Článek
17. července 1943 vstoupil do kanceláře matriky ve čtvrti San Telmo v argentinském Buenos Aires vysoký blonďatý muž. „Chtěl bych nahlásit narození dcery. Zde je potvrzení od lékaře. Doktor Roberto Russo. Manželka porodila doma, zde jsou dvě svědkyně,“ ukázal přepychově oblečený muž na přítomné mladé ženy. „No jo. A jak se to dítě jmenuje?“ připravoval si laxní a otrávený úředník na stole příslušné listiny. „Dcera. Maria Esther. Já jsem Franco Diligenti,“ mrkl na úředníka bohatý pán.
Děti mohly sedět u stolu, ale nesměly na sebe mluvit…
Úředník zanesl jméno novorozence do matriční knihy a spiklenecky se na Diligentiho podíval: „No jo. Další hladovej krk, co?“ Franco se najednou rozesmál. „To máte velkou pravdu, velkou!“ poplácal matrikáře novopečený otec a odešel. O den později byl znovu na matrice. Tentokrát v buenosaireské čtvrti Palermo: „Chci nahlásit narození syna. Jmenuje se po mně.“ řekl hrdý otec úřednici, která mu pogratulovala a zapsala si malého Franca do matriky…
A totéž se opakovalo i devatenáctého, dvacátého a jedenadvacátého července roku 1943! Vysoký blonďák s doprovodem svědků a lékařským potvrzením nechal na matrikách ve čtvrtích Flores, Boca a Recoleta zapsat další tři děti - Mariu Fernandu, Mariu Cristinu a syna Carlose! Franco Diligenti tímto doslova špionským podvodem hodlal utajit nesmírně zvláštní a tehdy nad poměry neskutečnou věc - že jeho dvaačtyřicetiletá manželka už 15. července 1943 porodila živá a zdravá paterčata!
Buenos Aires. Tam se narodila první živá (čili všechny děti se dožily dospělosti) paterčata v Latinské Americe
„Franco využil toho, že Buenos Aires bylo obrovské a matriky nebyly centrální ani navzájem propojené. Chodil na matriční úřady v různých čtvrtích města. U každého zápisu uvedl jiné svědky -podplacení lidé z ulice, kteří vůbec nechápali, co dosvědčují. Měl lékařské potvrzení od svého osobního doktora, jemuž tvrdě zaplatil. Bez něj by to neprošlo. Úředník pak vypsal papír o narození a založil ho. Takto rozprostřel své potomky po různých městských částech- a nikdo tudíž neměl ani tušení, že se narodila paterčata. A známým pak tvrdili, že Ana porodila jedno dítě, ale nepřežilo,“ popisuje opravdu sofistikovaný podvod pana Diligentiho Thomas P. v diskusi pod dokumentem o paterčatech.
A nebýt všímavého úředníka, který náhodou zjistil, že se jméno Franco Diligenti objevilo v pěti seznamech napříč celým Buenos Aires jako otce pěti dětí narozených pět dní za sebou, zřejmě by mu to prošlo a paterčata Diligenti by zůstala ukryta před světem navždy. Proč to vůbec dělal?
Byl to nějaký netvor nebo tyran? Ale ne. Byl to milionář, jeden z nejbohatších obyvatel argentinské metropole své doby. A chtěl na popud své pomatené ženy chránit děti před publicitou. Byl zhnusený z cirkusových vystoupení slavných paterčat Dionne z Kanady, kde se pět holčiček stalo veřejnou atrakcí a bydlelo ve vlastní zoo. Franco usoudil, že tohle ne! Tohle se jeho dětem nestane. Takhle to neskončí!
Jenže tím všechno teprve začalo! Jaký je příběh utajených paterčat?
Život Franca Diligentiho připomínal napínavý román. „Dobrodruh tělem i duší, okouzlující a šarmantní člověk s bystrou inteligentní a výmluvností. Když jsme se to dozvěděli (o dětech), nemohli jsme tomu ani věřit. Jak se říká, když máte prachy, můžete mít všechno. On si kvůli těm malým doslova koupil asi deset lidí, kteří mu byli tak oddaní a chovali se tak loajálně, jako kdyby to byl nějaký král. On i tak vystupoval. Panovník, blazeovaný vládce svého impéria…“ shodovali se lidé, kteří Diligentiho znali, když byl na vrcholu svých sil.
