Článek
To si snad děláš srandu! Čtyři? Co si lidi budou myslet? Že moje manželka je co, nějaká toulavá hárající fena?
„Kdyby tak šla vybrat rodina, do níž se člověk narodí, jsem přesvědčena o tom, že bychom byly zdravé. Já i mé sestřičky. Že by se to nestalo. Že by u nás vládla láska. Nevozili by nás jako cvičené opice po celých Státech. Nestrávily bychom roky v ústavech. Helen a Wilma by nebyly obřezané! Vždyť ON je zbavil všeho. I tohoto. Edna by neměla záchvaty. A matka se na to jen koukala. Ale nemám jí to za zlé, nemám. Jsem stará a pochopila jsem ji.“
Čtyřčata (neidentická) z Oklahomy. Dívky se narodily kolem roku 1920. Rodiče je milovali a nechtěli, aby z holek byla atrakce. Na rozdíl od pomateného rasisty Carla, který ze svých dcer udělal cvičené opice
Takto vzpomínala třiadevadesátiletá Sarah Morlok Cotton v roce 2023 na své dětství, na sestřičky a na rodiče. Poslední žijící sestra ze slavných čtyřčat zemřela v roce 2025 - a jako jediná vedla relativně normální život. Relativně. Šrámy na duši si Sarah nesla stejně hluboké a zoufalé jako její tři sestry.
Život čtyřčat Morlokových a hlavně jejich psychická nemoc se stala předmětem mnohaletého psychiatrického zkoumání. Odborníci hledali odpověď na klíčovou otázku: „Jak je možné, že všechny čtyři dívky onemocněly ve stejnou dobu stejnou duševní chorobou - obávanou schizofrenií?“ U dívek Morlokových se lékaři zaměřili hlavně na fakt, že šlo o identická (jednovaječná) čtyřčata. Pravděpodobnost přirozeně počatých identických čtyřčat je extrémně nízká, zhruba 1 ku 15 milionům těhotenství!
Kolem roku 1930, kdy se odehrává náš příběh, bylo narození živých identických čtyřčat rovno zázraku. Na snímku je další slavná matka - Holanďanka Monnier-Cavillon z chudé oblasti země. Bez adekvátní poporodní péče je opravdu div, že děti přežily.
Příběh čtyř „zapomenutých děvčat“ šokoval Ameriku. Sestry Morlokovy, vychované v neobvyklých podmínkách (což je ještě velice mírně řečeno), se staly předmětem intenzivního výzkumu a jejich životy odhalily složité propojení mezi genetikou, prostředím a duševním zdravím.
A je třeba poznamenat, že nemalý podíl na příšerném osudu amerických čtyřčat měl jejich vlastní otec - německý přistěhovalec, obdivovatel Hitlera, propagátor eugeniky, tyran, alkoholik a sexuální agresor Carl August Morlok.
Jaký byl životní osud Helen (Hester), Edny (Nory), Wilmy (Iris) a Sarah (Myry) Morlokových?
Tvoje manželka musí být rasově čistá a nezávadná!
Na začátku celého vyprávění se musíme zaměřit na osobu otce. Tento muž totiž stojí za vším zlým, co čtyřčata v životě potkalo. Jeho předci byli narušení lidé; v německé rodině bujela bída i duševní nemoci. Morlokovy pozvedl z prachu a naprostého úpadku až jistý Gottlieb Morlok (též Morlock, 1843-1927). Ten se oženil s Marií Kateřinou Baitinger (1851-1936) a usadil se ve městě Mötzingen v Bádensku-Württembersku. Marie začala rodit jedno dítě za druhým, postupně jich na svět přivedla devět. Poslední byl chlapec Carl August (*8. září 1888).
Gottlieb měl v hlavě smělý plán - odejít z Německa do USA. Byl to velice přísný muž, dbal na disciplínu, děti měl „vycepované“ řemenem, nikdo nesměl v jeho přítomnosti ani pípnout. Utrápená manželka snášela jeho šílené nálady a brala ho jako svého pána. Neřekla ani slovo, když Gottlieb prodal celý svůj majetek, koupil všem lístky na loď a naslepo se jako mnoho dalších dobrodruhů vydal na cestu za svým americkým snem. Do New Yorku připlula početná rodina na konci roku 1892.
Mötzingen, nádvoří místního zámku. Zde žila rodina Morlokových do odjezdu za oceán
Carlovi byly čtyři roky, když se Morlokovi zabydleli v Michiganu, kde sídlila početná komunita německých imigrantů. Gottlieb si našel práci v Lansingu, děti „rozstrkal“ po různých zaměstnáních a začal se považovat za naturalizovaného Američana. Strohý a akurátní muž odebíral německé noviny a hltal zprávy z Německa. Současně se seznámil s lidmi, kteří vyznávali eugeniku.
