Paterčata z Kanady: život sester Dionne byl plný utrpení a zneužívání. Byly turistickou atrakcí

Teprve čtyřiadvacetiletá Elzire Dionne už porodila šest dětí, když otěhotněla znovu. Nebylo divu. Její manžel Oliva Édouard (používal spíše druhé křestní jméno) Dionne ji od svatby v roce 1925 obrazně řečeno nenechal na pokoji ani den. Od šestnácti let byla Elzire buď těhotná nebo rodila. Nic jiného neznala. Rodina žila na neregistrované farmě poblíž města Corbeil v kanadském Ontariu. Nuzné podmínky k životu, hlad, chudoba, byla to taková ta rodina, kterou bychom dnešním výrazem označili za sociálně slabou. Velmi, velmi slabou. Do polorozpadlé farmy nebyla zavedena ani elektřina.

A tak tam manželé žili spolu s dětmi Ernestem, Rose Marií, Thérèse, Danielem a Pauline, která byla jen o jedenáct měsíců starší než paterčata. Šesté dítě, Léo, zemřelo krátce po narození. Otec se zajímal pouze o sex, Elzire byla naprosto usmýkaná dětmi, porody, a přitom byla tak mladá. Jenže v té době to bylo normální. Manžel byl pán a běda, aby žena řekla něco proti němu. Takže když znovu otěhotněla, Édouard to se sousedy bohatě zapil a doma zuřil, že přibude další hladový krk. Byl to hrubián a tyran, který byl ještě ke všemu hloupý, což je vražedná kombinace, takže mu vůbec nedošlo, že si za ty hladové krky může sám svou nenasytností.

Jenže těch hladových krků přibylo poněkud více. Pět najednou. A nastalo zoufalé putování malých holčiček, které za nic nemohly. Všichni to s nimi mysleli dobře (nemysleli!), udělali pro ně vše, kanadská vláda, rodiče, Červený kříž… Ale ve finále jim byl zcela zničen život. A ani jejich milovaný tatíček se rozhodně nijak nežinýroval a svou malou pětku si bohužel dost pustil k tělu. Myšleno tím nejhorším způsobem.

Pro zajímavost: po paterčatech Édouard nelenil a svou ženu obtěžkal dítětem ještě třikrát - zcela vyřízená Elzire porodila další tři syny - Oliva Jr., Victora a Clauda.

Strašný osud sester Dionne, které měly tu smůlu, že se narodily všechny naráz, ve špatné době a ve špatné rodině.

Elzire byla těhotná asi pátý měsíc, když si všimla nezvykle velkého břicha. „Pane Bože, co jsi to na mě dopustil. Já budu mít dvojčata!“ bědovala v kostele. Nemluvná a zachmuřená žena radost neměla, bála se těžkého porodu, dvou dětí naráz, manžel ji zase zbije… 28. května 1934 začala mít Elzire porodní bolesti. To přece není možné, vždyť je to brzy, je to asi sedmý měsíc, přemítala. Ulehla a začala rodit. Seběhly se asistentky, které zavolaly porodníka Dr. Allana Roye Dafoe, který se zasloužil o to, že děvčata přežila.

Narodila se v pořadí Yvonne Édouilda Marie Dionne († 2001), Annette Lillianne Marie Allard (žijící), Cécile Marie Émilda Langlois (žijící), Émilie Marie Jeanne Dionne († 1954), Marie Reine Alma Houle († 1970). Dafoe přišel s teorií, která se za dlouhou dobu pomocí genetických testů potvrdila - dívky byly identické (stvořené z jediné vaječné buňky).

Émilie a Marie sdílely embryonální vak, stejně jako Annette a Yvonne. A věřilo se, že Cécile měla ve svém vaku ještě jednu sestru. Elzire totiž tvrdila, že kolem třetího měsíce těhotenství „z ní vyšel krvavý cucek, o kterém si myslela, že je to potracený plod, a velmi se divila, že jí roste břicho dál.“ Nedonošené holčičky vážily dohromady 6,1 kg. A už od samého narození se vynořil zajímavý fakt - holky nikdy nebyly brány jako jednotlivec. Vždy se vážily společně, fotily společně, žily společně, mluvilo se o nich jen jako o těch pěti. Tato ztráta identity jako jedinečného člověka jim v dospělosti působila obrovské potíže.

