Léčba hysterek se zvrhla v sexuální zneužívání před publikem. Drsný osud žen z nemocnice Salpêtrière

V zimě roku 1876 se v posluchárně nemocnice Salpêtrière shromáždil dav lidí. Začínala jedna z proslavených veřejných přednášek slavného lékaře, otce francouzské neurologie a badatele v oblasti hysterie a „ženských poruch“, jehož práce ovlivnila rozvoj neurologie i psychiatrie. Jean-Martin Charcot (1825-1893) počkal na konec frenetického potlesku, jímž ho vítalo publikum. Mezi dychtivými diváky seděl například Sigmund Freud a Edgar Degas, tak moc byla přestavení profesora Charcota oblíbená! Byl skutečnou celebritou své doby.

A celebritami - byť trošku v jiném smyslu tohoto slova - se staly i jeho figurantky: nemocné ženy trpící údajnou hysterií, které Charcot veřejně předváděl jako zvířata v cirkuse a hypnotizoval je, přičemž dychtivé obecenstvo sledovalo, jak se nebožačky svlékají do naha, masturbují, dělají sobě i jiným různé oplzlosti… To je asi ten důvod, proč byly přednášky tak hojně navštěvované! Nyní Charcot přivedl další mladou ženu na veřejnou demonstraci „hysterie a jejích příznaků“.

Dlužno dodat, že Jean-Martin Charcot se skutečně snažil. Jeho úmysly byly bohulibé, chtěl ženy léčit - byť po svém. Jenže se mu to zatím nějak nevedlo. Do posluchárny vstoupila patnáctiletá Louise Augustine Gleizes. V bílých prostých šatech se nesměle rozhlédla po natěšeném mužském publiku, zatímco Charcot popisoval:

„Včera měla tato dívka 154 hysterických záchvatů během jediného dne. Slyšela hlasy, které ji nabádaly k sebeuspokojení, to činila během dvou hodin osmdesátkrát. Musely jí být svázány ruce. Viděla hejna černých krys, démony, trpěla bolestmi v oblasti pravého vaječníku. Tato dívka k nám přišla před rokem. V dětství byla tělesně trestána, od deseti let žila plným pohlavním životem se svým otčímem. Nyní jsem ji přivedl, aby předvedla své příznaky. Bude také fotografována, zhypnotizuji ji, aby se vám ukázala v různých fázích hysterie.“ představil Louise lékař.

Ta se ale zarazila: „Já už nechci být fotografována. Je to nehezké,“ tvrdila, mávala rukama a vrtěla hlavou. „Vidíte? Už to začíná!“ pokývl Charcot a posluchači s vytřeštěnýma očima sledovali, jak se zbídačené Lousino tělo třese a padá na zem. Dívka zvedla oči v sloup a křečovitě škubala končetinami. Když její ruce neomylně zamířily k intimnímu partiím, třídou se rozlehlo jásání a povzbuzování. Fotograf si nachystal aparát a začal fotit hysterický záchvat dlouhodobě sexuálně zneužívané mladičké Louise Gleizes, zatímco Charcot ji střídavě hypnotizoval a poléval vodou…

Jaký příběh skrývá historie nemocnice Pitié-Salpêtrière?

Počátky pohnutých dějin Hôpital universitaire de la Pitié-Salpêtrière, jak se velká pařížská nemocnice jmenuje dnes, lze vysledovat do období vlády Ludvíka XIV. V místě budov dnešní instituce stála továrna na střelný prach. Král nechal v roce 1656 továrnu přesunout a požádal své dvorní architekty o vybudování jakéhosi odkladiště „odporného marastu“ z francouzských ulic.

V Paříži panovaly zoufalé podmínky: všude byla špína, choroby, krysy, hlad; nemocní lidé se váleli v ulicích, šířila se nákaza a problémem se stali i duševně nemocní - ti byli oním „vředem“, který Pařížanů vadil nejvíce. Záhy byla v místech bývalé továrny otevřena tzv. Všeobecná nemocnice, což nebylo nic jiného než tvrdá věznice pro chudé. Tam se dostávali lidé na základě soupisu, který stvrdil sám král. Jeho vojáci pak podle seznamu „nepohodlných“ sbírali lidi z ulic a uzavírali je v klecích Všeobecné nemocnice.