Když se dostával k moci Hitler, už velice starý Gottlieb podnikl několik cest do rodné země - a vrátil se vždy plný fanatického obdivu k myšlence národního socialismu a teorii čisté rasy. „Musíš si najít odpovídající manželku. Rasově čistou!“ kladl na srdce Carlovi, kterému už bylo hodně přes třicet a pořád byl sám. Gottlieb do dospělého syna hučel a hučel, vtloukal mu do hlavy nacistické ideály nadřazenosti - a když se Carl k ničemu neměl, vybral mu nevěstu sám!
Čtyřčata Milesova z roku 1935, New York
Více dětí naráz mají jen podlidé! Ne já, árijec!
Gottliebův velký kamarád měl dceru na vdávání. David Lyon také vyznával „pošašené“ ideály čisté rasy a cestoval se svými přednáškami o eugenice po celých USA. Se starým Němcem si padli do noty a Carl by se mu jako zeť líbil: „Je takovej tichej. Zakřiknutej. Gottlieb ho staví do latě, ten kluk ho poslouchá na slovo. Bude hodnej. Že je starej? A komu to vadí! Koukej mě poslechnout, děvenko. A rodit děti! Chci vnoučata!“ kázal dceři Sadie netrpělivý otec.
Slovo dalo slovo - a v roce 1926 se osmatřicetiletý Carl Morlok ženil s Sarah Amandou „Sadie“ Lyon (1899-1983). „Mladí“ manželé se usídlili v Lansingu v malém bytě. A nastal čas splnit úkol, jak to Carl neustále slýchal od otce i tchána. „Zploď dítě! Vzmuž se!“ Jenže to vůbec nešlo. Gottlieb prskal a zuřil - a při jedné obzvlášť výživné scéně ranila starce mrtvice. Zemřel rok po synově svatbě. Carl zatrpkl. Po smrti dominantního otce se v něm něco zlomilo. Vše, co bylo ukryto pod povrchem, vylezlo nahoru. Z Carla Morloka se stal násilník; cholerický a vzteklý muž navíc propadl alkoholu.
Lansing v Michiganu se stal jejich novým domovem…
Svou ženu Sadie fyzicky i psychicky terorizoval, nadával jí, vynucoval si sex a osočoval ji, že je „špinavá židovská coura“. Z Carla Morloka se stal rasista, antisemita, obdivovatel Hitlera a tak zlý člověk, že před ním prchali i sousedé. „Německej satanáš“ se stal hotovým postrachem okrajové čtvrti hlavního města Michiganu. Uplakaná Sadie skoro nevycházela z domu. Přemýšlela, jak utéct a dosáhnout rozvodu, když najednou zjistila, že je těhotná. „No sláva! Konečně. Už jsem myslel, že jsi jalová!“ posmíval se jí krutý manžel. Sadie se znepokojeně dívala na své rostoucí břicho.
„Je jich tam víc. Kolik, to vám neřeknu,“ smál se bodře doktor. Carla mohl trefit šlak. I když by mohl být dle svého nacistického smýšlení nadšený, že bude mít hodně dětí! Je přece jedno, že to bude naráz! Ale kdepak. Carl byl přesvědčen, že právě tohle je známkou „nízkého původu“. „Dvojčata nebo nedej bože trojčata! To mají jen cikáni a Židé. Ne bílá rasa!“ nadával v nemocnici Edwarda W. Sparrowa v Lansingu, když se blížil porod - málem ho museli vyhodit!
Nemocnice Sparow v Lansingu. Staré křídlo, kde rodila Sadie, je již zbouráno
Dítě A, Dítě B, Dítě C, Dítě D a toulavá hárající fena
19. května 1930 začal lékařský tým kmitat kolem trpící Sadie, před vchodem na gynekologii kmital také tým reportérů, kteří zavětřili senzaci: „Prý se narodí víc dětí. Možná trojčata! To musíme zdokumentovat!“ říkali si mezi sebou novináři a snažili se podplatit sestry, aby je pustily do Sadiina pokoje! Konečně bylo po všem. Vyčerpaní a usměvaví lékaři gratulovali novopečenému otci čtyř krásných, zdravých a kupodivu donošených holčiček. Carl se nezmohl na slovo.
