Článek
Jsou chvíle, kdy se vám všechno vrací. Vzpomínky na všemožné situace, v myšlenkách se touláte hluboko do minulosti, kdy pro vás byl svět ještě v pořádku. Ještě tu byli všichni - trvalé a neměnné konstanty (které se ale hodně rychle staly dočasnými a proměnlivými) v podobě babiček a dědů, prababiček a pradědů (kdo měl štěstí, tak i ti praprarodiče se nějakou chvíli stali součástí jeho života!), tátů a maminek, strejdů a tetiček, kamarádů. Jó, to byly časy, když ještě všichni žili, scházeli jsme se, bylo komu zavolat - a zamávat!
Poslední dobou se kolem mě stále častěji objevuje mávání - jako kdyby mi chtěl „někdo“ naservírovat na stříbrném podnose určitou vzpomínku, tak mi posílá do cesty všechno možné. „Zamávej dědovi!“ říká maminka, když vede dítě do školky, zatímco děda stojí v okně, je starý, usmívá se, má v ruce obrovský hrnek s kafem, na sobě má vytahaný svetr a mává maličké vnučce. „Pojď,“ pobídla jsem dceru, když jsme vyšlapávaly náš ranní aerobický kopec do předškolního zařízení a rychle jsem si zamáčkla slzu, abych před ní zase nebrečela.
A tak to šlo dál! „Zamávej mamince, no honem!“ pobízel dceru manžel, když jeli do bazénu a já stála v okně a mávala jim. Dcera je ještě malá a mává nadšeně, stačí pár let a bude to pro ni už nucení, však to znáte. Přesně tak jsem to měla já. „Zamávej jí!“ syčela vždy máma, když jsme seděli v autě a odjížděli v neděli do Prahy. Babi stála před vraty a mávala. „A proooč?“ protáhla jsem drze a nasadila si sluchátka od walkmana. Táta zařadil, auto se rozjelo, také mávl, máma máchala rukou - a já? „Cccc…“ pokynula jsem doslova blahosklonně babičce rukou…Inu, dejme puberťákům rozum!
„Zamávej babičce a dědovi, no?“ pobízela mě i při odjezdech od tátových rodičů, kde jsme se vždy v neděli stavěli na „předcestovní“ kafe - bydleli ve vedlejší vesnici. Vyšli vždy oba před vrata. Vidím je před sebou jako dnes: děda buď v montérkách (když něco spravoval), v košili a obleku (když šel do hospody nebo na schůzi), v mysliveckém; v tričku a uválených kalhotách (když obstarával zvířata), v jeho teplém a voňavém svetru a beranici s kožešinou (když byla zima a on nám odmetal od vjezdu sníh). Babička byla vždy v zástěře, protože předtím vařila své božské pochoutky - tohle se už nikdy nenaučím, třeba její buchty…
A mávali synovi, snaše a vnučce. Oba dva, synchronizovaně, roky a roky společného života způsobily, že si byli podobní v gestech i způsobu mluvy… Máma mávala, táta vždy dvakrát krátce zatroubil a já opět pokynula jako nějaká pitomá princezna. Jako kdybych jim házela drobečky své přízně. Ach jo! Teď tu sedím a brečím, protože je mám před očima jako fotografii: viděla jsem je vždy ve zpětném zrcátku. Jak tam stojí vedle sebe, usmívají se, ruce zvednuté v mávacím gestu. Proč jsem neposlechla mámu!
Máma byla totiž maniak přes mávání. Byla jím posedlá. Muselo se vždy zamávat, když se odněkud odjíždělo. Mělo to prapočátek v jisté tragické situaci, kterou máma nezvládla: nezamávala na poslední cestu svému tátovi. Nikdy, nikdy v životě si to neodpustila. Nikdy. Já se jí ale nedivím, bylo to vyhrocené a strašlivé. Maminka mi tohle vyprávěla jen jednou jedinkrát, když jsme se spolu už jako dospělé ženy trošku picly nějakým tlamolepem. Maminka se nerada svěřovala, ale tohle v sobě dusila tak dlouhou, že to jednou muselo ven.
Děda byl vesnický muzikant, rázný Chod a nesmírně hodný člověk. Já si ho vybavuji jen matně, když zemřel, bylo mi ani ne šest let. V osmačtyřiceti. Děsný. Někdy pár let předtím začal kašlat, mávl nad tím rukou - sice kouřil, to jo, ale nijak zvlášť moc, spíše to přisuzoval onomu hraní v zahulených sálech neméně zahulených hospod. Navíc hrál na klarinet, saxofon, sopránku: „Já jsem se asi přefoukal, do tletoho eště studený pivo,“ řekl chodsky, doma se rozkašlal a ulehl. Vystonal se, zase byl v pohodě, zase chodil hrát, ale hubl a nechutnalo mu. Až když mu kašlání znemožňovalo ovládat nástroje, tak šel na rentgen.
