Článek
O vzájemných legráckách, které spolu provozovali můj táta a moje babička - a které by si zřejmě skutečně zasloužily zfilmovat a zapsat se tím do učebnic psychiatrie pod kapitolou Extrémní případ kohabitace (pardon, já jsem prostě musela!) - jsem zde psala už mnohokrát. Ti dva se měli rádi asi jako pes a kočka. Nesnášeli se a dělali si jeden naschvál za druhým.
Babička byla rázná chodská ženská, která tátovi prostě a jednoduše nikdy neodpustila, že si vzal mou mámu a spolu s jedináčkem Petruškou (já já já!) ji vodtáh do tutý Prahy pitomý. Marneči slavenyj, tleto je vostuda íčko! Já se mušela zbláznit, vet, že sem kyjvla na tu svarbu! lamentovala babi chodsky celý celičký další život, i když už to tak nemyslela.
Stal se z toho všeho jejich sport. Co sport, olympiáda hadr! Někdy stál na stupních vítězů táta a hrdě kousal do zlaté medaile v brutálně těžké disciplíně s názvem: Jak vytočit tchyni do běla; někdy na bednu lezla babička, držela si faldaté sukně chodského kroje, kynula davům, které rekordmance v obtížném odvětví zvaném Jak dostat zeťáka do blázince ležely u nohou a provolávaly jí slávu. Jo jo.
Bylo to na hlavu. Zákopová, partyzánská i otevřená válka mezi nimi se stala součástí našich životů. A běda, když jsme se do toho s mámou pletly! Pak jsme v tom všem lítaly jako nudle v bandě obě dvě. Ale zase to přineslo spoustu zážitků, smíchu, slz - i tátových! Protože když babička umřela, tak se rozbrečel tak strašně moc, že jsme na něj s maminkou jen nevěřícně civěly. Zprvu jsme si myslely, že pláče štěstím, ale pak se ukázalo, že po tchyni skutečně truchlil. Chyběla mu! Neměl se s kým hádat!
Teď už jsou všichni spolu někde tam nahoře a já si občas představuju, jak to tam asi musí vypadat, směju se tu na celé kolo a jen vrtím hlavou. A čekám, kdo z nich se vrátí jako první, protože pokud se tam děje to, co si myslím, tak to zákonitě musí dopadnout nějakým nebeským veletrhem! A když mě čtenáři pořád žádají, abych napsala něco o tátovi a tchyni, myslela jsem si, že je budu muset zklamat. Že už mi došla munice. Dokud si manžel nekoupil křeslo.
Přišmejkal ten zázrak domů těsně před Vánoci a instaloval obří objekt do kuchyně. „Je to na elektriku. Vstává to, takže nemusím vstávat. A hele!“ obíhal jako družice kolem monstrózního křesla, ze kterého vedly dráty a mělo to i dálkové ovládání, „Podivej, sedim…“ „Trrrrr…“ ozvalo se šumění a praskání, přičemž se celá sesle začala sklápět a natahovat, „A ležim!“ konstatoval hrdě novopečený majitel zázraku v oblasti sedací techniky, na němž byl poněkud nedůstojně natažen jako prkno.
„Vypadáš, jak kdybys ležel na márách,“ zavrtěla jsem hlavou, „To tady bude trčet uprostřed kuchyně? Dej si ho do obýváku!“ švihla jsem po něm utěrkou jako správná uštěkaná stará baba (chyběla mi jen zástěra, natáčky a indulona na ksichtě, fakt!) a nevěřícně si prohlížela ten monumentální důchodcovský vehikl: „To je strašný. To vstává toho člověka? Ukaž?“ nechala jsem se za táhlého vrčení nadzvednout a vyvrhnout křeslem do prostoru. Jako bych byla nějaký tlouštík, co ho tahají na jeřábu z vybouraného okna bytu do přistavené sanitky. Nebo do funebrvágnu. To spíš!
