Indiánská Stezka slz: vražedný pochod smrti nepřežilo až 25 000 indiánů, nejvíce trpěli Čerokíové

Pochod smrti známe z historie ne tak vzdálené. Laicky řečeno je to nucená cesta tisíců lidí, v jejímž důsledku je smrt mnoha nebo většiny z nich. Děsivý a nepochopitelný zločin na bezbranných lidech je bezesporu masovou vraždou, kdy vrahem je zástupně hlad, týrání, nelidské podmínky, nakažlivé nemoci, bití. Nucený pochod smrti nebyl však jen doménou nacistického Německa. Svou příšernou zkušenost mají i američtí indiáni. Stezka slz vstoupila do amerických dějin jako jedna z nejstrašnějších kapitol násilného vysídlování původního obyvatelstva vůbec a byla zákonem schválena jako genocida.

Stezku slz si můžete projít i dnes - zcela pohodlně, se zastávkami, průvodcem, občerstvením. Částí vede moderní dálnice a mnozí řidiči vůbec netuší, co se pod koly jejich aut odehrálo. Nejhorší kapitolou Stezky slz byl odsun Čerokíů. Ale nejen jich. Přes státy Tennessee, Kentucky, Illinois až po Arkansas do Oklahomy (délka samotné cesty se různí podle vytýčených tras od 1300 km až po 2000 km, také vedla přes další různé státy USA) putovali příslušníci pěti kmenů v celkovém počtu cca 70 000 vysídlených indiánů. Konce cesty se nedožilo odhadem pětadvacet tisíc lidí. Na počátku všeho byla jako obvykle obyčejná lidská chamtivost a touha po majetku.

Seminolové, Čoktavové, Čikasavové, Kríkové (Muscogee) a Čerokíové. Pět etnických skupin domorodého obyvatelstva, označovaných jako Pět civilizovaných kmenů (Five civilized tribes), obývalo oblast dnešního jihovýchodu USA. Byli to usedle žijící zemědělci z velkých osad, které sami hrdě označovali jako města. Měli systém demokracie, kmenového náčelníka, radu starších, existovala zde dokonce rovnost pohlaví. Ženy vlastnily i půdu a domy, pěstovala se kukuřice, dýně, fazole, tabák nebo zelenina. Tito indiáni se chovali vůči bílým osadníkům přátelsky, byli smířeni a chtěli se asimilovat. Vzdělávali se, vzniklo čerokíjské písmo, přebírali evropské kulturní tradice. Dokonce nebyla výjimkou smíšená manželství, křty nebo stavění katolických kostelů.

Děti se učily anglicky a všichni měli dobrou vůli k životu v „nové“ společnosti. Dokonce někteří z indiánů pokročili tak daleko, že vlastnili otroky. Jenže pět civilizovaných kmenů (jen pro zajímavost, toto označení se v roce 2021 muselo přestat v USA užívat kvůli několika progresivním historikům, kterým vadilo ono „civilizované“, prý je to hanlivé) mělo smůlu. Indiáni se mohli snažit, jak chtěli, ale bledé tváře si dělaly zálusk na území kmenů a hlavně na naleziště zlata a jiného nerostného bohatství. Jak jinak.

Udržování stabilních politických vztahů s bělochy nebylo Seminolům, Čoktavům, Čikasavům, Kríkům a Čerokíům nic platné. Osadníci chtěli víc a víc indiánských území. Nejprve se vláda snažila s „divochy“ domluvit po dobrém, což je v tomto případě spíše klišé. Vyslanci federálních úřadů přijížděli do indiánských měst a přesvědčovali je, že je v jejich zájmu přesunout se na jiná teritoria.

„Budete se tam mít lépe, ale nic vám nenutíme, to je dobrovolné rozhodnutí, nebojte se!“ usmívali se architekti rezervací a představovali radě starších a náčelníkům plány nových osad, krásné bydlení, spoustu zemědělské půdy. „V rezervacích vám nebude upřeno žádné právo a vše bude vaše. Také vám dovolíme, abyste měli vlastní zákony!“ zněl slib. Část domorodců na to slyšela a pod vidinou svobody skutečně odešla. Jenže tvrdohlaví příslušníci všech pěti kmenů bledým tvářím jednoduše nedůvěřovali a rozhodli se zůstat. Tím zpečetili svůj osud.

