Tajemný příběh dětí z Pirmasens: zmizení tří školáků je dodnes nevyřešenou záhadou

Pirmasens je okresní město ve spolkové zemi Porýní-Falc. Jen kousek od něj je francouzská hranice, Pirmasens má bohatou historii, první zápis o něm pochází už z roku 860. Sjíždějí se sem fandové vojenství, protože zde sídlí muzeum slavné Siegfriedovy linie. Do novodobých dějin Pirmasens vešel nepokoji z roku 1924, kdy bylo krvavě potlačeno obsazení radnice falckými separatisty. Pěkné městečko, dalo by se říct. Je zde všechno. Taková idylka, kousek je jezero Eisweiher, do lesa pár kroků.

Jenže nad městem se jako nějaký toxický mrak vznáší už od roku 1960 záhada, která přitahuje lovce senzací, novináře, různé pochybné záhadology a badatele, investigativní reportéry i naprosto seriózní kriminalisty. Staly se tu totiž tři hodně divné události. A následné vyšetřování bylo více než prapodivné. Podezřelý totiž byl. A možná i viník. Jenže město ho vzalo pod svá ochranná křídla. Co se stalo třem malým dětem v Pirmasens?

Pátek 25. listopadu 1960, 16:00. Devítiletý Walter Borschat vyběhl z budovy základní školy, hrál si chvíli s kamarády, aby se pak vydal domů. Maminka by moc hubovala, kdyby se opozdil k večeři! Ale s kluky je venku tak dobře! Malý Walter vztekle kopl do kamene, rozloučil se a loudal se k domovu. Ale tam nedošel. Waltera Borschata už nikdy nikdo nespatřil.

Pátek 17. ledna 1964, 16:00. Devítiletý Klaus-Dieter Stark, malý velitel party spolužáků vyšel ze školní budovy, s kamarády si zakopal na plácku za budovou fotbal a musel jít domů. Maminka byla nemocná, nakázala mu, aby hned po škole koupil mléko a chléb, aby bylo alespoň něco k večeři. Máma měla horečku, Klaus-Dieter rázem pospíchal, až se mu aktovka natřásala na hubených zádech. Na cestě od školy do obchodu se prostě a jednoduše vypařil. Klause-Dietera už nikdy nikdo nespatřil.

Pátek 8. září 1967, 13:00 - 16:00. Desetiletá Eveline Lübbert byla moc ráda, že už je konečně pátek a krátké vyučování skončilo. Ve škole se jí moc nedařilo, kamarádky byly nějaké zlé, Eveline si skočila na toaletu a loudala se dlouhou školní chodbou k východu. Cestou minula pár svých spolužáků, kteří jí popřáli hezký víkend a zeptali se, jestli půjde odpoledne ven. „Já ještě nevím. Půjdu se podívat na výstaviště,“ odvětila Eveline, vyšla ze školy a zmizela. Eveline Lübbert už nikdy nikdo nespatřil.

Po třech dětech se slehla zem. V rozmezí sedmi let. Pátrání nevedlo vůbec nikam. Když zmizel Walter, policisté ještě předpokládali, že mohl utéct. Nenašla se jediná stopa, tělo, jeho věci, svědek, nic. Tak byl případ odložen. Klaus-Dieter, to už bylo něco jiného. Kriminalistům se v hlavě rozklinkal výstražný zvoneček. Spojitost pátků a času - to by napadlo každého. Řádí nám tu únosce dětí? A proč čekal tak dlouho? Jako v prvním případě se neměli čeho chytit, ani Klaus-Dieter nezanechal žádnou stopu, která by alespoň naznačila, co se s ním mohlo stát. Dva kluci byli prostě a jednoduše pryč. Jako kdyby neexistovali.

Odloženo, aby následovala Eveline. Policisté nevěděli, co mají dělat. Pobouřená veřejnost se tvrdě dožadovala alespoň něčeho, vždyť „to přece není možné, někdo nám tady krade děti!“ demonstrovali znepokojení občané. Rozběhlo se pátrání, které přineslo jednu jedinou spojitost mezi třemi případy - výstaviště v Pirmasens. Eveline, Walter i Klaus-Dieter v době svého zmizení prokazatelně byli ve stejné městské čtvrti, kde se rozkládá výstaviště. Mohl je tam někdo sebrat?

Pročesáno bylo celé město, lesy, příroda, úplně všechno. Nic. Všechny tři případy byly nakonec odloženy jako nedokončené pátrání po pohřešovaných osobách. Nikdo nebyl obviněn, nenašla se těla, nebyl viník. Případ nadělal šediny a vrásky tehdejším vyšetřovatelům, protože něco tak marného a zoufalého ještě nezažili. Jenže to zdaleka nebyl konec.

Ernst Fischer v roce 1970 dopadl „vraha měsíčního svitu“, příšerného Klause Bräuniga, který zabil ženu a dítě. Tento elitní kriminalista se řídil podle zcela nových postupů. A jeho koníčkem bylo profilování. V té době nová kriminalistická disciplína dávala naději, že se spojením psychologie, sociologie a analýz sociálního chování podaří dopadnout mnohem více vrahů než předtím. Fischer byl v červnu 1973 jmenován šéfem policejního oddělení v Pirmasens a okamžitě se mu dostal do ruky spis tří pohřešovaných dětí.

