Článek
Před více než sto lety se Clippertonův ostrov stal dějištěm tragédie, kterou by nevymyslel ani největší mistr thrillerů. Série hrozných událostí, které jedna po druhé vedly až k sexuální tyranii, začala nenápadně a pomalu. Odlehlost místa způsobila šílenství, hlad pro změnu kurděje. Všichni se zbláznili nebo zemřeli. Až zbyl jen jeden muž a hrstka žen.
Strážce majáku Victoriano Álvarez, dosud samotářský a zasmušilý bručoun, se z opojení moci nad životem a smrtí zbylých žen zbláznil. Jmenoval se králem ostrova a začaly orgie, které svou krutostí překonaly snad všechno myslitelné. Zoufalé ženy měly jen tři východiska - sebevraždu, podvolení se nebo vraždu. Zcela izolované bez naděje na záchranu přežívaly pod knutou samozvaného krále - dokud jim nesáhl na děti.
Příběh o moci, síle, krutosti, děsu i hrdinství. Příběh Clippertonova ostrova.
Družicový snímek Clippertonova ostrova
Smradlavý Ostrov vášní aneb guáno budiž pochváleno!
Clippertonův ostrov se nachází v Tichém oceánu, 1300 kilometrů jihozápadně od Acapulca. Atol o rozloze pouhých šesti kilometrů čtverečních je nehostinné místo plné jedovatých krabů, půl roku deště střídá pro změnu šest měsíců sucha. Jenže se stal doslova „diplomatickým bolehlavem“ - pralo se o něj tolik zemí, že v tom panuje nesmírný zmatek. Otázka zní - proč tolik povyku kolem kusu kamene uprostřed ničeho?
Protože zápach čpavku, kterým je korálový atol doslova prostoupen, znamená jedno - guáno. Nahromaděný exkrement mořských ptáků a netopýrů je neuvěřitelně účinné přírodní hnojivo. Navíc mohlo být také použito k výrobě střelného prachu, což byl zásadní důvod, proč národy tak bojovaly o vlastnictví ostrova.
Sběrači guána
Záznam o prvním člověku, který objevil Clippertonův ostrov, je sporný. Některé zdroje tvrdí, že tento odlehlý ostrov byl poprvé objeven v roce 1521 Ferdinandem Magellanem. Název Ostrov vášní (Île de la Passion) dali atolu francouzští objevitelé. Oficiálně ho pak pojmenoval na počátku 18. století John Clipperton, anglický pirát a korzár.
A začalo soupeření o suverenitu nad malým ostrůvkem - Francie, Spojené státy, Anglie a Mexiko. Uzavíraly se různé dohody, aby se vzápětí porušovaly, o atol se doslova bojovalo, na papíře i v reálu. Ve druhé polovině 19. století se správy území ujala Anglie, a to s tichým souhlasem Mexika, které si myslelo, že bude moci nadále profitovat z ptačího trusu. A tehdy začíná náš příběh.
Clipperton měl i svou poštovní známku
Všichni tady pomřeme!
V roce 1906 začala Britská společnost tichomořských ostrovů těžit guáno. Ostrov zachvátil čilý stavební ruch. Během pár měsíců zde byla vybudována hornická osada, kasárna, atolem vedla malá železnice. Byly založeny zeleninové zahrady, vysázeny palmy a postaven maják. Zabydlelo se zde kolem sta italských a čínských horníků.
Mexiko také vyslalo malý vojenský oddíl v čele s Ramónem Arnaudem, prvním (a jediným) guvernérem Clippertonu. Ramón se oženil s Alicií Rovira, která se přestěhovala na Ostrov vášní spolu s ním. Jeho vojáky také následovaly manželky i s dětmi.
V roce 1910 žilo a pracovalo na ostrově Clipperton asi 100 mužů, žen a dětí. Aby přežili, spoléhali se na zásobovací lodě z Acapulca -ty přijížděly každé dva měsíce. Jenže v Mexiku vypukla revoluce a lodě s jídlem a vodou přestaly připlouvat. Kolonisté byly ponecháni napospas. Vypuklo hotové šílenství. U obyvatel se kvůli nedostatku vitamínu C začaly objevovat kurděje. Během pár měsíců zemřela polovina lidí, ryby a kokosové mléko - to bylo jediné, čím se mohli trosečníci živit.
Kapitán Ramón Arnaud
Každý podezíral každého, že má někde ukrytou vodu nebo zeleninu, ženy se pokoušely jakýmkoliv způsobem vypěstovat nějaké plodiny - zcela marně. Objevily se první případy šílenství - lidé se vrhali ze skal do moře, několik se jich oběsilo na palmách. Matky schovávaly děti, protože panovala skutečná obava z kanibalismu. Naprosto bezbřehé zoufalství uprostřed oceánu bez ničeho. Bez naděje, bez zásob, na pokraji smrti.
