Mrtví manželé se drží za ruce. Ohromující náhrobek vypráví o lásce, kterou nerozdělila víra ani smrt

23. únor 1841. Velký měšťanský dům v historickém centru nizozemského Roermondu je zahalen v dusivé ticho. „Takový malér! To snad nemůže být pravda!“ zoufá si nizozemsko-belgický šlechtic Jean-Baptiste van Aefferden, velká persona nejen Roermondu, ale celého Nizozemí. Jeho miláček, jeho předposlední dcera, devátá z deseti dětí, se zamilovala! Na tom byl nebylo nic špatného, Jean-Baptiste od jejího narození snil, jak dívenku zaopatří a provdá, jenže…

Jeho manželka, urozená paní Anna Maria d’Hanxeler, leží zhroucená na divanu a tiskne si k uplakaným očím navoněný kapesníček. Nic nepomáhá! Zákazy, mdloby, modlitby… Ta holka je jako z kamene! „Jdi tam za ní. Byli tam už Albert Pierre a Felix Hendrik, ale marně. Albert ji málem zbil! Nenechá si ho vymluvit, ani naši hoši nic nezmohli!“ povzdechla Anna Maria, která doufala, že bratři své sestře napraví hlavu, ale bylo tomu spíše naopak.

Jak se říká, zakázané ovoce nejvíc chutná! Všichni se báli skandálu obřích rozměrů, který si vznešená šlechtická rodina Van Aefferdenů nemohla dovolit! A kdyby jen šlechtická - hlavně katolická!

Ta, o které se rodiče tak zuřivě dohadovali, byla zamčená ve svém pokoji a vzdorovitě stála u okna. Překrásná a tvrdohlavá Josephina Carolina Petronella Hubertina van Aefferden (1820–1888) nemohla za své city! Ať si rodiče nadávají! Ona je zamilovaná. A vezme si ho. Jenže tu bylo jedno velké ALE. Její vyvolený měl dle rodičů mnoho chyb, ale jedna překážka se jednoduše nedala překročit. Byl totiž protestant!

Dnes už se tomu možná někteří zasměji: „No a co? Kdo by hleděl na víru? Přece si vezmu toho, kdo se mi líbí?“ To je pravda, ale ještě v devatenáctém století bylo v Evropě odlišné náboženství nesmiřitelnou překážkou nejen v manželství, ale v lidském životě, ve státním uspořádání i tehdejší politice.

Jaký byl osud snoubenců Jacoba a Josephiny? Vzali se? A co s tím vším má dělat ten podivný náhrobek s dotýkajícíma se rukama?

V dějinách Nizozemí se oba zmiňované náboženské směry protínaly neustále. V 16. století proběhla tzv. Osmdesátiletá válka proti Španělsku, která byla střetem katolické moci a protestanských obyvatel. Výsledkem konfliktu byl vznik převážně protestantské republiky, ve které byli katolíci dlouho diskriminováni. V devatenáctém století se atmosféra mírně uvolnila. Ústava z roku 1848 udělila katolíků v Nizozemí větší rovnoprávnost, ale protestantská většina je pořád vnímala jako „papežence“.

Katolíci pro změnu nadávali protestantům do heretiků, odpadlíků od oné jediné „víry pravé“ - té jejich. Protestanti se totiž od katolíků lišili v mnoha věcech, přes které obrazně řečeno nejel vlak. Katolíci uznávají papeže a hierarchii římské církve, ctí sedm svátostí - křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Učí, že ke spáse je nutná víra, dobré skutky a účast na církevním životě - chození do kostelů, odpustky, modlitby, přikázání…

Naproti tomu protestanti (luteráni, kalvinisté/reformovaní, anglikáni) odmítají papežskou autoritu, nectí papeže jako zástupce Boha na zemi. Jako jediný zdroj víry chápou Bibli. Uznávají dvě ze sedmi svátostí - křest a eucharistii, ale berou je spíše jako symbol. Kladou důraz na víru samotnou, na osobní procítění Boha, ne „kudrlinky“ kolem bohatých chrámů, zdobených ornátů a neustálých mší a zákazů.