Vlastně zmohl. Když jej pustili k Sadie, řekl manželce, která ho vítala se smířlivým a nadšeným úsměvem: „To si snad děláš srandu! Čtyři? Co si lidi budou myslet? Že moje manželka je co, nějaká toulavá hárající fena?“ A bylo po radosti. Sadie už se prý nikdy pořádně nerozveselila. Všechny její úsměvy pro kamery a fotoaparáty byly jen hrané. Zdravotnice pojmenovaly holčičky zprvu jen písmeny - ABCD - a nemocnice vypsala soutěž o pojmenování čtyř miminek. Sadie se vzchopila: „Ale já mám vybraná jména. Jean, Jane, June a Joan!“
Další rodička - čtyřčata v izraelské Hadeře. Matka dostala tučný šek - děti jsou v inkubátorech.
Nikdo ji neposlouchal. Na to ostatně vzpomínala i Sarah: „Od prvního dne jsme byly atrakcí, senzací. Ztratily jsme svůj život v okamžiku, kdy máma mávla rukou a nechala, aby nás za deset dolarů výhry pojmenovala nějaká malá holka. Kdo tohle dovolí? Tak jsme byly Helen, Edna, Wilma a Sarah. Otec zavětřil příležitost k výdělku, ke snadným penězům - a v tu chvíli se o nás přestal zajímat jako o své dcery. Byly jsme jen objekty. Zprvu dojné krávy na peníze, pak objekty jeho zvrhlých choutek.“
Radnice v Lansingu přijala senzační zprávu o narození identických čtyřčat s velkou slávou: rodině věnovala k užívání dům; radní nechali vyrobit speciální kočárek, zaplatili holčičkám kompletní výbavu na jeden rok - jen na žehlení plen musely být najaty dvě ženy! Člověk si to asi vůbec neumí představit - čtyři novorozenci najednou v roce 1930! „Tento porod je lékařský zázrak. A k holčičkám se jako k zázraku budeme chovat. Hýčkat si je. Matka je hrdinkou a otec na ni může být právem pyšný. Rodině se musí pomoci vším!“ hlásali představitelé Michiganu.
Izraelská čtyřčata v inkubátorech, rok 1981, v pozadí lékaři.
Dokonalá americká bílá rodina v pekle na zemi!
Rodina dostávala velice štědré dary - například banka v Lansingu sestrám otevřela spořící účty. Nevídanou vlnu solidarity chudých lidí komentuje ve své knize o čtyřčatech Morlokových autorka Audrey Clare Farley: „V době hospodářské krize potřebovali Američané nějakou vzpruhu. Dívat se na něco hezkého, nevinného; na něco, co má budoucnost. Všude byla jen chudoba a zmar - a nyní čtyři zdravá miminka rovnající se zázraku. Carl Morlok si to uvědomoval. Nebyl hloupý.“ popisuje Audrey.
Lidé brzy zapomněli na jeho otřesné chování a zvolili Morloka smírčím soudcem! Rodina se stala doslovným pilířem místní komunity a Sadie hrdě vyvážela kočárek; když začaly holčičky růst, zapsala je do hodin tance a zpěvu. U všeho byli samozřejmě reportéři, kteří růst zázračných čtyřčat zuřivě dokumentovali. „Dokonalá bílá americká rodina!“ hlásaly palcové titulky. Helen, Edna, Wilma i Sarah se jen usmívaly, cupitaly po jevištích v michiganských divadlech a sklízely nadšené ovace diváků, kteří shovívavě pozorovali taneční představení čtyř líbezných holčiček.
Námořník George Kessler se vítá se svou manželkou a čtyřčaty.
„Ty jsou jako z cukru! A jak jsou nadané! A krásné, ty úsměvy!“ nešetřilo se superlativy a otec Carl, který seděl vždy v první řadě, se také usmíval. Spíše cenil zuby jako šelma. Protože nikdo nemohl tušit, že všechny úsměvy jsou jen hrané a falešné, v případě holčiček zoufalé a ustrašené. Za zavřenými dveřmi domu Morlokových se totiž odehrávalo peklo na zemi. Carl své dcery týral šíleným způsobem. Pořád se oháněl eugenikou, zdravým šlechtěním, ohmatával je jednu po druhé, měřil i vážil… Sadie nikterak nepomohla.
Sestry musely v přítomnosti otce mlčet, když se někdo zasmál, následoval tvrdý trest. „Takové chytré a tiché dívenky!“ rozplývala se soukromá učitelka, která malé holčičky učila. S kantorkou se čtyřčata cítila v bezpečí. Ale sotva žena odešla, začalo to nanovo. A mělo být daleko hůř - sestry dospívaly. Bohužel. Během let si Carl mezi dcerami zvolil své oblíbenkyně - Sarah a Ednu. Sarah vzpomínala: „Nedostávaly jsme (já a Edna) tolik ran. Ale Wilmu a Helen nenáviděl tak hluboce, že to až nebylo možné. Co jim to udělali?!“ vrtěla hlavou Sarah při rozhovoru pro knihu zmiňované Audrey Clare Farley.