„Já se budu tady z toho křesla dívat na pohádky,“ oznámil mi manžel svůj plán na trávení Vánoc, za táhlého vrnění nastartoval křeslo, sklopil se do něj a přestal existovat. „Hm. To je príma, no. Křeslo! Elektrický křeslo! Ještě to shoří. Nebo se v něm zadrhneš a dopadneš jako bá…“ A bum, mlaskla mě přímo do tváře vzpomínka, načež jsem se (jako obvykle) začala potměšile řehtat. Tichý blázen, já to říkám furt! „Hrrrr…“ vynořil se manžel z útrob své mechanické lenošky a prohlížel si mě:
„Už zase? Na co jsi si vzpomněla tentokrát? Jak psala závěť? To už tu bylo,“ vrtěl hlavou, zmáčkl čuflík a hrrr… Před mýma očima odjížděl do hlubin, až jsem se bála, že se s ním ten Rolls-Royce mezi sofa jednoduše vpije do podlahy a z manžela zbyde jen takový ten pareidolický flek na zemi v podobě tváře Ježíše. Babiččina závěť! Tu jsem tady našla, když jsem nedávno ve sklepě hledala máminy dopisy. Abyste rozuměli, nebyla to babiččina opravdová poslední vůle. Ale zcela přesně evokovala její momentální rozpoložení!
Jednou byla u nás v Praze sama v bytě. V rámci zachování zdravého rozumu a fyzického zdraví totiž jednoduše nešlo, aby byli táta a babička delší dobu pohromadě v našem maličkém 2+kk. To už zkoušeli několikrát a vždy to dopadlo totálním průšvihem, který vyvrcholil obdobím velkého mlčení. Tak dělávali výměnu. Máma a táta odjeli na Chodsko, babička odjela do Prahy, kde chodila na špacíry, prolejzala krámy a bloudila v MHD - jednou pro ni musel tátův kamarád jet až do Zelenče, odkud zbědovaně volala od nějaké hodné paní a absolutně nevěděla, kde se to nachází!
Často se také vyskytovala vyložená v oknech, kde zuřivě leštila mámou již do průhledna vycíděná skla, protože: „Tle sou samý šmíry, tle teký! Nu jou, tuto je hrc prc, ta na to kašle, VON teký k ničemuž nic není, nu jou, já tu nebyjt, tak schnijou ve špíně…“ brblala na celé sídliště, aby to každej slyšel! Zmuchlala další noviny, nastříkala je Ironem, stoupla na bobík od gauče, natáhla ruku… A když se probrala na zemi z mrákot, šmátla po prvním papíru, co se jí namanul, vzala propisku a napsala závěť. Babička byla totiž tak trochu nechtěně sebevražedný typ. Pořád odněkud někam padala, klopýtala, uvízla, zadrhla se, ležela, lezla…
A občas došla k závěru, že tuto nepřežíje. Takže psala poslední pořízení. Těch závětí bylo asi víc, ale já mám tu jednu jedinou pražskou, kterou jsme v rodinné kronice nazývali „Pád z bobíku“. „Spádla sem z bobíku. Jano, íčko tu buru umřít, já buru pryč!“ stojí babiččinou roztřesenou rukou na cáru zažloutlého papíru kostrbatě, i když jinak psala krasopisně, bezchybně a vždy a zcela česky. Ne chodsky! Chodsky mluvila, česky psala. Ale tahle závěť byla načmárána jejím „rodným“ jazykem, což evokuje, že na tom byla asi fakt hodně blbě!
„A spádla sem z bobíku (to tam bylo asi šestnáctkrát, abychom viděli, jak se obětovala, protože trpěla závratí!), dyj za mě sloužít mší v kaplí, faláři koukyj zaplatít a do rakví mi dyj tuty černomodrý šaty ha hlavně habys mi nešoupla do pecí, do zemí chci! Dyj slepicom a králikom, kvokavou prašti, voškubyj a udělyj Petrušce polifku, je jak lunt! Markýta ať se vopováží šahnout mi na krýplování (paličkování) ha na půnebí v kabze na hřebiku sou svatý vobrázky do rakví ha vopovaž se pozvat na funus tutoho vožralu Jochráčka a VON (táta) ať se tám nesmíje, nechlastá a Pavle vopovaž se prodát tu cirkulárku! S autem si dělyjte co chcete mi už je to íčko jedno. Srdečně vás zdraví vaše mrtvá bába.“ Tečka. Dobrý ne?