Franco Diligenti se narodil v Miláně. Jeho otec byl temperamentní Ital, matka se jmenovala Jamie a pocházela ze Švédska. Blonďatá seveřanka předala synovi do vínku světlé vlasy a modré oči, po otci měl Franco (říkalo se mu též Jamie či James po matce) nejen jméno, ale vysokou postavu, výmluvnost, energii a výbušnou povahu. Když mu bylo 23 let, vydal se s prázdnýma rukama na cestu do světa. Všude sbíral zkušenosti, až dorazil do Argentiny, kde z nuly vybudoval v krátkém čase obří podnik.
Impérium Franca Diligentiho se skládalo z několika monumentálních chovných dobytčích a koňských farem, měl velkou textilní továrnu a továrnu na rostlinný olej. Brzy se stal několikanásobným milionářem a ženské v celé Argentině si mohly nohy uběhat, aby se krásnému boháči dostaly do postele a dovlekly jej před oltář! Jenže Franco si do nádherné dvoupatrové rezidence v prominentní čtvrti Belgrano v Buenos Aires nastěhoval vdanou barovou tanečnici z Itálie!
Stanice Belgrano moc luxusně nevypadá, ale čtvrť je to opravdu honosná - v době války hostila spoustu prominentů, kteří si stavěli opulentní sídla
Na přísně katolickou Argentinu to byla silná káva! Seňora Ana María Aversavo si za ruku přivedla sedmiletého synka, kterého měla se stále ještě zákonitým mužem! Věřící lidé to nemohli pochopit. „Vdanou! S dítětem! Starou! Nějakou hopsandu, to známe!“ reptali lidé. Když Ana otěhotněla, to byla teprve voda na mlýn škrobených věřících! Jenže to skončilo hrozně: „Já myslím, že je něco hodně špatně!“ říkala znepokojeně Francovi Ana a ohledávala si podivně velké břicho. Pak předčasně porodila trojčata, z nichž přežila jen jedna holčička.
Utrápená Ana vyprovodila z domu dvě dětské rakvičky a věnovala se maličké dceři. Franco tehdy poprvé zjistil, že si za peníze vše nekoupí. K čemu mu byly, když nedokázal zachránit své dcerky? Po tragédii zvážněl. Navíc musel poslouchat: „Ta ženská je jako toulavá kočka! Kolik jich bude mít příště!“ šeptali si někteří krutí lidé záštiplně. Byl zadumaný a stále přemýšlel, jestli má vůbec s Anou spát, když to může také dopadnou špatně! Ana ale po dalším dítěti nesmírně toužila.
„Nejprve ať proběhne rozvod a vezmeme se,“ usoudil Franco, slovo dodržel -a ihned po prosté civilní svatbě Ana opět otěhotněla. A její psychický stav se rapidně zhoršil. Původně veselá a boubelatá ženuška si prohlížela své rostoucí břicho a upadla do deprese. „Ty, podívej. Ono jich je tam zase víc. Já to poznám. Co budeme dělat? Zase to všechno umře. Nejraději bych se skryla navždy před celým světem! Zařiď to nějak!“ třásla s manželem.
Paterčata si brala do postele a odmítala se od nich hnout… Na snímku je paní Dionne, matka kanadských dívek, které bydlely ve vlastní zoo
Franco Diligenti byl rozhodnutý povolat všechny slovutné gynekology a porodníky z celé Argentiny, ale Ana mu to zakázala: „Lékaři jsou k ničemu! Nepomohli mým dvěma holčičkám, nepomůžou ani jim!“ kývla na své obří břicho. Franco vyhledal jednu z nejzkušenějších porodních asistentek v celé Argentině - paní Delfinu. Tu zabezpečil do konce života s tím, že musí u jeho ženy zůstat, ať to dopadne jakkoliv. Delfina souhlasila, peníze dala synovi a nastěhovala se k Diligentiovým.
Franco posléze přestěhoval těhotnou manželku, Delfinu, obě děti a dvě oddané chůvy na venkovské sídlo poblíž Buenos Aires. Osamocená stavba stála v rozlehlém parku, bylo tam jezero, stáje, samota a klid. Franco za rodinou jezdil každý den a úzkostlivě se na zbytnělou manželku díval. „Já už to nevydržím,“ bědovala Ana bolestně, když jí Delfina vyšetřovala břicho a jen pokrčila rameny: „Já nevím, kolik jich tam je. Snad tři. To všechno uvidíme, drahá!“ popleskala Anu po ruce, ale bála se. Báli se úplně všichni - a bylo čeho!
