Článek
Nedaleko železniční tratě číslo 037 mezi Oldřichovem v Hájích a Raspenavou stojí malý pomník. Vypráví truchlivý případ smutného konce šestnáctiletého Antonína Neumanna. Tento solitérní kříž patří mezi tzv. Jizerskohorské pomníčky, o které se stará spolek Patron, vychází o nich knihy a jsou velice hojně vyhledávaným turistickým lákadlem. Ne všechny naštěstí upomínají na tragické události.
Třeba pamětní deska s názvem Bílá smrt - ač si pojmenování si přímo říká o nějakou tu děsivou pohromu - upozorňuje na velice vtipnou historku o třech opilých pánech a jejich katastrofické jízdě na sáňkách, o které také bude řeč!
Pomník Zabitého mládence ještě před obnovou v roce 2021. Prázdné místo vyplňovala plechová cedulka s obrázkem vraždy. Pořád ho někdo kradl
Ale místo, které získalo výstižné jméno U Zabitého mládence (též U Zabitýho mládence, U Zabitýho, Zabitý mládenec), se stalo roku 1825 dějištěm dosud nevyřešené a brutální loupežné vraždy. Obětí hrůzného mordu byl teprve šestnáctiletý kluk. „Zabitý mládenec byl obyčejným zámečnickým učněm, a přesto se po dlouhá léta nad místem jeho smrti modlily tisícihlavé zástupy za klid jeho duše. Málokomu se přihodí, aby měl po smrti tolik zbožných přímluvců,“ zmiňuje web Jizersko.cz.
Neštěstí se totiž přihodilo přímo na frekventované Staré poutní cestě z Oldřichovského sedla do Hejnic. „Ta vedla pod Hemmrichem do lesů a vycházela z nich až v raspenavských lukách na severním úpatí Jizerských hor. Po ní přešly během staletí desetitisíce poutníků z Čech i ze Saska, kteří putovali k zázračné hejnické Panně Marii,“ poukazuje Jizersko.cz.
Bazilika Navštívení Panny Marie - soška Marie s Ježíškem, za kterou chodily (a chodí) davy poutníků
Kolem pomníku nebohého Antonína bývalo velice rušno. Zbožní lidé v procesích chodili na náboženské poutě k Panně Marii „vyprosit“ si dítě, ženicha, zdraví, lásku, úrodu… A během cesty každý z nich u „Zabitýho mládence“ poklekl a pomodlil se. Co mu to bylo platné, můžeme namítnout. A je to asi pravda, nicméně právě kvůli poutníkům a náboženskému zápalu prostých lidí získal jeho pomník poměrně svéráznou podobu. Ale vraťme se na začátek celého příběhu, do roku 1809, kdy se 16. listopadu v hejnické kovárně narodil chlapec Antonín Neumann.
Rodina žila s matčiným otcem, který se jmenoval Gottfried Mäussel a v Hejnicích měl zavedené řemeslo. Předpokládalo se, že Antonín po dědovi kovařinu převezme, hoch k němu nastoupil do učení roku 1824 a Gottfried si šikovného vnuka - tovaryše - nemohl vynachválit. Jenže dědeček zemřel. Jak zvláštní jsou spletité lidské osudy! Kdyby Gottfried neumřel, Antonín by nemusel přejít k jinému mistrovi, nešel by tedy lesem vstříc neznámému vrahovi… Přesně tohle si mohou lidé ve fantazii říkat.
Kříž pytláka Hennricha
Toník Neumann totiž po smrti dědy musel do jiné kovárny, aby se doučil a získal tovaryšský list. Nejbližší podobná dílna byla v Liberci, v místě zvaném Šibeniční vrch. Tamní mistr kluka přijal a mimo řemesla kovářského ho také učil zámečnictví. „To se mu neztratí,“ děl bodře k rodičům. Antonín tedy zakotvil v Liberci, kde u mistra bydlel a maminku a tatínka navštěvoval o víkendech. Pravidelně jako hodinky každou sobotu chodil pěšky z Liberce do Hejnic, v neděli zpět. Nastal 18. červenec roku 1825. Šestnáctiletý Toník Neumann se vydal k rodičům. V kapse měl výplatu od mistra, nesl si balíček - hodná paní mistrová mu dala na cestu buchtu, kterou chtěl dát mamince na přilepšenou.