Když o tom tak přemýšlím, to psaní improvizovaných závětí jsme měli v rodině. Co psaní, dokonce existovala i tzv. Závěť zařvaná! , kterou ze sebe hlasitě vyrážel nějaký dávný babiččin praprastrýček. Babi to s oblibou a gustem vyprávěla a této luxusní historce se kupodivu smál i můj táta! Tenhle můj praprapraprapředek (zřejmě ještě za Rakouska-Uherska) šel jednou do hospody se džbánem, když tu náhle uzřel, že před putykou na návsi vesnice stojí motocykl. Tehdy něco nového!
Kolem „motoru“ poskakovalo hejno vesnických kluků, strýček položil džbán a jal se nábožně hladiti tento zázrak techniky. Byl to jeho dlouholetý sen! Vynález století! Měl kolo, ale na tom se musí šlapat - a když jednou za rok projela vesnicí motorka, sebral se a běžel za ní v houfu pokřikujících kluků jako totální cvok! No, já myslím, že naše rodina byla považována za šáhlou už při stěhování národů, jinak se to nedá vysvětlit!
Strejda obskakoval a ohmatával motocykl značky Laurin & Klement, až dostal epochální vnuknutí. „Projedu se! Na kole umím, jednou jsem to pomáhal starýmu Horáčkovi nastartovat, nikde nikdo, udělám kolečko kolem lípy a hned ten zázrak zase vrátím…“ usoudil můj pomatený prapředek, který podobně jako já neměl od slov k činům nikdy daleko, nadlábl motocykl… A jel! Ono to jelo!
Strýc seděl vzpřímeně jako svíčka, držel se řídítek, v obličeji měl maniakální výraz blaženého šílence, vítr mu foukal do zrudlých tváří… „Panečku! To je něco! Jenže já nevím, jak mám zatočit. Je to nějaký těžký. Když o tom tak přemejšlím, tak já ani vlastně nevím, jak mám zastavit!“ došlo samozvanému motocyklistovi a s hrůzou si uvědomil, že bude muset z toho pekelného vynálezu buď spadnout nebo se zabít. To spíš.
„Já se pravděpodobně zabiju,“ uvědomil si zděšeně můj příbuzný z dávných časů, který stále jel a jel, dopředu rovnou za nosem; projížděl známými vesnicemi, kde se za ním sbíhali křičící kluci, pak už míjel méně známé vesnice… „Zabiju se. A nemám poslední pořízení!“ rozplakal se strýček. Musela to být podívaná. Jede na motorce, drží se jí jako klíště, u toho hlasitě štká a běduje, slzy mu tečou z očí… Nakonec se rozhodl, že svou poslední vůli vykřičí do světa, než se tedy definitivně zabije. „Třeba to někdo pochopí!“ naříkal nahlas, až se všichni otáčeli.
A otáčeli se ještě více, protože z jedoucího motocyklu se ozýval řev: „POLOVIC ŽENĚ! POLOVIC DĚTEM!“ Hvíííízd, svištěla motorka. „Polovic ženě, polovic dětem!“ hulákal strejda na faráře, který se lekl a poskočil, až mu z hlavy sletěl kvadrát. „Polovic ženě, polovic dětem!“ projel štkající motorkář kolem hejna bab na návsi. „POLOVIC ŽENĚ, POLOVIC DĚTEM!“ chraptěl majetek dělící šoféř i ve finále své spanilé jízdy, když dojel k zoranému poli a zapíchl stroj i sebe „hubou napřed“ do voňavé zeminy!
„Polovic ženě, polovic dětem,“ broukla jsem si tady, protože tohle vše mi projelo hlavou během jedné vteřiny. Používám to, používali to i moji rodiče, když se někdo z nás dostal do nějakého obřího průšvihu (a že jich bylo). A sotva tatínek ucedil Polovic ženě, polovic dětem, věděla jsem, že ať je sebehůř, vždy se z toho nějak dostaneme! Z křesla (nyní nataženého) mě pozoroval natažený manžel a já musela rychle dodat: „No, Pavel jí tenkrát koupil křeslo a ona v něm uvízla,“ smála jsem se. To byl jeden z těch průšvihů, na který nestačilo ani Polovic ženě, polovic dětem!
