Článek
Na malém hřbitově v Kentucky najdeme prazvláštní hrob. Vyzděná šachta je překryta starými prkny a zející otvor prázdného rovu je zasypaný zeminou a ohrazený drátěným plotem. Jáma v Macedonia Church of Christ v Mayfieldu ale přitahuje davy lidí jako magnet. Proč by se někdo chodil dívat na prázdný plácek s hrobem? Protože je už celá desetiletí připravený poskytnout poslední útočiště pěti maličkým a nešťastným chlapečkům, legendárním paterčatům Lyonovým.

Plácek, pod kterým je připravený hrob pro Marka, Matouše, Lukáše, Jana a Pavla
Marek, Matouš, Lukáš, Jan a Pavel - tito chlapci byli prvními identickými (jednovaječnými) paterčaty narozenými na území USA, která přežila porod. Pohřeb pěti miminek, co zemřela už v roce 1896, se ale dosud nekonal. Jejich vycpaná a nabalzamovaná (dnes už mumifikovaná) tělíčka jsou součástí sbírek Národního muzea zdraví a medicíny v Marylandu, kam byla umístěna po obskurní soudní tahanici.
Příbuzní dávno zemřelých kloučků mají mezitím povinnost udržovat jejich hrob připravený k pohřbu chlapců Lyonových, jimž osud dovolil pobýt na světě jen několik dní.

Mayfield v době narození paterčat. Zřejmě neměla moc šancí, ani kdyby měla „chytré“ rodiče - pověrčivá matka se bála mléka z lahve. Nechala je zemřít
Zato posmrtné putování Marka, Matouše, Lukáše, Jana a Pavla se stalo šokujícím kabaretem, který snad nemá v dějinách obdoby - neetické vystavování jejich ostatků po cirkusech a poutích právem vyvolalo opravdový poprask. Otec byl několikrát zmlácen do bezvědomí a matka si zoufala.
Nejlépe se měl principál morbidního cirkusu, ctihodný dr. Matthews, který si mnul ruce a plnil si kapsy dolary! Těla chlapců byla také několikrát ukradena a vrácena… Tyto šokující kejkle s ostatky nevinných dětí bedlivě dozoroval tehdejší tisk, který dopomohl k tomu, aby se morbidní zprávy o krutém osudu paterčat Lyonových dostaly do celého světa.
Co se jim stalo? Jak mohlo pět mrtvých tělíček skončit jako hrůzná atrakce v obludáriu?

Lyonova paterčata krátce po narození - existují jen dvě fotky, kde jsou živá…
Rodina více než rozvětvená s pověstí hlupáků
Manželé Oscar a Elizabeth Lyonovi žili v prostém domku v Mayfieldu v americkém státě Kentucky. Vzali se v roce 1874. Elizabeth rodila jedno dítě za druhým, usmýkaná žena byla prostoduchá a ani na svůj úděl nežehrala - brala vše trpělivě, věděla, že manžel je jejím pánem a může si s ní dělat, co se mu zachce. Elizabeth Sardenii Campbell Lyon (1857-1941), jak znělo celé jméno matky, se postupně narodilo sedm dětí, z nichž jedno zemřelo.
Naživu zůstalo šest sourozenců: Claude, Daniel, George, Manie Sue, Marvin a Ellen. Otec Oscar Demarcus Lyon (1849–1918) byl mazaný a vychytralý muž, který se vyhýbal práci, dělal všemožné kšeftíky a pranic ho nezajímalo, že neustále těhotná a porody zcela zlomená Elizabeth nemá děti čím nakrmit. Navíc ke svému zděšení zjistila, že je opět v naději. „Měla jsem zvláštní sen,“ řekla jednoho večera málomluvná Elizabeth a hladila si vzduté břicho. Oscar ji zakřikl, ať mlčí, ale děti byly zvědavé:
„Jaký sen, mami? Copak?“ „Ale. Zdálo se mi, že jsem porodila pět dětí. Bůh mi je dal do náruče a řekl, že se jmenují jako apoštolové.“ „Pět hladovejch krků! Zbláznila jsi se?“ zařval na manželku Oscar. Přísně věřící Elizabeth raději mlčela, ale s úděsem pozorovala své rostoucí břicho: „Kolik jich tam je? Asi více, že. Já mám strach…“ ptala se úzkostlivě místního lékaře S.J. Matthewse, který byl ještě vypočítavější než Oscar a v lůně těhotné ženy tušil zlatý důl! Jen to musí dobře dopadnout!
A dopadlo! Paterčata přišla na svět během jedné hodiny (uvádí se čas mezi devátou a desátou večerní) 29. dubna roku 1896. Porod samozřejmě vedl Matthews, který si při spatření pěti identických a kupodivu čilých a zdravých kluků mnul ruce. Ne pýchou nebo štěstím! Měl zcela zištné úmysly a věděl, že „ti hloupí lidé“ udělají vše, co jim slovutný odborník řekne. „Jen ty děti musí přežít! Na tom můj plán stojí a leží!“ vykládal šeptem otci Oscarovi.