Rychlou chůzí minul Mníšek a Oldřichov v Hájích, aby pak v Oldřichovském sedle odbočil na zmiňovanou Starou poutní cestu. Bylo horko a dusno, Antonín se napil z potůčku, pod cestou se cosi začervenalo, podíval se tam a zajásal: vida, maliny! Mladík chtěl sestoupit ke keřům a natrhat si, když se mu zatmělo před očima příšernou bolestí. Cosi mu stékalo po čele, mátožně si sáhl na hlavu a vytřeštěně se díval na svou vlastní krev, která mu ulpěla na hřbetu ruky. Chtěl se otočit, ale uvědomil si, že má něco kolem krku… Smyčka se pevně utahovala a Toník Neumann klesl do malinových keřů…
Antonín byl pochován na hřbitově v Hejnicích (celkový pohled)
Druhý den ráno šly děti z Raspenavy do lesíka na jahody a maliny. Objevily tělo Antonína Neumanna v jámě pod maliním. Smyčku měl pevně utaženou kolem krku, hlavu roztříštěnou kamenem. Děti s křikem zavolaly dospělé a rozběhlo se pátrání po vrahovi nevinného hocha za hojné účasti všech lidí z okolí. Marně. Vrah kovářského učně Neumanna nebyl nikdy dopaden. Mrtvý byl prokazatelně oloupen, v kapse mu chyběla výplata i uzlík s buchtou, ale nic. Nikomu nikdy vraždu mladého chlapce nedokázali. Hned druhý den po svém nalezení byl Toník pochován na starém hejnickém hřbitově, ale lidé nezapomněli.
Za několik dní se na místě jeho tragické a kruté smrti objevil improvizovaný pomník, ke kterému nosili lidé květiny a modlili se. Časem byl vztyčen žulový monolit, na který zbožní poutníci umístili velice zvláštní obrázek. Až naivní malůvka zobrazovala mladého muže, kterého kyjem ubíjí tulák, nad celou scenérií se vznáší světec (nebo sedí na obláčku vedle anděla apod.).
Kámen s názvem Hermannova smrt vzpomíná na nehodu na lovu
Barevný obrázek se líbil natolik, že byl několikrát z pomníku odcizen. Namalovali ho znovu, vydržel pár týdnů a byl zase fuč. Pomník nenechali zchátrat příznivci Jizerskohorských památníků, kteří dokonce založili na Doniu veřejnou sbírku na obnovu onoho obrázku.
Tato jedna z nejstarších památek Jizerských hor, zvaná „U ZABITÉHO MLÁDENCE“ byla postavena v upomínku na zámečnického učně Antonína Neumanna, který tady byl 18. VII. 1825 zabit a oloupen neznámým vrahem
Peníze se podařilo vybrat, ilustraci se podařilo obnovit a pomník Antonína Neumanna byl slavnostně vysvěcen. Na stránce se pak objevily fotografie památníku - černobílá stará fotka původní lidové malůvky i novější zpracování. Jen si někdo všiml, že „nehraje“ datum. Antonín měl být zavražděn 18. července, na desce ale bylo několikrát uvedeno 10. července. „Je možné, že věkem kámen omšel a zvětral, nápis také utrpěl spoustu zásahů od vandalů, lidé také křížek hladí. Mohla se v osmičce smazat čárka - pak vypadala jako nula.“ říká jeden z restaurátorů pomníčku Antonína Neumanna, jehož neblahý osud zavál čas.
Monumentální pomník četníka Melzera, se kterým se utrhl vozík úzkokolejné dráhy
Není na škodu si připomenout, že zištný vrah s největší pravděpodobností Antonína znal. Věděl kudy chodí, musel vědět, že u sebe bude mít týdenní výplatu, kterou odevzdával rodičům, nebyla to náhodná oběť. Soused, kamarád? Vše je možné. O to je to horší. Starý německý nápis (dnes již neexistující) prosil poutníky, aby se modlili za duši zavražděného chlapce, a původní obrázek upomínal na jedno z přikázání: Nezabiješ!
Pomníčků v Jizerských horách najdeme skutečně mnoho. Hory si vyžádaly spoustu obětí - kvůli špatnému počasí, neschůdnému terénu nebo prostému splašení koní proběhly nehody s fatálním koncem. Mezlerův pomník připomíná tragickou smrt četníka Roberta Melzera, se kterým se utrhl v roce 1905 vagon úzkokolejky. Dalším z Jizerskohorských pomníčků je dřevěný kříž z roku 1969, kdy se zabil v autě pan Vítězslav Jiránek z Doubí u Liberce a uhořela jeho spolujezdkyně.
Památníček „slavného“ výletu tří opilých pánů…
Nad Hejnicemi v létě často řádí bouře, pomníků zabitých bleskem je v Jizerkách tolik, až je to nevšední. Například malý solitér vzpomíná na Františka Hoffmanna, kterého „boží posel“ zasáhl v roce 1881. Rok 1966 přinesl obdobnou tragédii - Jiří Kolář z Prahy se s přítelkyní ukryl před bouří pod skalním převisem pod vrcholem Paličníku. „Blesk, který udeřil do smrku vzdáleného asi deset metrů, sjel až pod skálu. Dívce se kromě šoku nestalo nic, ale muž doplatil na to, že byl ozbrojen: od místa, kde mu na těle spočívala pistole, se táhnul až k srdci temně červený pruh. Na místě jeho smrti visí kovová tabulka.“ popisuje Jizersko.cz.