Babička s věkem trpěla řadou zdravotních obtíží. Nikterak fatálních nebo život ohrožujících, přišlo na ni prostě stáří. A to ona nenáviděla. Nemohla překousnout, že už není tak pohyblivá jako dřív. Vždy běhala jako srna, chodila na sáhodlouhé procházky, teď jí ale začalo všude loupat, celé noci hekala, klouby bolely, kolena praskala… Občas to bylo lepší, občas horší a fungovala jako barometr. „Tle mi tlačí v noze, bure pršít!“ věděla jistojistě, že se za minutu rozprší - a taky jo!
Ale nedala si pokoj, pořád někde chodila, až upadla a zlomila si nohu v krčku. Užila si, chudinka, trvalo skoro půl dne, než ji našli někde v příkopu. Po operaci a rehabilitaci se zase zmátořila - ona byla velice tvrdá na okolí, ale také sama na sebe, což je svým způsobem vlastně ctnost. Neslevila jiným, ale ani sama sobě, tak se kousla a vyhrabala se z toho tak, že chodila bez berlí i bez hole! Jenže bědovala, že nemůže sedít ani ležít, všechno je to tvrdý, nepohodlný…
Táta její lamentování poslouchal s rostoucím zděšením, zvláště, když začala teatrálně popisovat, jak si nějakou další bábu z širokého okruhu jejích kamarádek (já to nemyslím nijak hanlivě, sama sobě říkala bába) vzali mladý k sobě a íčko se tam má a starají se vo ní jak vo princeznu… Očima loupla po tátovi, který se křižoval. Ještě to! Prokristapána! To se nesmí stát! Jo, já jsem vochotnej sem za ní jezdit, já jí i na zádech nosit budu, jen ať se nestěhuje do Prahy! četla jsem v tátovi jako v otevřené knize.
Nestalo se to, babi zůstala soběstačná až do smrti, která přišla vlastně velice náhle! Ale když tohle opakovala pořád dokola, musel tomu nějak zabránit! Přemýšlel, zuřivě kouřil, popíjel pivo, pak se v Praze oblékl, vzal si tašku, cigára a nasedl na autobus! „Kam jede?“ sledovaly jsme s mámou jeho žalostně shrbená záda v typické modré šusťákovce. „Buď do Bohnic do vodmašťovny nebo do Resslovky pokecat si s parašutistama,“ zmínila jen tak mezi řečí máma jeho občasné návštěvy u svých sedmi hrdinů.
A asi mu Gabčík s Kubišem něco poradili, protože se jednoho dne vrátil z práce uchvácený novým plánem stran dárku k babiččiným blížícím se kulatinám. „Já to vymyslel. Bába bude v pohodlí, já si šplhnu, to bude něco, uvidíš!“ točil se s mámou, která šeptala Polovic ženě, polovic dětem, protože to vypadalo na dlalší tátův bláznivý nápad! Ale nebyl bláznivý, byl vlastně skvělý. Křeslo! „Rozumíš? Jindra ho má. Hele, baba tam bude jak na nebeským obláčku, héééh,“ zarazil se. Ale máma měla smysl pro černý humor:
„A to se jako sklápí samo. Aha. A tady to vstává? To se jí bude líbit,“ študovala nějaký leták z nábytkového domu, který byl cílem záhadné cesty mého tatínka. A pak se začala smát: „Hm, ale víš co? Ty budeš mít průšvih. Pochop. Elektrické…“ naznačila máma dvěma prsty ve vzduchu pomlčku, „…křeslo!“ „No?“ nechápal táta. „No nic, si to dej dohromady. Dostala jsem od zetě elektrický křeslo!“ „Ježišmarjá,“ rozesmáli jsme se s tátou jako blázni. „Třeba na to nepřijde…“ říkala jsem rodičům, protože to bylo fakt nešťastné slovní spojení, zvláště pro vztahovačnou tchyni, která ve všem hledala významy a nevýznamy a provokace.