Jako první zemřel Jan, další chlapci následovali během tří dní. A pak to teprve celé začalo…
Račte vstoupit do našeho panoptika! Ještě živé děti!
Ten jako obvykle zprvu nadával a láteřil: „To snad není možný! Kdo to má živit!“ Ale když poslouchal naléhavý šepot doktora Matthewse, rozsvítila se mu očka. Zatímco Elizabeth po přestálém utrpení ležela a ohromeně si prohlížela pětici černovlasých nádherných kloučků, které pojmenovala podle jmen ze svého snu - Marek, Matouš, Lukáš, Jan a Pavel - doktor Matthews se nenápadně vytratil a utíkal do redakce místních novin, kde oznámil tu neuvěřitelnou novinu. Tím dal do pohybu hotovou lavinu.
„Paterčata! Zázrak v Kentucky!“ vyšlo zvláštní vydání a už den po porodu se dům Lyonových stal terčem nájezdů davů lidí. Zděšená Elizabeth jen zírala, když jí ložnicí procházely stovky návštěvníků - a hádejte, co dělal doktor Matthews? Stál u vchodových dveří a vybíral vstupné, zatímco otec Oscar si povídal s lidmi ve frontě, nechal si vykládat, jaký je to borec - a přijímal štědré dary pro těch pět chudáčků! Přijel i fotograf - a i on musel za snímek paterčat tvrdě zaplatit!
Další den už Kentucky vypravilo zvláštní vlaky, jimiž do Mayfieldu přijížděli lidé ze všech přilehlých států v touze spatřit na vlastní oči ten zázrak. Nebyli to jen zvědavci, ale i dobří lidé, kteří nabízeli pomoc. Elizabeth už vstala, opatrně přecházela po pokoji a radostně plakala, když se v domě hromadily věci pro paterčata: kolébky, pleny, oblečení - a hlavně skleněné lahve a dudlíky. „Ale já kojím!“ říkala Elizabeth a otřásla se odporem - tehdy se ve venkovských komunitách věřilo, že uměle živené děti zemřou.
„Lidé byli velice zaostalí a prostí, ženy pověrčivé. Gumová hadička na skleněné lahvi - to znamenalo jistou nemoc, smrt. Dokonce se tomu říkalo „vražedná lahev“ - a kravským mlékem krmené děti byly považovány za odsouzené k smrti,“ popisuje Carl, zaměstnanec knihovny v Mayfieldu. Elizabeth lahve schovala, převařené kravské mléko od sousedek vylévala a snažila se kojit. A zatímco Matthews vybíral vstupné a dolary se jen kupily, děti pomalu mřely hladem, protože neměla dostatek mléka. Prostoduchá Liz to tajila a zoufale si přikládala syny k prsům.

