Z hrobu mladičké Henrietty vyrostla obrovská bříza a otevřela ho. Legendární náhrobek zničil úředník

23. leden 2010. Do areálu Zahradního hřbitova (Gartenfriedhof) v německém Hannoveru míří čtyřiašedesátiletý Wolfgang Meyer. Zaměstnanec Městské agentury pro parky a zahrady (Grünkolonne) drží v ruce motorovou pilu, za pasem má sekeru a svou malou dodávku zaparkoval opodál. Wolfgang se zastaví u Zahradního kostela, tváří se smutně a vzpomíná na hádku, kterou absolvoval se svým nadřízeným: „To snad nemyslíte vážně?“ zhrozil se Meyer, když mu šéf předložil úkol.

„A proč bych to nemyslel vážně? Je to z bezpečnostních důvodů. A vůbec, co si to dovolujete? Za chvíli jdete do důchodu, nechtějte, abych vás ještě na poslední chvíli vyhodil!“ hromoval šéf. „Vyvolá to obrovské protesty! Já sám k Henriettě chodím celý život, jsem věřící katolík, přijde mi to bezbožné! A úplně to zničíte! Nemáte ani povolení od radnice!“ rozohnil se starý pán. Ale rozkaz zněl jasně, jak se říká. Wolfgang si nemohl dovolit, aby ho propustili z práce.

Nyní stojí před monumentální kamennou hrobkou, která je na mnoha místech puklá a plná zejících prasklin; kámen je stažený několika železnými obručemi a podstavec visí doslova ve vzduchu. Wolfgang Meyer si otře slzy, tiše se pomodlí a poprosí o odpuštění. Vezme motorovou pilu. Její ostří se zakousne do kmene dominanty celé hrobky: nádherné vzrostlé břízy, která prorostla hrobem, razila si cestu přes tunový blok kamene, nadzvedla víko hrobu se sochou mrtvé dívky a stala se naprostou legendou a fenoménem Hannoveru, k němuž denně proudily davy lidí. Během pár minut ležela podťatá na zemi, zatímco zoufalý Meyer porcoval její kmen…

Zpráva o tom, že Henriettina bříza už nestojí, se ihned rozlétla po celém městě. Záhy probíhaly demonstrace, psaly se petice za potrestání viníka, který zničil nejen turistickou atrakci, ale i místo, které ovlivnilo řadu lidí: „O pietě raději nemluvím! Kam se vytratil cit? Je tohle normální? Oni to pokácí! Bezpečnostní důvody, jaké? Vždyť lidé stojí opodál a jen se dívají! Německo má už beztak tolik problémů - a ještě si samo ničí své kulturní poklady? Protože tohle přece BYL poklad. Viděli jste někdy něco podobného?“ rozčilovala se občanka Hannoveru po pokácení břízy zcela oprávněně.

Síla přírody se v případě hrobky nebohé Henrietty Juliane Caroline von Rüling ukázala ve své neuvěřitelné podobě. Bylo na tom všem něco opravdu tajuplného a mysteriózního. A nyní byl strom v minutě pryč. Jaký příběh vyprávěla Henriettina bříza?

Zahradní hřbitov v Hannoveru je proslulým místem s naprosto netypickou a „divokou“ architekturou. Genius loci je zde opravdu fascinující. Místo posledního odpočinku mnoha slavných německých velikánů bylo založeno už roku 1741 blízko hannoverského náměstí Aegidientorplatz. Kostel, který je dominantou městské čtvri, byl vystaven roku 1749. Hřbitov se brzy stal velice oblíbeným cílem mnoha výletníků, lidé si zde kupovali hrobová místa jako zběsilí a poptávka rychle převýšila nabídku.

Náhrobky a pomníky se zprvu stavěly naprosto chaoticky, dochované památky jsou tudíž rozesety po celé oblasti v neuspořádané změti. Během let zde vzniklo pět tisíc hrobových míst! Po zavedení hřbitovního řádu a úpravě dosud křivolakých uliček a pěšin se stal Gartenfriedhof lokalitou pro horních deset tisíc, jak bychom řekli v dnešní době. Bohaté rodiny tehdejších hannoverských měšťanů si předplácely parcely třeba na sto let dopředu - a to za skutečně obrovské peníze.

S tím přišla ruku v ruce i změna náhrobků: boháči měli potřebné finance na najmutí lepších sochařů a architektů, hrobky se staly uměleckými díly a vznikla hotová galerie pod širým nebem. Jenže po 123 letech byla kapacita areálu naplněna a rozšíření nebylo možné. Poslední pohřeb se konal 8. 8. 1864. Začala se stavět silnice, ostatky byly zcela nepietně vyhrabávány a házeny na hromady, pískovcové monumenty zvětraly, místo se stalo terčem vandalů - už to vypadalo, že bude Gartenfriedhof srovnán se zemí!