Americký prezident Andrew Jackson (1767− 1845) po nástupu do úřadu řekl, že „indiánská otázka“ a odsun indiánů je jeho hlavní legislativní prioritou. Sice naoko s původním obyvatelstvem neustále v dobrém tvořil různé dohody, ale netajil se tím, že upřednostňuje odsun indiánů z dosavadních teritorií za každou cenu. Vše vyvolalo pocit zmatku a neklidu, v projevu v Kongresu dokonce prezident řekl, že nikoho do emigrace nenutí, jelikož je krutá a nespravedlivá (!) ale… Pokud indiáni zůstanou v hranicích státu, budou podléhat jejich zpřísněným zákonům. Skryté výhružky indiáni chápali a nechápali, vše směřovalo k jedinému - vyvlastnění půdy, která byla bohatá na nerostné bohatství a přestěhování indiánů jinam.

Bylo vytvořeno tzv. Indiánské teritorium za řekou Mississippi a v roce 1828 začínalo zprvu dobrovolné vysídlování. V roce 1830 podepsal Andrew Jackson Indian Removal Act, Zákon o vysídlení indiánů, podle něhož se všechny kmeny z jihovýchodu měly povinně přestěhovat do rezervací vytvořených na západ od řeky Mississipi. Spadla klec. Kmeny byly přinuceny k opuštění svých území a v několika mohutných vlnách se vydat na až dva tisíce kilometrů dlouhý pochod do rezervací, kde jim hodné bledé tváře dovolily tak trochu žít. 

Mezi lety 1828 až 1838 začali domorodci migrovat do vzdáleného nového domova, kde měli dle výnosu „zákonem zajištěno právo na tradiční způsob života a nedotknutelnost půdy.“ Byl to náčelník Čoktavů, kdo poprvé celý tento proces odstranění indiánů pojmenoval. Stezka slz a smrti.

Od roku 1831 až do roku 1847 probíhaly přesuny Pěti civilizovaných kmenů, nejbrutálnější kapitolou Stezky slz byl však násilný odsun příslušníků kmene Čerokí. Už v roce 1828 bylo v Dahlonega objeveno zlato, což mělo za následek georgijskou zlatou horečku, druhou v historii USA. Naleziště se nacházelo na jejich posvátném území a nastal obrovský tlak od prospektorů na vládu, „aby s tím něco dělala, přece jim to nenecháme!“ No, nenechali.

Jackson 29. prosince 1835 s tvrdohlavým kmenem, který se odmítal hnout, vyjednal tzv. smlouvu z New Echota, která dala Čerokíům záruku dvou beztrestných let - během této lhůty se měli indiáni vystěhovat dobrovolně. Jenže vyjednávání bylo pouze na papíře, vláda s nikým nemluvila a kmen Čerokí byl postaven před hotovou věc. Dokonce se inteligentní indiáni pokusili sepsat petici a doručit ji do Kongresu. To se jim opravdu povedlo, šestnácti tisícům indiánských podpisů k prosbě o zrušení smlouvy se však všichni jen vysmáli.

Senát smlouvu v březnu 1836 ratifikoval a smlouva z New Echota se tak stala právním základem pro Stezku slz. Pouze zlomek Čerokíů odešel dobrovolně. Jacksonův nástupce, osmý prezident USA Martin Van Buren, pověřil v květnu 1838 přesunem indiánů 7000 příslušníků kavalérie a dobrovolných milicí pod velením generála Winfielda Scotta. Příslušníci kmene Čerokí byli násilím sehnáni jako dobytek do sběrných táborů ve východním Tennessee, a ve městě Chattanooga začala neblahá Stezka slz i pro odbojné a hrdé Čerokíe. V listopadu 1838 byli rozděleni do skupin po 1000 lidech a násilím vyhnáni na osudovou cestu smrti.

Odhadem 16 543 Čerokíů vyrazilo za doprovodu armády na strastiplnou cestu. Sice zprvu měli k dispozici koně i vozy, ale to jim bylo zakázáno vlastně záhy - jen maličká část mohla jet, jinak šli pěšky. Muži, ženy, děti, starci. V lehkém oblečení, mokasínech, často naboso. I když byli civilizovaní, neuměli si ani představit, co je čeká. Nikdo jim nic neřekl, nedal žádné instrukce. Popadli co měli a vyrazili „jen tak“. Vojáci jeli na koních před nimi, po stranách celého pochodu smrti, vzadu po zuby ozbrojená jízda hlídala, aby někdo neutekl.