Tato fotografie se rozlétla do celého světa. Šokující výjev zobrazuje rodiče - EIizabeth a Oscar pózují s vitrínou, kde leží těla jejich synů
Odúmrť? Nevadí. Já to spravím. Vykopejte ho!
Matthews si ničeho nevšiml. Věděl, že tam jsou s Liz a dětmi nějaké ženy (údajně měla i kojnou, ale k dětem ji nepustila), tak mávl rukou a spolu s Oscarem nadšeně naslouchali jistému pánovi z Cincinnati, který jim nabízel, že paterčata ubytuje ve svém muzeu kuriozit! „Já si to ještě rozmyslím,“ řekl Oscar. „Další!“ pobídl žadatele v řadě. A lidí stále přibývalo. Dům byl plný, paterčata byla vystavena v kolébkách na verandě, diváci korzovali, sklenice na dary se plnila penězi…
Nikdo netušil, že pomocnice jsou stejně pověrčivé jako Liz - mléko také vylévaly a lahve zahazovaly. 4. května 1896 přišla k Matthewsovi paní, co přijela za paterčaty až z Ohia, a důvěrně mu šeptala: „Ten jeden kluk je asi mrtvej. No vážně, vy jste si nevšimli? Je modrej! Ta ubohá paní z toho bude mít šok!“ pokývla hlavou žena. Lékař s Oscarem přiběhli ke kolébkám - a shledali, že Jan je skutečně po smrti. Doktora mohl trefit šlak! Taková škoda! Tohle se nemělo stát! Co teď? Dlouze přemýšlel a mezitím byl Jan pochován - na místo, kde je nyní prázdný hrob s plotem.
Elizabeth byla mimo sebe, jen si tiskla ruce k ústům, tiše štkala a pozorovala svého muže, jak se s Matthewsem dohadují nad prázdnou kolébkou. A už měli hotový nápad. Temný a ďábelský plán. Sdělili Elizabeth, že v okolí řádí vykradači hrobů. „Určitě se Janovi nic nestane, to ne, ale pro jistotu. Vyndáme ho a necháme ho nabalzamovat.“ nastínili jí zvrhlý záměr.
Chtěli prostě přidat mrtvé dítě k ostatním a dělat, že spí! „Alespoň pár měsíců by se to dalo utajit, neboj, mám známého v pohřební službě, je to profík,“ zmínil místního funebráka Matthews. Oscar souhlasil. Peníze už mu zcela zamotaly hlavu. Jenže zbylí čtyři chlapci tomuto barbarskému plánu udělali přítrž. Marek, Matouš, Lukáš a Pavel zemřeli v rychlém sledu mezi 11. a 14. květnem 1896. Bylo po všem. Vlastně nebylo. Bohužel!

Matka paterčat Dionne v roce 1934. Tyto kanadské sestry se dožily dospělosti, ale rodiče jim připravili peklo na zemi. Elizabeth Lyon žádala, aby je směla navštívit - byla už stará a chtěla vidět „jak to vypadá, když ty děti vyrostou“ - do Kanady ji ale nikdo nevzal.
Máme pro vás světovou atrakci. Styďte se!
Doktoru Matthewsovi se zhroutil sen o vlastní cirkusové atrakci, Oscarovi o kapsách plných peněz; Elizabeth se zhroutil svět. Navíc měla na duši velkou tíhu - pomalu jí docházelo, že děti zemřely hlady - a ona to dopustila. Odborníci se domnívají, že právě díky této tragické vině, kterou v sobě Liz nesla, s ní mohli muži tak snadno manipulovat a donutit ji, aby přihlížela, jak agilní Matthews realizuje další drastický záměr: nebohé hošíky ani nepochoval, Jan byl vyzvednut z hrobu a dětská tělíčka se ocitla na stole místního funebráka. Oscar si přihýbal z lahve a pomáhal své syny vycpávat!
„Doktor Matthews se nespokojil s pouhým balzamováním. V té době se pro zachování vzhledu těl někdy používaly metody, které dnes považujeme za drastické a necitlivé. Aby tělíčka vypadala stále ‚jako živá‘, přistoupil k postupu, při kterém byly vnitřnosti nahrazeny výplňovým materiálem - vycpal je cupaninou. Tento způsob preparace měl za cíl vytvořit iluzi věčného spánku.“ popisují zaměstnanci knihovny v Mayfieldu.
Oscar nechal svým „spícím“ synům ušít z drahé látky přepychové zavinovačky, vycpané ostatky dětí do nich umístil a nechal u sklenáře zhotovit speciální vitrínu. „Co se jim vlastně stalo?“ ptali se mezitím reportéři doktora Matthewse, který si zavolal novináře, aby jim sdělil, že smrtí paterčat to nekončí: „Tím domem profukuje. Hoši nastydli. To je hned. Také ty davy lidí, mohl na ně někdo dýchnout…“ kýval. Elizabeth seděla v rohu na zemi a tloukla se do hlavy.
„Moje vina, moje vina…“ mumlala pořád, ale nikdo si jí nevšímal. I kvůli tomu měli Oscar a Matthews volnou ruku. Liz skutečnost, že nechala syny - byť zřejmě neúmyslně - vyhladovět k smrti, přiznala až o mnoho let později, ale i tehdy to bylo jasné asi každému. Nyní už nemohla nic dělat. Nemohla ani zabránit tomu, aby dr. Matthews s jejím mužem jezdili po poutích a vystavovali nebohá paterčata před davy zvědavých lidí.