No a jak se říká: měl ho tam. Na plicích. Tehdy diagnóza smrtelná (to je dosud), nedalo se nic dělat. Nicméně se zakousl jako buldok. „Přece ji tu nenechám. Tuto nedovolím!“ podíval se na mě, tehdy první maličkou vnučku, která se mu motala pod nohama a třískala do hrnců (udělal mi z nich bicí a já ho „doprovázela“, když mi nádherně hrál na sopránku Tennessee Waltz… ta dáá dá da da…). Byl na operaci, byl všude možně, byl na ozařování, ale byl. Pořád BYL.
Babička furt brečela a máma slzy skrývala na půnebí a zavírala se do sencí, abych se neptala. Pak jsem ale viděla v slzách i svého tátu. V kolně seděl na obráceném kolečku, které takhle obrátil děda, když naposledy plnil babiččiny nesmyslné příkazy: „Tletu zem vodvez tále a táleten kamen vykopyj a dyj ho tále a tleten strom poraz a tleten vostříhej!“ (tyto blbosti pak musel dělat právě můj táta!), seděl a řval a řval. Strašně. On měl svého tchána tak moc rád, že to bylo až neuvěřitelný. Byli totiž voni dva proti tutěm chodským ženckým jedněm, čímž děda myslel babičku, že jo!
„Táto, co je?“ pověsila jsem se mu na krk. „Ále…,“ zatroubil otec do kapesníku a usmál se takovým tím křečovitým šklebem, „Dědu vezou domu. Přivezou ho, víš.“ „Joooo!“ zajásala jsem. No jo, no… „Honzu nám pustíli demů, muším nakoupit, vet,“ vykládala roztřesená babička prodavačce v konzumu, když skupovala různé kompoty a podpultové džusy, protože nemohl jíst. Ale já nic nevěděla. Vůbec nic. Jen to, že je nemocnej. Pustili ho domů umřít, no. Na jeho vlastní přání.
V nemocnici se rozčílil a začal se tam oblíkat, museli ho držet! On byl v takové ráži, že byl schopnej jim fakt utéct! I když by se asi zhroutil hned u prvního schodu - byl na Pleši, tam je plicní nemocnice. Z Pleše ho přivezli sanitkou. My jsme přijeli hned, to už byl děda v ložnici v manželském loži. Byl maličký, hubený, z kdysi krásných šedivých hustých vlasů nezbylo nic. Ale byl to děda. „Vopatrně!“ křičela babička, když jsem skočila do peřin a mohutně ho objala. „Nech ji. Nech ji tu, Mankedlo, Jano, nechte mi ji tu, moc vás prosím, nechte…“ šeptal dědeček.
Já měla zrovna období Vinnetoua a kovbojů a koní a indiánů. Skákala jsem tam, jako když jedu na koni, dnes už vím, jak nadlidské úsilí musel děda vyvinout, aby mě v těch strašných bolestech, které mu tlumila sestra ze střediska injekcí, snesl. „A proč ležíš, dědo? Už si nebudeme hrát?“ vzpomínala jsem na naše honění se po zahradě, kdy děda byl podle momentální situace buď zavilý kovboj - hnusák nebo indián - hrdina! A já ho pak různě přivazovala k mučednickým kůlům, což byla jabloň nebo tyč od klepadla.
„No. Já sem nemocnyj. Já budu Náčelník bolavyj řibet (záda)!“ improvizoval umírající chodský děda, který si chtěl jen v posledních dnech svého života užít vnučku. Panebože! Ten to vymyslel! Náčelník bolavyj řibet mohl ležet, byl to stařešina všech náčelníků a udílel rady! To bylo něco! Moje hry dostaly jiný spád: Byla jsem kovboj i indián zároveň a Náčelník bolavyj řibet nám vleže radil. A vyprávěl.
A taky hrál. Jestli ten magnetofonový pásek ještě někdy uslyším, vyhodím ho z okna. Fakt! Protože nemám tolik slz, které bych vybrečela. Stačilo mi to jednou jedinkrát! Jednou! Můj táta chtěl pro něj něco udělat, tak využil svých různých známostí na letišti a obstaral mu třeba přenosnou televizi - takový podpulťák, dokonce ji dodnes máme. Malá a oranžová s kroutícími čudlíky na přepínání programů. I sluchátka mu přivezl, anténu… Rádio, protože děda rád poslouchal dechovku… A jednou si ho zavolal:
„Pavle! Mi je íčko dobře. Prosím tě. Ty máš ten magneťák, vet. De to? De na to něco nahrát?“ „Ježiši Kriste!“ rozvzlykal se táta, když nahoře sbíral kotoučák, třesoucíma se rukama nandával prázdnou pásku, zapojoval mikrofon. Děda si sedl, vzal svůj milovaný klarinet (když umřel, žalem pomatená babička jeho nástroje vzteky naházela za vrata ke kapelníkovi té vesnické muziky a už jsme jeho drahocenné „cajky“ nikdy neviděli), dal si do něj plátek a…
Když jsem tu pásku slyšela už jako dospělá, tak mi to málem urvalo srdce. Kdybyste neznali kontext, tak si řeknete: Ty jo, tak to je nádhera! Děda si naposledy zahrál. Z posledních sil udejchal neskutečnou Klarinet polku, říkali jsme tomu Štěbetání ptáčků. Táta to nahrál, odnesl a schoval. Pustili jsme si to až za mnoho let - a řeknu vám, že… Vlastně radši nic, protože tolik slz by nepobralo ani moře. Neuvěřitelné, naprosto neuvěřitelné. Nikdo by nevěřil, že to zahrál člověk s terminálním stádiem rakoviny.
