Bizarní vražda změnila anglické zákony. Muže si spletli s duchem a zastřelili, měl bělostné oblečení

29. prosince 1803 si noční hlídač William Girdler pořádně přihnul z placatky. Silný alkohol hřál staršího muže po celém těle, Willam se otřásl a vydal se na stanovenou obchůzku v oblasti Beavor Lane v londýnské čtvrti Hammersmith. Ponurou atmosféru tmavých ulic a chabě osvětlených zákoutí umocňovala mlha, která se líně převalovala v celém okolí. „Není vidět na krok. A ta zima! Zatracená práce!“ uplivl si jadrně Girdler, vzal lucernu - a najednou se zarazil na místě: Před užaslým hlídačem stál bílý přelud.

Vysoká postava byla zahalená ve světlé splývavé látce, natahovala k němu ruce, něco mumlala… Do Williama jako když střelí: „To je on! To je Duch z Hammersmithu! Kde jste kdo! Lidi! Pojďte ho chytit!“ křičel, zatímco se sbíhali vyděšení občané. Strašidelné zjevení na nic nečekalo, trhlo sebou a vypařilo se jako pára nad hrncem za poloshnilou dřevěnou zdí! A hned druhý den ráno toho byly opět plné noviny: například The Morning Post vydal zvláštní vydání, kde stálo:

„Opět se nepodařilo polapit fantóma, co týdny terorizuje ulice naší čtvrti! Duch děsí a leká i nadále. Vždy v bílém plandavém hávu skáče před mladé ženy, které štve k smrti; pronáší hrůzyplná zaklínadla a zůstává za ním jen zmar a smrt. Organizujme proto občanské hlídky, které budou ku prospěchu všech. Kéž podaří se jim zjevení - či co to je - dopadnout! Ozbrojte se a vyrazte na něj! Projede nůž naskrz záhrobní roucho? Zkusme to, ať je přízrak zlikvidován! Nebo ho polapíme živého!“ apeloval sugestivně reportér na obyvatele Hammersmitu.

Musíme se až pousmát - jak chtěli polapit živého ducha? Pokud to bylo strašidlo, nadpřirozená bytost, jak ho chytit? Do sítě? Přece to byl nějaký záhrobní návštěvník, co měl zálusk na mladé ženy, ne? To je zase nějaká povídačka! Ale kdepak! Proslaveným duchem, který dva měsíce terorizoval bohabojné obyvatele farnosti u Londýna, byl jeden vzteklý starý švec. Možná svým způsobem také strašidlo, ale zcela jistě z masa a krve.

A právě na samém konci všech neuvěřitelných okolností, které si sedaly jedna ke druhé jako do nějaké skládačky, ležel v kaluži krve omylem zastřelený zedník Thomas Millwood, který měl tu smůlu, že mu manželka o den dříve vyprala a vybělila pracovní mundůr: zednické montérky a běloskvoucí halenu. „Vražda omylem“ či „Vražda ducha z Hammersmithu“ z přelomu let 1803/1804 je v britském právu naprostou legendou, protože tento bizarní zločin vytvořil obrovský precedens, se kterým si právníci lámali hlavu skoro 200 let!

Jaký je příběh Ducha z Hammersmithu?

Hammersmith je čtvrť v západním Londýně v Anglii. Dříve to byla součást farnosti Fullham, až se v roce 1631 plně osamostatnila. V době, kdy se odehrává náš příběh, byl Hammersmith venkovskou vesnicí, která byla součástí „Velkého Londýna“. Ve zdejších křivolakých uličkách se před 222 lety odehrál skutečně tragický příběh smrti nevinného člověka, jehož omylem pokládali za strašidlo. Za vše mohla hluboce zakořeněná víra prostých lidí v různé přízraky, démony a znamení. Bohužel pro zedníka Thomase Millwooda.

