Článek
Po chřipkové epidemii, která postihla náš okres, zavřela školy i školky a uzemnila nás na dobré tři týdny k postelím a teplým dekám a čajům a rýmám a paralenům a psaní závěti a prokašlaným nocím a několika ztraceným kilům osobní váhy (což je šokující zvláště u dcerky, která i předtím byla vyžletem, nyní vypadá jak anatomická pomůcka!), nás postihla další pohroma. No jasně, Vánoce. Mám je ráda, ale poslední roky jsem smutná.
Protože milované rodiče mám sice blízko, doslova přes louku, ale moje návštěvy jsou poněkud jednostranné - chci si povídat, chci se smát, chci si stěžovat, a oni? Leží si tam vedle Jindřicha Šimona Baara a ani mi neřeknou, jestli si tam nahoře dávají nějaké dárky! Ještě to tak, smála jsem se jako cvok uprostřed zlomených pozůstalých, kteří kolem mě uklízeli hroby svých blízkých. No jo. Slz už jsem vyplakala dost, tak teď už budu myslet je na to veselé.
„Ale blbě mi je furt, člověk by nečekal, že ho „obyčejná“ chřipka sejme tak strašně, že pár kroků se jeví jako maraton a člověka bolí svaly, o kterých ani nevěděl, že je má!“ brumlala jsem si, když jsem odcházela ze hřbitova. „Potřebovala bych nějaký lázně. No jo, ale copak se můžu od nich hnout? To je pořád Mamííí, já chci mrkev nakrájet a čaj a citron a medík, Peťo, já asi umřu, dej mi papír, napíšu závěť (Piš muži! Všechno mojí ženě Filoméně!). A ještě do toho ty blbý Vánoce, blbá mlha, blbý bahno,“ uklouzla jsem na rozčvachtané louce a sjela po kolenou skoro až domů!
„Mami? Ty jsi pokakanej sněhulák!“ řehtala se dcera, když jsem se zjevila jako zahnědlý přelud na prahu a vztekle ze sebe rvala svršky i spodky. Bláto jsem měla i víte kde! Tedy - snad to bylo bláto! Ehm. Ale asociace Vánoce a lázně mi nějak nedala pokoje. Pořád jsem to měla v hlavě. Hergot, kde jsem tohle už slyšela? Za jakých okolností? Kdo byl na Vánoce v lázních?
„Rolničky prdlačky máma je pako. Spadla po hlavě do hnoje, smrdí jí triko…“ parafrázovala tu dcera zvonivým hláskem variaci na vánoční koledu a třískala do dětského klavíru. A pak cvak: No jo! Už to mám! To byl tehdy Štědrý den jako malovaný! A babička a táta. A stromek! V mysli se mi zjevil obraz mého otce, kterak skáče po stromečku v pantoflích podobně jako tatínek Hakunděk v Díky za každé nové ráno, když rozdupal pytel švestek. Se stejným maniakálním výrazem. To byl horor!
Vánoce se u nás velice prožívaly. Táta totiž právě o Vánocích roku 1981 položil pod stromeček v babiččině domě dekret na byt jako překvapení pro svou novomanželku, která chovala miminko (mě). A pak nás odstěhoval (no, spíše jsme byli vyhozeni) z láskyplných spárů rázné chodské tchyně proti její vůli do Prahy a zavařil si tím průšvih intergalaktických rozměrů na věčné časy. Následovaly věci, o kterých jsem tu mnohokrát psala.
Táta svou tchyni nesnášel, ona jeho také, dělali si neuvěřitelné naschvály, mezi nimi lítala jako nudle v bandě máma, mě si všichni brali jako rukojmí; rodiče mého táty se to snažili nějak žehlit, ale marně: babička se svou tvrdohlavou chodskou palicí byla povznesena nad všechny pokusy o smíření. Zabejčila se. Někdy to bylo vtipné, protože táta se s babičkou předháněl ve vymýšlení kusů až absurdních, kdy to v babiččině baráku ve velké chodské vesnici vypadalo jako na bitevním poli.
