Článek
Ještě mi zbývají TŘI krabice fotek. Materiálu na vzpomínání je tudíž stále dost a dost. Třídím, dávám na hromady, babička s kozou Lízou, děda s flintou, děda s prasetem (střeleným), děda s autem (nestřeleným), babička (dvounohá) s kočkou (třínohou), a rázem mi v hlavě naskočily vzpomínky na ty moje milé seniory. To bylo trapasů! Děda byl totiž důstojník. Plukovník, celý život ve vojenském, akurátní a přísný. Jenže to byla jen taková slupka, dělal úplně stejně blbosti, jak člověk "normální"!
Babička byla rázná a zemitá ženská, která se po odchodu na důchod okamžitě vrhla na chov zvířat (mimo krav a koní měla naprosto všechno, na co si jen vzpomenete!). Sbírala také léčivé bylinky, ty sušila, aby je přesušila a vzápětí vyhodila, nebo z nich nedej bože vařila čaje pro celou rodiny, které způsobovaly tzv. „hnědý poplach“. Sbírala též houby. A drby. Kelišová byla proti ní zpravodajcem kvality nevalné a povahy líné. A tihle dva postupem věku tropili krásné trapasy. Budiž jim řečeno ke cti, že si vždy (i do nejvyššího věku) uchovávali zdravý smysl pro humor a jistou soudnost. Ehm, no… Občas ne. Vzpomínám a vzpomínám a směju se tu nahlas. Třeba děda a jeho řízení.
Půl života trávil v autě, protože byl mnohokrát převelen. Sbalil vždy celou (stále se rozrůstající) rodinu, našlapal rodinného žigulíka až po střechu lidmi, oblečením, pračkou, v přívěsném vozíku jel papoušek s klecí, uniformy, boty, hračky, jízdní kolo. Sousedé vždy stáli, aby jim zamávali do nového života. Jenže později se zjistilo, že na chodníku uzavírali sázky, co jim z natřískaného vozidla upadne jako první. Kdo vsadil na pračku nebo kolo, vesměs vyhrál. Jeden vsadil na dítě, i on vyhrál. A jedna paní vsadila dvě flašky šampusu (tehdy naprosto luxusního zboží) proti tomu, že vypadne sám slovutný řidič - a vyhrála. Dědu zradily přidrátované dveře a válel se někde na refýži, zatímco vůz ovládala babička, která se riskantně nakláněla, protože seděla mezi policí, dveřmi do špajzu a památečním porculánem po své babičce. Jojo.
Ale to byli ještě mladí, jejich synové byli mladí, táta byl nejstarší a s oblibou vyprávěl, jak jednou zapomněli někde v Pardubicích na ulici lednici a otec plukovník ho vyslal, aby pro ni jel vlakem. Tuto anabázi už táta nekomentoval, jen si vždy uplivl a procedil mezi zuby něco, co znělo velice neslušně! (to bylo strašný, zasr lednice zasr vlak zasr cesta…).
V důchodu se děda stal archetypem řidiče - staříka. Měl samozřejmě klobouk (vždy), nezpůsobil nikdy žádnou nehodu, protože ani nemohl. Jeho stabilní rychlost na vozovkách všech tříd se pohybovala okolo třiceti kilometrů v hodině. Jezdil bezpečně, plynule a kochal se. On měl ke kochání nějaké zvláštní a vrozené sklony. Za jeho kličkujícím modrým favoritem (já to auto naprosto živě vidím před sebou!) se vinula šňůra troubících aut, která často dosahovala třeba kilometrů - on nic. Úsměv, kochal se. Byl naprosto, ale naprosto stejný jako Hrušínský ve Vesničce (jen se nepo*er, papundekle!). Jen necitoval Máj, ale zpíval si.