Jedno z mnoha obludárií, kam se zvědavci chodili dívat na znetvořené lidi a různé kuriozity. S vitrínou paterčat Lyonových nechtěl mít už nikdo nic společného
Bezbožné zrůdy, my na vás naházíme kamení!
Zprvu to byl zlatý důl. Cirkusy i různá varieté a jarmarky po vitríně s neskutečným obsahem doslova chňapaly. „Pět spících andílků! Jako živí! Račte vstoupit, dámy a pánové!“ vyvolával lékař, zatímco Elizabeth stála vedle a na krku měla ceduli MATKA. Umí si to vůbec někdo představit? Byli naši předci skutečně tak krutí? Ale ne. Trpělivost s tímto otřesným vystavováním brzy došla i otrlým a cynickým majitelům obludárií a principálům freakshow, kteří vše bizarní vítali. Ale tohle ne!
„Bylo to přes čáru. Nebohé děti byly i několikrát ukradeny - víme o události, kdy vitrínu s chlapci vytáhli v noci z vlaku lidé z křesťanské komunity a chtěli je pochovat. Nebo je odcizili skuteční lupiči a chtěli výkupné. Pak už je ale (paterčata) nikdo nechtěl vidět. Po každém vystavení nastal poprask. O „bezbožné tyranii a nechutném představení“ dlouze psaly noviny. Tyto články přebíraly další deníky, až se to rozkřiklo i v Evropě.“ popisuje začátek konce drastické atrakce Carl.
V roce 1900 už toho měl dost i otec Oscar. Prý měl noční můry, začal hrozně pít a trávil u svých mrtvých synů celé noci. Odprošoval je na kolenou, plakal, prosil… „Opilče! Všechno kazíš!“ kopal do něj peněz chtivý doktor Matthews. Ale i on věděl, že s putovním cirkusem je konec. Sotva totiž někam s vitrínkou přijeli, objevil se organizátor poutě nebo cirkusák: „Jděte s tím pryč. Prosím vás, tohle je rouhání. Ubohé děti. Styďte se!“ vrtěli hlavou světští.
Opilý Oscar se připletl do několika rvaček, které málem nepřežil - a nakonec museli z jednoho zapadákova v Kentucky utíkat před davem lidí, co po nich házeli kameny. Smutné a nedůstojné divadlo, které se týkalo pěti nebohých dětí, bylo ukončeno po několika letech a vitrínka s paterčaty skončila u Matthewse v ordinaci. Dá rozum, že si k Janovi, Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Pavlovi vodil své „soukromé“ zákazníky, což byli vesměs nějací úchyláci. Podle této anabáze by se mohl natočit docela slušný horor, co myslíte?