Nebo v blázinci. To spíš. Jó, a když babička umřela, tak se táta rozbrečel! Protože mu chyběla! Neměl se s kým hádat! Ale Vánoce jsme brali velice vážně, jak jsem již zmínila. Na těch pár prvních si matně pamatuji, protože táta byl tak ohromený a zblblý ze vší té svobody v miniaturním panelákovém bytě, že vždy přivlekl z Kulaťáku od nějakého zloděje monstrózní smrk. A tehdy se nebalily do sítí kvůli skladnosti ani nebyly speciální stromečkové plácky na prodej, kdepak! Pěkně z ručky do ručky, ty prachy, já strom! Táta si tohoto snědého chlápka nemohl vynachválit.
„Krade je někde za Starou Ruzyní.“ utrousil jen, když se ho máma zeptala, kde toho Enta schrastil! „Sice krade, ale je to fyzická práce!“ smál se. No jo, no. Pak to stromisko přišmejkal autobusem (tři vozy MHD mu ujely před nosem a vyzubený řidič vrtěl hlavou: Tohle ne, kamaráde! Di si s tou sekvojí třeba do p, ale pěšky!) a „nějak“ dostal do bytu. Nevím jak. Tam pokračovaly práce dřevorubecké, zahradnické a dřevařské, až se Hyperiona podařilo očesat do přijatelné podoby rodinného vánočního stromu dvou šašků a malého dítěte v pražském paneláku.
Táta zdobení miloval, měl žárovičky, staré baňky, naházel tam lamety, kochal se… A také pečlivě vybíral dárky. Opojeni onou svobodou bez reptající tchyně jsme si to zkrátka užívali. Máma nebyla napnutá jako struna, byla mírně piclá vínem, žrali jsme celé dny i noci její lahůdky, máma obdivovala každoroční kabelku od táty (pak nadávala, že je nemá kam dávat, ale víte co, když umřeli a odváželi jsme její věci, já je našla uvnitř úložného prostoru válendy. Měla je schované všechny - tehdy jsem se rozbrečela tak, že mě musel manžel skoro odnést).
A pak nastal odjezd směr Chodsko. Máma se s lítostí ohlížela do tmavých oken bytu, na tátovi bylo vidět, že by nejradši našemu Rapidovi, který byl našlapaný dárky tak, že jsem se dozadu skoro nevešla, trochu pocuchal plyn a jel nejlépe až nad druhý konec světa, než trávit zase další Boží Hod nebo Štěpána u babičky. Ta byla jako vždy uražená, protože trvala na tom, že u ní musíme být všichni už na Štědrý den, nejlépe ještě v noci, natěšení čekat u dveří, až se probudí a vpustí nás jako královna do svého paláce! Jenže táta jí do tohoto smělého plánu pořád házel vidle, pekelník jeden!
„Ale mami. Máme teď svou rodinu, tak kvůli Peťe - má Ježíška v Praze, pak se těší na chodskýho Ježíška, vždyť přijedeme!“ chlácholila svou matku nervózní máma do telefonu a neméně nervózně kouřila, protože z aparátu se spustila kakofonie chodského lamentování: „Vopuštěná ženská tle íčko sama, necháš mi tu, smíjou se mi, ha vořklivý to je na Vánoce, dopa to dy vidíl, tleto zaviníl VON, nidýž mu to nevodpustím, marneči slavenyj!“ hulákala babička do telefonu. Pak se na něco těšte, že jo? Máma ale věděla, že tátovi „jeho“ Štědrý den nemůže vzít. I za cenu toho, že si to pěkně slízne, což slízla vždy.