„Ty bys mi nejradšej vidíl na popravišti!“ slyšela jsem v duchu babičku. Ono se to přímo nabízelo. Táta byl ale tak nadšený tímto monstrózním dárkem, jímž svou tchyni jistě smíří alespoň tak, aby mu dovolila dát si po obědě pivo, že odmávl naše námitky jako dotěrnou mouchu. Křeslo zakoupil a následovala cesta na Chodsko. Přepravní firma, kurýr? Kdepak. Tehdy ještě ne. Dovezli nám je k bytu, to je pravda, ale dál už muselo cestovat po vlastní ose.
Chvíli to vypadalo, že táta dopadne jako Mr. Bean a bude řídit vůz z křesla na střeše pomocí kladek, provazů a cihel (neměli jsme kouli, když o tom tak přemýšlím, tak žádné auto v naší rodině nemělo kouli), ale nabídl se kamarád s přívěsným vozíkem, který se neustále hádal s manželkou a výlet do Českého lesa považoval za léčivý balzám na svoje unavené nervy. Tak jo! Kolona vyjela, křeslo pro babičku dorazilo na místo určení - a babi se mohla radostí pominout.
Nadšeně obletovala monstrózní kus nábytku, ohmatávala naducané područky, zkoušela podhlavník, nechala se sklápět a mordovat do různých netradičních pozic, zatímco táta ovládal onen popravčí nástroj a tvářil se nadmíru spokojeně! Ono není divu! Po letech a desetiletích lamentací typu:
„VON ničehož nic neumí a íčko se jen válí a na nic tu nešáhne a na pívo, to by bl pohotově, ale zvorát zahradku a hodit slepicom, nu jou, tleto je něco, to si ta Jana uměla vybráát!“ slyšet pro změnu: „Nu teda, Pavle (!), tleto je něco. Tuto se ti povedlo, vet? To děkuju. Tuto mi budou závidít. V tutom se to sedí. A jak se to pěkně usadílo v sencí! Luxusní! Íčko si mi udělál radost, vet. Tuto muším všem vokázat!“ - to bylo něco! To byla voda na jeho pocuchané ego!
„Dobrý táto!“ podrbala jsem ho za ušima jako nezbedného oslíka a sledovala z úkrytu za rohem, jak se jeho tchyně sklápí a vysedává. „Křeslo nahoru, křeslo dolů!“ usazovala se blaženě. „Polovic ženě, polovic dětem,“ cedila maminka, která měla na průšvihy čuch a věděla, že se něco blíží! Babi zatím hrdě předváděla dalším bábám zázrak moderní a sofistikované obývákové techniky a mlela:
„Z tutoho se mi to vstává! Počkyj, já tě to vokážu, Markýto! Sednout!“ zavelela, načež si její kamarádky fakt stouply do fronty a střídavě usedaly do elektrické sesle. Babi je zvedala, pokládala, otáčela, až jim zpoza kroje koukaly nohavičkové spoďáry! „Bllaf!“ vyplivlo pak křeslo další okrojovanou madam - a už se tam hnala jiná v pořadí! „Nu Manko, tuto je vynález! Tuto je hodnyj zeťák!“ kývala Hanča. Hodnyj zeťák mezitím stál dole v kotelně u štosu a lil do sebe rum. Radostně mu svítila očka: „Dej si,“ nabídl mi loka, „Baba jedna. Vidíš? To jsem to vymyslel.“ mnul si ruce.
Tátovi chybělo málo ke štěstí, měl takovou povahu. Byl dobrák od kosti, sice cholerik a vztekloun, ale dobrý člověk. „A hlavně teď snad prokristapána už zapomene na ten svůj blbej nápad nastěhovat se do Prahy!“ říkal si. „Polovic ženě, polovic dětem,“ mumlala pro změnu máma. „Nech už toho!“ okřikl ji. A druhý den jsme jeli domů. Babička v křesle skoro spala, natahala si tam deky, obložila se minerálkou a sušenkama, udělala si kafe, usedla před televizi, sklopila elektrické křeslo a dívala se na Manuelu.
