Slavná fotka zelenooké Afghánky obletěla svět, osud uhrančivé Šarbat byl 17 let zahalen tajemstvím

V roce 1985 ohromilo čtenáře po celém světě červnové číslo slavného magazínu National Geographic. Titulní strana bývá vždy vyhrazena fotografii, která nese příběh, ať už se týká lidí nebo přírody. Když se lidé podívali na obálku, zalapali po dechu. A to není jen takový řečnický obrat. Ta fotografie jednoduše zvedla čtenáře ze židlí. Redakce časopisu s články o krajině, cestování a historii byla na zvědavé dopisy zvyklá. Jenže dobře známý magazín, který je ověnčený spoustou cen právě za fotografie, byl v létě 1985 dopisy a telefonáty doslova zavalen. „Kdo to je? To není možné! Ty oči, to jsem ještě nikdy neviděla! Ty přece nemůžou být pravé!“

A hlavně čtenáři kladli klíčovou otázku: „KDO TO JE?“ Na to jim nikdo nemohl odpovědět. Identita dívky s očima, které z fotografie přímo svítí, jsou naléhavé a výmluvné a nedá se od nich odtrhnout zrak, byla totiž téměř dvacet let zcela neznámá. A když se ji podařilo najít, vyšel najevo příběh dnes cca třiapadesátileté Paštúnky, která měla těžký život plný hrozných událostí. Zachránila ji právě sláva její fotky, o které dlouhou dobu neměla ani tušení. V jednom období to dokonce nějak nezvládla, začala napadat fotografa, chtěla se soudit… Jaký je příběh Afghánské Mony Lisy, ženy, jejíž fotografie vešla do dějin?

Fotožurnalista Steve McCurry byl vyslán do Afghánistánu, aby dokumentoval sovětsko-afghánskou válku (konflikt z let 1979-1989, kdy Sovětský svaz a afghánská armáda bojovaly proti vzbouřeným afghánským mudžahedínům, podporovaným Pákistánem). Steve se z nebezpečného území přesunul do Pákistánu, kde v uprchlickém táboře Nasir Bagh na afghánsko-pákistánské hranici dělal rozhovory s uprchlíky. Byly to vesměs ženy s malými dětmi, byly zahalené, plaché, rozhodně podle své víry a svého vychování nehodlaly hovořit s mužem. Steve McCurry se rozhodl, že alespoň zkusí vyfotografovat děti.

V táboře byla provizorní škola, vzal svůj Nikon FM2, založil barevný film a zvědavě se díval na procházející dívenky. Ty ještě nebyly zcela zahalené, měly jen šátky, když v tom ho doslova „praštila do očí“ procházející mladičká Afghánka s cihlově červeným proděravělým šátkem. „Nikdy předtím ani potom jsem neviděl tak ohromující kontrast barev. Její oči byly nepopsatelné, tajemné, syté, výmluvné. Bylo to neuvěřitelné.“ uváděl McCurry.

Dívka mu neřekla jméno, jen se plaše usmívala a ukázala, že je jí dvanáct let. Steve vyfotil svůj životní snímek, kterým se zapsal do dějin fotografie, bez přehánění.

Jenže si byl vědom toho, že bez svolení muže z rodiny by ho neměl zveřejňovat, ctil „reportérský kodex“, který mu nařizoval řídit se zákony (i nepsanými) země, ve které právě pobýval. McCurry tedy pokračoval ve své dokumentární činnosti po boku mudžahedínů. Ke zveřejnění fotky ho přemluvil vydavatel National Geographicu. Obraz tváře bezejmenné dívky s červeným šátkem a pronikavýma modrozelenýma očima hledícíma přímo do objektivu, se stal symbolem afghánského konfliktu i situace uprchlíků po celém světě v 80. letech.