Babička se tvářila jako bohyně pomsty. Když jsme dorazili s autem plným pečlivě vybraných dárků pro ni (a to byl oříšek, protože babi buď práskala rukama, že je si to nezaslouží nebo naopak práskala dveřma, že si jí nevážíme - to se odvíjelo podle hodnoty dárku, který jako stará účetní z JZD dovedla na první pohled odhadnout i přes papír!), místo láskyplného uvítání se ozvalo jen: „Já vás čekála navčír, sedíla sem tle sama u stromečku, smutno mě blo, tleto sem si nezasloužíla, tuto mi mrzí!“
„Dobrý den maminko!“ pozdravil ironicky táta. „Ty mlč! Dybys bl co k čemu, nemušíla bych tu byjt na Štědryj den sama jako ňákyj nevítanyj staryj parez!“ „Pařez, dobrý,“ řehtal se táta a šli jsme spolu do lesa pro stromek. Tehdy se to ještě nějak smělo. Asi, doufám! V baráku mezitím babička zdrbala mámu, takže atmosféra tam byla fakt hustá. Po předání dárků a babiččině odchodu do separé, kde buď dojatě plakala nebo vztekle funěla podle hodnoty věcného daru, jsme se sebrali, naskákali do auta a jeli na druhé kolo Vánoc - k tátovým rodičům.
S mámou jsme se tam strašně těšily, protože tyhle stromečky u babi a dědy ve vedlejší vesnici byly jednoduše skvělé. Dodnes na to mám ty nejhezčí vzpomínky. Sešla se tam celá rodina, babi připravila dva metráky řízků a salát míchala v neckách! Všichni dospělí se postupem večera mírně (i nemírně) podnapili, protože v koupelně bylo naražené štěně (pak nestačilo, takže fakt velký sud!), u stromečku se nikdo neurážel a vše, co kdo dostal, si okamžitě navlékl na sebe.
Mám i pár fotek, kdy má děda pyžamo, ponožky, svetr, čepici, beranici, rukavice, pláštěnku a šnorchl… Babička tam sedí v kraťasech, těžkém vlněném svetru, ploutvích a na zádech má nůši; táta v teplákách a županu, maminka stojí vedle stromku, řehtá se na celé kolo, v ruce má flašku, na nohou punčocháče, zástěru a šátek z tůzu přes hlavu… Své dostala i zvířata: kozy měly svůj malý stromek, kam jim babička navěsila tvrdý chleba a jablíčka! Až takové to bylo!
No, a pak se těšte na návrat zpátky ke tchyni, že jo? Táta se snažil, ale nešlo to. Když jsme konečně, konečně jeli do Prahy, tak na to šlápl takovým stylem, že se trojdveřák celý roztřásl, ale co už. Domů domů, do klidu! A tak to bylo každý rok. A gradovalo to. Babi s věkem nijak nemoudřela, táta vymýšlel další koniny, máma už byla vyklepaná jako sulc, já byla čerstvě vdaná, takže jsem měla fakt jiné starosti, než jim pořád soudcovat - a také jsem pořádala první Vánoce u nás v mladé domácnosti, takže mámě přibyly další vrásky - jak to udělat s babičkou?
To byla hrůza! Babi odmítla jít k nám, všichni jsme museli nejdříve k ní, kde se urazila. Až pak jsme mohli zase jet k nám - a pak zase zpátky, protože babička se odurazila, byla zvědavá na můj stromeček a měla pro nás dárek. Takže následovala další vytrucovaná cesta přes pole k nám, tentokrát s babičkou vzadu… Bylo to jak u blbých na dvorečku! Táta kroutil volantem a tvářil se jako Gorgona Medúza (babička také). To byly krásné chvíle!
Jednou mi maminka volala, že vymýšlí pro babičku dárek. Další ze série dárků, který se bude válet na půnebí nebo bude protestně předán zpět dárci (i to se stalo!). „Já už nevím, co jí mám koupit.“ div nebrečela do telefonu. Pak přijeli na Vánoce a tvářili se oba nějak šťastně, což nebývalo zvykem, když je čekal sváteční víkend s babičkou! „Pošleme bábu pryč!“ sdělil mi táta, když požíral mou sekanou a lačně se díval na vychlazené pivo, ale neriskl, že by za ty tři kiláčky od nás k babi potkal vánočně naladěnou policejní hlídku, dejchl si a přišel o papíry!