Po porodu matka Elzire upadla do jakési katatonie. S vytřeštěnýma očima hleděla celý den před sebe, nehybná, nemluvila, Dafoe s ní hýbal jako s figurínou. Byla v takovém šoku, že nevnímala okolí. Ani novináře, protože se samozřejmě narození pěti dětí naráz okamžitě rozkřiklo. Vznikla ohromující fotka Elzire s dětmi, kde je vidět, že je naprosto mimo sebe. Mediální pozornost ale byla dobrou věcí a holčičkám možná zachránila život. Nejprve totiž byla nedonošená paterčata balena do deček a nahřívána nad kamny, jak se to tehdy dělávalo, pak i v troubě. V domě nebyla elektrika, nešlo tedy zapojit vyhřívané dečky, které nosili zvědaví sousedé a občané.

Po prvním palcovém novinovém titulku se senzační zprávou o živých paterčatech byla stará farma zaplavena dary. Miminka tak dostávala umělou výživu místo dříve podávané cukrové vody a kukuřičného sirupu s kapkou rumu. Elzire se ani nepokusila o kojení. Když procitla ze své živé mdloby, důrazně žádala, aby to všechno sebrali a odnesli někam pryč. Byla tak utýraná životem, že toho měla dost. A to jí bylo pouhých 24 let. Na dnešní poměry je to něco nepředstavitelného. Kapitola narození děvčat Dionne byla však paradoxně tou nejšťastnější v jejich životě. Mělo být hůř. Daleko, daleko hůř.

Reportrér chicagských novin dovezl pár dní po porodu paterčat starý inkubátor z roku 1895, který samozřejmě nefungoval na elektřinu. Do něj byla děvčata uložena a prospívala. Stal se naprostý zázrak. Miminka pila, přibírala, měla se k světu. Následoval druhý inkubátor, který pro změnu sehnala redakce Toronto Star. Farma byla v obklíčení zvědavců, počítaly se i tisícihlavé davy lidí. Mezi nimi bylo pár šikovných mužů, kteří podle starých plánů zhotovili další inkubátory.

Annette, Émilie, Marie, Cécile a Yvonne měla každá svůj vlastní a o všechny jejich potřeby pečovaly vládou poslané ošetřovatelky Červeného kříže. Kojící matky z celé Kanady zasílaly své odstříkané mléko do nemocnic, kde se konzervovalo a vlakem přijelo každé ráno do Corbeilu. Holčičky byly krmeny tímto „dobročinným mlékem“ a už bylo jasné, že přežijí.

Organizátoři Světové výstavy v Chicagu zavětřili ohromnou příležitost. Paterčatům byly čtyři měsíce, pořadatelé přišli za doktorem Dafoem, který se stal jakýmsi neoficiálním patronem dívek (o všem rozhodoval, protože byl sobec, který si usmyslel, že když je porodil, jsou jeho), a navrhli, aby děti byly vystaveny jako atrakce. To by přilákalo davy lidí! Smlouva byla připravena, částka několik desítek tisíc dolarů zcela zatemnila už beztak zatemněný rozum obou rodičů. Podepsali.

Jenže pak Elzire posbírala poslední špetky zdravého rozumu a začala vyvádět. „Jsou to moje děti, ne zvířata, přece je nebudeme vystavovat…“ Jenže bylo pozdě. Odstoupit od smlouvy nešlo díky šikovně vpravené formulce, kterou téměř negramotní manželé Dionne přehlédli.

Na výstavu tedy sestry jely a sklidily neuvěřitelný ohlas. Ale díky této šílené smlouvě se paterčata vlastně stala majetkem pořadatelů výstavy. Ontarijský generální prokurátor nabídl rodičům řešení. Velice zvláštní řešení. „Svěřte holčičky na dva roky do plné péče Červeného kříže. Tím se z toho dostanete.“ Édouard na to kývl, protože nabídka to byla více než lákavá - zbavit se pěti dětí naráz s neuvěřitelnou finanční podporou. Jenže pak se do celé věci vložila vláda Ontaria a schválila bezprecedentní zákon s názvem Zákon o opatrovnictví paterčat Dionne. Ten z dívek učinil svěřence Koruny a státu. Mělo tak být do jejich plnoletosti.

