Bohučovický poltergeist: paranormální jevy na Moravě vyšetřovala StB, dítě skončilo v blázinci

Bohučovice leží v Moravskoslezském kraji, kousek od Hradce nad Moravicí. Nic nenasvědčuje tomu, že v poklidné a malebné vesnici, kde žije asi 400 obyvatel, došlo k událostem, které se dodnes nepodařilo vysvětlit. Řádil tam totiž poltergeist. Hlučný duch, neznámá entita, která ničí věci, zakládá požáry a škodí lidem. Ač to může znít jako z nějakého amerického seriálu, řádění bohučovického strašidla bylo podrobně zdokumentováno a řešil ho celý tým odborníků. A nejen odborníků.

Do všeho se vložil režim, strana i StB. „Tohle se přece u nás neděje. Musíme to co nejrychleji vyšetřit, zastavit, zničit, nemluvit o tom!“ řekly si státní orgány a děly se hrozné věci. Možná ještě horší než ty, které zažívala rodina Smolkových ve svém domě. Co byl Bohučovický fenomén, jak zní souhrnné označení pro paranormální jevy, které po dobu dvou měsíců děsily poklidnou obec?

Řádění poltergeista bylo zaznamenáno po celém světě. Známé jsou Brémy nebo bavorský Rosenheim. Jeden z nejznámějších poltergeistů zničil život rodině v londýnském Enfieldu. U nás jsou v souvislosti s řáděním paranormálních jevů mimo Bohučovic nejčastěji zmiňovány místa jako Strašice, Bobrová nebo Děčín. Tento prapodivný fenomén se projevuje záškodnickou činností neviditelné síly v lidských obydlích. Tam se začnou nejprve samovolně pohybovat předměty, nábytek se přesouvá sem tam, někdy se může stát, že ona prapodivná entita vystaví z židlí a stolů hotové pyramidy, které sahají až ke stropu.

Houpají se lustry, praskají žárovky, vybuchuje elektronika, předměty létají vzduchem a ozývají se rány. Další jevy, které provázejí působení hlučného ducha (z německých slov polterig-hlučný, Geist-duch) jsou samovolná vznícení různých předmětů, rozbitá okna, někdy i fyzické útoky - byly zaznamenány popáleniny, podlitiny a škrábance na lidské kůži, které přišly opět z nějaké nicoty a objevovaly se přímo před očima zděšených svědků. I kousance.

Skeptici tohle vůbec neuznávají, pro vědce a badatele je to znamení sebepoškozování a touhy na sebe upozornit. Všechny tyto jevy údajně gradují s příchodem určité osoby, na kterou se „nalepí“. Obvykle to bývá dívka v pubertě, většinou před propuknutím první menstruace, nebo jde o osobu se silnou frustrací a depresí. Podle Českého klubu skeptiků neexistují věrohodné důkazy, že poltergeist, jakožto projev ducha nebo jiné paranormální síly, reálně existuje. Všechny vyšetřované případy byly vyhodnoceny jako úmyslná nebo (a tohle je důležitá věta) výjimečně i podvědomá síla člověka.

Velmi zvláštní je proto zmínka o působení poltergeista ve Vita Caroli, kde Karel IV. popisuje, jak seděl při sklence vína s Buškem z Velhartic. Oba pánové jasně slyšeli přecházení neviditelných kroků. Pak se začaly kácet poháry na stole, a nakonec létaly místností, narážely o zeď a padaly na podlahu. Bezesporu velice zajímavé! Co se však odehrálo v Bohučovicích? Z čeho šel takový strach, že se tehdejší režim snažil vše ututlat, až dokonce nechal zavřít do psychiatrické léčebny malé dítě?

Na sklonku roku 1985 žila v Bohučovicích rodina Smolkových. Otec, matka, tehdy jedenáctiletý Tomáš a dědeček, pan Smolka nejstarší. V patrovém domku žil v rozlehlém přízemí dědeček, nahoře v podkroví měli menší byt jeho syn s manželkou a vnukem. 27. listopadu 1985 se tapetovala dědečkova kuchyň. Atmosféra v domě byla napjatá, protože snacha si přála, aby se tapetovalo nejdříve u nich. Rodinné rozmíšky byly, jsou a budou všude úplně stejné, jak bychom mohli s úsměvem říct. Ale většinou to nekončí řáděním paranormálních sil, které vstoupily na scénu jak jinak než v obligátní nešťastný den - v pátek 13. prosince 1985. 