Ale úplně jsem viděla jeho myšlenky: „Ale zase, kdybych se vožral, jen lehce, tak bych dojel. Ale Pánbů by mi ty cajty mohl do cesty poslat, protože bez papírů bych nemohl jezdit sem! Jenže bych jezdil vlakem. Ach jo,“ četla jsem mu v hlavě. Mě spíš zajímal ten jeho výkřik: „Jak jako pryč? Vy jí chcete dát do síbrťáku?“ vykulila jsem oči, „Nebo…“ napadly nás samé blbosti, ve kterých hlavní roli hrál můj táta s lopatou, můj táta se strunou, můj táta se sekerou, můj táta ve vězení…
Rozumějte, možná je to neuctivé, ale když celé dlouhé roky i desetiletí zažíváte něco takového, tak je jasné, že jistá forma cynismu je více než zdravá! Jinak bychom se všichni zbláznili! Ono to tak nevypadá, ale já jsem měla babičku velice ráda, protože jsem se jí nebála. A ona to věděla, takže se ke mně chovala jako k sobě rovné lidské bytosti! Jenže moji dva stvořitelé se v tomto vztahu nevztahu plácali jako ryby na suchu!
„Mami? Nehodláš s ní jet zase na dovolenou? Nepamatuješ si vloni, jak jste byly spolu v Chorvatsku a dostala jsi atomovej záchvat v moři?“ připomněla jsem mámě jistou neblahou událost, ve které figuroval společný pobyt milující matky s neméně milující dcerou v těsném prostoru hotelového pokoje, neustálá tenze, odlehlost ostrova Krk, touha po domovu, tajné telefonáty, absolutní zákaz alkoholu, který babička nenáviděla ještě trochu víc než Julius Fučík…
Ty dvě spolu na dovolené, to nebyl dobrý nápad, nebyl. Máma pak prodělala jistou formu nervového zhroucení a dopadla jako paní učitelka Maxová z Obecné školy, když jí hráblo a šla po louce slunci vstříc. Mámě také hráblo, ale šla slunci vstříc v letních šatech a sandálkách DO MOŘE. Babička zůstala stát v písku a s otevřenou hubou se dívala na svou dceru, která šla a šla a šla, až jí byla z vody vidět jen hlava… „Marneči slavenyj!“ zburcovala pak nějaké mrštné chorvatské kluky, kteří pro mámu ne doplavali, ale došli - byl odliv, naštěstí. „Nu copa tuto? Copa íčko? Kampa si šla? Copa tě to popadlo?“ třásla s prosolenou mámou babička.
Potřebovala se prostě zchladit, no. Nemohla už poslouchat: „Mi bolí nohy, já tám nejdu, já si chci lehnout, mi se chce na záchod, prošpa si mi přemluvíla, abych sem jela! Íčko se mi tu nelíbí! To bl blbyj nápad vod tebe!“ Tak jasně, až na to, že společnou dovolenou matky a dcery zorganizovala právě babička a mámu do Chorvatska jednoduše pozvala. Tohle bylo u nás furt! Proto jsem se nikterak nedivila, kdyby mi táta oznámil, že ji prodali třeba do otroctví!
„Tam ještě ne,“ řekl táta v narážce na domov důchodců, „Ale napadlo nás něco jinýho. Furt heká, že je jí blbě, bolí nohy, furt má nějaký ty ženský problémy, tak teď je móda těch poukazů, víš?“ To byla pravda, tehdy zrovna probíhal rozmach různých voucherů na wellness pobyty, prodloužené víkendy, masáže a co já vím co všechno… „No, tak jsem to zařídil. Pojede do lázní, baba! Do Mariánek. Na deset dní. V létě. Drahý to bylo jako prase. Ale barák bude prázdnej! A budeme tam sami!“ blýskal táta očima. On měl babiččino stavení docela rád, pokud tam nebyla ona.