Všem „nahoře“ totiž došlo, že mají v rukou nesmírnou turistickou atrakci. A s tím spojený ranec peněz. Ranec nad rance. A kdo se stal jejich poručníkem? Kdo jiný než slovutný doktor Dafoe. Toto vše mělo paterčata chránit před zneužíváním, ovšem dívky byly zneužity možná ještě více - právě tímto zákonem a vládou samotnou. A sotva tato úprava vešla v platnost, už to vypuklo. Naproti farmě se začalo stavět. Vyrůstalo tam vězení pro holčičky. Vládou posvěcená lidská ZOO s vyhlídkovou plošinou.

Přes ulici vyrostla obskurní stavba, kam byly dívenky 21. září 1934 přestěhovány. Byl to devítipokojový dům s přilehlým domkem pro personál, sestry a ošetřovatelky. Celé zařízení neslo jméno doktora Dafoe, který domu říkal hrdě škola a nemocnice, ale spíše vešel ve známost jako Quintland - země paterčat. Venkovní hřiště, bazén, jednosměrná průhledná skla, to vše bylo završeno neuvěřitelnou vyhlídkovou plošinou pro turisty, kteří na celý areál shlíželi z výšky tří metrů. Quintland obklopoval plot s ostnatým drátem, hlídali jej policisté a u plošiny byla instalována pokladna na vybírání vstupného.

V této ZOO byly sestry Dionne neustále testovány, studovány a zkoumány. O všem byly pořizovány záznamy. Měly pevný rozvrh, jedly zdravě, pily vše čerstvé, o jejich zdravotní stav se staral Dafoe, který jako silně věřící přivedl do tohoto panoptika kněze, který maličké holčičky učil katechismus. Dvakrát denně byly dívky vyváděny na venkovní hřiště, kde na ně čekaly houfy natěšených turistů. Ale pozor - pouze platících! A na venkovní plošině! Davy lidí na děvčátka pokřikovaly, házely jim různé sladkosti, smály se jim. A v tomto obludáriu žila paterčata do svých devíti let. Občas jim bylo povoleno setkat se se sourozenci, občas s matkou, jinak je Dafoe zcela izoloval.

Měly domácího učitele, nesměly si hrát s jinými dětmi a hlavně - nijak je nerozlišoval. Kdyby dívky neměly svá vlastní jména, volal by na ně jen hej, vy! Mluvil k nim v množném čísle. Naprosto v dětech potlačil jejich identitu. Považoval je za jednu osobu. A povahové rozdíly dívek byly samozřejmě čím dál viditelnější s rostoucím věkem. Dafoe tohle nenáviděl. Podle něj měly být všechny stejné, žádné rozdíly. Fyzicky byly identické, zapsal si, že měly stejné kolečko ve vlasech (kroužek ve vlasovém porostu, který se stáčel doprava), ale běda, když si Annette dovolila něco zazpívat a Marie se poprala s Émilií o panenku! To podle něj bylo netypické a nedůvěryhodné.

Dafoe byl bezesporu vynikající lékař a porodník (po porodu paterčat se stal nejslavnějším a nejvyhledávanějším lékařem v Kanadě), ale jako člověk nestál za nic a zcela postrádal empatii. Pod jeho dohledem dětská ZOO prosperovala náramně - Quintland se stal populárnější atrakcí než Niagarské vodopády. Turisté nakupovali suvenýry, během oněch devíti let, co tam paterčata byla zavřená, je navštívilo tři miliony lidí a za celou dobu jejich ukazování a vystavování vydělaly sestry údajně pět set milionů dolarů.