Můj táta, který se vlivem hrůzných zážitků z dětství v autě rozhodl, že se stane bravurním řidičem (a stal), tohle nemohl ani vidět. Jednou si chtěl „ozkoušet“ mého budoucího muže, jakým je řidičem (táta se tím stal trošku posedlým, každý, kdo řídil dobře auto, byl u něj chlap, kdo řídil blbě, byl debil. A nejhorší jsem byla já, když po cca padesáti metrech jízdy mnou ovládaného vozidla si vzpomněl na únikové cesty z dětství, vyskočil, udělal kotoul a došel to pěšky, aby pak již nikdy neusedl do vozu, který byl řízen mou rozklepanou rukou. Budiž řečeno, že jsem toho tedy pak moc už nenařídila, naštěstí!).
Můj muž vezl tátu, mámu a mě na vlak. A před ním jel děda, který na onen samý vlak vezl tetu, strejdu a ještě někoho - víte, u nás se to strašně střídalo, on jak znal doslova celou republiku, tak znal všechny a nesmírně rád své přátele zval k nim na víkendy a dovolené, takže v tom panoval obrovský zmatek. Tak jel malý konvoj, děda nasadil svou stabilní třicítku a můj budoucí manžel se přizpůsobil. Protože měl respekt a úctu k dědovi, ale i k tátovi, nevěděl, co dělat.
„Ježišmarjá!“ úpěl táta a díval se na modrého favorita, v němž se rýsoval dědův klobouk, vozidlo přejíždělo ze strany na stranu, občas ještě zpomalilo, když děda zahlédl vlčí máky v nádherném poli, aby si tu scenérii vychutnal.
„Podivej se na něj, podivej na dědka!!! Vidíš to???“ řval na budoucího manžela, který začal přemýšlet, jestli vůbec má být budoucím manželem, jelikož jeho budoucí tchán a budoucí pratchán jsou evidetně duševně nevyrovnanými lidmi.
„Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůt!!!“ šáhl mu táta na volant do klaksonu, což nesnáší každý řidič, jenže to se nedalo vydržet. Děda si myslel, že ho zdravíme, tak zablikal světly. A zase ze strany na stranu, spíše ze-stra-ny-na-stra-nu, plavmo pomaličku…
„Podivej se! Toho nepředjedeš! Vždyť do těch zasr… Domažlic jedem už zasr…půl hodiny a podivej, podivej kde teprve jsme!!! Dyť nám to ujede!!!“ řval táta. On byl strašný cholerik. „Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!!!!“ A třikrát. Můj budoucí muž začal opět budoucně zvažovat svou budoucnost v této famílii, když děda náhle zastavil.
„Von leze ven!“ lekl se táta, přirozená autorita, kterou ze svého otce po celý život měl, v něm zastavila veškeré cholerické výlevy. Děda asi půl hodiny s hekáním vystupoval, upravoval na sobě sako, klobouk, rozhlédl se po okolí, dlouho se díval, jak v dáli jede vlak (ten náš) na pozadí blankytně modré oblohy, která se paprsky slunce měnila na tyrkysovou… Upravil se a vydal se k našemu stojícímu vozu, kde se napjatě čekalo, kdo dostane vynadáno, na koho padne hněv nestora rodu. Táta se úplně scvrkl (myslela jsem, že vyskočí a poběží po poli slunci vstříc jako bláznivá paní učitelka Maxová z Obecné školy).
„Von de k nám!“ ucedil táta vyděšeně. Děda se došoural k vozu a nahlédl s úsměvem do okénka, kde jsme seděli všichni jako špatně vyřezaní svatí. Takové to „štronzo“, jako kdyby náš plukovník v záloze zavelel Pozor!!! Přímo hleď!!! Ještě chybělo K poctěěěě zbraň!!!
