Článek
Rodiče zemřeli mladí, náhle, tragicky. Zůstala jsem sama, jedináček, těhotná, kůl v plotě, v šoku. Postupem doby se samozřejmě trošku ty hrany otesají. Obzvláště když máte malé dítě, kterému se musíte věnovat, vymodlenou vnučku, které se nedočkali. Můžu pouze dát kytku na hrob nebo v případech totálního naštvání na celý tenhle svět křičet na jejich fotku, řvát, jak mi to mohli udělat.
Kolikrát jsem fotku otočila se slovy: „Tak, a teď neuvidíte na televizi!“, případně: „Nechci vás ani vidět!“. Někdy na ně nahlas křičím, nebo jim píšu SMS. A když se něco povede, pokorně fotku otočím a spolu s dcerou jim třeba máváme a ona je kreslí.
Smutná jsem pořád a v období adventu to na mou osobu doslova a do písmene padá. Však to znáte, kdo přišel o blízkého, je tento čas vyhrazen přímo k tomu se vzteky vyřvat a rozbíjet různé předměty. A občas se něco přihodí. To NĚCO není nic nadpřirozeného nebo poletující duch, vůbec ne, nebojte. Jen - když jsem fakt totálně v koncích, v průšvihu, objeví se NĚCO. Co bych za normálních okolností pokládala za náhodu, ale v tuhle chvíli vím, že to náhoda není.
Máminy modré desky, o kterých jsem psala, které jakoby náhodou vypadly, když jsem něco potřebovala. Nebo úplnou náhodou objevený tátův kytarový zpěvník, který mi doslova spadl na hlavu, když jsem hledala písničku, na jejíž slova jsem si nemohla vzpomenout (takový ten brouk v hlavě, víte melodii, ale nevíte slova a týden vám to v té hlavě hraje a šrotuje a můžete se zbláznit a pak si vzpomenete za půl roku, když už to vlastně vědět nechcete - známe všichni).
Včera večer jsem tady byla na pokraji nervového zhroucení. Postupem týdne se totiž rozbily snad všechny domácí spotřebiče. Ale když vyteče myčka, pračka pere tím způsobem, že buben vyplivne mokrý šedivý smradlavý chuchvalec místo navoněného prádla, když zánovní chladnička místo chlazení začne topit, to všechno jsou prkotiny proti tomu, když se vám rozbije manžel. A pak dítě.
Nejprve začal manžel kašlat, přidala se rýma, horečka, chlap jako hora ulehl. Dobrá, stane se. A jak se těšil na dovolenou. Inu, čajíčky, paralen, přikrýt ho a pofoukat. Jenže pak se rozbila i dcera, a to bylo daleko horší. Po dvou prořvaných nocích a horečce jsme konečně byli doma - ucho. Jeli jsme tedy na ORL, kde pan doktor shledal zánět středního ucha, bezmála pětiletý uzlík neštěstí a slz byl položen, jeho krásné ouško bylo zmermomocněno dlouhou jehlou a pích, jupí, teď už bude dobře.
Nebylo. Žádná úleva se nedostavila, navíc, když pan doktor jaksi opomenul napsat antibiotika, byť z ouška vytékal hnis nepopsatelné barvy. Po další probdělé noci a horečkách následovala cesta na pohotovost - a to daleko, předaleko, štreka nás zavedla až na úpatí Šumavy, jelikož u nás je sice nemocnice, leč není opatřena ORL oddělením. Na pohotovosti přepíchnutí, nasazena antibiotika.
Rozbitý manžel opět ulehl a rozbitá dcera, nadopovaná Nurofenem a zábaly, plakala a plakala. A já plakala s ní. A už zase jsem hledala hromosvod pro tyto blbé Vánoce, které prostě NIKDY nemůžeme mít normální. A bylo mi jich strašně líto, a ještě ke všemu jsem se začala rozbíjet já. Rýma, kašel.
Než zaberou antibiotika, trvá to. Malá nešťastnice se jako opička chtěla neustále nosit, hlavička jí klimbala, procedury spojené s ouškem jako kapání, výtěr hnisu a podobné libůstky, snášela (no, spíše nesnášela) se srdceryvným řevem. A já už začala hysterčit a jako vždy - „Jak jste mi to mohli udělat! Proč jste tak blbě umřeli! A oba dva! Jděte někam, nechci vás ani vidět!“
A fotka opět otočena a ještě hlavou dolů. Tak! A máte to. Horečka lezla i na mě, klepala jsem se v zimnici a čekala na zázrak, ať už jí to konečně zabere, ať je líp! Neměla zájem o nic, manžel vedle chrchlal tak, že jsem měla obavu, že jeho plíce se brzy ocitnou mezi námi, uprostřed obýváku stál napůl ozdobený stromek jako smutné memento toho, že Vánoce jsou víte kde.
Ve chvíli největší krize jsem dceři strčila do ruky svůj starý telefon. Jsou tam pěkné hry, skáčou tam žabičky, třeba by jí to mohlo zaměstnat. Sice s podkovičkou stažených rtů k pláči a rozpáleným čelíčkem chvíli nejevila o předmět zájem, ale jelikož miluje naše mobily a pořád nám je bere (podotýkám, že ona s mobilem neumí, pustí si maximálně video na Youtube, telefonek ji baví proto, jelikož ji pak naháníme po bytě a ona má hroznou radost, jak se rozčilujeme, že…), nakonec si ho vzala.