O tři roky později si bouře vyžádala život dvanáctiletého Richarda. Ten má březový křížek na bleskem zasaženém smrku u Nové Vsi u Jablonce nad Nisou. Velice zvláštním pomníkem je tzv. Hermannova smrt. Kamenný sokl východně od Lázní Libverda vzpomíná na řezníka Heinricha Hermanna, který zde byl (snad nešťastnou náhodou) ve věku 46 let smrtelně postřelen při lovu.
Lesy jsou krásné, někdy v nich ale člověk může narazit na špatného člověka. Toník měl smůlu - byl oloupen a ubit
A nesmíme vynechat asi nejznámějšího zdejšího pytláka: Hennrichův kříž je vztyčený na hrobě pytláka Hennricha pod Pytláckými kameny v Jizerských horách, v katastrálním území Jizerka obce Kořenov. Hennrich byl místní legendou, dokonce se o něm říkalo, že je nepolapitelný - všechny zátahy lesníků přežil, pytlačil dál, zásoboval celé okolí zvěřinou, až byl zastřelen (postřelen) na pasece, kde neozbrojený nabíral vodu z potoka. Myslivci našli jeho tělo až po několika dnech a na místě je zahrabali. Pamětní kříž byl ničen, ztrouchnivěl nebo shnil, vždy byl ale obnoven. Na „nejlepšího pytláka všech dob“ se prostě nezapomíná!
V zimní noci za jekotu bouře, zuřící kdys tu, na této hoře, zmizeli tři poutníci pod sněhem a nevěděli vůbec, kudy ven. Až po hodinách, propadlí zlým úzkostem, nalezli zas cestu k lidským bytostem. Pamatuj proto, poutníče, že v klínu těchto hor, přečasto bývá zima lítý tvor!
Již zmiňovaná Bílá smrt je snad jediným křížkem v celé naší republice, který připomíná historku jako z kabaretu - a při které opravdu nikdo neumřel. Pomníček se nachází asi 100 m od sedla Holubníku. Malovaný obrázek visí na dřevěném sloupku a připomíná na „opilou výpravu“ tří pánů: hostinského Arzböcka, obchodníka s šatstvem Mrase a kapelníka plukovní hudby Pochmanna. Tito muži se 19. února 1909 vydali pěšky z Liberce do Kristiánova, kde zapadli do hospody a pili a pili jako urvaní z řetězu. A dostali „skvělý“ nápad: „Pojedeme domů na sáňkách!“ Jak řekli, tak udělali, ač celá tato akce byla od začátku odsouzena k nezdaru.
Zachráněné opilce nakonec dotáhl domů chudák kůň…
Opilci ze sáněk vypadávali sem tam, navíc hostinský byl „veletlustý“, jak zní líbezný dobový opis morbidně obézního pana hoteliéra. Na cestě je ještě ke všemu zastihla prudká sněhová bouře a tlustý pan Arzböck zůstal doslova a do písmene „viset“ ve sněhu. Nemohl se ani hnout. Jeho kolegové sáňkaři proto dostali úžasný nápad: sestavili vedle sebe troje sáňky a obézního kolegu do nich napříč položili a zastlali svými kabáty. Pantátovi koukala jen hlava a sledoval, jak se zbylá dvojice potácí sněhem, vánicí a tmou pryč. Měli víc štěstí než rozumu, jak se tak říká, jinak byl měli kříž jako Hanč a Vrbata všichni tři!
Před půlnocí se napůl zmrzlým a vystřízlivělým poutníkům podařilo dolézt po čtyřech do Ferdinandova, kde sehnali pomoc. Tlustý hostinský už si myslel, že je to jeho poslední hodinka. Seděl v saních a čekal a čekal a čekal. „Hluboké stopy, které ještě nestihl sníh zasypat, je dovedly zpátky k panu hostinskému, který je prý očekával dosud čile a s myslí nezkormoucenou. Společnými silami tlusťocha dotáhli na Štolpišskou silnici, kde už na ně čekal kůň, který je dovezl dolů do Ferdinandova,“ stojí v článku o sáňkařském dobrodružství, které naštěstí neskončilo fatálně. Nějaká ta rýma, to bylo všechno. I ten kůň to prý přežil!
Jak vidno, hory jsou sice nádherné, ale zrádné. Přírodní živly a s nimi spojené tragédie ale člověk nemůže nijak ovlivnit. Antonín Neumann byl zabit jiným živlem, který bývá někdy tím nejhorším predátorem na světě: člověkem.
Raspenava