Porod trval devatenáct hodin. A bolestí pološílená Ana zakázala Delfině zavolat lékaře. Delfina později vyprávěla: „Ty děti rodila dvě hodiny, bolesti ale trvaly celý den a předešlý večer. Na první jsme čekaly dlouho, jak ale porodila první, ihned to šlo jedno za druhým. Když jsem chtěla jít pro lékaře, ona vstala, opravdu vstala a řekla, že mě shodí ze schodů, jestli to udělám. Pak omdlela. A sotva se probrala, rodila dál…“ sdělovala po letech novinářům Delfina.
Dívky si spolu nemohly hrát - přesto se s věkem vykrádaly ven a na půdu.
15. července 1943 přišlo na svět pět maličkých miminek. Dva kluci a tři holčičky: Carlos, Franco, Maria Esther, Maria Fernanda a Maria Cristina. Jediného Carlose musela Delfina oživovat - jinak se paterčata měla čile k světu. Opravdový zázrak však měl být před světem zcela ukrytý. Franco už měl v hlavě plán, který zrál delší dobu - své k tomu dodaly i četné články o nebohých paterčatech Dionne.
Všech pět těchto kanadských sester vystavovali rodiče a lékaři jako kuriozitu, zbudovali jim vlastní „výběh“ s tribunou pro diváky - byla to doslovná lidská zoo. Pohled na fotky nešťastných děvčátek Francem otřásl. A když viděl svá novorozená paterčata, vše do sebe zaklaplo: „Tohle se nesmí stát. Nebudou jako ty kanadské holky. To je radši schovám. Ano, to udělám. Nikdo to neví. Delfina nic neřekne, chůvám zacpu ústa hromadou prachů. Pak udělají všechno. A doktor Russo je loajální. Já to zařídím!“ usoudil - a vyrazil na svou anabázi po matrikách.
Ana se po těžkém porodu tak trochu pomátla. Nastěhovala si všech pět dětí do postele, odmítla je komukoliv půjčit, zkoušela je kojit a rozčilovala se, že to nejde. „Nikomu je neukazuj. Nebo umřou! Já to vím!“ prosila pak neustále manžela Franca. Ana dle všeho trpěla traumatem, depresí či poporodním blues - nebo vším dohromady. Pronásledovaly ji bludy, měla horečku a zimnici, silně krvácela. Tím se její psychika ještě více zatemnila.
Narození živých a zdravých paterčat se v té době rovnalo zázraku. I v té dnešní, to je pravda…
Delfina si to uvědomovala: „Už jsem to viděla několikrát. Ty ženy se po ztrátě dítěte upnou na nově narozené. Nebo je zcela odmítnou. Někdy to skončilo fatálně, jedna svou dceru upekla v troubě. Seňora Ana bláznila, že umřou. Po porodu mě donutila přísahat na život mého syna, že nic neřeknu. Byla mimo. Pan Franco tedy usoudil, že děti ukryje před světem. Paterčata! Zdravá paterčata, zázrak od Boha samotného. A nikdo ho neměl vidět,“ říkala chůva.
Sotva Franco své děti „rozházel“ napříč matrikami v Buenos Aires, nechal v utajení dovézt z USA obrovskou zásilku sušeného mléka. Nechtěl si najmout kojné, jak to tehdy rodiny z vysokých tříd dělávaly. „Musí nás tu být co nejméně!“ stal se i on posedlý myšlenkou paterčata navždy zavřít za plot venkovského sídla. „Co jim tady chybí? Tamhle bude hřiště, když tu budou dělníci, přestěhujeme je v noci vozem do našeho domu. Je tu Delfina, pět chův. Nikdo jiný se nic nedozví!“ plánovali manželé. A jak řekli, tak udělali. Přestěhovali se i s dětmi do rezidence - jen Franco občas přespal v hlavním domě, když měl naléhavou práci.
Chvíli si mnul ruce, jak to pěkně vymyslel, ale za pár měsíců mu začalo něco vadit: „Nelíbí se mi, že jsou sourozenci moc blízko u sebe. Nechci, aby vyrůstali spolu!“ přemítal. Jak přišel na myšlenku děti oddělit a vychovávat je zcela samostatně, to nevíme. Megalomanie? Možná. Později sám řekl, že chtěl, aby z paterčat vyrostly odlišné osobnosti se svým vlastním názorem. „Jen silný a samostatný jedinec je schopen obstát ve společnosti!“ hlásal Franco. Jen jaksi pozapomněl, že děti hodlal držet v domě a nikdy je do oné společnosti nepustit!
