Mrtvá nevěsta La Pascualita: je to figurína, nebo lidské tělo? Mexická záhada přitahuje davy lidí

V městských legendách je někdy velice těžké se vyznat. Může to být pravda, nemůže to být pravda, stalo se to, nestalo se to… Příběhy, které si žijí vlastním životem a jsou vydávány za pravdu, „létají“ po všech zemích světa. Každá má své vlastní povídačky o černých sanitkách, stopařích se strunou v kufru nebo vraždících klaunech. Jenže jsou to jen příběhy. Ale Mexiko má jednu zvláštnost - ve městě Chihuahua mohou návštěvníci spatřit jednu z nejzáhadnějších městských legend na vlastní oči. A je to skutečně pohled prapodivný, který vyvolává více otázek než odpovědí.

Figurínu s názvem La Pascualita (malá Pascuala, La Chonita) lidé najdou ve svatebním salonu La Popular v centru mexického Chihuahua na Ocampo Avenue. Stojí tam, usmívá se, na sobě má svatební šaty… Potud by bylo vše běžné a normální. Prostě umělá panna. Jenže když turista přijde blíž a pozorně se na ni podívá, minimálně se zarazí údivem. To snad není možné, tohle není figurína - ty detaily, zamumlá s vytřeštěnýma očima. La Pascualita má překrásnou a líbeznou tvář, dlouhé řasy, pravé vlasy, neuvěřitelně propracované detaily obličeje, narůžovělou barvu tváře, oči, které vůbec nevypadají jako skleněné, naopak…

Když návštěvník okoukne tvář krásné nevěsty, na krku objeví vystouplé šlachy a kožní záhyby. Ruce nevěsty jsou neméně úchvatné. Dokonale vypadající dlaně mají záhyby i papilární linie, vytvářející otisky prstů. Dojem trochu kazí nazelenalé a „divné“ nehty - nemá pečlivou manikúru, jak by se na figurínu slušelo. Leda by to figurína nebyla!

Ale jak by něco takového mohlo být vůbec možné? A proč by nebylo, namítnete. Prostě realistická umělá panna, jakých se vyrábí díky moderní technologii dnes a denně mnoho. Zcela nerozeznatelná od živé ženy. Jenže to má malý háček. La Pascualita se ve vitríně podniku La Popular objevila už 25. března roku 1930.

A už od prvního dne od vystavení byl skromný obchod, který tehdy vedla šikovná švadlena Pascualita Esparza Perales de Pérez, v obležení lidí. Reakce kolemjdoucích lidí pozoroval dopravní strážník, který řídil dopravu naproti obchodu. Viděl přímo na vitrínu a sledoval, jak jdou lidé kolem, zprvu nevšímavě přejdou, pak se zarazí, vrátí se a čekají, až se krásná modelka ve svatebním pohne.

„Všichni ji považovali za živou. Byla tak krásná, že na ni ťukali mládenci, protože předpokládali, že to je jednoduše nějaká manekýnka, na které si paní Esparza upravovala svoje výrobky,“ komentoval to dobový tisk. Ale když slečna za výlohou zůstávala nehybná, rozkřiklo se po celém městě, že ta vosková kráska je prostě a jednoduše výtvorem nadmíru prapodivným.

Majitelka ji oblékla do nádherných svatebních šatů, což bylo ještě děsivější. Začalo se jí říkat vosková nevěsta, mrtvá nevěsta, také dostala svoje konečné jméno La Pascualita, protože si zvědavci všimli, jak moc se podobá paní Esparze. Teorie stíhala teorii. A těch bylo! Kdo to je, podle koho je udělaná, kdo ji vlastně udělal - protože v té době tak perfektní figurínu, která je od živého člověka k nerozeznání, snad nemohl nikdo vyrobit. Nebo mohl? Leda nějaký balzamovač! A už to jelo!