Nebýt starého Gottlieba, Carl by možná nebyl takovou bestií. Ačkoliv - geny se zřejmě ošálit nedají…
Na obřízku, hajlovat, na pranýř, do postele!
Narušení rodiče se už neštítili ničeho - Sadie, která byla ovlivněná svým zvrhlým manželem, dovolila neslýchanou a neuvěřitelnou věc - nechala své dvě dcery obřezat. Barbarský zákrok se tehdy prováděl kvůli „uklidnění“ hysterických dívek. Děsivé odstranění klitorisu absolvovala jako první Wilma. Carl totiž dívku přistihl při masturbaci. „Tuhle věc musím u svých holčiček vymýtit jednou provždy,“ usmíval se ďábelsky, když ječící dívku nakládal do auta.
Zmrzačená Wilma měla sloužit jako exemplární příklad pro ostatní sestry. Pak Sadie vlezla do koupelny - a načapala Helen, jak má ruce na „zakázaném“ místě. A hned druhý den putovala nešťastná dospívající slečna do ordinace na krutý zákrok. Obřízka v Americe ve dvacátém století? Nicméně ano, dělo se to. Bohužel pro tisíce děvčat, kterým takto nejvíce uškodili vlastní rodiče. Je to neuvěřitelné. Navíc vypukla válka a Carl se stal fanatickým obdivovatelem Hitlera.
Slavná paterčata Dionne z Kanady (jejich osud připomíná článek přiložený v textu) byla vystavována jako v cirkuse.
„Přál si, aby Německo vyhrálo válku, a aby pak Hitler přijel do Spojených států a očistil zemi od vadných lidí. Tohle neustále opakoval. Vadný, hnusný podlidi! Ten by s nimi zametl! Chodil do kina na týdeníky (krátké zpravodajské klipy promítané před hlavním filmem) a viděl v nich ty pochody a hajlování. Pak jsme musely doma hajlovat. Každou chvíli. Bylo to příšerné.“ řekla Sarah. Dívky navíc vstupovaly do puberty, začaly menstruovat (zajímavé je, že sestry dostaly menses ve stejný měsíc i rok v rozmezí pár dní) - a Carla stále více zajímala jejich těla.
Morlok si dodával odvahu kořalkou. Opilý otec pak své dcery donutil, aby se svlékly a různě je mačkal a osahával. Také si vzal krejčovský metr a zapisoval si tělesné proporce dcer! „Nerozumím postoji matky. Proč tohle dopustila? Mohl v ní tyran ubít veškerou její osobnost? Sadie poslouchala manžela na slovo. Dcery držela, když je bil. V kuchyni měli jakýsi pranýř, tam Helen, Wilma, Edna i Sarah trávily přivázané mnoho hodin. A ano, máme potvrzené i výpovědi o sexuálním zneužívání ze strany otce. Sadie to věděla.“ popisuje Audrey.
Areál léčebny v Marylandu, kde byly sestry internovány a zkoumány přes tři roky
Nora, Iris, Myra a Hester, dcery pana Genaina
Otec dcery stáhl ze školy, zařídil jim domácí výuku a držel je doma. Bál se, že někde něco prozradí. O čtyřčata se přestaly zajímat i noviny. „Zapomenuté dívky“ se ploužily v domě hrůzy jako stíny. A když jim bylo 23 let, začaly se obrazně řečeno sypat. Helen znenadání dostávala prudké křeče, měla halucinace, slyšela hlasy, viděla neexistující věci. Sadie odvezla dceru do léčebny: „Je zvrhlá. Je to blázen. Tahle se vůbec nepovedla!“ říkala v přijímací kanceláři ústavu „milující“ matka. Jenže během jednoho roku se „zbláznily“ i ostatní tři dcery.
V roce 1954 byly Edna, Helen, Wilma i Sarah hospitalizovány v psychiatrické léčebně s diagnózou schizofrenie. Neuvěřitelné shody okolností si všiml Národní institut duševního zdraví (NIMH). Vědci byli fascinováni genetickou raritou a převezli dívky na kliniku v Marylandu. Zde sestry dostaly pseudonymy kvůli ochraně: z Helen byla Hester, Ednu pojmenovali Nora, z Wilmy se stala Iris, Sarah říkali Myra. A rodina nesla příjmení Genain. V Marylandu sestry strávily tři roky. Byly pod neustálým dohledem - probíhaly u nich testy, pozorování; lékaři je nahrávali 24 hodin denně.