Po mém ujištění, že s tímhle „může“, začala prstíkem rejdit a tahat a různě zapínat a vypínat. Simka v něm nebyla, byl to jeden z mých prvních dotykových telefonů, ne moc starý, žádná šunka, ale také ne žádné dělo. Nic se nestane. Dcera v klidu skákala se žabičkami, manžel spal. Já si uvařila čaj. Bylo tu konečně ticho bez pláče i kašle. Složila jsem se ke kuchyňskému stolu a začala přemýšlet, jestli mám ten strom nechat, jak je (Ať! Klidně!), nebo ho dozdobit. Případně ho vyhodit.
Nebo vyhodit všechno. A celé Vánoce zrušit. Nebo utéct. Nebo nevím. Znáte takové ty chvíle, kdy jste vyčerpaní tak, že už to prostě dál nejde a hlavou se vám honí jen černota a prázdnota. Tak to jsem měla přesně já.
A najednou naprosto zřetelně slyším mámin smích. Smích mojí maminky, který jsem neslyšela dlouhých šest let, protože na domácí videa se z jistých důvodů prostě nedívám. Typický hrdelní smích milované mámy, která umřela a už se smát nemůže. Nebo může? Co to je? Přisoudila jsem to halucinacím z počínající horečky a dala hlavu do dlaní. Výborně.
Ještě mi začalo strašit ve věži, to je to poslední, co nám všem chybělo ke štěstí, opravdu. Po chvíli ticha, které rušilo jen kvákání žab, z té hry, kterou dcerka hrála, se to ozvalo znovu. Máma, nahlas a smála se, šťastně a úplně se mi před očima vybavilo, jak jí svítily oči, když se takhle smávala. Tak to už jsem vyskočila a zůstala stát v prostoru. Co to má jako být?
A začala se smát i dcera a zase něco prstíkem lovila na displeji mého starého telefonu. A v tom se ozval táta. Jeho hlas. A smích. V tu chvíli jsem skutečně zůstala stát s jednou nohou vykročenou, druhou snad zapuštěnou v zemi, jako špatně vyřezaný svatý jsem třeštila všechny smysly. Odkud to jde? Proč se mi smějí? Mám jet na pohotovost, nebo si zavolat sanitku?
Rozumějte, já nevěděla, co se děje. A slyšet je po letech mluvit a smát se, to bylo něco příšerného. A zároveň zmateně uklidňujícího. Postoupila jsem k dceři ke gauči a ozvalo se to znovu. A tentokrát zřetelně.
Táta: „Máš to zapnutý? Prosím tě, co děláš? To jsou vynálezy…“
Máma: „To za našich mladejch let nebejvalo, co, táto,“ (smích, smích, její KRÁSNÝ SMÍCH!)
Uvědomujete si jistě moje zděšení, které cloumalo s celou mou bytostí. Umíte si to představit? Já se klepala jako blázen. A vůbec jsem ještě nevěděla, co to je. Až při pohledu na dceru, která třímala ten můj starý telefon, mi to najednou celé docvaklo. CVAK. Hlasitě a zřetelně.
Ten den si vybavuji naprosto přesně, ale vynořil se mi ve vzpomínkách až v tenhle moment. Měla jsem ten nový telefon, jeli jsme za nimi do Prahy na Vánoce, jen já a manžel, dcera byla tuším v tu dobu pouze zmrzlým embryem na reprodukční klinice. Nebo možná ještě vůbec nebyla, nevím, kdy se ta návštěva uskutečnila. Ale vím, že to bylo na Vánoce.
A že jsem se tam chlubila s novým telefonem, na který táta, jehož schopnost ovládat jakýkoliv přístroj se omezila na dálkové ovládání od televize a mobil vlastnil pouze ten „důchodcovský“ s velkými tlačítky a uměl pouze volat a hovory přijímat, hleděl s velkou nedůvěrou.
A máma udělala ten svůj slavný bramborový salát a seděli jsme tam s nimi…Ten den se mi vynořoval v paměti tak jasně, že jsem je doslova viděla před sebou. Ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. My jsme se totiž nahrávali. A v tom telefonu to muselo zůstat. A dcerka to prostě nějak našla. Nevím jak. Nevím. Ale našla. A pustila.
Sedla jsem si vedle ní a po malé rvačce, při které mi odmítla ten super vynález vydat, jsem to konečně našla taky a pustila to. Natvrdo jsem to pustila, i když jsem věděla, že to bude bolet. A že budu řvát. A brečet a tlouct hlavou do zdi. A vůbec jsem prostě nechápala, CO SE TO DĚJE. Co to má znamenat.