Miloval svého předčasně zemřelého tchána, všude viděl jeho pilné ruce, pracoval rád, ale po svém, neplatily na něj zákazy a příkazy a nařízení - a teď? Mohl by tam být tři týdny SÁM s maminkou! To by byla pro ně ta nejlepší dovolená! „Představ si to. Vstát na oběd. Dát si pivo. Pustit si Katapulty. Lehnout si na gauč!“ zmiňoval vše, co nesměl! Věděla jsem, že je to vynikající nápad. Babi dbala na prestiž - a o lázních mlela neustále. Byla jednou ve Františkových a rozplývala se, jak se tam o ni starali. Popisovala pak důležitě ostatním bábám procedury, ty jí záviděly…
„Hm, to se povedlo!“ poplácala jsem tátu uznale po ruce. Ten zářil! Máma ale nezářila. Ta se krčila u stolu, kouřila… „Prosím tě, to je skvělej dárek, co tu sedíš jako podpapírák,“ chytila jsem maminku kolem krku. „Uvidíš, ta bude jásat! A navíc se jí splní sen - všichni tam budeme na Štědrý den. Nebude moct říct ani slovo. Ani vám to hodit na hlavu, když je to kus papíru!“ „No,“ potáhla máma z cigára jako drak, „Já ti nevím. Třeba to zapálí. Mně je nějak blbě.“ „Nervy,“ usoudil táta. „Jedem, ať to máme za sebou. Tak večer!“ kývl na mě a manžela a odjeli do jámy lvové.
My jsme dorazili přesně ve čtyři, jak babička zavelela. Vše muselo být naprosto přesně, pinktlich, do puntíku tak, jak chtěla ona. Máma běhala kolem stolu, všude voněly řízky, dole byl velký stromeček a ještě jeden malý bokem vedle něj. Ten tradičně zdobila na památku dědy a své mámy, mojí prababičky. Tu jsem zažila! Bába stará, tak jsme jí říkali. Byla to Chodka ze staré školy, v mládí sloužila ve Vídni, byla otrkaná a ostřílená životem, chodila v kroji i ve všední den…
A tak trochu suplovala mojí mámě mámu. Ta za svou babičkou chodila, když potřebovala pohladit, potěšit, pofoukat bebí na těle i na duši - a nemusím zmiňovat, jak vypadalo soužití těchto tří žen tří generací v jednom baráku, když všemu chtěla vévodit moje babička! To bylo hrozný! Prababi navázala přátelství s mým tátou, protože na tom byli stejně. Asi tak.
Ale vše bylo zapomenuto, sváteční nálada vládla v celém stavení, slavnostně oděné babičce to velice slušelo - byla až do vysokého věku velice krásná žena s velkým poprsím a jiskrnýma zelenýma očima, co se za ní i tramvaj vohlídla, jak říkal Ducháček! Najedli jsme se, tátovi jsem zase četla myšlenky: „Já se tak těším, jak tu babu trumfnu! Obálku jsem vymazlil, namaloval tam i hvězdičky a stromečky, já blbec starej, ale co! Ta padne do mdlob! Na TAKOVEJ dar nebude moct říct ani fň!“
A pak jsem četla mámu: „To nedopadne. Ta něco zase vymyslí. Zase něco bude. Já mám ve štosu u kotle otevřený víno. Vedle Pavlova rumu. Jak se vytratit?“ upřela na mě oči. Tak jsem jí zrakem odpověděla: „Za chvíli vstaneme, tak se vytratíme na cigáro. Neboj mami. Venku sněží, tak to nebude nápadný, že půjdeme do kotelny!“ A babičce letělo hlavou: „Copa na mě asi šíjou! VON se tváří ňák spokojeně! Nu tuto! Na tuto sem íčko zvědavá! Copa asi vymyslíli? Japa jim to zkazit? Hééh! Nu, ňáký to bure. Já mu vokážu!“
Prskavky zapáleny, pietně zhasnuto, Ježíšek se dostavil, babi rozsvítila a začali jsme se povinně radovat. Já nepovinně, protože jsem dostala přesně to, co mi chybělo v nové kuchyni, máma poděkovala za klasický kosmetický mix, táta za obligátní kapesníky - a babička furt nic. „Že by mi necháli bez dárku? Ha tuto vymyslíl!“ střílela pohledy kolem sebe. Táta byl tak natěšený: „Tam, maminko, tam!“ ukazoval beze vší ironie na malou obálku pod stromečkem a doslova nadskakoval nadšením na místě. Čistá radost ne z dárku, ale z darování dárku, tak to má vypadat!
