Článek
Některé věci pochopíte až časem. S přibývajícím věkem a zkušenostmi je najednou ledacos jasnější. Předtím se to zdálo být dětsky nepochopitelné, ale jak to tak bývá, když se smějí rodiče, dítě je šťastné a směje se s nimi, aniž by vědělo proč. A co teprve, když se na celé kolo řežou sousedé, které to dítě dosud zná jako tety a strejdy, někdy podmračené a s hlavou plnou vlastních problémů a starostí. Pak je vidí v předklonu hýkat smíchy a to je teprve pro dětskou duši balzám! Tak hýká s nimi. Ostatně toho hýkání bylo více. Jen si počkejte!
Když byla ona revoluce, bylo mi devět let. A pamětníci musí vědět, jak byly devadesátky divoké. Najednou se vyrojila spousta podnikavců, kteří prodávali, šířili nebo vyráběli věci, o kterých předtím mohli lidé jen číst. Nebo slintat nad katalogy Quelle. Pamatujete? Ohmatané tlusté bichle si všichni půjčovali, aby se kochali nejen módou (velice oblíbená stránka těchto katalogů byla ta s podprsenkami), ale i věcmi denní potřeby, které jsme dosud viděli jen ve filmech.
No a nyní to bylo tady. Rozmach všeho. Blbostí, hrnců, vykuků… však víme. A také erotiky. Ta byla svého času úplně všude, což jsem zaregistrovala i jako dítě. V trafikách, kde dosud bývalo jen Rudé právo, Práce, lístky na tramvaj, pohledy, Startky a Klejky či podpultovky v podobě Marlborek a tvrdých Spart, se objevil zvláštní regál s tiskovinami nevalné kvality. Bylo to ještě před érou Lea, které mělo alespoň kvalitní papír a kvalitní (no!) fotky. Trafikantka postupem času z těchto pamfletů udělala také podpultovku a svůj výnosný byznys. Zkrátka je schovávala a prodávala je pouze svým oblíbencům. Jedním z nich byl i můj otec.
Táta byl tehdy velice, opravdu velice pohledný muž, který když chtěl, tak uměl okouzlovat osoby ženského pohlaví. Zvláště tuhle paní Mášu, která měla plnovous a rozměrově odpovídala Heleně Růžičkové. Dodnes nejsem schopná pochopit, kudy do té maličké boudy vlastně lezla. Zřejmě trafiku okolo ní obestavili a už tam zůstala na věky věků ámen. Opravdu netuším. Ale byla fajn a tátu zbožňovala. Natolik, že mu dávala s tajuplným mrknutím tyto erotické noviny.
Nosil to domů pod bundou v ruličkách, doma vybalil a já z toho viděla vždy jen rozmazané fotky, nějaké nadpisy; papír byl horší než novinový a zaboha si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Absolutně nevím. S mámou se vždy sklonili a urputně studovali ony rozpixelované černobílé obrázky a hádali se: „Hele, to je prso. Ne, tohle je prso a tady je jeho ruka. To není ruka, to je noha! Ne! To je její noha u toho chlapa za krkem! Počkej - to není chlap, to je taky ženská! Fakt???“ zajásal táta a máma zvedla oči v sloup a dívala se, jak hledá lupu. Nebo dalekohled. Pánové rozumí, no…
Bylo tam také hafo inzerátů, ve kterých lidé s nabytou svobodou popustili uzdu svým skrytým choutkám a pomocí různých tajných šifer a zkratek se snažili najít vhodný protějšek k realizování svých představ. „Hele, tady, 50, m, piss a bič, zn. utrpení!“ překoktával táta inzerát nějakého pána. „Hele, tohle je lepší!“ smála se máma, „Zdravý pár hledá slečnu. Zn. hrátky s čertem.“ Já dělala že tam nejsem, což moc dobře v panelákovém dva plus ká ká nešlo. Nemyslím si, že by mě to nějak zkazilo, ani že by byl táta nějaký sexuální maniak. Vůbec si ani nevzpomínám, jestli se na tohle téma u nás nějak mluvilo - myslím spíše, že to oba velice zdravě nechali plynout.
A čekali, až vypadnu z baráku na lítačku s klíči kolem krku, jak to tehdy chodilo. Ale jak říkám, některé věci jsem prostě vyslechla, i když jsem je pochopila až za delší dobu. Strejdové si k nám tyto blbosti chodili půjčovat, dodnes vidím to spiklenecké mrkání: „Máš? Mám. Je tam pěkná jedna, ale vem si lupu na to!“ V dnešní době, kdy je dostupné naprosto vše (jako myslím v tomto směru naprosto vše) jsou tyto zážitky už opravdu nepochopitelné. Ale víte co, já jsem ráda, že jsem to zažila.