Americké námořnictvo v červnu 1915 vyslalo záchranný člun. A muži z lodi zůstali jen nevěřícně zírat - v první chvíli si námořníci mysleli, že jde o duchy. Trosečníci z Clippertonova ostrova stáli na pokraji smrti. Američané samozřejmě všem lidem nabídli odvoz, trvali na tom. Jenže Arnaud, který byl napůl šílený, se rozhodl zůstat. A spolu s ním měla samozřejmě zůstat jeho žena a zbytek jeho posádky s rodinami.
Pamětní deska kapitána Arnauda připomíná jeho trpký konec
Možná i nemožná loď, hurikán a zrození krále
Američané tedy odvezli své lidi s tím, že informují o zoufalé situaci ostatních mexické úřady. Opět byla vyslána nějaká loď, která ale ztroskotala. Tolik nesmyslných průtahů ze všech stran způsobilo, že nad zbylými trosečníky byl vynesen obrazný rozsudek smrti. Ale mělo být ještě hůř.
Kapitán Arnaud jednou spatřil na obzoru loď. Nakolik šlo o jeho halucinaci, se neví. Už byl úplně zblázněný, mohl to být výplod jeho fantazie, který „přeskočil“ i na ostatní muže. On a čtyři vojáci naskočili na maličkou lodičku a snažili se onen mýtický přelud lodi (možná) dohonit. Samozřejmě marně. Ženy sledovaly z břehu ostrova, jak obrovská vlna jejich nejistý člun převrhla a všech pět mužů se utopilo. A hned v ten okamžik, což je neuvěřitelné samo o sobě, zasáhl ostrov velice silný hurikán. Kdo ještě mohl chodit, schoval se do různých přístřešků. Apokalypsa na ostrově trvala celý den. A když bylo po všem, z majáku sestoupil nový král. Victoriano Álvarez.
Po hurikánu nezbylo nic. Vše bylo srovnané se zemí, stromy vyvrácené a na holé zemi se choulilo pouhých 15 živých lidí - osm žen a sedm dětí. Řádění živlu vydržel pouze maják. A v něm byl vždy zalezlý jako pavouk strážce. Vysoký, velice silný a neotesaný muž, kterého se všichni báli. Od jeho nástupu do služby ho nechávali raději na pokoji. Za celou dobu snad z majáku ani neslezl, nechtěl nikoho vidět a nikdo nechtěl vidět jeho. Jen mu v jakési posvátné bázni nechávali vždy (i za časů nejvyšší nouze) pod schodištěm rybu, kokosové mléko nebo uvařeného ptáka.
Hrůzyplný strážce majáku, kterému obrazně řečeno „ruplo v kouli“
Álvarez po hurikánu shledal, že je neomezeným pánem a může si dělat, co chce. A to doslova. Zbídačené ženy ho s hrůzou pozorovaly, protože on byl skutečně obří, potměšile se na ně šklebil jako ďábel. Bylo jasné, že tohle pro ženy nedopadne dobře. A také ne. Prožily si peklo. Álvarez úplně zešílel. Uvědomil si svou neomezenou moc a rozhodl se, že ji patřičně využije. Ženy na pevnině se mu vždy vysmívaly, teď může dělat všechno. A také dělal. Ještě v den svého „sestoupení“ se prohlásil za krále ostrova Clipperton. Sebral všechny zbraně a naházel je do moře, nechal si jen jednu pušku a náboje.
Oznámil ženám, že nyní jsou jeho otrokyně a splní mu každé přání. Jaké ta přání měl, to je asi jasné. Byl to sadista a vyžíval se v mučení a znásilňování. Dlouhé hodiny nechal vybranou ženu trpět, opakovaně znásilňoval, byl čím dál vynalézavější. Navíc zavedl vlastní „pravidla poslušnosti“ - všechny se mu musely klanět, líbat ruce. Zavedl přísné fyzické tresty pro děti za každou neposlušnost. Ale ty byly tak vyděšené, že nic nedělaly, sadistický Álvaréz je proto trestal „jen tak.“ Pokud mu žena „nevyhovovala“, zabil ji. Jednu zardousil holýma rukama, druhou zastřelil. Každá, která si dovolila „zpochybnit autoritu krále“, byla mučena strašným způsobem.
Jediná fotografie přeživších žen a dětí
Na děti se nesahá, výsosti!
Nikdy si ale nic nedovolil k Alici Arnaud. Asi ji považoval za „něco víc“, když byla manželkou jeho kapitána. Když už měl „král“ všechny své otrokyně mnohokrát „ozkoušené“, začal pošilhávat po dětech. Zešílené a zmučené ženy v sobě vykřesaly zbytek sil, aby své děti ochránily. A nejen své, mnoho těch dětí nebylo biologicky jejich, prostě „zbyly“ po zemřelých rodinách. I to se pak v literatuře uvádělo jako velice zajímavý fakt „přilnutí“ ženy k dítěti, které není její - jen je daly dohromady neuvěřitelné a hrůzné okolnosti. Ženám pranic nezáleželo na tom, jestli tohle nebo ono dítě porodily, bylo jejich a bylo třeba je před psychopatickým bláznem bránit.
