Hora lebek: krutá fotografie z roku 1892 je šokujícím svědectvím o vyhlazení bizoních stád

Fotografie hory lebek zastřelených bizonů, u jejíž paty pózuje neznámý mladík a úplně nahoře stojí další člověk, který se nohou hrdě opírá o vybělený rohatý skelet zvířecí hlavy, vznikla v roce 1892 v Detroitu. V tamním zpracovatelském závodě Michigan Carbon Works bylo zaměstnáno na 800 lidí, kteří z bizoních kostí vyráběli vše možné - kostní popel (ten byl hlavní součástí tzv. kostního porcelánu), hnojivo, lepidlo, barvy, klíh. Podobné závody byly roztroušeny po celé Severní Americe. Byla to doslovná totální likvidace celého živočišného druhu. Nádherný, obrovský a úplně nevinný bizon americký se ocitl na pokraji vyhynutí.

Jak se to celé mohlo stát? Jak je možné, že ještě na konci osmnáctého století se od Aljašky po Mexický záliv popásalo odhadem šedesát milionů (!) bizonů - a o pouhých sto let později zbývalo těchto býložravců (opět hrubým odhadem) kolem osmi set kusů? Bílý muž, jistě, řeknete si. Jenže ono to nebylo tak jednoduché. S produkty z bizonů čile obchodovali i indiáni. Ale totální zkázu dokonali osadníci, rančeři, vojáci nebo lovci. Vypravovali se dokonce zvláštní vlaky. V těch jeli natěšení muži, kteří stříleli z oken soupravy po stojících bizonech. Až tam sahala lidská bezcitnost, krutost a chamtivost.

Zoufalý příběh o amerických bizonech, které se podařilo zachránit za vteřinu dvanáct.

Bizon americký (či severoamerický) je mohutný přežvýkavec z čeledi turovitých. Tělo bizona je pokryto krátkou hnědou srstí, vpředu u trupu má chlupy delší a je světle hnědý, na hlavě tmavý. Mohutně osvalené zvíře se specifickým hrbem má také obří rohy, výborný čich, ale slabý zrak. A ačkoliv bizon vypadá těžkopádně, když cválá, může vyvinout rychlost až padesát kilometrů v hodině. Jsou i dlouhověcí - bizon se může dožít dvaceti i více let. Právě. Může. Pokud ho neskolí nemoc, přirozený predátor jako grizzly, vlk - nebo predátor nejhorší na světě - člověk.

Prérijní bizoni se sdružovali do obrovských stád, která byla rozšířena po celém území Ameriky. Stádo mohlo tvořit až několik desítek až stovek tisíc kusů, což je naprosto nepředstavitelné. Dokonce se prameny zmiňují o stádě, které mělo až milion zvířat. Obrovské skupiny bizonů mohli zabrat území třeba sto kilometrů čtverečních. V zimě se bizoni stahovali do hor, kde rohy odhrnovali sníh a hledali trávu a keříky. Na Velkých pláních se stali hlavní potravou indiánských kmenů, kteří je ještě před příchodem onoho „bílého muže“ lovili pro obživu. Také pro kůži, která jim zajišťovala oblečení na zimu. Odlovený bizon se zpracoval celý - nezbylo z něj nic, indiáni zužitkovali každou část jeho těla.

Nelovili pro zábavu, ale z nutnosti. Tedy zprvu. Z bizona využili maso, šlachy, kůži, tuk, sušený trus, kopyta - z těch se po vyvaření dělalo lepidlo. Z kostí se stavěly podpěry pod stany. Indiáni před příchodem Evropanů lovili bizony luky a šípy, nebo je sháněli na takzvané buvolí skoky - nahnali pár zvířat na vrchol skalního převisu a zvířata pak spadla z útesu, kde je dole „dorazili“. Když Evropané přivezli koně, indiánský lov bizonů se zdokonalil - koňmo bylo uloveno více kusů. A pušky, to byl začátek konce hrdých čtyřnohých obyvatel Severní Ameriky. Vlastně i těch dvounohých.

Protože čím více přibývalo osadníků, tím větší prostor lidé potřebovali. Na parcely, na pastviny, na pozemky, na železnici. A bizoni jim překáželi. Nastala jatka, která snad v novodobé historii nemají obdoby. Označuje se to nejen jako zvířecí holocaust, ale masové vybíjení bizonů vešlo do dějin pod nevinným označením: Průmyslová eliminace. Devatenácté století se v USA neslo ve znamení bizoních mršin, které byly rozesety po obrovském území. Začala vznikat i nová povolání, například sběrač kostí - celé rodiny jezdily s povozem a sbíraly cenný artikl, který byl bohatý na fosfor. Kosti vykupovaly továrny - jako byla ta detroitská, před kterou se vršila halda bizoních lebek a kde také vznikla ona příšerná fotografie, která jen dokumentuje, jak děsivé to bylo.