Mimo všech inzerátů a rébusových fotografií (něco jako hádej, co je na obrázku, prso nebo nákladní automobil!) tam byly čtenářské soutěže. „Odvážný pár, který nám zašle své erotické fotky či fotky v akci, odměníme stokorunou!“ hlásal titulek, a s každým dalším vydáním těchto amatérských fotomodelů přibývalo. Musím se smát, tehdy to brali asi jako legraci, aby si za delší dobu nějaký pan velkopodnikatel uvědomil, že kdysi poslal do debilních novin fotku, jak na chalupě řádí s Andulou odvedle! No jo. Stalo se. Táta také mámě navrhl, že půjde pro foťák a ona ho přetáhla přes hlavu knihou.
Maminka byla totiž velice sečtělá, velice inteligentní, litovala v životě jen toho, že nešla na vejšku, ač k tomu měla všechny předpoklady, protože se jí přihodil malér, kterým jsem byla samozřejmě já. Ale nežehrala, nikdy jsem od ní neslyšela žádný povzdech o zmařeném životě s malérem, že? Raději se vzdělávala sama. A četla a četla. Milovala Francii a její literaturu, Dumas a Hugo, samé tlustopisy, aby pak v Paříži, kam se konečně po revoluci dostala, prolezla všechna místa z knih, přičemž tam spadla do kanálu a museli ji ven tahat „žandáři“, na což s oblibou vzpomínám. Sama také psala, její literární pokusy však nejsem schopná najít, což mě velice mrzí.
Na hřbitově ji úpěnlivě prosím, aby mi ve snu zjevila, kde se její rukopisy nacházejí, aby se mi pak o ní sice zdálo, ale vždy mě důrazně žádá, ať jdu zalít kytky a odmrazit ledničku (upřímně řečeno mi chce asi něco sdělit, leč fakt netuším co!). Takže nevím, ale četlo se to krásně. A jednou takhle táta od kuchyňského stolu, kde důkladně studoval další vydání (hodinářský cvikr, filatelistická lupa, inženýrská lupa a vojenský dalekohled), zařval: „Hele! Jano! To by bylo něco pro tebe!“ strkal jí pod nos vydání ohmataných rozmazaných erotických novin, přičemž byl tiskařskou černí zamatlán až za ušima.
„Šance pro naše čtenáře! Napište erotickou povídku! Výherce odměníme a zveřejníme v našem periodiku!“ oznamovala redakce (nebo kdo to vedl) hrdě. Máma se jen zasmála, ale když přinesl od paní Máši další podpulťák, už tam byly první vlaštovky. Maminka se pohroužila do čtení pokusů amatérských literátů na téma erotika a dodnes slyším ten její smích, co přecházel v pláč. Bylo to otřesné. Něco jako: „Vyndal svůj nástroj a ona zalapala po dechu a padla do mdlob!“ Takových vět byly tyhle cancy plné. „Asi to byl zubař a ukázal jí vrtačku!“ smáli se oba. A máma se naštvala takovým tím literárním způsobem.
To mám po ní, ačkoliv ona mi se svým spisovatelským uměním ujela o parník, kam se na ni hrabu. Ale když čtu něco strašně, ale opravdu strašně špatného, tak se hecnu a chci napsat něco lepšího. Stejně tak ona. Nalila si víno, usedla k našemu stroji značky Consul, vložila papír s průklepákem a tloukla a tloukla a tloukla. „Chachááá!“ smála se chvílemi a táta jí koukal přes rameno. „Vyhrajem! Když to bude ta kazeta, ty jo, to by bylo!“ usmíval se potměšile, protože v té době mít VHS s opravdovým filmem pro dospělé (dabovaným přesně tím stylem ze Slunce sena: ach, bóže, můj bóže, už budu!), to by bylo terno. Neměli jsme video, měli jsme jen přehrávač, ale to by stačilo! jásal v duchu táta.
Máma vyžahla flašku vína a měla hotovo. A táta využil její momentální lehké intoxikace (protože by si to druhý den rozmyslela), popadl obálku, vložil tam strojopis, nadepsal a schoval. Druhý den odeslal. Já tu povídku četla po letech, byla opravdu moc hezká. Žádné sprosťárny. Maminka velice jemným způsobem naznačovala, stvořila příběh, osadila ho postavami, bylo to fakt mistrovské dílo - není lehké do pár řádků dát smysluplný děj, který je prodchnut erotikou až jiskřící, a přitom být naprosto slušný. Přesto se jí to povedlo. Máma prostě uměla.