Čtení je to zajímavé: do blázince jste se mohli dostat, pokud jste byli žebračky, prostitutky, šílenci, sirotci, prostopášníci, protestanti, mrzáci, kreténi, Židé, zločinci, alkoholici, umírající, čarodějnice, melancholici, slepí; dívky narozené z cizoložství, lesbičky, homosexuálové, epileptici, zloději, čarodějové, staří a senilní, idioti, zkažení, intrikáni, bezzubí, erotomani, rozmazlené dívky se sebevražednými sklony, bohémové, tlouštíci, umělci…

Kapacita vězení brzy nestačila - k hlavní budově byla přistavena další a další křídla, kde byli v naprosto nelidských podmínkách drženi duševně nemocní lidé. Nejen ti. Jsi tlustý? Šup do díry. Jsi umělec? Přivázat okovy a nechat umřít hlady. Máš nemanželské dítě? Na pryčnu a bičovat! Jsi to dítě? Honem s tebou do chudobince a šít oděvy pro vojáky! Jsi žena s vlastním názorem? Svlečeme tě do naha a sežerou tě krysy! Mimo odvlékání všemožných existencí, které se jednoduše jen něčím vymykaly, vypukl zátah na prostitutky. Lehkým holkám byla vyčleněna vlastní věznice, kde ženy doslova hnily zaživa.

Nikdo neměl snahu o nějaké léčení, spíše šlo o eliminaci nepohodlných lidí. Zabíjení a mučení nikoho nevzrušovalo; v La Salpêtrière se v roli strážných realizovala naprostá spodina společnosti - devianti a vrazi terorizovali a vraždili po dlouhé roky „pacienty“ a nikdo neřekl ani slovo. Brzy se to mělo změnit! Ale ne k lepšímu. Počet uvězněných prostitutek se musel eliminovat, takže vedení nenapadlo nic lepšího než je deportovat do Louisiany, Quebecku či karibských kolonií.

Nebožačky tušily, že je nečeká lepší život, ba naopak. Když prosily, aby mohly zůstat v La Salpêtrière, byl konec - zabili je. Lodě s nakaženými francouzskými prostitutkami pluly do Ameriky jedna za druhou, spousta žen zemřela už při cestě samotné a jejich další osud za oceánem je asi bohužel každému jasný. Místo, aby se ženy staly posilou do komunity kolonie Nové Francie, přivezly spíše zkázu v podobě pohlavních nemocí.

V předvečer Velké francouzské revoluce bylo v Pitié-Salpêtrière internováno přes deset tisíc lidí, kteří živořili v neskutečně bídných podmínkách. Slavný francouzský filozof a historik Michel Foucault dějiny nemocnice důkladně studoval, aby pak mimo jiné napsal: „Zhmotnělé Dantovo peklo, to byla Salpêtrière. Dnešní slovutná instituce byla dříve kotlem, v němž za nepopsatelných podmínek živořili lidé. Nikdo je ale lidskými bytostmi nenazýval. Odpad, pytle kostí, krysy měly hody. Byly tak tlusté, že už ani neměly hlad. Zakusovaly se do otevřených ran trpících stínů.“

„Připoutaní pevnými okovy ke zdem, uzavřeni v klecích, jejich smrtelný ryk pomalu utichal. Bídné stráže s bezuzdnou zuřivostí znásilňovali, usekávali končetiny. Těla byla házena do Seiny. Situace žen byla nejhorší. Žen a dětí. Neměly právo na život, jen posloužily mrzkým choutkám mužů, kteří docházeli pod rouškou noci do zařízení. Po orgiích bylo rozsekané tělo vyvezeno za město a pohozeno do polí. Děti byly zneužívány na všechny možné způsoby…“ Lepší nepokračovat!

Během Velké francouzské revoluce se lid zaměřil i na budovu Salpêtrière. 4. září roku 1792 zaútočil na nemocnici dav z chudé dělnické čtvrti Faubourg Saint-Marcel s úmyslem budovu dobýt a propustit vězně. Snad každý tamní člověk měl v Salpêtrière někoho blízkého, známého nebo příbuzného. Povedlo se osvobodit 134 prostitutek, které tančily v ulicích, šlapaly v krvi strážných a veřejně souložily „za odměnu“ se svými zachránci.

Krvavé orgie vyvrcholily děsivým zločinem: na svobodu se také dostalo pětadvacet velmi těžce duševně chorých žen. Šílené stařeny i mladé dívky se vypotácely ven svázané řetězem dohromady. Měly na sobě otevřené hnisající rány, mnohdy byly oslepené, nechápavě se kolem sebe rozhlížely a mžouraly do slunce. Roky je neviděly. Bledé přízraky s divoce rozcuchanými vlasy zděsily přítomný dav. A jak známo, dav jako takový je lehce ovlivnitelný. Někdo začal řvát, že to jsou čarodějnice…

Sugesce se projevila naplno tím nejhorším možným způsobem - nebohé bláznivé vězenkyně byly zmasakrovány. Když bylo po všem a všude se válela mrtvá zhanobená těla, přišlo jakési vystřízlivění - i to je známý fakt. „Co jsme to učinili? Vždyť to byly také trpitelky…“ vrtěli hlavou Pařížané a z rukou jim ještě kapala krev. Po této hrůzné hromadné vraždě vše nabralo rychlý spád a nemocnice Salpêtrière byla obsazena novou správou.