„To se nám udělalo krásně,“ řekl děda. „Vy jste troubili? My se taky musíme vrátit, Luboš zapomněl vajíčka,“ upravil si klobouk, „a babička musí čůrat. Takže se vracíme. A vy taky, že jo, abychom byli skupina - pojedete dalším!“ udělil rozkaz a bylo to. Nikdo si ani neškrtl. Otáčení zabralo asi hodinu, druhou hodinu přejezd zpět, táta měl úplně bílé klouby, jak zatínal pěsti, doma jsme se vylodili, následovalo nabrání zapomenutých věcí, děda ještě musel „před cestou vypít kafíčko…“
No, zmeškali jsme dva vlaky, do Prahy dorazili pozdě v noci a courákem, protože rychlík už nejel žádný. Táta už neřekl ani slovo, jen toužebně hleděl do naprosté tmy z okna burácejícího motoráku, který se ploužil také takovou třicítkou. Když jsem k němu přišla s flaškou piva, tak si ji vzal, vypil na ex a říkám mu:
„Na co myslíš?“
„Hm“, odtušil a naklonil se ke mně jako otec Kraus v Pelíškách, když se ptal Jindřišky, jak se řekne rusky "hajzlové": „Ty se ve škole učíš ledacos, viď. Nevíš náhodou, jestli existuje na světě nějaká země, kde není trestná otcovražda?“ No jo. Nemyslel to tak, jasně. I když - ty jeho oči doteď vidím, takové maniakální ohníčky, které v nich svítily, to bylo jako z učebnice o mentalitě sériových vrahů!
A babička a její čůrání, to bylo taky něco. Babička trpěla totiž nějakým reflexem, zda podmíněným nebo nepodmíněným, to bych přenechala odborníkům. Usedla do vozu, připoutala se, aby se vzápětí odpoutala a šla čůrat. Kamkoliv, kdekoliv. Muselo se kvůli ní zastavovat naprosto všude a pořád. Jindy tím netrpěla, pouze v autě. Postupem času a stáří to sváděla na protažení těch mých nohou, bolí a nateklý jako konve, ale když už jsem venku z auta, tak se půjdu vyčůrat… A šla. Do křoví, do škarpy, na benzínu, tu i onde.
Děda stoik to bral se stoickým klidem, táta cholerik cholericky šílel. Když vezl babičku, přijel vždy o třicet let starší a o padesát kilo lehčí. Táta prostě musel jet start cíl, nezastavovalo se. Nikdy. Ani v případě porodů nebo vražd z vilnosti. Mohli jste se na zadním sedadle prát s Jackem Rozparovačem, tátovi to bylo buřt. Jel. Mohli jste rodit paterčata, tátovi to bylo buřt. Jel. Jakoby se vypnul. Delete a bžuuuum. Pouze babička měla tu výsadu, že jí bylo mým tátou zastaveno.
Děda tohle neřešil, protože zatímco babi čůrala (nebo rodila), on se kochal. Jezdili často na výlety (to je dost, že si nás taky jednou vyvez, dědku!), celé roky takto sjezdili ve dvou celé okolí. Až do jednoho dne, kdy děda konečně usoudil, že by bylo načase přestat řídit zcela. Jeli někam do přírody (už samotné nalodění se do onoho stále stejného tmavomodrého favorita byla záležitost na hodinu, proviant, berle, kabelička, termoska s kávou, řízky s chlebem, taková ta klasika…), po shlédnutí další z krás našeho drsného regionu se vraceli po nějaké zapomenuté okresce, která pamatovala Hitlera.
Okolní vesnice byly pouhé rozvaliny, těchto sudeťáckých pozůstatků je zde plný kraj. A babička zahlásila, že chce čůrat (asi po padesáté). Tak děda ze svých třiceti riskantně zbrzdil vůz na dvacet, na deset, přískok, přískok, chcíp (všichni se dodnes divíme, že tento favorit vydržel dědovo řidičské umění, neboť ho pak odkoupil za flašku rumu nějaký zemědělec a jezdí s ním DODNES!!!), zastavil na místě, které dle něj bylo vhodné k vykonání onoho úkonu (plácek a za ním stromy, které se postupně svažovaly do údolí). Babička se vyhrabala ven, děda založil ruce na prsou a hleděl do Bavor jako nějaký pašerák z Krále Šumavy. No jo. Jenže. Babi si jako vždy vybrala místečko, stáhla vše patřičné, zadřepla a najednou zmizela.