A kostky byly vrženy. V dalším čísle pofidérního týdeníku, jehož kvalita se postupně zlepšovala, čili na fotkách už byl k rozeznání zadek od buldozeru, byla mámina práce otištěna jako druhá. Ona to odmítla komentovat, neboť se už styděla, ale druhé místo, mnul si ruce táta, to bude kazeta. Jednou z možných výher byla, tuším, i nafukovací panna. Ehm.
Dlouho se nic nedělo, až jednou přišla pošťačka a přinesla balíček. „Mi to tady podškrábněte,“ děla paní, předala maličkou krabičku ve tvaru videokazety tátovi a on začal poskakovat a jódlovat, jako když Bavorák v kroji tančí ten tradiční fackovací tanec. Kazeta to opravdu byla. Ale ne videokazeta. Normální kazeta do kazeťáku. „Co to je?“ užasl otec zklamaně. Takový práce a nakonec mu pošlou hity Káji Gotta? Naběhl do mého pokojíčku, kde stálo „dvojče“ od Vietnamců (Čižistapadesat, pane. Dyt to nehraje! Ale hraje, vidíš, tramtadadááááá!), které smrdělo spáleninou, ale občas nějakou kazetu přehrálo.
„To jsem blázen, co to může bejt?“ brumlal si, vložil, stiskl play a dal volume nahoru. Dvojče chroustalo a vydávalo skřípavé pazvuky, až se malým bytem rozlehl zvuk tak otřesný, že se panelák zatřásl v základech: „ÁAAAAAAAAAAACH!!! ÓOOCHHHHH!! HÉÉÉÉÉÉK!!!“ „Ježišmarjá, co to je?“ ubral zvuk a kazeta pokračovala ženským sténáním: „Anóóóóó! To je onóóóóó ÁÁÁ Oou maj gaaad, Oou maaaj gaaad!!“ Neznámá paní ječela a křičela, jako když přejíždíte kočku sekačkou na trávu. Jako kdyby někdo nahrál předsmrtné kvílení oběti brutální vraždy Jacka Rozparovače. Jinak se to popsat nedá.
Táta se dobýval do balíčku, kde nakonec nalezl jakýsi průvodní dopis. A tam stálo: „Gratulujeme k výhře a posíláme odměnu. Jistě vás v intimních chvilkách povzbudí naše Vzdechy a výkřiky rozkoše na kazetách, které nově vydáváme k vášnivým chvilkám ve vaší domácnosti!“
Aha. Jak praví klasik: „Nápad jistě dobrý, ovšem výsledky nebyly dobré!“ Bylo to něco tak příšerného, že když to naštvaný táta pouštěl mámě, ta dostala takový záchvat smíchu, že se musela předklonit jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. „To je strašný!“ ječela podobně jako paní z kazety. A sezvala sousedy. „To musíte slyšet, to jste ještě nikdy neslyšeli, co lidi vymýšlejí za blbosti!“ Takže se u nás shromáždil dav jejich kamarádů a bytem se neslo: „KVIIIIIIIIIK…UHHH UHHH UHHH OUUU JES!!! OUUUU JES!!! ÓÓÓÓOOOOOOUUUUUUUU ÁÁÁÁAAAAAAA!!!“ přičemž vždy distingovaní sousedé se váleli smíchy.
„Tohle musí být fajn práce, to bych chtěla dělat. Nařvat kazetu, ty jo!“ brečela teta Hanka a strejda Karel si Vzdechy a výkřiky, které neměly s rozkoší nic společného, kopíroval. Mělo to obrovský úspěch. Jen trošku jiný, než tvůrce zamýšlel. Dodnes nevím, jestli to fakt nebyl záznam vraždy. Ale jisté je, že máma vyhrála a táta se dočkal vytoužené kazety.
Zážitky z devadesátek mohou mít i takovou podobu. A jak jsem konstatovala, jsem ráda, že jsem tu dobu zažila. Vždy se mi vybaví Vzdechy a výkřiky a začnu se smát. Jen bych ráda věděla, kde je té kazetě konec! S největší pravděpodobností ji táta buď rozšlapal, nebo ji dvojče namotalo a „schroustalo“, jak se to tak stávalo.
Inu, výhry mohou být všelijaké. Tahle však překoná snad všechno.
Přeji všem hezký den a soutěžím zdar!