Klíčovou roli v celém incidentu hrál i fakt, že neexistovalo žádné pouliční osvětlení. Noční hlídači, předchůdci policie, byli vybaveni silnými lucernami, chabý svit se linul z oken bytů a domů, ale to bylo tak všechno. Všudypřítomná mlha, tma, sychravo… Podhoubí pro příchod reje strašidel a duchů jako dělané! První zprávy o tom, že v Hammersmithu řádí jakási záhrobní bytost, přišly na začátku listopadu roku 1803. Do místní hospody přiběhla vyděšená mladá dívka. Nemohla ani popadnout dech.

Když se trochu vzpamatovala a napila se, koktavě vyprávěla znepokojeným hostům, že ji u hřbitovní zdi vedle kostela v Hammersmithu přepadlo děsivé stvoření. „Mělo to rohy a na sobě nějakou světlou kůži. A syčelo to!“ jektalo zuby děvče. „Co to povídáš? Máš zjitřenou fantazii, jdi domů!“ rozesmáli se bodře opilý hosté. Jenže za pár hodin přiběhl další svědek - tentokrát muž. Také šel kolem hřbitova, také na něj cosi vybaflo, jenže teď to nemělo rohy: „Vysoká bílá postava. Hnusný přízrak! Vykoukl na mě přes zeď, stál na hřbitově. Neměl obličej! Jen nějakou bílou beztvarou hmotu!“ vykřikoval pán.

To už bylo divné. A začalo to být ještě divnější. Běloskvoucí zjevení začalo strašit počestné obyvatele Hammersmithu každou noc. Ducha už viděl snad každý, lidé odmítali vycházet po setmění ven a pověrčiví občané měli jasno: „Přesně před rokem se podřízl starej Jones, pamatujete! Sebevrah! To bude on! Jeho duše nedošla klidu!“ neslo se po celé čtvrti. Tehdy se věřilo, že sebevrazi nesmí být pochováni v posvěcené půdě, takže onoho Jonese zahrabali bez obřadu ke hřbitovní zdi. A protože přesně tam strašení podivného přeludu začalo, všichni měli rázem jasno.

Hromada hlíny u zdi dávala tušit, že právě tam je narychlo zaházený pan Jones, který si podřízl hrdlo. Kněz improvizovaný hrob vykropil, za nebožtíka byla odsloužená mše - a všichni si mysleli, že už bude pokoj. „Teď dojde klidu. Byl to takový chudák, chlastal, byl plný všemožného neřádstva, proč jsme mu jen nepomohly?“ debatovaly spolu dvě ženy, které šly v podvečer kolem hřbitova. Alice byla ve vysokém stupni těhotenství, před lezavou zimou se zachumlala do tenkého kabátku a držela se své starší kamarádky Barbary za loket. Jenže dívkám nebyl dopřán klid. Ba naopak!

Podle článku z Timesů na ně znenadání vyskočil Duch z Hammersmithu: „Byly zajaty přízrakem. Omezoval jejich pohyb, mumlal a natahoval po nich pařáty, bledé a podobající se lidským dlaním, ale zahalené v bílé říze, která na pozadí mlhavé tmy snad světélkovala! Nedozvíme se již více podrobností. Vysoce těhotná šokem dýchat přestala, za srdce se chytila. I s plodem zesnula. Přítelkyně ji chtěla chránit, ale záhrobní démon ji chlípně ohmatával. Přibíhající svědek shledal, že v mdlobách klesla k zemi, za tři dny zemřela.“

Docela bizarní, to musíme uznat. Po smrti dvou žen - velice pravděpodobně zemřely na šok či srdeční selhání - vypukla mezi obyvateli Hammersmithu a Londýna panika. Rozčílení muži začali držet hlídky, ale ani to neodradilo mstivého ducha od dalších rejdů. Zaznamenané je svědectví pivovarnického sluhy Thomase Grooma, který šel s kamarádem na stráž. 28. prosince 1803 oba muži procházeli kolem již obligátní hřbitovní zdi (až se člověk musí divit, proč tam pořád všichni lezli!), když na ně zezadu kdosi zaútočil.

Groom v tu chvíli pochopil, že to s tím duchem nebude tak horké: „Sáhl mi na krk a prudce trhl dozadu. Když jsem tápal rukama dozadu, dotkl jsem se těžké látky, velice teplé a kvalitní na omak. Moje žena je švadlena, tak to poznám! Někdo nám tady děsí lidi, ale oblečený ve skvělém kabátě? A jeho ruce byly teplé. Ať je to kdo je to, ze záhrobí rozhodně není!“ hodil Thomas Groom do placu nevšední myšlenku!