On totiž ten plácek nebyl pláckem, byl to kus nějaké hroudy, která se pod poměrně těžkou osobou utrhla. Ona ani nevykvikla, prostě byla a najednou nebyla. A děda se stále kochal. Najednou zjistil, že se vedle něj nenachází čůrající manželka, ba co více - nenacházela se tam ani země. Byla tam díra. A už se ozvalo volání o pomoc. Chudák, já vím, muselo to být strašné, válela se tam někde deset čísel pod svahem, zasypaná zemí…
Náš senior se vyděsil a co ho napadlo - jistě, riskantně pro svou nebohou ženu seběhnout. A byli tam oba. Zůstalo po nich pouze auto, jako nějaké memento. A nikde nikdo, to bylo v naprostém zapadákově, kde není NIC, jen trosky německých vesnic. Děda nám to pak líčil a ani se nezlobil, že se smějeme, protože to prostě nešlo.
„Vytáhni mě!“ brečela babička
„Jak jako, vytáhni. Nějaký kladkostroj…“
„Néééé!“ zařvala v předtuše naprosté dehonestace své osoby za přítomnosti svědků z řad hasičů a podobně, „Musíš mě vytáhnout! “
„Na zádech? Vždyť tě neunesu!“
„Chceš říct, že jsem tlustá???“ rozhorlila se babi jako každá žena, které se takto nešetrně dotkne poznámkou o hmotnosti jakýkoliv muž!
„Prosím tě, nevykládej, jdi do hááááje!“ (to nebyla nadávka, to děda říkal vždy, když byl obrazně řečeno v pr…), „Tak to zkusíme“, nakládal si droboučký stařík na záda stokilovou manželku. Skutáleli se ještě níž.
„My tady umřeme!“ lkala babička a já se jí nedivím, byli fakt v pasti. Naštěstí, NAŠTĚSTÍ si děda vzpomněl, že má mobil. On ho nepoužíval, protože ho „nepotřeboval, to jste mi zase dali věc, jako kdybych byl malý dítě, no, tak jsem se jednou vrátil pozdě z lesa a vy mi hned pořídíte mobil,“ zlobil se tehdy na své tři syny. Abych to doplnila, on se nevrátil pozdě z lesa, on se ztratil v lese a strávil tam téměř 24 hodin a hledali ho v rojnici. Neviděl na to, tak něco mačkal sem tam, až vytočil mého tátu, který tu naštěstí dlel na dovolené. No, dovolené - spíše šlo takové prázdniny v pracovním táboře.
Táta prý seděl na pavlači s pivem a cigaretou, užíval, že jsou jeho rodiče na výletě a těšil se, jak půjde večer do hospody. Tůůůůů tůůůůůůůů tůůůůůůůů, na displeji jméno DĚDA, ježišikriste, zavyl táta zoufale, co zase chce??? Myslel si, že ho děda zase bude úkolovat, že půjde opět o kopání kilometru jakési odvodňovací strouhy, kácení stromů nebo přenesení obrovské skalky „o kousek dál“, aby se druhý den balvany stěhovaly zpět, protože „tam šlo málo slunce“.
Děda však byl zoufalý, řekl mu, že babička upadla, že stojí mezi tím a tím (naštěstí měl do smrti paměť jako slon, takže přesně věděl názvy oněch zaniklých osad), a aby pro ně táta přijel. Jenže ten už měl pivo. Děda se rozčílil, poslal ho do háje a donutil ho zavolat druhého a třetího syna. Ti asi pivo neměli, protože pro ně jeli. V předtuše, že babi má zlomenou nohu, protože on nic jiného neřekl, než že upadla. Řítili se za rodiči opravdu vyděšeni, protože to nebyla žádná legrace. V autě se domlouvali, že „už musíme dědkovi říct, aby nechal toho řízení, vždyť je to o život…“
No jo, jenže řekněte to někomu, kdo je starý. On to ví, že je starý a nechce to slyšet od jiných, rozumíte. Takové věci jsou fakt, fakt … do háje, jak by řekl děda.