Začalo hustě pršet, pak sněžit, silný mráz a vítr nedostatečně oblečeným Čerokíům rval z těla oděv. A vojáci jim nedovolili zastavit. Nebylo možné si odpočinout, ohřát se, rozdělat oheň. Jak to vždy bývá, za pár dní se povolila stavidla brutality dosud zdrženlivých vojáků. Když zjistili, že mají zcela neomezenou moc nad životem a smrtí indiánů, začali je příšerně týrat. Pobízení holí, bičem, bití přes bosé promrzlé nohy, to začalo být denní rutinou. Nepřipomíná vám to něco? Historie se prostě opakuje.

„Je to horší než válka,“ psal si do notesu voják Martin Davis. Indiáni začínali houfně umírat, zpočátku malé děti a starci. Situace byla o to horší, že když se obyvatelé přilehlých měst a vesnic dozvěděli, že „indiáni jdou,“ číhali podél Stezky slz, házeli na ně kameny, chytali indiánské ženy, které přede všemi hromadně znásilňovali. A oni pořád šli a šli. Místní začali bez skrupulí do Čerokíů střílet, kolik jich bylo takto zavražděno, to se nedá ani odhadnout. A vojáci nic. Jen neustále pobízeli k většímu spěchu.

Každá další skupina (byly posílány v počtu tisíc indiánů v pětidenních intervalech za sebou) měla větší problém sehnat jídlo. Zásoby byly vyčerpány lidmi, kteří šli před nimi. Další a další skupiny překračovaly hromady mrtvol svých soukmenovců, děsivé výjevy už nikdo nevnímal. Navíc se mezi indiány rozšířila cholera a tyfus. Tím dostala kolona zákaz průchodu přes vesnice, takže nebylo možno sehnat už vůbec nic k jídlu. Holé pláně, ostrý ledový vichr, to vše kosilo domorodce snad více než nemoci. Zprvu byli vojáci ochotni na chvíli zastavit, aby mohli Čerokíové pietně pohřbít své mrtvé, pak byly tyto zastávky povoleny jen jednou za tři dny.

Indiáni, kteří vždy dbali na to, aby se důstojnému pohřbu dostalo všem příslušníkům kmene, nemohli nechat mrtvoly jen tak napospas. Tak je nesli. „Nesli je. Muž nesl svou mrtvou ženu, syn svou mrtvou matku, matka své mrtvé dítě. Nesli je v náručí. V noci manžel složí tělo své mrtvé ženy, položí se vedle ní, ráno znovu vstane a nese ji dále,“ čteme autentické zápisky těch pár vojáků, kterým osud Čerokíů nebyl lhostejný, v knize Škola malého stromu od Forresta Cartera. Než se doplahočili do cíle, zemřela více než třetina lidí v pochodu smrti. Přes 6 tisíc příslušníků kmene Čerokí.

Celkově Stezkou slz prošlo odhadem 70 000 původních obyvatel z oněch pěti civilizovaných kmenů, smrt zde nalezlo přes 25 000 lidí. V absolutní většině šlo o ženy, děti a starce. Ti, co přežili, se z toho nikdy nevzpamatovali. A jejich svědectví jsou velice vzácná, neradi o tom mluvili. Mělo totiž dojít i k porušení onoho největšího lidského tabu. Ale ne ze strany indiánů, ale vojáků. Ti hladem netrpěli. Nemůže to zde být ani napsáno.

Stezka slz byla výnosem amerického Kongresu označena v rámci rehabilitací potomkům přeživších jako genocida. Vhodnější název pro vyhlazení původního obyvatelstva USA zřejmě neexistuje. Pochod smrti z kolektivní paměti také hned tak nezmizí a Stezka slz se stala vžitým označením pro řízenou likvidaci příslušníků pěti civilizovaných kmenů, kteří dělali vše, aby se asimilovali.

Nebylo jim to nic platné a ještě díky hrstce woke historiků nesmí být označeni za civilizované. Otázkou tedy zůstává, kdo je tady vlastně civilizovaný?

zpracováno podle: Trail of Tears - Wikipedia, A trail of tears and a moment of joy | E-Tangata, Pět civilizovaných kmenů – Wikipedie (wikipedia.org), Časopis 100+1, dokument Nádherná Amerika - Tennessee, The Trail of Tears | History In A Nutshell - YouTube