Americká armáda aktivně schvalovala zabíjení stád bizonů a vláda podporovala lov bizonů z různých důvodů: aby poskytla rančerům pastvu pro jejich dobytek, a zejména aby oslabila domorodou americkou populaci tím, že jim odebere jejich primární zdroj potravy a donutí je usadit se v rezervacích. Generálové a nejvyšší politici, včetně prezidenta Ulyssese S. Granta, považovali hubení bizonů za řešení „indiánského problému“. Bez bizonů neměli indiáni z Velkých plání jinou možnost, než opustit svou půdu nebo zemřít hlady. Útoky Komančů v reakci na vpády lovců bizonů na jejich území byly jednou z příčin války o Rudou řeku, kterou v roce 1874 vedla americká vláda proti několika indiánským kmenům.

„Mayere, musí zmizet buď bizon nebo indián. Neexistuje žádná střední cesta. Pouze tehdy, když se stane indián na nás závislý, a to absolutně, bude vyhráno. Když má bizony, je nezávislý. Když zabijeme bizony, porazíme indiány. No a zdá se vám také humánnější zabít bizony než indiány? Asi ano, máte pravdu, Mayere. Takže musí zmizet bizon.“ řekl podplukovník Dodge novináři a lovci Franku H. Mayerovi, který tato slova zaznamenal do svého deníku.

Evropané stříleli bezhlavě do bizoních stád, mrtvá zvířata byla často jen zbavena kůže, zbytek ponechán na místě, kde se o mršinu postarali mimo mrchožroutů také zmínění sběrači kostí. Tuna bizoních kostí se vykupovala za deset dolarů, vybělené skelety byly nakládány do vlaků a odesílány na Východní pobřeží. Odhady hovoří až o 400 soupravách plných bizoních kostí ročně. Neuvěřitelné.

Podle historika Pekky Hämäläinena přispěli ke kolapsu bizoní populace také sami domorodí Američané. Je to téma značně kontroverzní. Jen zmínka o tom, že si pár stovek tisíc bizonů indiáni vyhladili sami pro zisk, znamenala pro pár historiků, kteří tuto kapitolu indiánské historie zveřejnili, konec kariéry.

Byli doslova lynčováni a už si lidově řečeno ani neškrtli. Historickým faktem zůstává, že ve třicátých letech 19. století Komančové a jejich spojenci vybili kolem 300 000 bizonů ročně, což rozhodně není zabití zvířete pro obživu.

Rostoucí poptávka po bizoních kůžích spolu s rozmachem střelných zbraní totiž zlákala i indiány. Majitelé železničních společností si platili indiánské lovce. Ti stopovali a vybíjeli stáda, která stála v cestě plánovaných železničních cest.

Ale hlavním důvodem vyhlazení bizoních stád byl samozřejmě bezuzdný lov bílých osadníků. Bylo to naprosto drastické - bizoni neměli absolutně žádnou šanci. Již zmiňované „zábavné“ vlaky byly atrakcí pro lovce - jen si tak zastřílet z okna vagónu, to byla hojně rozšířená kratochvíle vysoce postavených Američanů. Celý Divoký západ se v devatenáctém století proměnil na mršiny posetou krajinu. „Pláně byly sežehlé, jako by na nich hořelo, na černých pokřivených stromcích posedávali krkavci, po okolí se potloukaly smečky odrbaných kojotů a všude se válely rozpraskané vybělené kosti zaniklých stád.“ čteme sugestivní popis tehdejší krajiny ve slavném románu Krvavý poledník.

Lov bizonů se stal komerčním podnikem. Dobře organizované týmy profesionálních lovců měly doprovod v podobě kovářů, kuchařů, plničů beden s municí, čističů zbraní, vozatajů, koželuhů, řezníků, kočích; dokonce vzniklo zaměstnání „vytahovače“ - to byl člověk, který po zmasakrování stáda vytahoval kulky z hlav zastřelených zvířat. Nic nepřišlo nazmar. Po těchto střílecích orgiích zůstávalo v kalužích krve statisíce bizonů, ze kterých se zužitkovalo to, co bylo právě v kursu a za co se nejvíce platilo.

Mezi profesionální lovce patřil i William Cody - Buffalo Bill. Ten byl schopen sám zabít sto zvířat denně. Jeho kamarád, lovec Fred Granger, se chlubil, že si dělal čárky a ke konci kariéry si je nechal spočítat. Raději nechtějte vědět, kolik jich bylo. Jeden jediný lovec jich zabil 21 145. Bizoní kůže byla svého času tak cenná, že se za ni platily obrovské sumy. Musela být kvalitní, všichni nosili krásné kožichy a vydělaná bizoní kůže se vyvážela v obrovských počtech do Evropy. Plné lodě takto pluly přes oceán, aby si pak bohatí Evropané věšeli kus zabitého bizona nad krb nebo si z něj udělali předložku. „To je krása. Vždyť je jich tam dost! Patrick psal, že ta stáda jsou nekonečná!“ rozplývala se matka imigranta z Irska, kterou syn lovec zásoboval neblahým bizoním „suvenýrem“.