Vyděšení lidé měli o čem mluvit. Aby to tak byl člověk? Proč by se přestrojoval za strašidlo? Co by z toho měl? To by musel být nějaký blázen! Lidé debatovali na ulicích, někteří tomu věřili, ale další byli dále nakloněni verzi o duchovi z onoho světa. O den později, 29. prosince, se vydal na obchůzku v úvodu zmiňovaný noční hlídač William Girdler, který pronásledoval ducha poblíž Beavor Lane.

Když se strašidlu v bílém těžkém prostěradle opět podařilo utéct, strážci se díky výzvě v tehdejším tisku ozbrojili. „My ho dopadneme!“ rokovali muži, posilnili se alkoholem a dobrých deset dní pročesávala jedna hlídka za druhou celý Hammersmith. A duch tam byl zase. Zaměřil se na děti, bafal na křičící drobotinu, byl vzteklý a sprostý. Je to bizarní představa - mělo jít o bytost nadpřirozenou, která ale škrtila, klela jako dlaždič, měla místní akcent, a občas i odněkud spadla:

„Dva ševcovští učedníci šli večer z domu svého mistra. Na křižovatce ulic Black Lion Lane s Beaver Lane uzřeli Hammersmithského Ducha! Klel a nadával, kopal po nich a házel různé předměty. Pak zakopl a spadl. Za stálého proklínání se sebral z ulice a rychlou chůzí zmizel ve tmě. Podle tovaryšů byla postava vysoká, v bílém dlouhém rouchu oděná, na krku to mělo provaz, který byl utažen, takže měl zakrytý obličej, a průzory na oči.“ stálo v The Morning Post.

Naštvaným občanům docházelo, že se stali obětí podvodu (že jim to ale trvalo!). „To je nějaký člověk!“ řekla ráno třetího ledna 1804 paní Hazel Fulbrook Millwood svému manželovi. Čiperný a šikovný dvaadvacetiletý zedník (Bricklayer, takže spíše řemeslník, štukatér…) Thomas Millwood se oblékal do svého pracovního mundůru, který tvořily bílé plátěné kalhoty a bílá košile s vestou. Přes vybělený a čistě vyžehlený pracovní oděv měl Thomas přehozenou velkou sněhobílou zástěru s obří kapucí, která mu kryla ramena, paže i kolena.

Thomas odcházel do práce s tím, že se večer zastaví u svých rodičů a své sestry Anne v Black Lion Lane. „Prosím tě, Tome. Vezmi si přes to nějaký kabát! Už včera jsem ti to říkala!“ rozčilovala se jeho paní. Vzpomněla si totiž na předešlý večer, kdy jí manžel vyprávěl: „Představ si, jdu ze stavby, už se stmívalo. Kolem mě projel kočár. Dva muži na mě hulákali: Duchu! Chceš dostat cihlou do hlavy! Co se tu potuluješ! My tě zabijeme!“ smál se bodře nebojácný Thomas Millwood, který to považoval za náramně vtipnou anekdotu.

Ne tak jeho žena: „Spletli si tě s Přízrakem z Hammersmithu. Copak nevíš, jak je to nebezpečné? Můžou tě někde zmlátit. Vezmi si přes to přehoz z postele, na, já ti ho dám,“ podávala zedníkovi kus tmavé látky. „To ani náhodou!“ řehtal se Tom, políbil ženu a vyrazil na stavbu. Netušil, že jde do práce naposledy. V podvečerních hodinách se totiž setkali dva muži: horlivý William Girdler, který si ulovení přízraku vzal za svůj životní úkol a jistý Francis Smith. Devětadvacetiletý úředník seděl celé dny v kanceláři, vypočítával daně bohatým rodinám - a byl nesmírně frustrovaný.