Portrét byl označen za nejlepší fotografii v dosavadní historii časopisu. A lidem zelenooká Afghánská Mona Lisa nedala spát. Fotografie vešla do popkultury, dělaly se z ní různé koláže, dívčiny oči se tiskly na trička a hrnky, přesto se o ní nevědělo nic. Kdo to je, jak se jmenuje, jestli ještě žije… Uplynulo dlouhých sedmnáct let, než National Geographic zorganizoval výpravu s cílem ženu jednoduše najít. V lednu 2002 odcestoval tým vedený Stevem McCurrym do Afghánistánu.

Fotku nosili do všech velkých měst, přihlásilo se několik desítek mužů, kteří tvrdili, že je to jejich manželka a „kolik jim dají, když ji přivedou?“ Dokonce rodiny samotné ve vidině nějakých dolarů „strkaly“ před McCurryho své dcery a matky. „To je samozřejmě ona, copak to nevidíte?“ No neviděl to. „Ten obličej jsem znal více než svůj vlastní. Všechny detaily její tváře jsem měl nesmazatelně vryté v paměti. Prostě jsem ji poznal.“ hovořil dojatě fotograf, když se konečně se svým objektem shledal. Zvěsti o tom, že se hledá holka, co pobývala v Nasir Bagh v osmdesátém čtvrtém, se donesly k muži jménem Kashar, který přivedl na schůzku svou sestru.

„To je ona.“ kývl. Oddaná muslimka byla zahalena v burce a jen velice neochotně odpovídala na kladené otázky. Byla vdaná, muži z Ameriky by mohli znamenat pro manžela problém, nicméně když jí ukázali její portrét, doslova zkameněla. „Ano, já si na to pamatuji. Podívejte. Já byla tak mladá,“ vzdychla, sejmula si burku a za pomoci softwaru pro rozpoznávání duhovky - biometrické technologie, která srovnávala strukturu její duhovky podle původní fotografie - byla žena ztotožněna s téměř stoprocentní jistotou.

„Nepamatuji si, že by za těch posledních 17 let uplynul den, aniž by někdo nepsal nebo nevolal a nechtěl dívce z fotografie poslat peníze, adoptovat ji nebo si ji, v případě mužů, vzít za ženu,“ usmíval se fotograf Steve.

Konečně svět věděl její jméno. A její osud. A také zůstala jistá hořká pachuť z jejího nevypočitatelného chování.

Šarbat Gula (též Sharbat, Sarbat, paštsky: شربت ګله) se narodila asi v roce 1972 v provincii Nangarhár v Afghánském království do paštunské rodiny. Chudá vesnice byla na počátku osmdesátých let během sovětské invaze do Afghánistánu napadena sovětskými vrtulníky. Primitivní chatrče byly srovnány se zemí a přeživší houfně prchali. Při jednom z náletů Sovětů zahynuli i Šarbatiny rodiče. Po mnoha letech ale Šarbat uvedla, že matka zemřela na zánět slepého střeva a otec byl naživu, když prchali do Pákistánu. Tuto verzi potvrdil i její bratr. Šarbat totiž velice často měnila své vyprávění. Měnila se někdy úplně celá.

„Opustili jsme Afghánistán kvůli válce. Rusové byli všude. Zabíjeli lidi. Neměli jsme jinou možnost. Otec, babička, my děti, jsme na cestě málem umřeli. Všude sníh, lezli jsme přes hory, vichr byl ledový, byl mráz. Byla to cesta smrti, nevěřil jsem, že se tam (do Pákistánu) dostaneme,“ uvedl Kashar.

Právě v táboře byla vyfotografována, aniž by měla nejmenší tušení, že její fotka se stala celosvětově proslulou. Ještě na konci osmdesátých let (uvádí se cca rok 1988, tedy jí bylo kolem 15-16 let) byla provdána za Rahmata Gülu, se kterým se vrátila do Afghánistánu do rodné vesnice na úpatí hor. A nastal předpokládaný život afghánské ženy - rodila jedno dítě za druhým, dřela jako mezek, starala se o manžela. Během let povila čtyři dcery, z nichž jedna zemřela v útlém věku. Robina, Zahida a Alia měly být jako matka - pracovat, nemít vzdělání, co nejdříve se provdat. Rahmat už hledal nápadníky pro dosud malé holčičky. V zimě pracoval jako pekař ve větším městě, kde měl daleko víc možností než ve vesnici v horách.