Ernst se ponořil do letitých zpráv. A něco objevil. Případy se shodovaly s jeho předešlým případem - sériový vrah dětí Bartsch měl podobný modus operandi. Čtyři kluky unesl a zabil, aby pátý únos naprosto zvrtal, chlapec Bartschovi utekl a podal jeho přesný popis. Jenže v případě dětí z Pirmasens nebyl svědek ani jeden. Nula nula nic. Ernst Fischer byl tvrdohlavý a hlavně velice, ale velice dobrý policajt. A rozhodl se, že zkusí z oné nuly něco zjistit. A děly se věci.

Zmizení dětí byla natolik podobná, že se samozřejmě s největší pravděpodobností jednalo o dílo jednoho člověka. Což ostatně došlo i předešlým vyšetřovatelům. Fischer se však nenechal odradit absencí stop a sestavil nový vyšetřovací tým. Patnáct specialistů dnem i nocí tvořilo profil pachatele, který byl označen písmenem X.

Na základě závěrů profilovačů byl novinářům poskytnut pravděpodobný portrét muže X. Ne fyzický, jednalo se o charakteristiky a určitá poznávací znamení, která Fischer přečetl na tiskové konferenci (věk kolem 45 let, bydliště v Pirmasens, volno v práci v pátek, děti ho asi znaly, působí důvěryhodně a vzdělaně, má velké charisma, může se zdržovat v okolí jezera Eisweiher atd atd).

V oblasti v době zmizení dětí působili francouzští dělníci, také francouzští a američtí vojáci. Sûreté tedy prověřila všechny vojáky, kteří v uvedených letech sloužili na základně poblíž Pirmasens, to samé udělala i americká vojenská policie. Ta prověřila 150 vojáků. Gastarbeiteři z Francie prošli přísnou prověrkou, policie se dokonce prohrabávala záznamy v hotelech a ubytovnách, matrikách. Pečlivým sítem prošli všichni. Takže bylo jasné, že X musí být někdo místní.

Tak policisté začali vylučovací metodou procházet jednoho místního po druhém. A zjistili šílenou věc - po vyřazení všech nevyhovujících mužů zůstalo sedm tisíc (!) možných X.

„Kriminalisté začali procházet staré adresáře ulici po ulici, zaměřovali se na učitele, kněze i na obchodníky a porovnávali všechny 15leté až 45leté obyvatele centra města s charakteristikou potenciálního pachatele. K tomu přidali dalších 30 jmen z místní evidence sexuálních deliktů a 15 diskrétních tipů na podezřelé, ale dosud trestně nestíhané osoby, které získali od místních policistů, sociálních pracovníků a od mládeže. Pak proběhl další výzkum, zjišťující, kdo z takto natipovaných byl už v minulosti prověřován.“ uvedl deník Der Spiegel.

Mimochodem, podobný postup použili Rusové o dvacet let později v honbě na Andreje Čikatila.

Ze sedmdesáti „osob s nenormálním a nemorálním chováním“ se vylučovací metodou dospělo ke dvěma mužům. Promítač místního kina prokázal neotřesitelné alibi, až zbyl jen jeden. Günter Justus.

Zběhlý student psychologie a filozofie, Pirmasenský rodák, byl místní figura, kterou nalezneme snad v každém městě. Bosý podivín, který měl své lesní skrýše, byl bezesporu inteligentní. Měl rád děti, pomáhal jim s úkoly, učil je rybařit, kempovat, přežít v divočině. Pirmasenské děti za ním cíleně chodily, protože Justus přitahoval svým volnomyšlenkářstvím, vyprávěním, stylem života. Co se mohlo dětem líbit více - záviděly mu svobodu, dělal si co chtěl, spal venku, koupal se nahý v jezeře, všichni ho měli rádi. Dokud neuvízl v síti Fischera, nikdo neměl ani ponětí, že trpí neléčenou schizofrenií, že v roce 1954 utekl z léčebny, a od té doby se ve svém rodišti usídlil jako labilní poustevník.

Fischer si Justuse předvolal na stanici a začalo vyšetřování. Odpovídal profilu snad na sto procent, podařilo se dohledat, že v ony pátky byl vždy poblíž výstaviště. A i když neustále popíral, že by ztracené děti znal, nakonec se objevil zázrak - po doslova mravenčí práci, při které dolovali policisté ze všech okolních obchodů a hospod záznamy a zkoušeli paměť všech zúčastněných, se za velkého povyku zjistilo, že Justus všechny tři děti osobně znal a vídal se s nimi.