„Já chci zažít nějaký dobrodružství. Co abych šel do armády? Ne? Nebo na moře. Nebo…“ div neplakal podnapilý Smith o den dříve v hospodě a objímal kamaráda Girdlera. „Nikde jsem nebyl, nic nemám, nic jsem nezažil,“ fňukal. „Tak pojď se mnou na ducha!“ dostal William Girdler „epochální“ nápad. Francisovi zasvítily oči: „To by bylo něco! Já! Byl bych v novinách!“ tloukl se v prsa a vzpomněl si, že má doma loveckou pušku po tátovi. „Střílel s tím ptáky,“ vstával ze židle, „Já pro ni jdu!“

„Sedni si. Až zítra! Zítra se sejdeme!“ poručil mu Girdler. Když se třetího ledna 1804 sešli, třímal horlivý Smith svou pušku. Oba kamarádi vyrazili na hlídku. A chtěli přízrak tentokrát opravdu dostat. William a Francis došli na roh Beavor Lane. Kolem půl jedenácté večer vyšel z domu svých rodičů na Black Lion Lane Thomas Millwood. Sestra Anne mu mávala na rozloučenou, Tom jí ve svém bělostném oděvu kynul a přecházel ve tmě přes ulici.

Sestra Anne později o tragédii vypovídala u soudu následovně: „Najednou se objevily dvě postavy. Zřetelně jsem slyšela, jak na mého bratra ten muž (Smith) řve: Duchu! Sakra stůj! Kdo jsi a co jsi! Já tě asi zastřelím! Vyběhla jsem bratra chránit, ječela jsem. Muž mával puškou, klel, něco cinkalo a praskalo. Pak se ozvala děsivá rána,“ plakala Anne před soudcem. Francis Smith se prostě a jednoduše spletl. Ve své horlivosti spáchal „vraždu omylem“. Thomase Millwooda v jeho bílém oděvu považoval za strašidlo.

Millwood zvedl ruce, ale nezmohl se na jediné slovo - Smith zblízka vystřelil, olověné broky se nestačily rozptýlit a jako jeden velký ničivý projektil jej zasáhly přímo do čelisti. Mladý zedník byl na místě mrtev. Na místo neštěstí se okamžitě seběhli lidé - a jásali! Zpitomělí občané neméně zpitomělému Francisi Smithovi provolávali slávu, protože zastřelil strašidlo!

Jenže pak jim došlo, že záhrobní bytosti nekrvácejí, neškubou se jim končetiny ve smrtelných křečích… Když přiběhla Anne a vzala bratrovu zdevastovanou hlavu do dlaní, všichni zmlkli. „Ježišmarjá,“ hlesl dle výpovědi Smith a omdlel. Tělo Thomase Millwooda bylo přeneseno do blízkého hostince, kde jej ohledal chirurg jménem Flower.

„Smrt nastala důsledkem rozsáhlého a devastujícího střelného zranění na levé straně dolní čelisti. Projektily pronikly do hlavy, obličej zčernalý a ožehnutý, čelist dolní utržená, páteř byla přeťata…“ zní záznam z ohledání. Francis Smith byl zadržen konstáblem (tehdy se tak nazýval úředník s pravomocí provádět zadržení nebezpečných osob) a předveden před soudní tribunál.

Zasedání se konalo v hostinci Black Lion Inn. Francis Smith byl obžalován z úmyslné vraždy. Porota byla původně na Smithově straně a chtěla vynést mírný verdikt: zabití v sebeobraně. Lord baron (soudce) však nekompromisně hulákal, že o žádnou sebeobranu ani omyl nešlo. „Domnělé zjevení vraha nevyprovokovalo ani se ho nesnažilo napadnout. Millwood nespáchal žádný čin, který by jeho vraždu ospravedlnil. A i kdyby byl oním údajným duchem, předstírání strašidel není trestný čin!“ dohadovali se všichni dokola.