„Izabelo, už jsi Manuele konečně nakrájela obličej na malé kousíčky a opekla je Fernandovi k snídani?“ rozburácel se obývákem hlas potměšilé Bernardy, babička se rozesmála, nasadila si brejle a ani se s námi nerozloučila! Teď měla křeslo! „Ona má křeslo, já mám divnej pocit,“ říkala máma v autě. „Ty s tou tvou katastrofou. To jsou furt scénáře! Nech ji bejt! Podivej, jak se jí to líbí!“ rozhazoval táta vztekle rukama nad volantem. Furt něco! Nikdy nebude mít klid! No, neměl!
V pondělí jí máma samozřejmě volala. To musela. Vynechání telefonního hovoru se neodpouštělo! „Ty hele, máma mi to nebere!“ chodila s telefonem po pidibytě a tvářila se jako vědma. Oči měla vytřeštěné a klepal se jí ret. „Prosím tě! Nech už toho, ty polovic ženě polovic dětem! Tak si baba lebedí v křesle. Nech už toho!“ burácela hlava rodiny, protože už mu to lezlo na nervy. Komu ne!
A pak konečně zazvonila pevná linka. Máma drapla po sluchátku jako lvice a nevěřícně poslouchala jakousi uječenou osobu na druhém konci. „Ježišmarjá. A už ji vytáhli? A vezou ji?“ mlela. My jsme s tátou vyskočili a kroužili kolem mámy jako krahujci. Ta se sesunula do našeho obyčejného neelektrického a nesklápěcího křesla a jen vrtěla hlavou. Volala jí babiččina sousedka. A vyprávěla, jaká tragédie se sběhla! A za vše samozřejmě mohl VON!
Tátova tchyně se totiž po dokoukání Manuely blaženě natáhla ve svém novém fajn křesílku, dívala se z okna do nedělního ospalého odpoledne, klížily se jí oči… „Tak si tleto našteluju na ležato a prasknu si na chvíli,“ usoudila, popadla krabičku s ovládacím panelem pekelného stroje, mačkala… Jupí! Jede to dolů! Ale nějak moc! Babi zjistila, že sjíždí do vodorovné polohy, vidí jen strop, zazmatkovala, zašermovala rukama, ovládání jí vypadlo z rozklepané dlaně… A bylo to. Uvízla.
Byla natažená, nemohla se zvednout, nemohla se posadit, protože ta pozice byla tak pitomá, tak strašně blbá, že neměla ani jeden záchytný bod! Područky byly sice pořád na místě, ale nemohla se za ně pořádně chytit ani se zapřít. Prostě nemohla! Ležela doslova a do písmene jako na pitevním stole. Nedosáhla ani na tužku a vedle pohozené křížovky, aby narychlo sesmolila další závěť! A protože byla neděle večer, všichni už byli v čudu. Natažená babička si uvědomila, že íčko je tu. A bude tu tak dlouho, dokud někdo nepřijde!
„Já sem i pospávala, to bl takovyj šok! A zkoušíla sem to, íčko tu přece neburu natažená jak mrcha! Nešlo to!“ popisovala babi své marné pokusy o vzpříčení. „Marneči slavenyj, tak takovedlý to íčko bude. Takle umřu. Buru pryč v křesle v obýváku. Nu tuto!“ rozčilovala se, adrenalin jí pumpoval tělem, celou noc tam ležela a ležela, celé ráno, celé další dopoledne i odpoledne. „Zatracenyj krám blbyj!“ hulákala ochraptěle na celý barák. Věděla, kdy jezdí autobusy - zastávka stála před barákem, okno bylo pootevřené, tak zkoušela volat. Nic.