Do psychiatrické části nastoupil reformátor, hotový spasitel vězněných žen, doktor Philippe Pinel. Postupem doby zavedl spoustu nových léčebných metod, snažil se přeživší vězně zachránit, mnohdy však bylo pozdě - ženy i muži byli příliš zbídačení a umírali jako mouchy, i když se jim dostávalo stravy i lékařské péče.

Pinel byl od roku 1794 hlavním lékařem Salpêtrière a měl na starosti ošetřovnu s 200 lůžky, kam si pečlivě vybral ženy vykazující známky těch nejhorších duševních nemocí, na které si jen vzpomenete. Ostatní nechal napospas osudu v původních miniaturních klecích a celách. Takový lidumil zase nebyl! Ale pověst nemocnice se postupem let napravovala. Po Pinelovi nastoupila do funkce šéflékaře spousta dalších slavných francouzských profesorů a odborníků, z nichž každý zavedl zase svůj režim.

Specializovali se hlavně na léčení ženských duševních poruch. Z bývalého vězení pro spodinu Paříže se stala klinika pro ženy. Ale chování k nemocným bylo vlastně stejné jako za časů krále Ludvíka XIV., jen poněkud „zjemnělé“. Psychiatrické pacientky s vážnou duševní chorobou byly pořád v klecích a zkoušela se na nich všemožná barbarská léčba. Tak například pouštění žilou. Nebo přikládání pijavic na spánky, šíji či genitálie žen, u kterých se věřilo, že trpí „děložní hysterií“. Velice oblíbené byly ledové nebo vařící koupele - často pacientky ležely ve vanách celé hodiny.

Probíhalo také omezování pohybu - klece, kazajky, pouta: v těchto postrojích a malých prostorách trávily ženy celé měsíce! Další léčba spočívala v izolaci - věřilo se, že naprostá samota přinese vyléčení, že si žena „uvědomí“ svou nemoc. Podávání sedativ (morfium, laudanum, bromidy, chloralhydrát) sloužilo spíše ke zklidnění obtížných pacientek - ošetřovatelé je jednoduše drogovali a drogovali, aby byl klid.

Když katedru převzal výše uvedený Jean-Martin Charcot, přidala se k těmto metodám ještě hypnóza. Charcot věřil, že lze hypnózou vyvolat „kořen“ duševní poruchy, dopátrat se začátku, pomoct pacientce v uvědomění si své choroby. Rád také kombinoval vodoléčbu s hypnózou. Když byla v roce 1882 v Salpêtrière otevřena Klinika nervových nemocí se vším možným vybavením, byl šťastný - a začal pořádat své slavné přednášky.

Složení pacientek se změnilo, pocházely z bohatšího prostředí, ale důvody k násilné internaci v léčebně přetrvávaly. Rodiny do přísně střežené neuropsychiatrické kliniky posílaly své dcery, které se „nevydařily“. Stačilo opravdu málo. Sen sexuálního charakteru, zakázaný dotyk, velká ňadra, brzké započetí menstruace, „nezdravý“ zájem o muže (stačil třeba pohled z očí do očí), nepravidelný cyklus, bolesti v břiše, vaginální krvácení, pokus o masturbaci - a mladá dívka putovala do Salpêtrière.

Ona hysterie, kterou Charcot léčil, byl v té době nejasný soubor různých příznaků, které měly jen ženy. Ruku v ruce s diagnózou „putující dělohy“ šel samozřejmě i strach z ženské sexuality jako takové. Nesmělo se to, bylo to fuj, jak se říká. A dívka, která byla citlivá nebo trpěla migrénou, vyfasovala nálepku hysterky - a už se musela léčit. A léčba to byla vskutku nevšední - lékař dívku přivedl k orgasmu, aby se „uvolnilo napětí“ - tyto masáže přetrvaly v ordinacích gynekologů až do dvacátého století!

Byl to doslova protimluv - na jedné straně byly ženské pohlavní orgány a pohlavní život vůbec něčím zakázaným a tajným, na straně druhé byl dívkám veřejně prováděn orální sex, zatímco nadšené publikum s jásotem pozorovalo, jak se „hysterka“ po orgasmu probouzí jako vyměněná! Charcot bral hysterii velice vážně - jednal v úmyslu bohulibém a opravdu chtěl pro své pacientky jen to nejlepší. Jenže tato kapitola veřejných divadel, kdy předváděl dívky ve velice ponižujících pozicích při záchvatech a mdlobách, je mu vyčítána dodnes.

„Je toho hodně, za co můžeme a měli bychom Charcota kritizovat. Tyto ženy byly nepochybně proměněny v lékařské vzorky, které měly sloužit jeho potřebám. Ale zároveň bral hysterii vážně. Trval na tom, že je to skutečné, ne imaginární nebo zfalšované.“ uvádí autorka knih o Charcotových pacientkách Asti Hustved. Slavný lékař měl své múzy, jak jim říkal. A rozhodně je nešetřil. Bohužel!

Kolem šesti set „hysterek“ bylo ubytováno v „Quartier des Folles“ - v nízkých budovách, kam se na ně chodili dívat Pařížané jako do nějakého kabaretu: každý den po obědě byly tyto ženy za každého počastí vyváděny ven, připoutány k lavicím a ponechány na vzduchu. A také ponechány na pospas zlomyslným přihlížejícím, kteří po nich házeli odpadky a sprostě jim nadávali. Z nich si lékař vybíral své figurantky. Když Charcot pořádal přednášku, snažil se své múzy střídat, měl ale své oblíbenkyně, které předváděly hysterické záchvaty doslova na počkání - údajně měly i simulovat, aby „to“ bylo co nejrychleji za nimi.

Nejpopulárnější modelkou Charcotových teatrálních hypnotických výstupů se stala tzv. Královna hysterek, jistá Marie „Blanche“ Wittman. Když byla figurantkou ona, byl sál zcela našlapaný, protože to opravdu uměla. Orgasmy, křeče, záškuby, mdloby, zběsilé svlékání, plnění příkazů v hypnóze… Uživila by se klidně jako herečka!

Její „záchvaty“ trvaly až několik hodin, během nichž dělala rychlé pohyby, stávala se strnulou a předváděla sexuální scény. Charcot ji hypnotizoval, dával ženě čichat éter a ládoval ji opiáty. Na těch se stala závislou, takže při absťáku přišla na řadu hrubá síla: Blanche putovala do klece, do svěrací kazajky, do vany… V roce 2017 probíhala rozsáhlá studie o nemocniční historii. Komise dospěla k závěru, že Blanche pravděpodobně trpěla psychogenními neepileptickými záchvaty, onemocněním vaječníků a štítné žlázy - ne psychiatrickou diagnózou!

Asti Hustved doplňuje: „Charcot sám připouštěl, že ženy mohly simulovat, a že se některé dokonce naučily hysterické projevy předstírat – přesto však dál pracoval na propracované klasifikaci záchvatů. Ty se na jeho přednáškách dělily na fáze extatické, pohybové, posturální a delirantní. Zdokumentoval i takzvaný „luk hysterie“ – napnuté ženské tělo prohnuté do oblouku. Rozlišoval hysterii duševní a hysterii traumatickou. Obě pak zkoumal na pacientkách, které byly přivazovány k lůžku a hypnotizovány. Předváděny byly dokonce i před zahraničními lékaři. Kritici Charcota označují za autoritativního muže, který ženy namísto léčení vystavoval veřejnosti.“

Jean-Martin Charcot zemřel v roce 1893. Hysterii hypnózou nevyléčil, ale zanechal po sobě nesmazatelnou stopu na poli neurologie. Dnes je Pitié-Salpêtrière (Hôpital de la Pitié-Salpêtrière) jednou z největších nemocnic v Evropě – a zároveň i největší univerzitní nemocnicí ve Francii.

Díky osobnostem jako Philippe Pinel, Jean-Martin Charcot či Joseph Babinski se Salpêtrière stala kolébkou neurologie a psychiatrie. Mezi slavnými pacienty Pitié-Salpêtrière byli například Michael Schumacher, Ronaldo, Alain Delon, Jacques Chirac; prohlášena za mrtvou zde byla Diana, princezna z Wallesu.

Sídlí zde nejen klinická oddělení, ale i vědecké výzkumné týmy. V Pitié-Salpêtrière ročně ošetří stovky tisíc pacientů. Přesto v sobě monumentální nemocnice dodnes nese stíny své temné minulosti z doby revoluce i z doby, kdy ženy byly zamykány, umlčovány, brutálně týrány a „léčeny“ často jen proto, že byly jiné.

Zpracováno podle: Pitié-Salpêtrière, Augustine Gleizes, Atlas Obscura, Mail Guardian.com, Reflex,, Hysterie, Jean-Martin Charcot, Blanche Wittman, Michel Foucault, Ancient Origins