Čtyřčata měla nesmírně smutný osud. „Obejměte své děti!“ plakala čtenářka po přečtení knihy o Morlokových sestrách
Vědci chtěli dokázat jedno - že je schizofrenie dědičná. Záměrně však ignorovali týrání ze strany otce Carla: nehodilo se jim to do krámu, jak se tak říká. „První známky psychického rozkladu se projevily u Hester (Helen), která byla otcem nejvíce nenáviděna a týrána. Brzy následovaly Nora a Iris. Výzkumníci v léčebně s dívkami zacházeli spíše jako s laboratorními krysami než s lidmi; vystavovali je nekonečným psychologickým testům a experimentálním léčbám, přičemž každá sestra reagovala na nemoc i terapii odlišně, což vědecký tým neustále mátlo,“ zmiňuje Audrey.
Odborníci nakonec potvrdili, že schizofrenie u sester měla jasný genetický základ. Laicky řečen k ní měly všechny stejný sklon. Ale samotné geny nestačily k tomu, aby u sester schizofrenie propukla - k tomu byl zapotřebí spouštěč. V případě čtyřčat Morlokových jím byl právě šílený stres a týrání od jejich otce. A protože krutý predátor Carl týral každou dceru jinak (některou víc, jinou méně), měla choroba u každé z nich odlišný začátek, průběh i projevy.
V pečovatelském domě v Belleville ve státě Michigan Sarah dožila
Kde bychom mohly být a kým bychom mohly být?
Tím, že měl Carl „nejradši“ Sarah, mohla tato žena vést relativně normální život, jak bylo řečeno v úvodu. Jako jediná ze sester se vdala. Její manžel se jmenoval George Cotton a nebyl to hodný člověk. „Týral ji. George Cotton k ní nebyl laskavý, ale ona s ním zůstala mnoho let. Řekla mi, že si ho vzala, protože mu věřila, že ji neznásilní. Stejně jako její matka vnímala povinnost ženy zůstat vdaná, i když to bude zoufalé. Matce odpustila.“ uvádí autorka knihy Girls and Their Monsters: The Genain Quadruplets and the Making of Madness in America Audrey Clare Farley.
Sarah dostala od osudu další krutou ránu - matka dvou dětí musela pochovat staršího syna. Představte si, že byl na operaci a dostal transfuzi. Krev však byla nakažená a mladík za několik let podlehl nemoci AIDS. Sarah Morlock Cotton zemřela 7. července 2025 ve věku 95 let. Ostatní sestry připomínaly spíše mátožné a bezduché stíny. Většinu svých životů strávily v psychiatrických léčebnách. Mimo schizofrenie se u Wilmy, Helen i Edny rozjely další duševní poruchy - ženy nebyly schopné se o sebe postarat.
Sarah nejvíc toužila po odpovědi na otázku: „Kým bychom mohly být, kdybychom se narodily v jiné době a do jiné rodiny?“
Edna občas pracovala z domu jako účetní a Wilma se stala kosmetičkou. Ale sotva přišla další ataka nemoci, putovaly „zapomenuté dívky“ zpět do ústavu. Sarah sestry pilně navštěvovala - každé dosloužila až do smrti: „Byla při tom. Jako kdyby to někdo chtěl zorganizovat, nějaká vyšší moc. Vždy, když jedna z nich zemřela, Sarah u ní byla.“ usmívala se dojatě Audrey. Wilma odešla v roce 2002, Helen o rok později; Edna žila do roku 2015. Matce, která zesnula roku 1983, prý všechny odpustily. Netvor Carl Morlok zemřel v 68 letech už v roce 1957. „Zapomněly jsme. Chtěly jsme zapomenout. Ale on nás zničil. Kde bychom mohly všechny být - a kým - narodit se do jiné rodiny?“ řekla Sarah.
Vyprávění o neskutečném osudu krásných holčiček, jimž udělali peklo na zemi vlastní rodiče, zakončí anonymní čtenářka, která pod recenzi na knihu Audrey Clare Farley napsala: „Když jsem dočetla (tuto) knihu, vzala jsem svou dceru do náruče a objímala ji. Líbala jsem ji do vlásků a tiše jí šeptala: Nic se neboj, moje milá. Nikdy tohle nedopustím. Nikdy. Udělejte to také. Obejměte své děti. Teď.“