Klíčová byla výpověď sestry Anne - poté soudce prohlásil, že zákon neuznává víru v nadpřirozeno jako omluvu pro střelbu. Smith byl tak 11. ledna 1804 odsouzen k trestu smrti oběšením. V Londýně vypuklo pravé pozdvižení: „Smith není vrah, jen je nesmírně blbý! Udělal strašnou hloupost! Viset by měl někdo jiný!“ bouřili se lidé. Nebohý zedník Thomas byl pochován na hřbitově Brookwood v Surrey, Francis Smith putoval na popraviště, jenže…

Do všeho se vložil král Jiří III. Panovník prokázal „tomu pitomci, co zastřelil zedníka, protože si myslel, že je to strašidlo“ až nečekanou milost - trest smrti mu prominul. A nařídil, aby úředník dostal roční trest těžkého žaláře. Stát tak dal jasně najevo: nejsi vrah, ale tvůj čin nesmí zůstat nepotrestán. Případ zedníka Toma vytvořil v britském právu tzv. precedens o skutkovém omylu. Soudy tehdy nadefinovaly, že pokud někdo spáchá trestný čin na základě mylné domněnky (myslel si, že střílí ducha), nese za to plnou odpovědnost jako za vraždu.

Právníci se pak celá desetiletí přeli, zda má být člověk souzen podle toho, co se skutečně stalo, nebo podle toho, co si on sám ve své hlavě myslel, že se děje. Tento „duchařský“ zákon strašil v anglickém právním systému neuvěřitelně dlouho. Až do roku 1987 platilo kruté pravidlo: tragický omyl se rovná vraždě. Dnes už je spravedlnost lidštější. Pokud někdo v osudné vteřině upřímně věří, že mu jde o život a musí se bránit, zákon už ho neposílá na doživotí jen proto, že se ve tmě tragicky spletl.

Díky obrovské publicitě celého nešťastného (a opravdu zoufalého, to uznejme) případu se hnulo svědomí ve skutečném Duchovi z Hammersmithu. Asi o měsíc později se na služebnu Nočních hlídačů dostavil strachy pološílený starý švec jménem John Graham. „Já jsem se přišel přiznat. Já já já…“ jektal zuby jako skutečné strašidlo, „Tady je oděv. Kostým. Duch.“ strčil překvapenému strážci do náruče zmuchlaný špinavý hadr.

Když jej hlídač roztřásl, objevila se velká plachta s vystřiženými průzory na oči. „Hodil jsem to na uhlí a chtěl to spálit. Ale nemohl jsem,“ vykládal starý obuvník. Když se Grahama otázali, proč si propánajána hrál sedmdesátiletý starý dědek (se vší úctou!) na strašidlo, odpověděl, že ho nevýslovně s*i jeho učedníci, tak jim chtěl ukázat. „Hm. A to vás nenapadlo nic lepšího, než tu poletovat jako duch?“ vrtěli hlavou hlídači, kterým to nešlo do hlavy! Rozklepaného obuvníka zadrželi a šli se ptát do jeho dílny.

„Je to hrozný dědek. Bije nás vším, co mu přijde pod ruku. Když se bavíme, tak vyhrožuje, že nám zašije hubu. O Herberta přerazil verpánek, podívejte!“ žalovali tovaryši na svého mistra. Mistr Graham měl odpověď: „Jsou to uličníci. Já jsem ještě čipernej, mám malý děti. A oni je strašili. Povídali malým, že je zakousne duch, že je odnese čert. Naštval jsem se. A chtěl je vystrašit. Párkrát se mi to povedlo!“ rozesmál se John Graham, který nebyl nikdy za nic potrestán

I když nesl vinu na smrti oněch dvou žen, které vyděsil tak, že už se z toho nevzpamatovaly. Starý poblázněný švec, který v přestrojení za strašidlo terorizoval londýnské předměstí, však rozhodně mohl za vraždu Thomase Millwooda. Nebýt jeho pitomého strašení, nezastřelil by jej Francis.

A britské právo by dvě stě let nemuselo zkoumat, jestli spáchání nějaké vraždy souvisí o onou již mýtickou mylnou domněnkou a špatným úsudkem!

Zpracováno podle: Hammersmith Ghost Murder Case, Crimemagazine.com, Find a Grave, Medium.com, Jack the Ripper Tour, Hammersmith, OldBaileyOnline.com, Jiří III., Discovery Channel, Outfit for Events - Guns with the smell of gunpowder (O4E)