Patnáctý den po vytapetování kuchyně se začaly dít neskutečné věci. V devět ráno „vystřelily“ ze stěny dva otvory v tapetách. Prostě se v nich objevily díry, vyražené zezadu. Kým? Nikým. Jak prorazíte tapety z vnitřku? Nijak. Nicméně díry tam byly až na cihlu a dědeček je zamázl sádrou. Pak se začaly odlepovat tapety, v pruzích, jako kdyby je někdo trhal. Byly zatočené jako hobliny, na větších plochách se dokonce vyloupla i s částí původní malby, na což musela být vynaložena poměrně velká síla a přesnost. Postupně před zraky užaslých obyvatel „někdo“ strhal tapety na třech stěnách kuchyně. Oloupal je jako perníček.

Den neposedných tapet vyvrcholil tím, že nastal hlučný výbuch, omítka vyletěla ze zdi, kde zůstala obrovská zející díra. Vystřelení omítky, jak tomuto bizarnímu jevu říkal otec, se opakovalo ještě dvakrát - ozvala se rána, kuchyň se zahalila do bílého poprašku, po jeho opadnutí zjistili Smolkovi, že ve zdi je další díra, větší, a opět „odnikud“. Posunula se dokonce celá okenní deska včetně parapetu.

Pak byl pár dní klid, rodina uklidila spoušť v kuchyni a všichni přemýšleli, co to mohlo být. Blízký kamenolom dával odpověď: „Určitě tam zrovna odstřelovali skálu, mohly to být otřesy,“ zmínil se nejistě otec. Jenže nastalo pondělí 16. prosince 1985. V deset hodin ráno začala „střílet omítka“ všude, lítala dál a s větší a větší silou. Velký kus vysklil okno, rozhoupal se lustr a neznámá entita začala řádit i mimo kuchyni.

Poltergeist úřadoval už po celém přízemí. Ze spíže se ozvalo šílené řinčení rozbíjeného skla. Když Tomáš s otcem otevřeli dveře, naskytl se jim pohled na neposedné sklenice s marmeládou, které poskakovaly v regálech a padaly na zem. Pak začaly marmelády vystřelovat z fochů spíže obrovskou silou proti dveřím. Zavařenina tekla i po stropě. Následoval randál v kuchyni - když tam otec se synem přiběhli, nestačili se divit. Těžký mycí stůl se otočil kolem své osy a ještě se převrátil na sporák.

Tak to pokračovalo celé dopoledne. Skříňka se skleničkami začala vibrovat, posuvné sklo se samo otevřelo, v kuchyni se rozbilo okno a dlaždicový obklad (asi dvacet kusů) stěny byl zcela stržen - dlaždičky, které dosud držely na svém místě celé roky, létaly nyní po celé kuchyni, jako by si s nimi pohrával nějaký neviditelný obr. Pak se začaly před jejich očima převracet skleničky v kredenci. Vše se třáslo, celý dům, Tomáš a táta nevěděli, jestli mají něco přidržovat, nebo zděšeně utéct. Během pár minut začala samovolná devastace a postupná likvidace interiéru rodinného domu.

To už pan Smolka nevydržel. Vyběhl ven, svolal svědky a také se dostavil na Městský národní výbor, kde požadoval, aby někdo přišel a zjistil, kdo mu demoluje dům. Jako první se tedy do rodinného domu v Bohučovicích dostavila Jana Lysáková, předsedkyně přestupkové komise z Hradce nad Moravicí. Paní Lysáková nevěřila svým očím, jelikož po vstupu do rozbitého příbytku jí nad hlavou přeletěla poklička na hrnec. Jen tak. Prostě letěla. Pak se ozvalo bouchání, ono střílení omítky, posunoval se nábytek, prosvištěla kolem ní brašna, obraz a teploměr spadl samovolně se stěny, těžká rohová skříň se vzhůru nohama postavila na křeslo.