Dá se říct, že protestanti berou víru jako svou osobní věc a jsou v ní i svobodnější - a to vše je katolíkům trnem v oku. Do těchto náboženských půtek se ještě přidala politika. 19. století, ve kterém se příběh Josephiny a Jacoba odehrává, bylo v Nizozemí ve znamení totálního oddělení katolíků a protestantů. Každý směr měl své školy, vlastní noviny, úřady, politické strany; oddělené nemocnice, obchody, sirotčince i chudobince! Přesto se nemohli zcela izolovat. Protestanti i katolíci se potkávali - a někdy se do sebe zamilovali. A to byl obrovský průšvih.

Smíšené manželství bylo považováno za velmi kontroverzní a zakázané, obzvláště na jihu Holandska, kde leží i město Roermond. Tam se stoupenci obou náboženských směrů považovali za elitu a nenáviděli se. Napjaté vztahy měli i církevní představitelé: navzájem se nesnášeli, nabádali věřící, aby „druhořadé“ občany ani nezdravili na ulici, fyzický kontakt včetně sexuálních styků byl něčím, na co nesměl nikdo ani pomyslet! Katolická církev v té době oficiálně varovala před sňatky s protestanty a požadovala, aby se druhý partner zavázal vychovat děti v katolické víře.

Protestantské církve naopak nařizovaly svým členům, aby se neženili „s papeženci“. A teď se zkuste zamilovat do katolíka nebo protestanta, pokud jste vy či vaše rodina opačné víry! Jednoduše to byl obrovský skandál. Až neuvěřitelný. Protože šlo nejen víru - i o politiku a společenské postavení. „Zrada vlastních,“ tak byl brán vztah milenců rozdílné víry. Nutno podotknout, že nejen v Nizozemí, ale v téměř všech zemích Evropy.

Církve se totiž bály, že manželství s „těmi druhými“ rozředí víru a že děti „přejdou k nepříteli“. Proto se vyžadovaly přísahy o výchově dětí, což bylo pro druhou stranu samozřejmě zcela nepřijatelné. „A co bude z dětí?“ bědovaly nejčastěji staré matky, když se jim dcera „spustila“ s jinověrcem. „Budu je vychovávat potají po našem, ale naoko po jeho!“ zněla nejčastější - poněkud pokrytecká - odpověď.

Je naprosto jasné, že spousta těchto vztahů (ač si slibovali modré z nebe) skončila krachem. I v naší zemi se mnohdy dočteme ve starých románech větu: „Víra je rozdělila…“ - a nebylo to zas tak výjimečné, jak by se na první pohled zdálo! Odpor rodiny, církve i sousedů byl někdy tak strašný, že se bohužel odehrávaly tragédie v podobě sebevražd milenců. Tím ostatně Josephina Carolina Petronella Hubertina van Aefferden v onom únoru 1841 vyhrožovala rodičům také.

Když „prasklo“, že si vyměňuje vášnivé dopisy s neurozeným, o jedenáct let starším vojákem a protestantem, který se jmenoval Jacobus (Jacob) Warnerus Constantinus van Gorkum (1809-1880), zavládlo pravé zděšení. Katoličtí rodiče tomu nemohli ani uvěřit. Po hádkách, scénách i fyzických šarvátkách přikročila Josephina k osudnému zvolání: „Jestli nám bránit budete, udělám to. Milujeme se, už není cesty zpět! Jacob vezme flintu, zastřelí mne a potom sebe!“ dupla si romantická slečna a rodiče div nepadli do mdlob.

Jacob van Gorkum žádnou sebevraždou samozřejmě nevyhrožoval. Ale Josephinu vroucně miloval. Pocházel z Amsterdamu, byl synem kartografa a „kancelářského“ důstojníka Jana Egberta van Gorkuma, který byl ve své protestantské víře pevný, ale zároveň chápal, co je to láska. Syn mu zatím neudělal žádnou starost, Jacob se během let vypracoval na hrdého a statečného vojáka, dostal hodnost plukovníka jezdectva v nizozemské armádě a byl umístěn jako komisař milice v provincii Limburg, ve které leží město Roermond.

