom, Smalls Lighthouse - Wikipedia, časopis Enigma, dokument BBC - Tragédie na majáku The Smalls, film Maják (2019),Majáky opředené legendami