Možná by se tak i stalo, nebýt jednoho z nejpodivuhodnějších náhrobků na světě. Iniciativy za zachování Henriettiny hrobky se úspěšně chopil Spolek pro obnovu Zahradního hřbitova, což místní kvitovali s velkým povděkem. Za hrobem dávno mrtvé mladé ženy totiž chodila hotová procesí lidí. Není divu! Neskutečný příběh tzv. Otevřeného hrobu či Henriettiny břízy (Open Grave, Geöffnetes Grab, Henriettes Birke) se začal psát už 19. ledna 1756, kdy se do elitní rodiny slovutného rady Vyššího odvolacího soudu Georga Wilhelma von Willich narodila dcerka Henriette Juliane Caroline.

Pan rada působil ve městě Nienburg v Dolním Sasku, Henriette dostala na tu dobu nebývalé vzdělání a vyrostla v překrásnou ženu. Půvabná a okouzlující dívka přitahovala spousty nápadníků, její otec měl ale už dávno jiné plány. Ještě před Henriettiným narozením si dal slovo se svým velkým přítelem, hannoverským dvorním radou Augustem Rülingem: „Moje žena je v naději. Když se narodí dívka, bude to nevěsta pro tvého chlapce!“

Augustův osmiletý synek a budoucí státní tajemník Georg Ernst von Rüling asi netušil, že se oba tátové domlouvají o jeho osudu! Stvrdili svůj slib rukoudáním, holčička se skutečně narodila a šlo to jedno s druhým: mladý Georg se do Henrietty se zamiloval na první pohled. Žádný nucený sňatek! Mladičká nevěsta na svatbě zářila, po ní však začala uvadat. Kolem roku 1780 už Henrietta jen ležela v posteli, byla vyhublá, kašlala a horečnatýma očima se bázlivě rozhlížela. „Zemřu. Ani to dítě ti nedám,“ říkala manželovi. „Jsou to souchotě…“ pokývl hlavou slovutný lékař. „Připravte se na nejhorší,“ poklepal Georgovi na rameno.

„Ničeho neužila, ani já ne. To nebylo manželství naplněné, pár dnů po svatbě to začalo!“ plakal Georg. „Neumíme to léčit. Je to trpitelka. Přejte jí, ať odejde co nejdříve. A co je vám? Vy se bojíte? Vy k ní nechodíte? Asi dobře děláte. My nevíme, jak se to přenáší a kde to vzniká,“ zmínil profesor tehdy omezené povědomí o tuberkulóze. Ubohá mladičká Henrietta v krutých mukách zemřela 15. dubna 1782 v Hannoveru ve věku 26 let. U Georga propukla melancholie - skládal básně plné vroucího citu, zmaru a smrti. Vdovec se chtěl „dát vidět“ a uctít památku své krásné ženy.

Oslovil sochaře, který Henriettě von Rüling zhotovil kamennou monumentální hrobku klasicistního stylu v podobě sarkofágu, na kterém leží Henriettina socha přikrytá zvlněnou kamennou přikrývkou. „Hm,“ stál Georg v ateliéru a díval se na hotovou precizní práci. „Mistře, měl bych jedno přání. Rozhodl jsem se, že k Henriettě už nikdy nikdo nesmí být pochovaný. Napište to nějak. Její hrob se za žádných okolností nikdy nesmí otevřít,“ děl chmurně.

„Bůh mi odpusť, ale bojím se. Nakažena vším možným neřádstvem, kdyby se to otevřelo, v Hannoveru by všichni zemřeli. Propadl jsem zoufalství, mám v hlavě jen tyto nutkavé představy,“ mnul si Georg čelo. Na jeho popud byl tedy na bok sarkofágu vytesán nápis: Tento hrob zakoupený na věčnost nesmí být nikdy otevřen! (Dieses auf ewig gekaufte Begräbnis darf niemals geöffnet werden). Poté byla rakev s Henriettiným tělem přesunuta na hřbitov, do nejmenších detailů vyvedený a téměř tunu vážicí sarkofág byl vysazen na obrovské sokly v podobě kostek a kvádrů, a mladá žena byla pochována za široké účasti tehdejší hannoverské elity.

Hrobka byla pořádně zapečetěna a za tragédií nebohé Henrietty se mohla obrazně řečeno zavřít voda. Navždy. Jenže se něco stalo. Kdo si poprvé všiml, že se s hrobem cosi děje, to už se zřejmě nedozvíme. Ani to, jak se dovnitř dostalo semínko břízy. Možná s hlínou při kopání základů hrobky, možná při pohřbu samotném… Za pár let se z hrobu začalo ozývat praskání a skřípání. To už byl Georg podruhé ženatý, jeho manželka Charlotta často chodila na hřbitov s kyticí, aby uctila památku první ženy svého manžela - a najednou přiběhla zděšeně domů: „Jsou tam hotové davy! S tím hrobem je něco špatně! Jako kdyby chtěla vylézt ven!“ ječela.