Kurátorka muzea s tělíčky paterčat. Podívejte, jak jsou maličká. Nyní je mohou vidět jen vědci a studenti - na speciální propustku se čeká i roky
Pane prezidente, nechcete si koupit těla mých dětí?
Po Matthewsově smrti v roce 1902 si Lyonovi rakev s paterčaty ponechali doma. Rodina se v roce 1912 přestěhovala do Woodville v Kentucky a ostatky schovala v domě ve speciální místnosti. Elizabeth se tam chodila modlit. Oscar už byl psychicky zcela na dně - stala se z něj duševní i tělesná troska. „Ty je nevidíš? Támhle stojí! Naši chlapci!“ smál se zblázněně a ukazoval do prázdného místa v rohu pokoje. Měl halucinace, domníval se, že děti žijí…
„Jsou to jen panenky! No! Podívej!“ rozbil dokonce vitrínu a tahal ven jednoho syna za druhým. Ostatní potomci už toho všeho měli dost. „Musíme je pohřbít, jste vůbec normální?“ pustil se do mírně řečeno divných rodičů nejkurážnější syn. „Ale nemáme peníze. Já něco zkusím,“ vzchopila se najednou Elizabeth.
Sedla si a napsala prezidentu Woodrowu Wilsonovi. „Nabízím k prodeji těla svých pěti synů. Pokud byste nám, milý pane prezidente, dal rozumnou částku, mohla by být použita na vzdělávací účely!“ louskal Wilson nevěřícně kostrbaté písmo Elizabeth Lyon z Kentucky!
Prezident zavrtěl hlavou a pověřil Armádní lékařské muzeum, aby „té trpitelce“ učinilo nabídku - Elizabeth nakonec ostatky svých synů prodala (prý velice neochotně, plakala celé noci) za 100 dolarů (cca 3 000 dnes). Pak se těla dostala do zmiňovaného muzea v Marylandu, kde jsou paterčata uchovávána dosud. Jsou z nich seschlé kostřičky a pohled na ně je skutečně žalostný. Po smrti Oscara se Elizabeth vzpamatovala - a hádejte? Jistě, začala žádat, aby jí byly synové vráceni!
Otázky etiky, matčina žalu a rodičovského selhání
Nastala bizarní právní bitva, ve které se probíraly etické otázky - jsou to lidské ostatky? Ona je prodala, takže je to předmět? Nebo? Nikdo neměl ani tušení, jak to celé uchopit! Nakonec soud rozhodl, že paterčata Lyonova zůstanou v muzeu. Tečka. Elizabeth jim alespoň chodila každý den umývat připravený hrob a nakázala potomkům, aby se po její smrti snažili své bratry vrátit do Mayfieldu a pochovat je.
Než v roce 1941 zemřela, zase změnila názor - napsala do závěti, že chce, aby její synové zůstali v muzeu. „Tam se jim nic nestane,“ řekla. V roce 1974 proběhla v Kentucky obrovská podpisová akce za návrat tělíček ubohých dětí a jejich řádné pohřbení. Lidé jsou z opravdu krutého osudu malých dětí smutní.
„Je to hrůza. Běhá mi mráz po zádech. Chudáci. Měli být dávno pochováni. Tohle je nelidské, neetické a hnusné. Já vůbec nechápu, proč to udělali? Co je to za rodiče? Co jim popletlo hlavu?“ ptala se návštěvnice u prázdného hrobu bratrů Lyonových.
Hlavu jim zřejmě popletl mamon - minimálně otci. Matce zase sžíravá tíha viny, která je někdy krutější, než všechny nemoci světa. A nad tím vším „bděl“ doktor Matthewson. Někdy skutečně jen nevěřícně třeštíme oči nad tím, čeho byl a je schopen tvor, který si říká člověk.

Děkuji Graveyard Girl za laskavé poskytnutí fotografií a pomoc a spolupráci!
Děkuji za pomoc a spolupráci zaměstnancům knihovny Graves County Public Library!
Zpracováno podle: Find a Grave, Lyon Quintuplets, Neatorama.com, Find a Grave (2), Facebook, dokument YouTube, Mayfield, Knihovna v Mayfieldu, Messenger, mailová komunikace