Sestry Dionne jako dospělé ženy. Fotek těchto paterčat existují tisíce. Fotky paterčat z Argentiny jsou vzácné a nejsou dostupné
Svůj „epochální“ nápad na izolaci sourozenců začal Franco realizovat ihned. Každé dítě (paterčata Diligenti jsou dodnes hříčkou přírody - vznikla ze čtyř vajíček, přičemž v jednom byla jednovaječná dvojčata a z ostatních tří byly tři samostatné děti) dostalo svůj vlastní pokoj a chůvu. Batolata se potkávala jen jednu hodinu denně při společné hře, která spočívala v různých experimentech - Franco si zapisoval, kdo má koho raději, kdo ke komu tíhne - a pak děti různě omezoval. Zvláště u jednovaječných dvojčat - dívek - to bylo velice kruté.
Když došlo k velkému třesku a úřady přišly na jeho podvod, byly paterčatům už dva roky. Argentinská vláda si na rodinu došlápla a Diligenti byl vyšetřován za zfalšování registrace svých dětí. Celý případ byl natolik podivný, že policisté vlastně vůbec nevěděli, za co jej mají stíhat! „Tak máte pět dětí, to je přece krásné, copak jste se zbláznil?“ křičel na potrhlého milionáře úředník ze sociálky, když se přišel podívat na děti. „Nechci, aby byly mé děti vykořisťovány. Lidé jim budou říkat monstra a příšery! Budou se na ně chodit dívat jako do panoptika!“ plakal před mnoha svědky Franco Diligenti.
Nakonec dostal od státu pokutu - soudce zřejmě pochopil, že chtěl děti jen ochránit. Jenže se to všechno rozkřiklo a venkovské sídlo slavného velkopodnikatele rázem obsypaly hordy zvědavých lidí. Novináři zvonili ve dne v noci, lezli přes plot, aby ukořistili alespoň fotku dětí. Noviny napříč Argentinou tiskly palcové titulky: „Milionář skrýval pět dětí! Tyran věznil paterčata! Utajené děti! Pět divochů!“ Až tak. Spekulovalo se, že jsou zmrzačené, že jsou chudé duchem, že je Diligenti někde ukradl… Až musel vystoupit před dychtivé reportéry:
Carlos a Franco se na tatínkův zákaz vykašlali také… Není divu.
„Nechci, aby mi banda šílenců běhala po domě. Nechci, aby mým dětem někdo blikal do obličeje a dělal na nich pokusy. Chci, aby byly v klidu. Dionne na to připraven nebyl, já ale na to připraven jsem. Jeho děsivé chování k dcerám (zmiňovaným paterčatům z Kanady) je mi hrozbou i příkladem!“ řekl do mikrofonů Franco. Ale klid samozřejmě nebyl. Mít dva dlouhé roky schovaná paterčata, to bylo šťavnaté sousto! Diligenti dokonce musel na plot instalovat žiletkový drát! Ale nebylo to nic platné, do areálu neustále někdo lezl. Děti navíc rostly. A prapodivná „separé“ výchova se rázným malým Argentincům s italskými kořeny přestávala líbit.
Franco Diligenti totiž stále zachovával striktní oddělení dětí. Sourozenci se setkávali jen při společném jídle. Nesměli však na sebe mluvit, nesměli se na sebe dívat, mohli jen jíst a mlčet. Když paterčata dorostla školnímu věku, vyhlásil podivínský boháč konkurs na pět domácích učitelů. Přihlásilo se přes tisíc uchazečů - lidé byli zvědaví, to je jasné. Nakonec po roce hledání našel pět odpovídajících kantorů, pro které měl i speciální požadavky. Každé dítě se mělo učit jinak, jiným způsobem; jaksi „zmást“ své bratry a sestry.
Maria Esther se učila anglicky a na piano, Maria Cristine „drtila“ italštinu a hrála na flétnu, Maria Fernanda měla německého učitele a zpívala, Carlos s Francem hráli na housle a kytaru, jeden se učil ruštinu a druhý francouzštinu. Je to opravdu divné, až nechutné - a je kupodivu, že s tím matka Ana souhlasila! Oddělené děti měly mít oddělené nejen vědomosti, ale i koníčky a záliby! Franco jim vybíral knihy, pozoroval jejich povahy a charaktery - a na základě svých poznatků potomkům „ordinoval“ správné knihy, správná hudební díla, správné zájmy.
To je strašný obrázek, to uznávám, ale paterčata jsou na fotce živá. Narodila se ve Fukušimě v Japonsku v roce 1901.
Jenže děti se nedaly. V tak velkém domě je spousta schovávaček, zvláště, když vám pomáhají starší sourozenci - Anin chlapec z prvního manželství a přeživší holčička z trojčat. A bdělá Delfina, které Franco svěřil dohled nad celou domácností, měla srdce, používala mozek a oplývala zdravým selským rozumem. „Kdo to kdy viděl..?“ bručela a pouštěla jedno dítě za druhým na rozlehlou půdu, kde se k sobě paterčata choulila a povídala si.