Álvarez nejprve vyzval čtrnáctiletou dívku, aby ho následovala. Její matka tomu chtěla zabránit naprosto vším, rvala se s ním, škrábala ho, kousala zbytky zubů, které kvůli kurdějím všechny ztrácely. Uražený „král“ matku s dcerou na místě ubil a hodil je do moře. Bylo jasné, že se bude muset něco udělat, nebo všechny zemřou. Z pozdější výpovědi Alice Arnaud a ostatních přeživších se zbídačené ženy domluvily, že ho musí zabít. Jak? To nevěděly. Ale mimo Alice se našla jedna velice odvážná, která ještě nezešílela a měla nejvíce fyzických sil - Tirza Randon.
Ilustrace v amerických novinách ve zprávě o výstavbě osady na ostrově
Většina žen byla pochopitelně příliš vyděšená na to, aby se Álvarezovi postavila, ale tato dvacetiletá dívka se strážci majáku odmítla poklonit. Místo toho se ukázala jako tvrdohlavá a otevřeně mu řekla, jak moc jím opovrhuje. Dokonce mu dala facku. „Král“ se rozzuřil do ještě větší nepříčetnosti a Tirzu sedm dní (!) trýznil a znásilňoval přivázanou k nějakému kůlu. Přežila to. Když ji polomrtvou přivlekl zpátky ke zbytku žen, nakázal, aby Tirzu „daly dohromady, protože mu chutná a těší se na další pokračování.“ Ženy se snažily, chvíli to vypadalo bledě, ale Tirza byla odolná a vzpamatovala se.
Álvarez v mezičase konečně prolomil zbytek té úcty, kterou choval k Alici a svým oplzlým gestem na ni pokynul. Poslední nedotčená měla být zotročena. Druhý den čekal před majákem na Alici, ta však přišla s Tirzou. Když „král“ viděl přicházet obě ženy, rozčílil se a řval na Alici, že „tuhle má nechat ještě zahojit, tak zněl příkaz krále!“ Zatímco hádka mezi Álvarezem a Alicí vrcholila, Tirza se vplížila do nehlídaného majáku, kde popadla kladivo a nůž. Toto nářadí si „král“ hlídal a střežil, ale všechny věděly, že tam je.
Tirza se k němu připlížila zezadu a jednou obrovskou ranou šílenci doslova roztříštila hlavu. Jenže pořád byl živý. Ubodaly ho a utloukly. Z Álvareze zbyla pouze krvavá kaše, takovou sílu v sobě našly.
Ilustrace skal na ostrově z roku 1899
Strašná ironie osudu aneb proč jste nepřišli dříve???
Když se pak celé zkrvavené vlekly k ostatním, aby oznámily, že „král“ je konečně mrtvý, ironie osudu se ukázala v celé své někdy odporné nahotě - naskytl se jim pohled na loď amerického námořnictva USS Yorktown. Záchrana mohla přijít kdykoliv předtím, o pár týdnů, dnů, měsíců dříve. Ne. Musela přijít v den, kdy byl „král“ zabit. Neuvěřitelné. Zachráněny byly čtyři ženy a sedm dětí. A ono šílenství trvalo zřejmě až dva roky. Všechny totiž zcela ztratily pojem o čase, takže je to jen hrubý odhad.
Zbídačeným ostrovankám se tak konečně dostalo pomoci. O vraždě ale všichni raději pomlčeli. Posádka lodi nechtěla ženy vystavit soudu a vězení. Jenže se to samozřejmě provalilo, ale nikdo přeživší nesoudil. Jejich utrpení zdaleka převážilo nějaké světské zákony. Příběh ale nebyl nikdy zapomenut. Stal se inspirací pro několik spisovatelů. A také varováním, co v nás mohou vyvolat extrémní situace.
USS Yorktown
Po tomto šílenství se stal Clippertonův ostrov opravdovou pustinou. Od konce druhé světové války se k němu přibližují jen vědecké expedice. Jacques Cousteau, bájný badatel a mořský poradce, navštívil ostrov v roce 1978 spolu s přeživším, aby natočili dokumentární film.
Bylo natočeno několik filmů a kolumbijská spisovatelka Laura Restrepo v roce 2005 vydala o historii ostrova slavný román. Psychologové celý případ zkoumali ze všech možných úhlů a „tragédie Clippertonova ostrova“ vešla do dějin jako typická extrémní situace. Chování trosečníků a „krále“ se stalo součástí různých prací, které se zabývaly psychologií lidí v situacích naprosté beznaděje, šílenství, hladu a zoufalství.
Ženy se zachovaly jako opravdové hrdinky a na Clippertonově ostrově se odehrála ona pomyslná vražda na tyranu, která není zločinem.
Písečné valy před samotným ostrovem, který se stal dějištěm skutečné hrůzy
zpracováno podle:
