Hrůzný osud žen z ostrova Sprogø: ve věznici pro sexuálně promiskuitní dívky umíraly i stařenky

Mysteriózní a drsný kriminální film Složka 64 (Journal 64) z roku 2018 přináší temný příběh několikanásobné vraždy, jejíž motiv sahá hluboko do minulosti. Střípek ke střípku skládají vyšetřovatelé mozaiku příčiny a následku, aby odhalili vraha. V tomto případě vražedkyni, která se mstila všem, kteří jí v mládí příšerným způsobem ublížili.

Když diváci pochopí, co se vlastně stalo, začnou si říkat: tohle se přece nemohlo stát. Ne v Dánsku, tam nic takového neexistovalo. Omyl. Složka 64 je detektivka, která se zakládá na pravdivých a reálných osudech chovanek zvláštního zařízení, které sídlilo na malém osamělém ostrově Sprogø. Jeho příběh je děsivý a stal se neblahou skvrnou na dánské novodobé historii.

Malý ostrov se nachází v tzv. Velkém pásu, který odděluje ostrovy Funen a Zéland. Dnes je součástí slavného mostu Velký Belt, osídlení se datuje až do doby před 8000 lety, najdeme na něm maják, který stojí na základech pevnosti z 12. století. Sprogø dnes nemá žádné stálé obyvatele, je ale využíván různými společnostmi k organizování výletů po ostrově. Lidé chtějí vidět přírodní rezervaci s unikátní flórou, daleko častěji je ale kroky vedou do areálu bývalé káznice.

Farma, jak se Sprogø také říkalo, byl píše shluk domů, ne typická budova, kterou si představíme pod slovem vězení. Mezi roky 1923 až 1961 zde byly umístěny stovky mladých i starších žen. Některé na ostrově strávily krátký čas, některé většinu svého života. A trpěly neskutečným způsobem. Tato káznice byla zčásti vězení, zčásti jakousi nemocnicí.

Byly zde internovány ženy, které bylo třeba mít pod kontrolou, napravit. Podle dochovaných „diagnóz“ se jednalo o: ženy s nízkým intelektem, sexuálně lačné, promiskuitní a prostopášné; ženy, které onanovaly, měly pohlaví styk s mužem i ženou, tulačky, alkoholičky, svobodné matky, mladistvé těhotné. Dívky a ženy vyfasovaly různá označení - erotomanky, osoby mravně zpustlé, hysterické, hypersexuální; ženy zvrhlého chování a defektních způsobů.

K umístění stačilo i započetí menstruačního cyklu v nízkém věku - tato dívka byla potenciálně nakloněna k budoucímu promiskuitnímu chování. Na Sprogø proti své vůli trpěly i oběti pohlavního zneužívání, mladá děvčátka, která „si za to mohla sama“. A také se tam masivně prováděly sterilizace. Proč? Kvůli rasové očistě. Eugenika v plné parádě. Jak se to mohlo stát?

Vše začalo působením slovutného lékaře, který se jmenoval Christian Keller (1858-1934). Byl to vedoucí konzultant Kellerského institutu pro mentálně zaostalé. Tento muž celý život zasvětil „péči“ o mentálně i tělesně postižené. Zprvu to byl lidumil, který zakládal ústavy, kde měli chovanci svobodu a soběstačnost. Pak se ale něco stalo - roce 1911 Keller zbudoval Lirø, věznici pro „nevhodné“ muže, kteří tam také podstupovali kastraci. Vše se dělo po rouškou lékařské empatie: „Chci jim jen pomoct!“ hlásal Keller.

Jenže vše bylo jinak. Lékař propadl eugenice. Nebylo divu, Evropa se ještě nevzpamatovala z první světové války, odborníci nabyli přesvědčení, že je ohrožena samotná podstata civilizace, rostla nezaměstnanost, všude bujelo násilí, sex a pohlavní nemoci.

Eugenika, která navrhovala výběr nejzdatnějších a postupný úbytek geneticky slabých, přišla do módy. A doktor Christian Keller si dal svůj životní cíl: „Zbavím Dánsko vadných a špinavých genů.“ Mužskou převýchovnou stanici už měl. A něco se muselo dělat s ženami.

„Věřilo se, že existuje mnoho žen, které mají velmi nízkou sexuální morálku a Dánsko bude zaplaveno vadnými lidmi, takže Keller a jeho odborníci prostě museli zasáhnout pomocí sterilizace.“ vysvětlil předseda Forsorgshistorisk Henning Jahn a dodal: „Důvodem pro založení kolonie Sprogø bylo snížení nezdravé produkce dětí, které by mohly mít degenerované geny.“ Dlužno dodat, že Keller se dokázal se svou vizí „proboxovat“ až do vysokých politických kruhů v Dánsku.

Když Keller podal výklad o „reformě“ sociální péče v této zemi, dostal pomyslný štempl a mohl si se sexuálně vadnými ženami dělat úplně všechno. „Je třeba tyto ženy izolovat. Uvádí v pokušení bohabojné muže. Šíří pohlavní choroby a vadné geny,“ znělo poselství, které je pouhým „okecáváním“ eugeniky. Sprogø obsadil svým vyškoleným personálem, lékaři i zdravotnicemi, kteří naprosto přesně věděli, že odtud není úniku.

Dánská historička Birgit Kirkebaek o káznici na ostrově napsala knihu. Spolupracovala s novináři deníku Copenhagen Post, kteří se dostali do „raději zapomenutého“ archivu. Kdo dával podnět k umístění na Sprogø a jak to tam vlastně chodilo?

Přímá cesta na ostrov vedla z policejních cel i ulic, prostitutky nebo žebračky si rovnou odváželo auto do přístavu. Mentálně retardované, bezdomovkyně, pohlavně nemocné, nebo jednoduše „divné“ ženy putovaly lodí do věznice jako na běžícím páse. To byla jedna skupina, která tam byla umístěna státem. Daleko horší byl zásah rodiny. Stačilo opravdu málo, aby se mladá dívka dostala na neblaze proslulý ostrov.

O Sprogø se mezi Dány vědělo, ale vše šlo spíše cestou šeptandy mezi lidmi. „Jestli nebudeš hodná/budeš dělat tohle/uděláš tamto/nebudeš poslušná atd, pomašíruješ na Sprogø, tam si s tebou poradí!“ vyhrožovali rodiče svým dcerám. A mnozí to dotáhli do konce.

Birgit Kirkebaek zmiňuje důvody internace děvčat z dánských rodin na popud vlastních rodičů: „Matka uvádí, že Sigrid viděla styk hřebce a klisny. Pak měla zlé sny, v noci se sama sebe dotýkala na intimních partiích. Trest od matky nepomohl, druhou noc byla hlídána a opět se sebeukájela.“ Třináctiletá dívka byla raději předána do péče „odborníků“, aby v budoucnu nebyla promiskuitní. Neuvěřitelné.

„Dělá oči na svého bratrance, bojíme se, aby nedošlo k nejhoršímu. Narostla jí velká prsa a on se dívá jen na ní. Co kdyby z toho bylo dítě?“ lká nějaká matka ve spisu sedmnáctileté slečny. „Ruba dostala menses velice brzy, takže už může otěhotnět? To by naše rodina nepřežila! Navíc by se ani nevdala…“ Zoufalé a žalostné. A uvědomme si, že se tohle dělo v ne tak vzdálené době, až do roku 1961!

Po příjezdu do instituce doktora Kellera čekalo každou ženu odvšivení, omytí studenou vodou, ostříhání a gynekologické vyšetření. Pokud bylo u „děvčete“, jak chovankám personál důsledně říkal (nikdy ne jmény, každá dívka se tak měla naprosto odlidštit) zjištěno těhotenství, následoval okamžitý potrat. Často i ve vysokém stupni gravidity. Ordinace byly vybaveny luxusně, takže to nebyla žádná řezničina, ale ve finále vlastně byla. Potrat v sedmém měsíci je předčasný porod, to další je pouhé slovíčkaření.

Následovala tvrdá dřina, protože „jen prací se zapomíná na zvrhlosti“. Nepřipomíná vám to něco? Práce osvobozuje, že? Sprogø bylo soběstačné, vězenkyně pracovaly v zemědělství, staraly se o zvířata, pěstovaly zeleninu, praly, vařily. A také byly přísně sledované. Nepřetržitý dohled sester a lékařů měl zabránit „sexuálnímu chování“. Dvě dívky se objaly? Homosexualita! Šup do díry! Maličká cela metr krát dva metry bez okna se stala „kobkou šílenství“. Stačilo málo.

„Přijel starý rybář a slečna F. se na něj dlouze a vyzývavě dívala a hladila si ňadra,“ hlásila sestra. Slečna F. putovala do díry. Dívky se bohužel i udávaly mezi sebou. „Je krásná, krásnější než já, tak ji nahlásím. Sestro, Margita v noci sténala a sahala si mezi nohy!“ Margita putovala na prohlídku, odkud ji lékař eskortoval na pevninu. Vrátila se bez vaječníků a dělohy. Sterilizace si totiž Keller ohlídal a prováděl je většinou osobně v nemocnici; po jeho smrti tento „úkol“ připadl jeho bratru Johannovi a dalším vedoucím lékařům. Jedním z nich byl i Kellerův syn Otto.

Když nebohé dívky připluly zpět a zjistily, že už nikdy nebudou mít děti, velmi často se pokoušely o sebevraždu - počet dokonaných sebevražd se přísně tajil. Sterilizace byla také dárkem na rozloučenou. Pokud byla dívka či žena s velkou slávou propuštěna ze Sprogø, ve všech případech byl u ní proveden nevratný zákrok. Tresty byly i za kouření, požívání alkoholu, pokus o útěk nebo „nezdravou fixaci na jinou chovanku“.

Reportérům Copenhagen Post se podařilo najít muže, který pod zárukou přísné anonymity vypovídal o pořádání „zájezdů“ na Sprogø: „Vždy se našel někdo, kdo se dal podplatit. Byla nás vždy parta asi pěti mužů, mladých. Přijeli jsme v noci na lodi a na břehu stála bouda. Věděli jsme, že tam budou nějaké holky, co s námi budou mít sex (…) Často jsme se vystřídali na jedné několikrát. Pak jsme zaplatili. Někdy byl přítomen i lékař, který se nezapojil, jen sledoval…“ zní neskutečná výpověď, která obsahuje tak explicitní detaily, které zde nemohou být ani napsány.

Tento muž nebyl zdaleka sám, kdo se do „zájezdů“ dostal. Znásilňování bylo tiše tolerováno, protože se dělo i v prostorách farmy, od lékařů nebo zřízenců. Dívky byly považovány za vadné a poškozené zboží - a přesně tak se s nimi zacházelo. Po těchto orgiích nesterilizované otěhotněly, čímž nad nimi byl vynesen krutý rozsudek a „jely“ na pevninu na zákrok. Sterilizace také čekala každou ženu, která se měla vdávat. I takové tam byly.

Sňatek byl domluvený, ale rodina budoucího manžela mladou nevěstu poslala ještě pro jistotu na Sprogø, aby se tam mravně očistila. Povolení k manželství osobně schvaloval vedoucí lékař, na cestu budoucí novomanželku sterilizoval a dokonce ostrov zasahoval i do dalšího života chovanek - na kontrolu do domácností chodila vrchní sestra, která údajně hlídala, jestli je žena dostatečně povolná a „nejeví známky vzrušení“. Neuvěřitelné.

Některé ženy se dostaly ven i bez sňatku, například do rodinné péče nebo do kláštera. I tam byly sledovány. Dostaly doživotní cejch jako nějaké čarodějnice, přitom se neprovinily ničím, aplikováno z dnešního pohledu. „Tyto ženy byly považovány za patologické případy i po propuštění z ostrova. Systém s nimi jednal i do posledních chvil (i při umírání) jako s nesvéprávnými dětmi. Navíc se za jakékoliv pochybení, pod tím si představme třeba i pohled, dotyk, mohly kdykoliv vrátit. Stalo se to jedné stařence, která na Sprogø zemřela sešlostí věkem,“ uvádí Copenhagen Post.

Když byla káznice konečně uzavřena, nebylo to kvůli tomu, že by se našel někdo osvícený a zpochybnil metody „převýchovy“ dívek a žen. Nikdy nikdo nezvedl prst a neřekl: „Tak takhle ne!“ Dánské úřady věznici na Sprogø zavřeli jen kvůli změně v terapeutickém systému, respektive v reformě sociální péče a přístupu k handicapovaným.

Kapitola ostrova Sprogø tak zůstává i nadále opravdu temnou skvrnou na Dánsku. Žádná z žen se nikdy nedočkala ani omluvy, natož odškodnění. Jednoduše se na ně zapomnělo. Jen díky erudovaným historikům, přeživším, novinářům, ale hlavně onomu filmu Složka 64, se tabuizované téma v dánské společnosti opět otevřelo.

The Copenhagen Post – your danish connection - The Copenhagen Post, Temná historie Dánska: oběti ostrova pro sexuálně „zkažené“ se nedočkaly omluvy ani po 60 letech — Deník N, forsorgshistorien.dk/historie, Spectre of Sprogø: the dark chapter Denmark would rather forget - The Copenhagen Post, Ženy z ostrova Sprogo: provinily se sexualitou a společnost je ztrestala - iDNES.cz, Christian Keller (lékař) - Wikipedie, otevřená encyklopedie, Sprogø - Wikipedia, Složka 64 (2018) | ČSFD.cz, Fandom