Delfina vzala sourozence ven i v noci: „Vykradli jsme se z domu. Byli úplně svobodní. Skákali tam v trávě. Koupali se, lezli na stromy,“ popisovala. Franco si občas po předchozí domluvě zavolal do domu reportéry - věděl, že musí ukojit lidskou zvědavost. V ten moment šla nastrojená paterčata dolů nebo na zahradu, děti si spolu hrály a zpívaly - a sotva byla reportáž či dokument dotočený, všech pět dětí zase šupajdilo do svých pokojů a ke svým nástrojům.
Situace už ale byla tristní a zcela neúnosná. Děti dorůstaly a právem vzdorovaly proti takovému zacházení, které sice nebylo kruté ve smyslu týrání nebo bití či zneužívání, ale tyto „tanečky“ působily na dětskou psychiku opravdu zhoubně. Franco svým způsobem dosáhl svého cíle - oněch jednotlivých a samostatných charakterů - protože se mu jedno dítě za druhým začalo bouřit. A to velice naléhavě a s tvrdohlavostí až nevídanou. Paterčata věděla, jak na otce: děti mu pomalu servírovaly novou realitu.
To jsou opravdové rarity: Paterčata Lyonova z Kentucky - narozena 29. dubna 1896! A ano, na fotce jsou všechny děti živé - jenže! Matka Elizabeth neměla dost mléka pro pět dětí. I když jim místní obchody posílaly krabice s mlékem a lahvemi, Elizabeth později v slzách přiznala, že jí „někdo“ zakázal děti z lahve krmit. Nikdy neprozradila, kdo to byl – jestli manžel Oscar, lékaři nebo tehdejší fanatické předsudky, že láhev je pro dítě „nečistá. Miminka zemřela hlady. A? Otec na chlapcích přesto vydělal - nabalzamoval je a jezdil s těly po poutích!
„Já dnes budu spát u Esther,“ oznámila otci suše Cristina. Oba chlapci si venku kopali s míčem. Fernanda držela matku kolem krku a z plna hrdla zpívala. Chůvy pletly a dívaly se, jak všech pět dětí skáče šipky do jezírka. Paterčata také mluvila vlastním jazykem - tzv. kryptofázie neboli soukromý jazyk je častým fenoménem u dvojčat i vícerčat. Franca to přivádělo k šílenství. „Mluvte normálně! Jste jako mafiáni!“ pokřikoval, když zjistil, že se mu to všechno drolí pod rukama!
„On to nemyslel zle. Jen to vzal za špatný konec. A pak se nestačil divit, jak moc se mu děti utrhly z řetězu. Byl to hodný pán, nikdy v životě je neuhodil. Ani paní ne. Ale někdo musel mít rozum - a byly to právě děti. Já chápu jeho pohnutky, i když jsem s tím nesouhlasila. Paní se od toho porodu celá změnila, byla tichá a zadumaná. Byla to dvojice bohatých podivínů!“ nebrala si servítky Delfina. Měla pravdu. Franco Diligenti si doma hrál na Všemohoucího, až se mu to všechno vrátilo i s úroky!
Poslední výchovný zásah udělal, když šla paterčata na střední školu. Rozhodl se, že pošle každé dítě jinam - dokonce do jiných zemí. Vybral prestižní internátní ústavy napříč Evropou, děti se dostaly do Švýcarska či Anglie, Carlos studoval v Kanadě. „A jsme za to vděční. Tam jsme získali zkušenosti, zocelilo nás to,“ říkala v rozhovoru Maria Fernanda.
Všechny dívky se později vdaly, měly děti; chlapci převzali tátův podnik - a když Franco „Jamie“ Diligenti 3. září 1974 ve věku 75 let zemřel, měl už 23 vnoučat! Ana manžela přežila o pár let a dočkala se dalších pěti vnoučat. Strhující příběh utajených argentinských paterčat nakonec skončil happy endem.
Jak je vidět, rodinné vztahy jsou mnohdy podivné. U nás nebo v Argentině - po celém světě. Občas se nestačíme divit, jaké šílenosti jsou schopni rodiče vymyslet- byť mají ty nejlepší úmysly!
Zpracováno podle: TIME, Digitalnz.org (2), New York Times Archive, Facebook, Médium.cz, Newspaper.com, YouTube dokument, Diligenti Quint, Saturday Evening Post, citace: Britannica, Argentina History, History.com vyhledáno za pomoci Gemini AI,