No jo. Babička se zmocnila dárkového poukazu do Mariánek na desetidenní léčebnou kůru v luxusním hotelovém resortu, přelétla jej očima, táta div netleskal… Jeho tchyně si pročetla text na zlatém papíru, přelétla očima zetě, přelétla papír, zetě… A fůůůůů, sfoukla všechny jeho naděje třemi prostými větami: „Nu, pěkný. A dypa jedeme? Copa si, Jano, vemeš sebou za šaty, abych si mohla teký něco nechát zrychtovát, haby nám to slušílo?“
Bum. Jak jako, Jano? stál táta zasažený imaginární palicí. Jak jako, co si vemu? schoulila se máma do sebe. Jak jako, to sem vás zrychtovála! usmívala se vítězoslavně babička. Všem nám to okamžitě došlo. Táta vybouchl: „Ale to je pro jednu osobu! Jednu! Pro vás!“ ťukal do stolu jako datel. „Nu, tak Jana jede teký, ne? Přece sis nemyslíl, že bych někám jela sama?“ „Babi, to přece, dyť poukaz je pro tebe, odpočineš si…“ snažila jsem se. „Nu, a vona nepotřebuje vodpočívát? Jen jí to přikup. Bez ní nejedu! To tak, nechát vás tu samotný!“ usmívala se sladce babička a měřila si zetě, který dostával také určitou formu atomového záchvatu.
Ale nešel slunci vstříc. Když mu to celé došlo, když pochopil, že padly všechny jeho naděje na desetidenní VOLNO s milovanou ženou BEZ BABIČKY, popadl ho amok. Přiskočil ke stolečku, kde byl malý stromeček, smetl ho na zem, rozdupal ho, až se ozdoby rozprskly; skákal po nich, čímž je zašlapal do koberce (později ho musel SÁM celý vyměnit) a zavyl: „A rušim! Vánoce rušim!“ A zrušil. Následující troje Vánoce prostě nepřijel. Máma se to snažila zahladit: „Má službu!“ Ale babička jí to neuvěřila.
V létě do Mariánek nejel nikdo, dovolená se nekonala, babi provokovala dál a dál, až nastaly čtvrté Vánoce od velkého třesku. Byla v nemocnici. „Já tam ani náhodou nejedu!“ hádal se doma táta s mámou. „Zbláznila ses? Já jsem Vánoce zrušil.“ trval si na svém a zuřivě kouřil. „Je v nemocnici, má ten tlak…“ „Tlak! Já mám taky tlak! Já ti garantuju, že jestli tam vkročím, tak si mě tam rovnou nechaj, páč takovej tlak, jako budu mít já, v životě nikomu nenaměřili! To jim bouchnou tlakoměry!“
No jo, jenže… Vánoce v nemocnici jsou na houby, co si budeme povídat. A táta nebyl zlý. Ono se mu to rozleželo. Když primář gynekologie kvůli létajícímu tlaku odmítl babičku (která se z toho všeho uzdravila a žila ještě dlouhé roky) pustit na Vánoce domů, přinesli jsme Vánoce za ní. Dokonce i děda s druhou babičkou za ní přišli! „Manko, tuto tě nezávidím. Teď ti ale něco povím. Buj pokorná, važ si všech, co za tebou přídou!“ vedl ke tchyni svého syna řeč dědeček.