„Lovci obvykle lokalizovali stádo brzy ráno a postavili se asi 100 metrů daleko, přičemž stříleli tak, že zasáhli boky zvířat na úrovni plic. Raději nemířili na hlavu, protože olověné kulky měly tendenci se při zasažení lebky zploštit. Nemohli ji totiž prorazit - zvláště pokud se zvíře válelo v bahně a mělo na hlavě suchou krustu. Takto „tiše“ se podařilo zabít neuvěřitelné množství bizonů naráz. Vymysleli i „kombajnovou“ metodu - byla to úplná sklizeň. Muži chodili v rojnicích a stříleli. Dokonce tak často, že potřebovali dvě pušky - zatímco jedné chladla hlaveň, ze druhé stříleli. A zorganizovalo se i stahování kůží - kočí a řezník spolupracovali. Řezník na několika místech nařízl mrtvého bizona, zahákl odchlípnutou kůži a kočí pobídl koně. Tahem koní se kůže bizona sloupla…“ píše ve své studii Hämäläinen.

Situace byla naprosto neudržitelná. Z mnohamilionových bizoních stád zbylo pár tisícovek kusů. Než to ale „těm nahoře“ došlo, uplynula spousta času. „Před dvěma rokama jsme vytáhli z Griffinu na poslední lov. Pročesali jsme to tu horem dolem. Teprvá po šesti tejdnech jsme konečně našli stádečko osmi kusů. Všecky jsme je pobili a vrátili se zpátky. Jsou pryč, i ten poslední, kterýho Pámbu stvořil. Je po nich. Jako by ani nikdy neexistovali.“ cituje se v článku iDNES o tragédii bizonů z knihy Krvavý poledník. V polovině 80. let 19. století byl americký bizon na pokraji vyhynutí. V 90. letech 19. století zbylo pouze cca 800-2000 jedinců. Dokonce i bývalý lovec Buffalo Bill začal přeživší bizony ochraňovat. Založil si kvůli tomu vlastní ranč.

James Phillip, který vešel do dějin jako „muž, který zachránil bizony“, se rozhodl, že se pokusí o nemožné - koupil 74 bizonů a založil si jakousi chovnou stanici. Opuštěná telata, která lovci nechávali naživu (no, naživu - spíše jim přichystali pomalou a krutou smrt, když jim bez milosti odlovili matku), začali kovbojové lasovat a živá je přiváželi k Jamesovi na ranč. James Phillip zemřel v roce 1911 ve věku 53 let. To už měl 1200 kusů bizonů. A z nich se postupem doby tvořila soukromá stáda. Zachránění bizoni se stěhovali do Kanady, do Latinské Ameriky - prostě pryč od stále činných lovců.

Současný počet bizonů v USA rychle roste a dnes se odhaduje na 350 000 kusů. Jediná souvislá populace divokých bizonů ve Spojených státech se nachází v Yellowstonském národním parku (založeném v roce 1872).

Toto stádo, jehož počet se odhaduje na 3 000 až 3 500 jedinců, pochází ze zbytkové populace 23 bizonů horských, kteří přežili masové vyvražďování v devatenáctém století tím, že se uchýlili do Pelican Valley uvnitř Yellowstonského parku.

A dokonce byl povolen lov divokých bizonů, kteří přežili apokalypsu svého druhu. V Severní Americe lze bizony lovit po celý rok, ale některé státy vydávají zvláštní povolení. Přece jen utrpení tohoto zvířete zůstává v kolektivní paměti lidí jako otisk příšerné tragédie, za kterou mohl nejhorší predátor na světě - člověk.

Chybělo opravdu málo a bizon by byl zcela vyhlazen. Fotografie hory lebek je toho děsivým důkazem. A také toho, čeho jsou lidé schopni.

Historians Revisit Slaughter on the Plains - The New York Times, Zapózovali u hory lebek, ponurý portrét završil masakry bizonů - iDNES.cz, The ‚bison skull mountain‘ photo that reveals the US's dark history, Chasse au bison — Wikipédia, Zákon o ohrožených druzích z roku 1973 – Wikipedie, Professor Pekka Hämäläinen | Faculty of History, Viníky byli i indiáni. Bizony začali hubit oni, bílý muž zkázu dokonal - iDNES.cz, Dokument Prima Zoom - Genocida bizonů: ze 60 milionů jich za rok a půl zbyly jen 2000