Mladá a kurážná Josephina mu učarovala, i když válčil s jejími bratry, nebyl urozený… Všechno bylo špatně, ale nejhorší byla jeho víra. „Zřeknu se tě. Do smrti zůstanu sám, ale nemohu tě nechat takto týrat. Budeš šťastna s jiným, dítě moje,“ kladl jí na srdce. Jenže Josephina si obrazně řečeno dupla, uplatila služebnictvo, vyklouzla z dohledu utrápených rodičů a naštvaných bratrů - a s Jacobem strávila noc. Proto říkala, že už není cesty zpět.

Po mnoha měsících hádek a kázání, kdy do šlechtického domu chodil kněz a div dívku nefackoval, se kvůli uklidnění celé situace rozhodly obě rodiny pro svatbu. „Takhle jsem si to nepředstavoval,“ slzel otec Jean-Baptiste, když dcera v občanském oděvu nasedala do kočáru a jela se vdát do jiné země. Snoubenci museli doslova uprchnout, protože reálně hrozilo, že by byla svatba narušena provokacemi - Jacoba několikrát fyzicky napadli fanatičtí katolíci i protestanti, kteří ho brali jako zrádce, po Josephine pro změnu plivaly ženy a hanlivě jí nadávaly. 3. listopadu 1842 se odehrál prostý obřad v německém příhraničním městě Pont.

Když se novomanželé vrátili, čekala je ulička hanby. Po obou stranách hlavní roermondské třídy stál na jedné straně dav katolíků, na druhé protestanté. A pár si něco vyslechl. I rodiče. Všichni rázem klesli u obou náboženských proudů. Ocitli se v naprostém vakuu, kdy s nimi nemluvili ani protestanté ani katolíci. Josephina a Jacob se sice snažili s každým vycházet, ale každý si držel odstup.

Usadili se v Roermondu vedle velkého domu nevěstiných rodičů - a Josephina začala rodit jedno dítě za druhým. Matku a otce to poněkud smířilo, protože rozvážný Jacob von Gorkum dovolil své ženě, aby pět ratolestí vychovávala v duchu katolické víry. To ale pro změnu naštvalo příbuzné Jacoba - a tak se navzájem všichni dohromady trápili kvůli rozdílným vírám v jednoho Boha, řečeno s trochou ironie.

Nicméně čas otesal hrany, děti rostly, Jacob stárnul, Josephine pochovala rodiče a čekala na ni rána největší: 28. srpna 1880 Jacob zemřel ve věku 71 let. A vdova najednou netušila, co má dělat a kam manžela pochovat. Bylo jí jasné, že pro odpadlého protestanta, který si vzal katoličku, těžko najde odpovídající místo posledního odpočinku! I hřbitovy byly rozděleny podle víry!

Josephine požádala církev i městské úřady, aby bylo tělo jejího manžela pochováno v Roermondu. Historie místního hřbitova sahá daleko do minulosti - nazývá se Begraafplaats Nabij de Kapel in 't Zand či Oud Kerkhof (Starý hřbitov), který původně sloužil jako židovské pohřebiště.

V roce 1784 vydal Josef II. císařský dekret o zákazu pohřbívání v kostelech a uvnitř měst - v reakci na to byl o rok později roermondský hřbitov rozšířen a přestavěn. Mohli zde spočinout všichni - ale jen ve „svém“. Protestanté v části protestantské, katolíci v jejich „plácku“ - a obě oblasti oddělovala vysoká zeď. Je to až úsměvné, co může dokázat víra. Vždyť je to stejná půda, jen ji lidé rozdělili kvůli náboženství!