Kriminalisté měli jasno. Zabil je Justus v záchvatu své duševní nemoci. A těla ukryl do nějaké své skrýše, kterých měl po okolí města téměř stovku. Policie ještě před výslechem Justuse nechala vyrobit falešnou novinovou stránku, kde byl senzační článek o nálezu dětské kosti (s fotografií), a bylo označeno místo, kde se nalezla - kousek od jeho největší skrýše. A pak si ho zavolali na stanici. Justus přišel, minul nástěnku, kde tato falešná zpráva visela, doslova se zarazil na místě, četl, nevěřícně si začal prohrabávat vlasy. Pak se polekaně rozhlížel na všechny strany, vrtěl hlavou a zamumlal: „Tak to nebylo, tam to není!“

Fischer toto zhodnotil jako jasné přiznání viny. Při výslechu samotném Justus nepřiznal nic. Jen si neuvěřitelně protiřečil. Zmateně blekotal i venku, kam ho vzali vyšetřovatelé. Udělali s ním jakousi okružní jízdu po všech jeho skrýších. Také si všimli, že je Justus až posedlý starými hroby. Na hřbitově pečoval o rozpadlé náhrobky a v jednom hrobě i přespával. Bezdomovec řekl pár zvláštních vět: „To ne. Tady žádná mrtvola není! Hledám, kde byl svázaný Walter – najdu ho a pouta mu přeřežu. To se mýlíte, tady mrtvoly nejsou. Nejsou tady. Tady ne! Myslím, že jsem Klausovi lhal!“

Fischer to bral jako jasný důkaz. Někdy prostě vidíme a slyšíme to, co se nám v tu chvíli nejvíce hodí. Ernst Fischer předpokládal, že podivín děti zabil, rozsekal a někde je pohřbil. Prolézání skrýší trvalo celé měsíce a neustále se objevovaly nové a nové bezdomovecké úkryty Güntera Justuse. Justus byl zatčen, ale putoval do psychiatrické léčebny. Následoval soud. Před velkým trestním senátem Krajského soudu ve Zweibrückenu usedl tajuplný lesní podivín, který byl opět vyprofilován jako „člověk s narušeným sexuálním vývojem, projevujícím se erotickým vztahem k dětem“.

Chyběl však jakýkoliv důkaz. Těla, zbytky těl, nějaké věci oněch tří dětí - nikdy nic takového nalezeno nebylo. Pirmasensští občané seděli v soudní síni a pískali na znamení nesouhlasu, když byl Justus obviněn z vraždy tří dětí. Jeho právník kontroval tím, že nikdy vinu nepřiznal, až nakonec soudce Scharr prohlásil: „Nemohu tohoto muže odsoudit pouze na základě toho, že odpovídá profilu možného pachatele.“

V roce 1976 byl Günter Justus zbaven všech obvinění a okamžitě propuštěn na svobodu - bez nařízené léčby.

Natřískaná soudní síň reagovala jásáním a potleskem. A dopředu putovala obrovská kytice, kterou lidé z Pirmasens poslali Justusovi. „Je náš!“ uvedla pro reportéry místní rodačka, „Tohle se nemělo stát, toho chudáka neměli takhle zadržet. Je prostě náš!“ plakala žena. Ze špinavého podivína se stala rázem celebrita a hotový mučedník.

„Tohle nepamatuji,“ řekl i Justusův právník Gottfried Malchus, „V případech zmizení a předpokládaného zabití malých dětí se očekává spíše lynč, zvláště po rozsudku osvobozujícím. Aby podezřelý z trojnásobné vraždy malých dětí dostal květiny a byl vynesen ze soudní síně na ramenou ctihodných občanů za jásání a provolávání slávy, to jsem nikdy nezažil. Je to podivné, jako celý tento případ. Dávám od toho ruce pryč. Svou práci jsem udělal, ale myslím si své…“ uvedl mnohoznačně Malchus.

Do dnešních dnů se nepodařilo najít žádný důkaz. Děti prostě zmizely. Případ je sice otevřený, ale odložený. Policie uvedla v roce 2014, že „nového není nic.“ A že je vyloučené, aby bylo nějaké z dětí naživu. Justus se stal hotovým Kristem, po jeho propuštění mu lidé dlouhá léta nosili k jeho doupatům jídlo a peníze. Stal se skutečnou hvězdou. Měl zemřít v devadesátých letech, někdo na internetovém fóru pro nevyřešené případy však přísahá, že ho viděli ještě na přelomu století, jak se koupe nahý v jezeře.

Pirmasenské děti jsou ale asi v bezpečí - jejich únosce a vrah je s největší pravděpodobností již moc starý nebo mrtvý. Pokud to tedy nebyl Justus. Tento pomníček vešel do dějin německé kriminalistiky jako jeden z nejzoufalejších případů vůbec. Bezmoc a profilování, které nikam nevedlo, z něj udělalo spíše obskurní podívanou s mučedníkem v soudní síni.

Zpracováno podle:

Kleiner Mythos - DER SPIEGEL, Vermisste Kinder in Pirmasens – Wikipedia, DER SPIEGEL | Online-Nachrichten, http://azxy.communityhost.de, Encyklopedie sériových vrahů - Ztracené děti z Pirmasens (encyklopedievrahu.cz), Záhada dětí z Pirmasens: V 60. letech tam zmizely tři, případ zůstává nevyřešený - Deník.cz (denik.cz), Pirmasens - Wikipedia, www.murderpedia.org