Jako na potvoru za uvízlou Mankou nepřišla „hyjtu“ žádná z jejích kámošek! „Jináč sem lezou cu furt, íčko se na mě vyprdly!“ řvala babi. Ještě chybělo Polovic ženě, polovic dětem! A dáma na prkně začínala být paranoidní: „Ha, smrtelná past! To na ní nalíčil VON, to je naprosto jasný! Ten to měl vymyšlený!“ přemítala v duchu. A došla jí i ta spojitost s elektrickým křeslem! Naštěstí se objevila záchrana v podobě onoho vožralýho Jochráčka, kterého nechtěla mít na pohřbu. To byl nápadník, který babičku osudově a hluboce miloval, zvláště, když měl trojku v žíle.
„Mankedlo! Manko, vodevři!“ hulákal na schodech nepoučitelný tokající dědek. Jaké však bylo jeho překvapení, když se zevnitř neozvalo obvyklé: „Padej vodsaď, dobytku vožralyj!“, ale: „Jaroušku, pomož mi!“ „Och!“ zajásal Romeo a potácivým krokem se vydal zespodu kotelnou padnout k nohám své vyvolené. Taky málem padl - při uzření své femme fatale, která ležela natažená jako prkno, roztouženému alkoholikovi došlo, že se žádné hrátky konat nebudou. „Zavolyj sanitu! Nebo někoho! A zavolyj Janě, ať ví, že mi nesou!“ byla babiččina první starost. Kdepak ta, že je vysvobozená, že se konečně napije a vyčůrá, ne ne. Chtěla, aby VON věděl, že ji do sanitky NESLI.
Samozřejmě, že nenesli. Osobním autem přijel doktor, prohlédl ji, smál se na celé kolo, dal jí napít a podivuhodně zotavenou spící krásku ponechal svému osudu. Naše Sněhurka vyhnala svého prince bez políbení: „Nu, díky, vet, ale íčko se seber a di. Táhne to z tebe jak ze sudu!“ a donutila jednu ze sousedek, aby zavolala mamince. Polovic ženě a polovic dětem se naplnilo. Babi se rozhodla, že na ni chtěl táta popravčím nástrojem s polstrováním spáchat atentát a nastal rok velkého mlčení.
Křeslo bylo v tichosti odvezeno do sousední vesnice a před tátou se to slovo nesmělo vyslovit. Co slovo, vše, co začínalo na Kře. „Tati, našla jsem křemenáč!“ „Mlč!“ soptěl táta, kterému to zase nevyšlo! A tolik se snažil! Tolik! „Co já mohl vědět, že se baba natáhne jako na máry! Panebože už!“ spínal doma ruce. „Já ti udělám Kře-novku!“ chlácholila ho máma. „Prokristapána!“ zavyl. „Křemen? Tohle je křemen?“ ukazovala jsem mu něco v učebnici. „Dost!“ zařval a vyrazil z bytu pronásledován svým kousavým Kře. Lidé na kře. Křesadlo. Křemžská hořčice. Křepelka! Křen! Křenovy! Křehoutka! Křeček! Křehké! Křeče! Křečový žíly!
Kolem táty to všechno plulo, až konečně vybouchl. A sotva vybouchl, tak se vzpamatoval. K babičce se zase jezdilo, zase se dohadovalo a vztekalo, ale nikdo to slovo na Kře neřekl. Až babička jednou pořádala nějakou oslavu a kolem stolu stavěla židle, počítala, byla naštvaná, unavená a vylétlo z ní: „Ale jejej, to mi bolí řibet. Jejejej, to je loupáního tle.. Dybych tak eště míla tuto svý křeslo vod Pavla, to bych se natahla…“ Skříp! zasekla se jako porouchaný gramofon. No jo! Táta ale řekl, že ho zpátky nepřiveze. Nechtěl riskovat.
Co kdyby náhodou přišel zákeřný zkrat a z křesílka pro princeznu se stal skutečný jiskřák? Ještě to! Tak jen tak přemýšlím, co se tam nahoře děje. Jestli tam babička má nějaký vynález zkázy nebo ne. Nebo sedí na obláčku? A mají ty obláčky hydrauliku?
Tak pozor na Polovic ženě, polovic dětem, pády z bobíků a kousavá křesla! A koukám, že je to zase dlouhý jak… Tak se nezlobte, já to jinak neumím! Hezký pošmourný den!