Jacob byl po dlouhých debatách konečně pohřben v protestantské části hřbitova. Vdova Josephina přežila manžela o osm let. A celou tu dobu prosila své děti: „Já musím být pochována s ním. Musíte to zařídit! Já vím, jsem katolička, ale musím být u něj! Tohle přece není možné. Musí to jít…“ vrtěla hlavou.

Když těžce onemocněla, sama navštívila roermondskou architektonickou firmu Atelier Cuypers-Stoltzenberg. „Oni to nedovolí. Já nebudu vedle svého manžela. Pokud se tak stane, uděláte pro mě něco? Zaplatím vám,“ podávala jim nějaké náčrtky.

„To se ta naše maminka už pomátla na rozumu?“ říkaly si děti, když znepokojeně hleděly na uzamčené dveře Josephininy ložnice. Pořád něco kreslila. Co to bylo, to vyšlo najevo až po její smrti. 29. listopadu 1888 vydechla Josephine naposledy. A samozřejmě, nepřipadalo v úvahu, aby jako katolička spočinula v „neposvěcené půdě“ protestantské části místního hřbitova!

V tu chvíli přišel za dětmi zaměstnanec ateliéru. „Podívejte, co maminka vymyslela,“ ukazoval jim model. Truchlící děti plakaly a rázem jim to celé došlo. „To matka malovala! To měla na mysli! Tak to uděláme!“ rozhodly se a chystali matčin pohřeb.

Josephine van Gorkum byla pochována v katolické části hřbitova - přímo naproti hrobu svého muže. Oddělovala je vysoká kamenná zeď. A pak přišel mistr sochař a začal stavět. Před zraky užaslých lidí vyrostly po obou stranách zdi nádherné bílé vysoké náhrobní kameny z vápence, pískovce a kamene. Na každém byla vytesána stříška a vrcholem všeho byly ruce. Ruce, které se přes zeď drží.

To už za vskutku nevšedním a opravdu nádherným dvojitým náhrobním kamenem přicházela hotová procesí lidí z celého Holandska. Hrobu se začalo říkat Hrob s rukama (Graf met de handjes čili Hrob s malýma rukama) a všichni se dojatě kochali neskutečnou podívanou. Na obou pomnících je také nápis Vivit post funera virtus (Ctnost přežívá smrt). Hrob byl přidán na seznam státních památek a dodnes přitahuje davy lidí. Sousoší totiž vyjadřuje naprosto vše.

„I ve smrti spolu. Vyřešeno. Láska je silnější než cokoliv. Než víra, než smrt. Na Rukou je to názorně a jednoduše vidět. Nikdy jsem neviděl silnější vyznání lásky. Rozdíly víry? Ale kdeže! Vyřešíme to. Podej mi ruku, chlapče drahý. Jsem tady. Pevně mě drž. Moje milovaná, stisknu ti ručku a budu ji držet navěky! Taková nádhera!“ konstatuje ohromený návštěvník na facebookové stránce hřbitova Oud Kerkhof.

Novogotické náhrobky byly před nájezdy zvědavců opatřeny silnou železnou ohradou, na začátku roku 2005 byly ostatky obou manželů vyzdviženy z hrobů a pochovány společně v mauzoleu rodiny Van Aefferden - konečně se tedy splnilo přání Josephiny, když spočinula po boku svého milovaného muže.

Jejich neuvěřitelné náhrobky zůstaly na původním místě a stále se drží za ruce. Fotograf Stephan na fóru o netradičních hrobech popisuje svůj dojem z Rukou, jak se náhrobku nenuceně přezdívá - a jeho slovy vyprávění o klenotu holandského funerálního umění zakončíme:

„Vždy se tam rád podívám. Fotografuji je ze všech možných úhlů. Přijde mi, že je to pořád krásnější. Tohle není náhrobní kámen, který vzbuzuje truchlení a žal. Naopak. Vzbuzuje naději a je prodchnutý láskou.“

Zpracováno podle: Grave with the Hands, Roermond Archief, Find a Grave, Adel in Nederland, Roermond, Hrob s malýma rukama, Het ‚graf met de handjes‘, Facebook, Facebook (2)