A lidé už se na ně neusmívali. Naopak, už je považovali za nějaké obludy, protože proč by jinak musely tyto děti žít v opevněném domě s vyhlídkovou terasou? Určitě jsou znetvořené, hříčka přírody. Na děti byly házeny odpadky, kameny, slupky. Jednou se paterčata musela vyzout a ukázat bosé nohy, protože na ně turisté řvali, že mají místo nohou ploutve. A tohle vše pozoroval, řídil, dirigoval a zaznamenával Dafoe. Z děvčat se stávaly emocionální trosky. Chtěly se vrátit domů. Jenže netušily, že je tam čeká ještě horší peklo.

Peníze, které sestry vydělávaly, nenechaly otci Édouardovi spát. Stále častěji objížděl úřady, aby mu byly dcery navráceny. Měl s nimi vlastní plány, vždyť už je všichni znají, jsou proslulé, co kdybych s nimi rozjel něco svého? A namastil si kapsu! Pod jeho nátlakem Dr. Dafoe rezignoval na funkci opatrovníka paterčat, stará rozpadlá farma byla zbourána a na jejím místě se začal stavět obrovský dům, ve kterém měla žít kompletní rodina Dionne. Opulentní stavba s teplou vodou, topením a bazénem měla přes třicet pokojů.

Vše bylo financováno z výdělku sester, jak jinak. Bylo jim slíbeno, že vše půjde do svěřenského fondu, ale později se přišlo na to, že skoro všechny prachy byly fuč. To sestry zjistily až v den dovršení plnoletosti, kdy každá z nich dostala 170 tisíc dolarů!

Konečně v roce 1943 byly sestry vráceny rodičům. Annette, Émilie, Marie, Cécile a Yvonne se ocitly „doma“. Jenže to byl spíše návrat do pekla. „V Quintlandu nám bylo lépe. Nezacházeli s námi jako se svými dětmi, ale jako se služebníky a otroky. Bohužel, touha po zisku dělá z lidí monstra. Byl to ten nejhorší dům, jaký si dovedete představit. Chtěly jsme zpět do našeho cirkusu.“ vzpomínala Annette ve svých pamětech. Rodiče stejně jako jejich předchozí opatrovníci zacházeli se svými dcerami jako se zdrojem příjmů. Nic jiného je nezajímalo.

Paterčata se cítila od svých sourozenců odtržená. Sestry měly problémy s komunikací, protože mluvily francouzsky a jejich sourozenci dávali přednost angličtině. Sotva měl otec dcery doma, požádal o policejní doprovod a stráž, upozorňoval na sebe a vše pokračovalo. Dívky byly předváděny všude možně - tentokrát svými rodiči. Hrály i ve filmech, staly se tváří reklam na vše možné, neustále musely někde pózovat. A stejně jako Dafoe je ani vlastní matka nebrala jako jednotlivce. Elzire s dcerami téměř nemluvila, štěkala na ně, nejmenovala je jmény, ale říkala též ono hej, vy!

A nakonec je začala bít. Tvrdě bít. Při jednom rozhovoru s novináři musely být dívky zakryté, jak strašně měly rozmlácené obličeje. Elzire je brala prostě jen jako stroj na peníze. Nic jiného. Édouard naproti tomu zjistil, že jeho vyrůstající dcery jsou půvabné mladé dívky. A protože byly tak trochu odlidštěny, jak s nimi bylo zacházeno celý jejich krátký život jako s věcmi, začal si jich tatínek velice všímat. Velice, velice všímat. Až moc.

Neudržitelná situace ve Velkém domě, jak byla rezidence rodiny Dionne přezdívána, vyvrcholila odchodem všech pěti sester v roce 1952, kdy jim bylo 18 let. Konečně se dočkaly a vypadly z pekla, které jim připravili lidé, kteří jim měli být nejblíže a chránit je. Potýkaly se s psychickými problémy. Nebyly připraveny na dospělý život. Zpočátku měly problémy s nakupováním, placením účtů a rozlišováním bankovek. Nikdo je nevedl k samostatnosti, celý život je provázelo jen týrání, zneužívání a šikana. A vždy se o ně někdo „staral“. Nakonec si to „sedlo“ a staly se samostatné. Jenže hluboce zakořeněné trauma nešlo jen tak vymazat.

