Spatřil svá novorozená trojčata, okamžitě omdlel. Úžasná fotka šokovaného tatínka rozchechtala svět

22. dubna 1946, Luteránská nemocnice, New York. Na chodbě nervózně přešlapuje sedmadvacetiletý Arris Poulos. Válečný veterán se sotva oklepal z hrůz druhé světové, sloužil na starém kontinentu ve svém rodném Řecku; prožil děsivé věci, několikrát se ocitl v přímém ohrožení života, viděl umírat své kamarády vojáky… No jo, jenže teď je v porodnici a netrpělivě očekává příchod „…toho zatracenýho doktora! Vždyť mi slíbil, že hned jak Nora porodí, tak okamžitě dorazí!“ pochoduje před vchodem na gynekologické oddělení nervózní otec čekatel.

„Tak jsem přece chlap! To zvládnu!“ mumlá si Arris. „Ale trvá to dlouho! Jdi s tím foťákem někam!“ odežene naštvaně svého kamaráda Christose, který si nedávno koupil moderní aparát a nyní hodlá zvěčnit Arrisovu radost. Kdyby jen věděl! Najednou se z vedlejší chodby, která ústí do lékařských pokojů, ozvou vrzavé kroky. Už naprosto zblblý Arris Poulos vidí, jak se k němu žene doktor Carl Strauss, proslavený gynekolog a porodník.

Arris k blonďatému lékaři upře zrak a tváří se tak zoufale, až se Karl Strauss začne smát: „Ale vy jste mi nervózní!“ „Doktore! Říkal jste dvojčata, Nora měla hrozně velké břicho, na poslední prohlídce jste ji vyšetřoval, my máme něco připraveno, ale my nevíme. A my se asi zblázníme, totiž já se zblázním…“ mele Arris, až se Christos zlomí smíchy v pase. Z celé osoby doktora Strausse totiž vyzařuje aura radosti, dokonce i blahosklonnosti! Určitě to tedy dopadlo dobře, pomyslí si Christos, vytáhne fotoaparát…

„Ale jo, dopadlo to dobře. Dopadlo. No. Kamaráde… Je to jen trošku… Jak to říct,“ vezme lékař rozklepaného Arrise kolem ramen přátelsky, „Trošku nás to zaskočilo. Ale zvládla to, Nora je statečná, zvládla to, zvládla…“ kývá hlavou a otáčí Arrise směrem k prosklené stěně, kterou je vstupní chodba porodnického oddělení opatřena. Arris na okno pohlédne, vytřeští oči, promne si je, opět je upře na vskutku bizarní výjev, pevně semkne víčka, opět je široce rozevře… To jsou asi pouhé halucinace? To se mi přece musí zdát!

Z druhé strany skla se na vyjeveného novopečeného otce široce zubí tři zdravotní sestry. Tři! A každá z nich svírá v náručí jeden malý uzlíček, ve kterém je nade vší pochybnost novorozené miminko! „Tři?“ hekne Arris, jeho tělo se napne jako struna: „Áááááááá!“ ozve se do ticha porodnického oddělení výkřik až animální, načež tatínek tří krásných kluků ztuhne jako prkno a skácí se do náruče vysmátého doktora Strausse, který chlapa, co omdlel jako špalek, pohotově chytí. Cvak! stiskne Christos spoušť svého fotoaparátu…

„Tehdy samozřejmě nesměli být otcové se svými manželkami během porodu. Arris jen dostával kusé zprávy - jak to pokračuje, jestli jsou všichni v bezpečí…“ usmívá se Aradia Wyndham z webu The Baby Historian, autorka rozsáhlé studie o Poulosových trojčatech, k nimž neodmyslitelně patří i ona fotografie, kterou můžeme dodnes vidět v porodnicích po celém světě. Proč? Protože je jednoduše úžasná! Říká se jí také Chudák Arris, Ubohý tatínek, Arris v limbu nebo Táta v mrákotách!

Jaké pozadí má skutečně nevšední a velice vtipný snímek totálně, ale totálně „rozradostněného“ tatínka?

31. září 1918 se v řecké Trikale narodil chlapec, který dostal jméno Arris Petropoulos. Rodina Poulosových byla početná, měl asi sedm sourozenců. A rodičům se nedařilo. Otec byl stále nezaměstnaný, matka jen bědovala, až přišel dopis od bývalých sousedů: „V té Americe je všechno. Máme se tady krásně! A navíc je tu velká komunita našich krajanů, i církev! Je tu řecký ortodoxní chrám, máme v New Yorku i vlastní čtvrť. Já vám nevím, na co ještě čekáte! Seberte se a jeďte sem!“ vyzývala v naléhavých řádcích paní Stefanos, které paní Poulos záviděla.