„Je to určitě mrtvola,“ neslo se celým městem. La Pascualita se objevila i v místních novinách. Vyšlo několik článků, kde se vedla hotová slovní přestřelka. Bezbožná arogance lidí, kteří si myslí, že je to znesvěcená mrtvola… Sochařské umění bezesporu překročilo další hranici… Strašidelná věc ve výloze by měla být rozsekaná na kousky a spálena, neboť v ní sídlí ďábel… A tak podobně. Pověrčiví Mexičané měli jasno.

La Pascualita se těšila čím dál větší pozornosti. Ony „vysvětlující“ články v novinách zapůsobily spíše opačně, jak to tak bývá. A někdo si konečně vzpomněl na velkou tragédii, kterou paní Esparza prožila. Měla krásnou dceru, která zemřela v den své svatby. Nevěsta v překrásných šatech kráčela k oltáři, když se z korunky na její hlavě vynořil pavouk. Černá vdova měla nevěstu kousnout do hlavy. A bylo po svatbě i po dceři. Podle všech dostupných záznamů měla paní Esparza skutečně dceru, která zemřela na „kousnutí a otravu jedem“. Jenže to byla malá holčička, nebyl to pavouk, ale štír, a rozhodně na sobě neměla svatební šaty.

Jenže to nikoho nezajímalo. Je to její mrtvá dcera a hotovo. Začalo si to žít vlastním životem, ostatně jako mnoho legend- Esparza se zbláznila, vycpala a nabalzamovala vlastní mrtvou dceru. A vystavila ji, ženská bezbožná! A bylo obrazně řečeno vymalováno. Tato verze se rozlétla po celém Mexiku. A pro La Pascualitu nastaly časy velké slávy, řečeno ironicky.

Mrtvá nevěsta přitahovala tolik lidí, že zvědavci přicházeli i z jiných mexických měst. Nejednou se stalo, že dav zcela zablokoval dopravu. Do věci „nemrtvé ženy“ se musely vložit úřady, policie udělala zátarasy pro auta a rozháněla zfanatizované návštěvníky, kteří málem rozbili sklo.

Paní Esparza obdržela mnoho telefonátů od rozzlobených občanů, kteří ji obviňovali z porušování morální slušnosti a přestoupení Božích zákonů. „Nenechala jsi ji odpočívat v pokoji, tvoje dcera tě musí strašit do konce tvých dnů!“ slýchala nebohá švadlena, která nakonec souhlasila s návštěvou inspektorů ze zdravotního úřadu a soudní policie. Ti si měli tělo prohlédnout bez šatů.

Inspekce se uskutečnila v noci, La Pascualita byla vysvlečena a zkoumání proběhlo. Leč závěr z něj nikdy nikdo nezveřejnil. Na přímou otázku novinářů odpověděl zmocněnec celé komise: „Je bezpochyby realistická. Má chloupky a křečové žíly na noze. Pubický porost jsme neviděli z důvodů zakrytí intimních míst majitelkou oné… figuríny. Manipulace s ní není jednoduchá. Paže se neohýbají, jsou tvrdé, ale na dotek je například tvář jemná a hebká. Došli jsme k nejednoznačnému závěru.“

V šedesátých letech zemřela paní Esparza a mánie kolem La Pascuality dosáhla dalšího stupně, který se ostatně dal očekávat - měla se začít hýbat. Jak jinak. Na sto svědků přísahalo, že se na ně usmála, šklebila, mrkla, pohnula rukou, mizela, chodila, tančila. Městská legenda v plné parádě, ale nyní k ní patřilo i něco hmatatelného, ona vosková (či co to je) socha (či co to je!). Obchod převzal nový majitel a La Pascualitu si ve výloze samozřejmě ponechal. Byla tou nejlepší reklamou na světě. Sotva ji oblékl do šatů, druhý den byly vyprodané. Mexické nevěsty toužily mít svatební róbu, kterou měla na sobě „mrtvá nevěsta“, protože to prý nosilo štěstí. To se ostatně děje dosud, každý model svatebních šatů, který je na figurínu navlečen, je okamžitě vyprodán.