Občas bylo z Henriettina hrobu slyšet tlumené škrábání, pukání; jednou se celý sarkofág jaksi nadzvedl, pak se zase dlouho nic nedělo… Lidé v Hannoveru nevěděli, co si mají myslet! Bylo to strašidelné. Čím dál strašidelnější! Georg už byl dávno po smrti, plynuly roky, desetiletí, až se náhle síla přírody projevila v celé své kráse: hrob se nadzvedl, popraskal, naklonil se - a otevřel. Vykoukla koruna stromu, který vyrůstal u paty náhrobku - ale uvnitř. Nikdo si toho nevšiml, až když se jeho už docela mohutný kmen vyvalil ven.

Na boku hrobky byla celou dobu díra, ze které pomalu vylézaly větvě. Hrob, který měl být navždy zavřený, otevřela bílá bříza. Ze Zahradního hřbitova se stal cirkus, lidé se po celé dlouhé roky hrnuli k hrobce, šlapali na ostatní rovy, strom stále rostl, nabýval na síle a mohutněl. Hrob byl vyfotografován, objevil se na pohlednicích, na návštěvnických kartách; Henriettina bříza se rozlétla do celého světa. Bylo na tom něco opravdu prapodivného. „Roste z jejího těla! A hrob je otevřen! To jsou čáry a pekelné věci!“ křižovali se bohabojní občané.

Katolický list Vítejte Krista podává nevšední svědectví z roku 1888: „Nahoře je pevný blok, asi tunový, a všechny kameny jsou pevně spojeny železnými pásy. Žádný lidský prostředek však nemůže zabránit, aby síla života působila. Semínko v souladu s poslušností zákona života pokračovalo ve své cestě ke světlu! Stromek se pomalu, nepostřehnutelně a silou probíjel mezi mohutné kameny. Břízka protrhla všechny železné obruče. Nyní nezůstal ani kámen na původním místě, i když s nimi žádná lidská ruka nikdy neodvážila pohnout!“ líčí sugestivně list.

A pokračuje: „Z otevřeného hrobu, který měl zůstat uzavřen na celou věčnost, vyrůstá nyní silná bříza. Strom v místě, kde přichází do styku s obrovským krycím kamenem, zploštěl, takže vyplňuje celý hrob, ale bezprostředně nad blokem nabývá přirozeného, kulatého tvaru, kmen má asi 38-40 cm v průměru!“ Katolický magazín popis břízy doplnil provoláváním slávy Krista, protože to věřící považovali za zázrak od samotného Boha. Co jiného by to bylo? tázali se. Samozřejmě, šlo o sílu přírody. Žádný zázrak. Ale musíme uznat, že na tom všem skutečně je něco podivuhodného. Bříza rostla a rostla, lidé se k Henriettě chodili modlit, přežila i válku a náhrobek se stal oblíbeným cílem milenců:

„Scházíme se tam. Je nám pod tím stromem dobře. Jako kdyby nám tiše šeptala, když zafouká vítr. Sama na světě vlastně vůbec nic neužila, tak se dívá. Je tam klid a mír…“ popisovala v sedmdesátých letech obyvatelka Hannoveru. Město samotné zařadilo hrobku mezi svých deset největších turistických atrakcí. Až do ledna roku 2010, kdy Wolfgang Meyer na příkaz „shora“ břízu pokácel. Volalo se po potrestání viníků tohoto bláznivého nápadu. „Proč?“ ptali se všichni. Nakonec se do toho vložila radnice. Jestli někoho potrestala, to se asi podařilo utajit, ale rozhodla se k renovaci hrobky „z důvodu bezpečnosti a hygieny“, což si lze vysvětlit všelijak.

Hannoverští radní zřejmě chtěli pochybení ohledně zničení opravdu nevšední památky co nejrychleji zahladit. Hannover uspořádal slavnost, při které byla vedle Henriettina hrobu vysazena mladá bříza. Jenže to už nebylo to pravé. Četné legendy a hororové příběhy však zůstaly: přímo se to nabízí! Historie hrobu se stala základem pro román Otto Warbecka Otevřený hrob, bříza samotná inspirovala básníky a malíře. Není divu! Stromky rostou všude možně - na střechách, v náletech, v komínech, v okapu…

Ale aby vyrostl takto velký strom přímo z hrobu a otevřel jej, to v Evropě snad nemá obdoby. Zničení Henriettiny břízy okradlo Hannover o jednu z největších atrakcí a pověstmi opředený cíl davů lidí.

Zpracováno podle: Find a Grave, Gartenfriedhof Hannover, Georg Ernst von Rüling, Geöffnetes Grab, Gartenfriedhof, From Place to Place, Open Grave, 1888.com, Quora