Máma: „To je jako diktafon, ne, nahrává to.“
Já: „Tak něco řekni a pak to pustíme, aby ses slyšela, jak zníš (smích).“
Máma: „To vím moc dobře, jak zním. Jako blbec. Každej si myslí, že mluví a zpívá jako Vondráčková nebo Kája a pak se pustí a je to strašný…Tehdy jsi nás nahrával na kotoučák, pamatuješ, Pavle…“
Táta: „Nejen tebe, hlavně Korec mečel jako koza.. (smích - tatínkův smích!).“
Já: „Tak, tři dva jedna, mluvte..“
(Šum)
Máma: „Ježiši, to přece nejsem já (smích).“
Táta: „Ale jsi, já aspoň zním jako já, že jo, Peťo?“
Já: „Ne, oba zníte jak duo ožralých čmeláků.“
Táta: „Po kom je ta holka tak drzá, nevíš, to je hrozný…(smích)“
Máma: „Po tobě. Hele, tak to nahrává dobře. Zahraj něco.“
(Šum, cvakání. Tátův kašel. Zapálení cigarety, cvaknutí zátky od otevíraného piva, typické klokotání piva do JEHO půllitru, na který jsem zrovna s vytřeštěnýma očima koukla, mám ho vystavený ve stěně na památku…)
Začala jsem se usmívat. Kap. Kap. První slzy začaly přejíždět přes obličej a ani jsem je neotírala. Dcera na mě koukala zprvu trošku vyděšeně, proč maminka brečí, ale jelikož jsem byla klidná, tak se uklidnila taky. A třesoucí se rukou jsem to dala přehrávat dál.
Táta: „Tak co mám zahrát, když už ze sebe dělám blbce, tak ať aspoň s plnou parádou. A ty to potom smažeš!“
Já: „No jasně, smažu.“ (nesmazala, ale zapomněla)
Máma: „Jsou Vánoce, tak nějakou koledu.“
Táta: „Koledy ne. Něco pro Peťu. Blues?“
Máma: „Počkeeeej! (smích, perlivý, zurčivý maminčin smích, ach bože, teď už brečím naplno…) Blues je naše písnička - a tu mi zpíváš, když jsem nemocná…!“
Táta: (zkusmé brnknutí pár akordů, při tomhle zvuku jsem zůstala doslova jako tvrdé Y - tak typický zvuk, který jsem v dětství slyšela nesčetněkrát, mnou projel doslova jako nůž. Jakoby tatínek se svou dvanáctistrunkou „Mařenkou“ seděl přímo vedle mě… Začalo mi docházet, že se děje něco neskutečného)
Já: „Jo, zahraj to blues. To milujeme všichni. A třeba budu někdy nemocná já a budu si to moct pustit…“
Máma: „Ty nebudeš nemocná. Nech toho. Nebo až budeš mít dítě (významná odmlka, povzdychnutí, to bylo velice bolavé místo, že to dlouho nešlo…), tak bude mít nahranýho dědu, jak hraje Kaťáky…“ (cože, cože, COŽE???)
Táta: „Blues opuštěný postele…blues znamenající smutek. Vzpomínky jako zběsilé…vracejí každý dotek…“
Dost! DOST! Zastavte to někdo! Zavřela jsem oči a jak mi bylo, to se nedá popsat. Ten text, Blues od Katapultu, byl TAK příhodný. TAK STRAŠNĚ MOC!!! A zpívaný mým tátou, máma se přidala, dcerka si začala pobrukovat a já se zavřenýma očima přijímala tu hřejivou náruč, nechala se tím obalit jako do chumáčku vaty a ukolébat se u mámy a u táty v náručí. A tiskla jsem svou malou holčičku a kolébala ji taky. Vše se mi rozmlžilo, smála jsem se, brečela, smála, brečela a smála. A zpívala.
A když jsem ji k sobě přitiskla, zjistila jsem, že má studené čelíčko a jasné oči. Horečka ustoupila. Za zpěvu mrtvých prarodičů, které nikdy neviděla a neuvidí, za pláče její mámy, která je viděla, ale už nikdy neuvidí, se začala vzpamatovávat.
A já vím jedno. Sedím tu, píšu to, brečím tak, až mi kapají slzy, ale zároveň se usmívám. Protože vím, že to bylo do nich. Co jiného to mohlo být? V tento den, v takové náladě, přišli. A dali se připomenout. Že nejsem sama. Že se vždy, když je mi nejhůř, jsou tady. I když nejsou vidět.
Ačkoliv tohle byl zatím nejvyšší level - byli slyšet. Uložila jsem tu vzácnou vzpomínku do všech telefonů, které máme, aby to nikdy nikdo nesmazal. Ale už si to nikdy nepustím. Možná příští Vánoce si poslech dám jako nejmilejší dárek. A pak zase rok ne. Protože víc bych asi nezvládla. A když jsem si notoricky známé Blues od Katapultu poslechla celé, našla jsem to tam. Všechno. Ač je znám nazpaměť, je tam všechno.
Takže díky, Dědku a Oldo. A Vám všem říkám - zázraky se dějí. Stačí jen počkat a přijdou.
Přeji všem čtenářům krásné Vánoce. Sice v kontextu s tím, co se stalo, nic moc, ale o to víc byste měli myslet na svoje blízké. Živé i mrtvé. Tak se opatrujte a ještě jednou - hezké svátky.