Po měsících hádek a plánů se Poulosovi rozhodli, prodali veškerý svůj majetek, koupili si lístky na loď a přepluli oceán. V jakém roce to bylo, to se nedozvíme, ale jisté je, že Arris Poulos byl zapsán při sčítání lidu v roce 1928 jako obyvatel New Yorku, následně v roce 1940 při dalším sčítání už jako americký občan. Rodina si splnila svůj americký sen. Řekové se rychle aklimatizovali, navázali s krajany trvalá přátelství, našli si práci a Arris se zamiloval. Nora Stavros byla rodačka z New Jersey (5. 12. 1921), ale měla řecké rodiče. Arris byl vysoký a pohledný, měl typické ostře řezané rysy, ostrý nos; byl výmluvný, věřící…

Nora ztratila hlavu a vzali se. Jenže vypukla druhá světová válka. Arris byl jako občan USA povolán do armády a „frkli“ ho rovnou do Evropy, do jeho rodného Řecka. Poulos se stal vojákem OSS (Office of Strategic Services), což byla velice prestižní americká zpravodajská a speciální jednotka během 2. světové války – předchůdce dnešní CIA. Arris byl zařazen do průzkumného praporu OSS, který v Řecku prováděl sabotáže a partyzánské operace proti nacistům a spolupracoval s místním odbojem. Arris byl více než dobrý.

Znalost řeči a prostředí byla výhodou, byl ale také nesmírně statečný. Dělal doslova „psí kusy“, dostal řadu vyznamenání - ale hodně vytrpěl. Byl i zajat - a kdyby se mu nepodařilo heroickým způsobem uprchnout, jistě by odporné mučení nepřežil. Když se vrátil k trpělivě čekající Noře, chtěl mít klid. Klid a rodinu, zázemí a lásku. Toho se mu dostalo vrchovatě! Nora otěhotněla téměř okamžitě po návratu manžela z války, psal se rok 1945, když mu s uzarděním sdělila, že se to povedlo. „No aby ne! Moji i tvoji rodiče mají spoustu dětí, my budeme mít určitě také!“ jásal Arris Poulos.

Nora ho krotila: „To je sice hezké, ale uvědom si, že žijeme u tvých rodičů! V jednom pokoji se s námi tísní ještě dvě tvoje sestry! A toho maličkého jsme počali v prádelně!“ hladila si Nora zatím ploché břicho, „Musíme si najít nějaký byt! Já mám sice tvojí rodinu moc ráda, ale bydlet v pěti pokojích s osmnácti dalšími lidmi… A celé dny jen hulákají a hádají se!“ říkala ženuška v naději. Měla pravdu! Hluk je průvodcem století, jak se říkalo, ale představte si rozvětvenou řeckou rodinu! Ta se s tím skutečně nepárala!

Nora těhotenství snášela velice špatně. Bylo to všechno jaksi podivné: „Holka, ty budeš mít dvojčata. No vážně! Máme je v rodině!“ říkala její matka. Tehdy neexistoval ultrazvuk, poloha a počet plodů se odhadoval podle tzv. Leopoldova manévru. „Není to spolehlivé, poloha placenty to může zkomplikovat, ale je velice nepravděpodobné, aby si Nora myslela, že bude mít dítě jen jedno. Lékař jí ve třetím trimestru sdělil, že pravděpodobně dvojčata. Tehdy to jinak nešlo, vše se dělalo hrubým odhadem,“ popisuje Aradia Wyndham.

Dvacátého dubna 1946 byla Nora převezena do Luteránské nemocnice. Bylo jí nevolno, k porodu se zatím neschylovalo, nebylo to dramatické, ale doktor Karl Strauss usoudil, že si raději rodičku s obřím břichem nechá u sebe na pozorování - než by rodila někde doma nebo na ulici, to je lepší ji mít pod dohledem, buď porodí slona, nebo jich je tam víc, ale kolik, to opravdu nevím… mohl si mumlat odborník, kterému záleželo na životě rodičky i dětí - a věděl, že porod to bude namáhavý a nebezpečný.

Nora to ale zvládla nadmíru dobře - až neuvěřitelně! O dva dny později přirozeně v rychlém sledu porodila dva chlapce - Thomase a Theodora. Křik krásných silných a donošených kluků přerušila Nora samotná: „Já mám pocit, že…“ hlesla vyčerpaně. „Správný pocit!“ usoudil Karl a do prudkého světla zářivek v porodním sále vytáhl ještě George! Po zkontrolování trojčat pediatrem usoudili lékaři, že chlapce mohou bez obav ukázat otci. S tím to okamžitě a bez prodlení šlehlo, vznikla fotografie, která oblétla celý svět - a po týdnu mohli jít Poulosovi domů!