Jenže pan majitel začal mít tak trochu nedostatek personálu. Aranžéři a krejčí mu začali houfně dávat výpovědi. „Mrkla, přísahám, že na mě mrkla, nebudu tady ani minutu!“ ječela před mnoha svědky temperamentní švadlena a utekla pryč. „Pokaždé, když se přiblížím k La Pascualitě, klesnou jí ruce. Pak se zvednou. Jsem úplně při smyslech, ale tohle je síla. Věřím, že je to skutečná osoba!“ řekl syn majitele. Reklama? Kdo ví. Byznys jede na plné obrátky, když ve výloze stojí mrtvola, smála se škodolibě a hořce konkurence.

Je vůbec možné, aby to bylo skutečné tělo? Nabalzamované nějakou neznámou technikou? Mumie najdeme všude, jenže vypadají poněkud jinak, než neustále růžolící a líbezná nevěsta. Jak by mrtvé tělo mohl někdo udržet v takovém stavu? Pokud by to byla mrtvá žena, začala by ve vedrech zapáchat, zapáchalo by i nabalzamované tělo, nevoněla by po růžích, jak tvrdí ti, co se k La Pascualitě dostali.

Sonia Benites, která měnila manekýně dvakrát týdně šaty, tvrdila (než utekla): „Když jí navlékám šaty a dotknu se její ruky, ta ruka se potí. Musím ji vždy otřít kapesníčkem. Já skutečně nevím, co to je. Jedno vím ale jistě - viděla jsem za svůj život mnoho figurín. Od beztvarých bílých plastových věcí po reálné figuríny s detailním obličejem ve známých módních salonech. Ale nikdy jsem neviděla nic takového, jako je La Pascualita. Opakuji, NEVÍM, CO TO JE,“ nechala se slyšet přední aranžérka.

La Pascualita je bezesporu věcí úchvatnou, záhadnou a nádhernou. Legendy o jejím vzniku si začaly žít vlastním životem. Existuje spousta internetových stránek, kde se „lovci duchů“ předhánějí ve vymýšlení stále bizarnějších teorií. Tak například měl figurínu oživit šaman. Nebo do ní měl vstoupit ďábel. Uhodit blesk a oživit ji jako monstrum pana Frankensteina. Zamontovali do toho dokonce Houdiniho, který se do umělé panny zamiloval a pomocí svých čar a kouzel ji přivedl k životu - jen si tak trochu zapomněli zjistit, že Houdini už byl v době objevení nevěsty v obchodě čtyři roky po smrti. Také se tvrdí, že paní Esparza byl ve skutečnosti pan Esparza, otec, krejčí. Zmatek nad zmatek. Je až neuvěřitelné, kolik nesmyslů, výmyslů a verzí kolem krásné nevěsty panuje.

Není pochyb o tom, že majitelé La Popular se o La Pascualitu velmi dobře starají, protože vědí, že zachování její krásy a propagace legendy je nezbytná, aby byla i nadále magnetem na peníze. Nechávají proto například hrát koncerty pro mrtvou nevěstu před obchodem, za úplatu si vyvolený může na La Pascualitu i sáhnout.

Kdo ví, třeba se na něj mrtvá nevěsta usměje. Nebo mrkne. Každopádně stojí za vidění.

zpracováno podle:

La Pascualita | Heroes Wiki | Fandom, La Pascualita | Mummipedia Wiki | Fandom, La Pascualita | Wiki Bestial | Fandom, La Pascualita: La leyenda de la novia que fue embalsamada y convertida en maniquí - El Heraldo de Chihuahua | Noticias Locales, Policiacas, de México, Chihuahua y el Mundo, La Pascualita And The Mystery Of Mexico's ‚Corpse Bride‘ Mannequin (allthatsinteresting.com), Figurína La Pascualita: Umělá panna, nebo mumifikovaná žena? – Epochaplus.cz, časopis Enigma, časopis 100+1