No, taky to dle všeho dědovi ten zbývající život zkrátilo. Pak už nevnímal, bylo jasné, že umírá. A proti jeho přání: „Já chci umřít doma!“ babička zoufale zavolala na noční pohotovost, protože děda křičel bolestí, nepoznával nikoho… A doktor zavolal sanitku a dědu naložili na nosítka. Nikdo se nezmohl na slovo, nikdo neřekl: „Nechte ho tady.“ „My jsme prostě ztuhly, my jsme to nechaly být. Byly jsme s mámou v šoku,“ brečela maminka, když mi vysvětlovala, proč trvá na tom blbym zatracenym mávání!
Když jejího tátu nesli do sanitky, byl mráz, padal sníh. A jako kdyby to dědečka nějak probralo. Z deky se vysunula jeho ruka - a mával. Mával na rozloučenou svému domu, který tou rukou postavil, mával své zahradě, ve které tou rukou zasadil stromy, mával své ženě, kterou přes to všechno upřímně miloval a tou rukou jí hladil, mával své dceři, které říkal Honza, protože si přál mít kluka (i toho se dočkal) - a tou rukou ji choval, když byla mimino. Mával na rozloučenou životu. A maminka to nezvládla.
Utekla, schovala se. Nezamávala mu. Nikdy si to neodpustila, bylo to v ní jako zatlučený hřeb. Pak tím byla úplně posedlá. „Povedlo se mi jí zamávat,“ říkala nám pořád dokola po pohřbu své mámy, babičky. To jsme šli volným krokem z našeho klenečského hřbitova, byl květen, vše rostlo a kvetlo, bylo teplo. Táta ji vzal za ruku, protože ona byla sirotek, on měl ještě oba rodiče - tyhle chvíle jsou na „připomenutí si toho“, co na světě ještě máme, velice důležité.
Já šla s nimi krok sun krok, broukala jsem si Blíž tobě Bože můj a Zelený hájové, co jí hrála vesnická kapela nad hrobem. „To jsem nezvorala, zamávala jsem jí, když jsem od ní šla z nemocnice, víš?“ mlela pořád dokola máma. „To víš že jo,“ poplácal ji táta po hlavě. „To je dobře,“ mrkl na mě spiklenecky, až jsem se musela potají usmát. Jo jo. Jak já ji nyní chápu! Ale až s věkem, s bolavými zkušenostmi, protože jsem na to bohužel taky musela přijít sama. Jí jsem zamávat nemohla, umřela náhle a nečekaně.
Když jsme se tehdy vraceli s manželem z Prahy na Chodsko od opuštěného táty, který se odmítal hnout z bytu, kde umřela (a kde umřel i on), i když jsem na něj byla zlá a byla schopná ho snad na zádech odnést do auta a odvézt k nám, ale vše marný, už jsem měla v břiše dceru. Měl se na co těšit, byl šťastný, ale… A jako mnohokrát předtím, ty chvíle se nedají spočítat, jsem od vchodu zvedla oči a podívala se do třetího patra. Byl tam. Vykloněný, mával. A jako kdybych postranním pohledem zahlédla v okně mého pokojíku mámu. Taky mávala. Mávala jsem i já.
Když umřela druhá babička, tátův otec, který přežil i svého syna - můj táta odešel rok před dědou - byl v pokoji pečovatelského domu najednou sám. Jezdili jsme za ním, jenže jsem porodila a měla malé mimino. I přes to jsme mu malou jezdili ukazovat, nyní si vyčítám, že málo. Byl vždy tak šťastný! Strčil dítě do kočárku a špacíroval po rozlehlých chodbách, rejdoval s kočárkem před pokoji „bab“, co zvědavě načuhovaly. Pravnouče! To bylo něco! A táta ani máma se nedočkali ani toho vnoučete. Je to tak nespravedlivý!
A ano, vždy, když jsme odcházeli, stál děda na balkoně, kterým byla jejich garsonka vybavena. A mával. Klasickým „dědovským“ gestem hodným důstojníka, jímž celý život byl. My mávali také. Pořád jsme mávali, dokud jsme nezašli za roh. Nedávno jsem šla v Domažlicích kolem. Oči mi automaticky vystřelily k balkonu - a byl tam. Zamávali jsme si!
Teď bych jim všem mávala tak, až bych si ruce vymávala. Tak zuřivě, až by mi ruply klouby! Jenže - už nemůžu. Už není komu mávat! Všichni jsou pryč. Tak teď učím dceru: „Vždy hezky pozdrav a každému na rozloučenou zamávej!“
A dodávám si v duchu pro sebe: „Holčičko, nevíš, kdy je to naposledy!“
Tak taky zamávejte. Je to hned a nic to nestojí! Pěkný den!