Ti dva se taky nesnášeli na všech frontách - a babi ležela po jeho proslovu jako pověstný oukropeček. Já tam rychtovala malý umělý stromeček, vytáhla jsem své řízky, svůj salát (babi byla nesmírně žravá a mlsná jako koza!), manžel si šel pro kafe a pokoj ztichl. „Ty, Petruško. Copa myslíš, přijedou?“ mlaskala mezi sousty řízku neobvykle mírně babička. „Jako táta? Nevím.“ přiznala jsem se. Netušila jsem, co táta vymyslí. Ťuk ťuk, zaklepalo na dveře vánoční překvapení. Máma přinesla proviant.
A babička koukala tak zklamaně, že s ní táta není, až jsem vyprskla smíchy! Já ho totiž viděla na chodbě. Stál tam, tvářil se tak strašně naštvaně, že to víc nešlo, ale byl tam. „Ahoj. Pojď tam, prosím tě!“ objala jsem ho. „Nejdu!“ sekl. „Ale už jsi tady!“ „Nejsem!“ „Pavle?“ ozval se z pokoje babiččin hlas. Táta úplně zatuhl. To se stalo snad poprvé! Vždy byl pro ní VON nebo TAMTEN! „Sedni si tu,“ rozhodla se babička ignorovat fakt, že jejímu zeti se kouří vzteky z nosu i uší a očima metá takové blesky, že by se za ně nemusela stydět ani sám Tesla!
„Poslouchyj. Chci se voptát. Na kolipa tě tenkrát přišly ty Marijánky?“ zeptala se babi tiše. Táta měl pocit, že špatně slyší. Ona mu to připomíná! To si dovolila dost! Nadechl se a chtěl spustit, ala tchyně ho zarazila. „Počkyj. Já tě to chci zaplatít. Já se vomlouvám. Já mluvíla s primářem. Von mi tám totiž poslál. Já v létě pojedu. Ha dybych tám jela tenkrát, tak bych tu možná neležíla jako lazar!“ vyřkla babi vztekle to, co ji muselo žrát přímo strašidelně! Táta vyprskl smíchy! To se nedalo!
A nakonec si všichni užili. Babi byla v lázních měsíc, naši si vyšašili měsíc volna, takže barák byl jejich. Dokonce tam za ní několikrát jeli. „Ta baba je ale jak z cukru, to se musí nechat. Jak se nese. Se za ní votáčeli ti vometáci, když jste šly na nákup. Nebo za tebou? Já nevím, fakt!“ vrtěl hlavou táta. Ten totiž trpěl takovou zvláštní rozpolceností - babička a máma si byly nesmírně podobné. Stejné tváře, postavy, prsa, vlasy…
V jeden čas vypadaly ne jako matka s dcerou, ale jako dvojčata! A táta se v tom mlel. Svou ženu upřímně miloval, svou tchyni upřímně nenáviděl. A co s tím, když obě vypadají jako dvojčata! Máma vztáhla lichotku i na sebe a zarděla se! Teď jsou už všichni tři tam nahoře, tak možná se prochází spolu. Jestli po Mariánkách, to nevím. Ale třeba se rdí i táta, když tam má takové dvě fešandy!
A já se teď taky rdím - zase je to dlouhý jako Lovosice. A navíc přišla dcera, že má bolest hlavy a rýmu. Takže nás nejspíš čeká další kolo chřipky, čímž se s vámi loučím, neboť nějaký čas budu pravděpodobně pobývat ne v Mariánkách, ale v Dobřanech na uzavřeném oddělení. Pěkně v kazajce. A vám všem přeji šťastné a veselé Vánoce. Kéž by nám Nový rok přinesl klidnější dobu a zlepšil mezilidské vztahy. Tolik bych si to přála!
Krásné sváteční dny vám všem a děkuji za přízeň, která je pro mě naprosto neuvěřitelná a dodnes nejsem schopna pochopit, čím jsem si to všechno zasloužila!