Dorazili na místo, kde stál pouze rozblikaný vůz s dveřmi dokořán. Kde jsou, ježišmarjá, vyskákali synové z auta. Zaslechli pak slabé volání. A naskytl se jim při pohledu dolů velice, ale velice zajímavý pohled.
„Vidíš to co já?“
„Co tam blbnou?“
„No to snad ne…“ třeštili oči bratři na své staré a churavé rodiče. V hloubi pod nimi ležela babička s nahým zadkem, na ní děda, opodál se válelo jeho sako, kravata, košile, jak postupně odhazoval oděv, když ji heroicky zachraňoval. Jak by řekla Konopníková: „No todle táto, rozumíš tomu, to vypadá jako dyž…“
No jo. Skutečně, skutečně se synové pomaličku vzdalovali a vytanula jim na mysli ona lidová „daremná“ písnička, jak se to jen zpívá - když jsem šéééél na půdu pro hrábě…no, však víte. Ono to fakt tak vypadalo! A co teď. Nastala konverzace, která neměla obdoby.
„Jako žijou, ale opravdu dělají to, co si myslím?“
„Proto oni tak často jezdí pryč,“
„To přece není možný…“
A teď se začali hádat, kdo na ně zavolá. Všichni rudí až za ušima, dospělí chlapi. Naštěstí děda už něco zaslechl a začal volat. „Uuuuuuuuuuuuuuuuuu..“
Jenže to neznělo jako volání, ale jako něco úplně jiného.
„Hele, a nepojedeme radši…“
„Já se z nich zblázním, fakt, to nevymyslíš!“ smál se už třetí bratr a táta byl úplně zlomený v pase. Ty jejich výlety, tak tohle to bylo!!! No jo, jistě, vyřešilo se to. Nakonec se děda dovolal a synům došlo, že by rozhodně takto hluboko za onou kratochvílí nelezli. Vytáhli je za pomoci živého provazu zpět na silnici, kupodivu zcela nezraněná babička se šla konečně vyčůrat a oznámila dědovi, že s ním jela naposledy A on jen kývl a dal klíčky tátovi. „Já jsem dořídil,“ oznámil mu smutně, ale pevně.
A dodržel to. Koupili mu pak takovou tu motorku pro seniory, tu trojkolku s košíkem na řídítkách. S tou jezdil nesmírně rád a udělal s ní takový průser, že jsme mu ji tehdy museli zamknout do sklepa! Ale o tom třeba někdy jindy.
Děda se dožil devadesáti, babi zemřela dříve. Ale nikdy se nepřestali smát tomu, „jak si kluci mysleli, že jezdíme na vášnivé výlety v našem věku!“ Babičce to dokonce strašně lichotilo, že tohle vůbec někoho napadlo. A jak bylo jejím zvykem, oběhla s tím půl vesnice, úplně to zmotala, další a další drbna si přimyslela další a další věc, takže když šel děda večer na pivo, místní na něj ukazovali, jaký je ve svém věku ještě štramák. A pak se k němu přiblížil jeden opilec, píchl ho laškovně do břicha a zařval dědovi do obličeje:
„Hergot, ty jsi ale kanec! Za bílýho dne a venku! Čoveče!!!“
No nic. Děda ho poslal do obligátního háje, ale polichocen byl. Velice. Nosil se po vesnici jako páv (schválně), vždy jako tajuplně pokývl hlavou, jako že - no jooo, jasně, to jsem já, ten kanec! A nebýt auta, tak si tuto pozornost neužíval snad celý rok, tak dlouho trvala jeho pověst čuněte, který na starý kolena jezdí skotačit do lesa.
Já půjdu třídit dál. Třeba na mě ještě nějaká vzpomínka vyskočí. (jo, vyskočila. A ne jedna.)
Pro mladší ročníky - mějte rádi seniory. Jsou to lidé jako vy. A mají za sebou tolik zkušeností, že se vám o tom ani nesnilo! A rádi si povídají, vyslechněte je, ono to totiž opravdu stojí za to! Pěkný den!