A bylo umocněno o ohavný zločin, který se na všech pěti sestrách dopustil vlastní otec. Zveřejnily to Yvonne, Annette a Cécile. Rodiče už byli po smrti, stejně tak dvě z pěti sester, tři přeživší poskytly třaskavý rozhovor. I když o paterčatech po mnoho let vyšlo nesčetně knih, žádná nikdy ani jednu neautorizovala. Až nyní konečně promluvily. Édouard je měl sexuálně zneužívat. Došlo i na to nejhorší. A začalo to projížďkami v autě. Vždy je donutil, aby si sedly dopředu k němu, zastavil a všechny postupně osahával a francouzsky líbal. Nutil je, aby se ho dotýkaly.

Po těchto projížďkách je začal navštěvovat i v pokojích. Mazal jim hruď mastí na rýmu, takže sestry spaly v rolácích, aby na ně nemohl dosáhnout. Ony zpočátku totiž vůbec netušily, že je něco špatně. Od útlého dětství byly dívky izolované od běžného života, nikdy s nimi o sexu nikdo nemluvil. Tatínek nakonec ztratil zábrany zcela a jednu po druhé znásilnil. V jeden večer. Nemůže to zde být ani napsáno. Snad jen, že se Édouard v nějakém baru chlubil, že je měl všechny. Hrůzyplné výpovědi sester skoro nikdo nevěřil. Také to pod vlivem štvavé kampaně ostatních sourozenců a jejich rodin dvě z nich odvolaly.

Přes všechno utrpení se tři z nich vdaly a měly děti. Yvonne dvě dcery, Annette tři syny a Cécile měla dětí dokonce pět. Émilie se stala jeptiškou, aby „odčinila všechny hříchy, které byly spáchány touto rodinou na této rodině.“ Zemřela velice zvláštním způsobem. Byla postulantka, když začala trpět záchvaty. Zřejmě se jednalo o epilepsii. Při jednom z nich byla sama v klášterní cele a křeče celého těla ji překulily na břicho. Obličej se zabořil do polštáře, čímž se udusila. Bylo jí pouhých dvacet let.

Marie zůstala bezdětná a svobodná. Pracovala jako knihovnice. A její smrt byla také zoufalá - týden nevycházela ze svého bytu, sestry byly zrovna na „turné“, kde vykládaly o dopadu strašného chování rodičů na dětskou křehkou duši. Marii našli mrtvou v posteli, po pitvě se zjistilo prasklé aneurysma. Bylo jí 36 let.

Yvonne zesnula jako sedmašedesátiletá, Annette a Cécile dosud žijí v Montrealu, spolu v jednom bytě. Všichni ostatní sourozenci paterčat jsou po smrti. Kanadská vláda se paterčatům omluvila a tehdy tři žijící sestry dostaly 4 miliony dolarů. Kam se však poděl jejich svěřenský fond s těmi „megamiliony“, to nikdo neví. Nebo spíše ví. Dafoe spolu s vládou.

Děsivý příběh o tom, jak to může dopadnout, když se přirozeného chodu věcí chopí nesprávní lidé a přetočí osud lidí úplně naruby, zachycuje nespočet knih a dokumentů o paterčatech Dionne. Například inspirovala seriál Million Dollar Baby. Sestry napsaly také otevřený dopis rodičům vícerčat, aby si dávali pozor na přílišné vystavování dětí.

Samozřejmě, ony byly naprostým extrémem. A extrémní zůstává i jejich dechberoucí příběh.

Annette, Émilie, Marie, Cécile a Yvonne Dionne.

Zpracováno podle:

Pięcioraczki z Kanady. Tragiczny los sióstr Dionne | CiekawostkiHistoryczne.pl, Dionne quintuplets - Wikipedia, Paterčata Dionneova: Život ve výběhu i v domě hrůzy – Epochaplus.cz, Smutný příběh krásných paterčat, která byla ukradena a vystavována v lidské zoo | Poznatsvět.cz (poznatsvet.cz), První paterčata a jejich smutný osud: Vyrůstala jako turistická atrakce, zažila slávu i zneužívání – Maminka.cz