Paní z „vejboru“ se zděsila a přivolala každého, kdy by mohl mít pro tyto úkazy nějaké vysvětlení. Kriminálku, statika, Veřejnou bezpečnost, Státní bezpečnost, odborníky z Akademie věd a Geofyzikálního ústavu. Dále na místo přijel tým z Psychoenergetické laboratoře - PhDr. Zdeněk Rejdák, kterého doprovázel doc. MUDr. Josef Klapetek, CSc., neurolog z lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. A také televize, která chtěla o Bohučovickém fenoménu natočit šot do oblíbených Aktualit. To, že u Smolkových straší, se totiž samozřejmě rozkřiklo po celém kraji, možná i po celé republice. Natáčení však bylo „shora“ striktně zakázáno.

I když tehdejší režim měl eminentní zájem na utajení celé věci, jak známo, „u nás se vždycky všechno rozkecá“, jak by řekl klasik, tudíž se začali do Bohučovic sjíždět všemožní odborníci a vyšetřovatelé. Díky nim a postižené rodině je řádění místního poltergeista velice podrobně zdokumentováno. Policejní spisy i zprávy StB o Bohučovickém fenoménu byly totiž v roce 1997 skartovány. Duchapřítomnému kronikáři se také podařilo část zachránit a nyní je nekompletní spis uložen v archivu města Opavy.

Dvacátého prosince 1985 se v domě Smolkových shromáždila spousta lidí. Statik uvažoval o detonacích v blízkém kamenolomu, psychotronik (jak se dříve říkalo oněm dnešním záhadologům) dokazoval, že je to poltergeist, příslušník StB tvrdil, že je to celé nesmysl a dělají to obyvatelé, aby na sebe přitáhli pozornost. Když se tam takto dohadovali jeden přes druhého, hlučná entita o sobě dala opět vědět. A to s plnou parádou. Všichni stáli v chodbě, když se ozvala rána, kterou lze přirovnat jen k výstřelu z pušky, do vzduchu se zvedla košile, noční stolek se „posadil“ na postel. O všem se zachovalo svědectví přítomného odborníka na statiku:

Psychotronik Zdeněk Rejdák se s vysvětlením statika o ojedinělém fyzikálním jevu odmítl spokojit. Pořád pátral po příčině onoho střílení z pušky. Odkud to vychází? Dědeček se s oblibou díval ven z okna a pil u toho kávu. Rejdák zjistil, že okno má v sobě díru jako od kulky, stejně tak hrneček měl na dně naprosto přesnou kruhovou díru. Jaká síla mohla ve skle a porcelánu vyrazit kruhový otvor, aniž by roztříštila hrnek nebo druhé okno?

„Mentální průstřel“, nazval to doktor Rejdák. Pak vše během Vánoc utichlo. Jako když utne. Rodina se ve zdemolovaném obydlí rozhodla svátky oslavit, protože od „mechanických“ projevů neznámé síly byl kupodivu klid. Jenže po Novém roce to vypuklo nanovo, s větší razancí a horším průběhem. Štafetu totiž přebral oheň. A děly se věci, které ještě nikdy nikdo neviděl.

Jen samotný popis těchto pečlivě zdokumentovaných jevů je mírně řečeno podivný. Nevysvětlitelný fenomén se začal projevovat zvláštními požáry, na jejichž vysvětlení neměl žádný argument ani přivolaný soudní znalec z oboru požární ochrany. Tak například začal hořet dubový stůl uprostřed desky. Pohovka vzplanula zevnitř, jakkoliv šíleně to zní - prostě hořelo vnitřní polstrování, nic víc. Pyžamo v prádelníku bylo na uhel, jenže nad ním a pod ním byla složena další a neporušená. Ohořel sáček s cukrem. Otec si šel do lednice ukrojit salám, aby shledal, že salám v lednici doutná. Dědečkovi zbyl v nedotčené peněžence popel ze stokoruny.