Arris už byl zcela při smyslech, dokonce i střízlivý a Christosovi neustále vyhrožoval uříznutím různých částí těla, jestli to někdy někomu ukáže! Kamarád zůstal kompletní, takže Arris Poulos své výhružky nenaplnil - měl totiž práce nad hlavu. Hodný a čestný muž v tom manželku opravdu nemohl nechat samotnou. Z bytu odcházeli dva, vrátilo se jich pět, ve stísněném prostoru padali jeden přes druhého - a ještě tam řvali Tommy, Thenny a George!

Aradia se ponořila do studia článků, které o trojčatech svého času neustále vycházely: „Podařilo se mi zjistit, že Společnost pro pomoc dětem poslala pomocnici, paní Annu Stewart. Ta služba posílala vyškolené ošetřovatelky do rodin, ve kterých - cituji - byly ženy konfrontovány s vážnou a nenadálou zodpovědností nebo neštěstím, přičemž potřebují pomoc s udržením funkčního domova a rodinné pohody. Čili aby od nich neutekl manžel, jak se tak občas stává, přišla náhradní matka. Další matka, pečovatelka. A ta jim pomáhala.“ nastiňuje sociální péči v té době Aradia.

Trojčata se stala senzací. Zdraví a donošení kluci budili rozruch na ulici - Nora dostala speciální trojkočár, kterému říkala Jeep. Těžké monstrum vláčela i po schodech, protože jim ho chtěl neustále někdo ukrást! Těžko si lze představit, co by nějaký zloděj dělal s kočárkem pro tři mimina, ale i takové věci se dějí! A mimo „druhé matky“ pomáhala i třetí matka, což nebyl nikdo jiný než Arris sám. Pochodoval se všemi třemi syny v náručí; když v noci řvali a nemohli spát, dával jim flašky s umělou výživou, vyvařoval lahve…

Narozeniny trojčat se staly vždy hojně sledovanou událostí. Novináři dupali po schodech bytu rodiny (pořád celé!) Poulosových, po zveřejnění omdlívací fotografie chodily dary například i z daleké Austrálie, takže se nakonec rodině podařilo koupit si v Santa Fe malou usedlost. Když bylo trojčatům pět let, tak se stěhovali přes půl Států. Bylo načase! A nastal také čas pro obnovení manželského života! Arris Poulos totiž usoudil, že s Norou „pro sichr“ už nikdy nebude spát. „Ještě to tak! Jestli by se to opakovalo, tak bych neomdlel, ale rovnou umřel, to ti přísahám!“ vykládal jí pořád.

Ale samozřejmě si trochu zapřeháněl, řečeno slovy našeho Járy Cimrama, protože než se stačili v Santa Fe rozkoukat, byla Nora těhotná. Arris jí div neměřil břicho krejčovským metrem, tak vyděšený byl! Když se narodila dcerka, neustále se vyptával: „A je jen jedna? Raději to pořádně prohledejte!“ „Jo, vezmu si baterku a lupu. Jděte radši pryč!“ usmíval se na maniakálně mrkajícího Řeka dobrosrdečný starý lékař. Dcerku pojmenoval sám Arris a jméno je to velice výmluvné - Hope. Čili naděje!

Čas plynul, děti rostly, dělaly manželům jen radost. George se dal k námořnictvu, Thomas měl cateringovou firmu, Thenny studoval; všichni se oženili a měli děti, Hope se vdala… Arris Poulos, náš mrákotný hrdina, zemřel 15. prosince 1994 ve věku 76 let v nemocnici v Albuquerque. Byl pochován na Národním hřbitově pro veterány v Santa Fe se všemi vojenskými poctami.

Na pohřbu bylo mimo celé rodiny přítomno i deset vnoučat a šest pravnoučat! Nora zůstala sama a manžela přežila o celé roky. Zemřela 19. února 2017 ve věku 95 let. Pochována byla jako manželka veterána po Arrisově boku. Z dětí žijí jen Thenny a Hope. George zemřel v roce 2012 na roztroušenou sklerózu. Matka Nora přežila i druhého z trojčat, Thomase. Ten zemřel 3. srpna 2016.

Vnoučata, pravnoučata a další „pra pra pra“ Poulosových mají ale na zakladatele své dynastie nevšední památku. Nádhernou a dojímavou fotku, na které jejich pra… dědeček leží tuhej jako štolverk v náručí rozchechtaného porodníka, zatímco neméně rozchechtané sestry drží tři krásná miminka - jeho syny.

Rozsáhlou fotogalerii trojčat i matky a otce naleznete zde - z důvodu licenčních práv nemohu bohužel některé z fotografií zveřejnit v textu článku, ač jsem o svolení opakovaně žádala. Děkuji za pochopení.

Zpracováno podle: The Baby Historian, Nora Poulos, Find a Grave, Yahoo! Veterans Legacy Memorial, a trocha osobní autorské invence :-)