Šarbat později porodila ještě syna a rodina se rozhodla, že se usadí v Pákistánu. Obstarali si falešné doklady a prošlo jim to. Tedy zatím. V roce 2012 zemřel Rahmat na žloutenku typu C a pro vdovu Šarbat nastalo peklo, protože v té době už byla díky fotografii populární a známá. A našel se někdo, kdo její doklady nechal projet systémem. Zjistilo se, že jsou falešné, že v Pákistánu nemá rodina co dělat. A navíc na Šarbat byli napsáni ještě dva mladíci jako její synové. Prý běžná praxe, takto se rychle dostávali „ven“ mladí mužští uprchlíci. Šarbat byla zatčena pákistánskou policií, dostala pokutu, odseděla si v cele 15 dní a byla s dětmi deportována zpět do Afghánistánu. Toto rozhodnutí bylo kritizováno Amnesty International, do věci se vložil tehdejší prezident Ašraf Ghaní a bývalý prezident Karzáí.

Ti předali ohromené Šarbat klíče od obrovské rezidence a dali jí při opulentní recepci štědrý každoměsíční dar sociální podpory. A pro děti ještě stipendium na studia v Kábulu. Nemohla si na nic stěžovat, přesto ji pálilo dobré bydlo, jak se tak říká. Tak trochu zpychla. Není se čemu divit, po letech živoření byla najednou celebritou. A začala obviňovat fotografa McCurryho, že ji fotil „proti její vůli a bez svolení.“ Tvrdila, že jí fotografie zničila život a chtěla se dokonce soudit. Zvláštní, předtím jí nevadilo pózovat znovu pro National Geographic - její fotografie je jedinou, která byla třikrát použita na obálce tohoto magazínu. Podruhé to bylo v dubnu 2002 a potřetí roku 2013.

V roce 2021 ovládl Kábul Tálibán a Šarbat opět uprchla. Azyl našla v Itálii, kde získala status uprchlíka, finanční podporu a bydlení. „Přeji si jen, aby moje dcery měly vzdělání a svůj svobodný život,“ řekla Šarbat Gula v televizním rozhovoru, aby vzápětí na otázku: „Cítila jste se někdy bezpečně?“ odpověděla: „Ne. Ale život pod Tálibánem byl lepší. Alespoň byl mír a pořádek. To, že jsem přežila, je vůle Boží.“

Zvláštní je, jak často mění názory. Její kurátorka pro Hate Free Culture řekla: „Občas žije ve své hlavě. Nikdo nevíte, co tam může mít. Co vše prožila. Nebrala bych to vážně. Je v bezpečí, to je hlavní.“

Šarbat se často objevuje na veřejnosti a díky své popularitě se stala tváří různých organizací na podporu afghánských žen a zlepšení jejich života. Ikonický snímek mladičké dívky však žije dál svým vlastním životem. Oduševnělou tvář s pronikavýma zelenýma očima nezapomene nikdo, kdo fotku viděl.

Je skutečně nevšední, nádherná a stala se jednou z nejvýznamnějších reportážních fotografií dvacátého století. Vypovídá o utrpení žen ve válce - a nejen v ní.

Zdroje: Hate Free Česko, Poznat svět - osud Šarbat Guly, Wikipedia.org, iDNES, „Neztracená“ Šarbat, Il Venerdi - rozhovor, BBC, Médium.cz, Kniha 1000 nejslavnějších fotografií, kniha Slavné fotografie, cyklus Slavné fotografie iDNES, Steve McCurry, McCurry Wikipedia, Deviantart