Bledý oheň označovali svědci jako „studený“ čili nepálil na dotek. Když se k němu někdo s nataženou rukou přiblížil, nepociťoval žár. Navíc oheň se při pokusu o uhašení sám utlumil. Těžko uvěřitelná série požárů vyvrcholila šestého ledna 1986, kdy během dvaceti minut lokalizovali v domě více než dvacet ložisek onoho bledého ohně. Hořela záclona - vertikálně, horizontálně, uprostřed. Začaly vybuchovat přístroje, rádio, mixér, ze zásuvek šlehaly plameny. To už tehdejším představitelům státní moci došla trpělivost. Musel se najít viník - pokud možno ihned.

V ateistickém a čistě materialisticky založeném komunistickém režimu nemohl řádit poltergeist, nic nadpřirozeného ani nevysvětlitelného, takže se to muselo „nějak“ vysvětlit. A jako obětního beránka si vybrali jedenáctiletého Tomáše. StB chlapce nechala umístit v opavské psychiatrické léčebně. Jenže tamní primář byl člověk soudný, konstatoval tedy, že hoch je duševně zcela zdráv. A to bylo špatně. Narychlo povolaná psychiatrička z Olomouce si nechala chlapce převézt do své léčebny a tato prověřená soudružka byla na Tomáše nasazena, aby z něj vymámila přiznání.

Namluvila mu, že pokud neřekne, že všechny události v domě udělal on, už nikdy neuvidí rodiče. Malý kluk podlehl a nechal si vnutit falešnou výpověď. V místním periodiku o celém jeho přiznání vyšel obsáhlý „vysvětlující“ článek, který popisoval, jak to celé hoch udělal. Chtěl prý na sebe upozornit. Ohně měl zakládat podpalovačem ze Západního Německa. Nikoho nezajímalo, že by nebyl fyzicky schopen uzvednout těžké skříně a oloupat dlaždičky, natož střílet z neviditelné pušky do oken. A podpalovač z Německa tomu nasadil korunu. Pro StB ale bylo hotovo. Celá kauza měla svého strůjce. Vyřešeno!

Celou kauzu kolem Bohučovického fenoménu však neustále bedlivě sledoval PhDr. Zdeněk Rejdák. Ten nakonec došel k překvapivému „vysvětlení“ všech paranormálních jevů. Souvisely ne s chlapcem, ale s jeho matkou. Utajovaná nespokojenost mladé ženy prý uvolnila ony podvědomé síly, které rozpoutaly všechny zvláštní události. Dusila vše v sobě, až onen pomyslný pohár přetekl právě tím tapetováním, kterého se dožadovala i u sebe v bytě, ale manžel dal přednost svému tátovi.

Vztah mezi snachou a tchánem, už beztak napjatý, vygradoval docela, pohádali se a nějaká psychická síla, která se v ženě utrhla, měla za následek onu popsanou spoušť v rodinném domku v malé vesnici. „Jevy byly jednoznačně přisouzeny podvědomým silám a spontánní psychokinezi, která propukla u snachy majitele rodinného domku,“ zní závěr vyšetřování psychotroniků.

Jev se nepodařilo dodnes spolehlivě vysvětlit. Ono také není divu. Něco takového totiž v Československu ještě nezažili a KSČ měla velký zájem na tom, aby se to co nejdříve smetlo ze stolu. Tato Socialistická Akta X svého času rezonovala celou republikou, aby to pak ve víru dalších osudových událostí v historii naší země celé utichlo a spis byl na konci divokých devadesátých let zničen.

Otázky ale zůstávají. Povede se někdy zjistit, co se v Bohučovicích stalo?

Zpracováno podle:

Co je pravdy na záhadném setkání Karla IV. s duchem? Když řádí poltergeist | Náš REGION, Poltergeist – Wikipedie, Bohučovický fenomén: Duch ničící dům Smolkových překvapil i kované komunisty – G.cz, Bohučovický fenomén – Wikipedie, Bohučovický fenomén, dodnes nevysvětlená záhada. Záhady života | Krajské listy.cz