Byla potomkem kanibalů, zemřela hlady. Ohromující mumii dvouleté Edith našli pod garáží v Kalifornii

Devátého května 2016 se před rezidenci manželů Johna a Ericky Karnerových sjížděly dodávky plné dělníků. Majitelé už třetí měsíc rekonstruovali svůj velký dům v bohaté sanfranciské čtvrti Richmond District. John na vše dohlížel, přespával v malé místnosti v podkroví, zatímco Ericku s dětmi poslal k příbuzným. Mohli si to dovolit! John koupil starý dům na Rossi Avenue z dědictví po rodičích, vypracoval se ve slavného architekta a začal připravovat rekonstrukci podle svých představ.

Vše klapalo podle plánu, řemeslníci byli nadmíru šikovní a rychlí - a dnes bylo na řadě stržení starého přístřešku a rovnání terénu na místě budoucí garáže pro tři auta. „Tak my jdeme na to, šéfe!“ pozdravil Johna Karnera předák, „Budeme kopat, bagr je tady!“ ukázal na stroj. John se uchýlil do své pracovny a poslouchal bouchání a čilý stavební ruch. Najednou vše utichlo. A za pár minut se ozvaly mužské výkřiky. John Karner vylétl jako namydlený blesk - usoudíl, že se určitě stala nějaká nehoda! To by mu ještě scházelo!

Dělníci stáli v houfu kolem jámy v zemi a fascinovaně na něco zírali. „Já jsem kopl, zadunělo to - a vidíte? Je to rakev. Dětská rakev!“ křižoval se bagrista. John něco takového mohl čekat: jeho dům stál na místě bývalého největšího hřbitova v San Francisku!

Rakvička měřila 91 centimetrů, byla litinová se skleněným příkrovem - a když byla smyta vrstva zeminy a prachu, všichni jen nevěřícně zalapali po dechu. Nikdo z nich nezapomněl na výjev, který se jim ukázal po omytí okénka na víku.

Následovalo bizarní detektivní pátrání po původu dítěte, které vypadalo jako spící andílek. Mělo totiž mezi předky účastníka Donnerovy výpravy, kde se všichni navzájem snědli. A aby toho nebylo málo, další z nich přežil zkázu velrybářské lodi Essex, na které se pojídání lidských ostatků také praktikovalo!

Jaký je příběh neuvěřitelně zachovalé mumie Růžového anděla, Spící krásky, Mirandy Eve či Holčičky s růží?

Komplex hřbitovů zvaný Lone Mountain v San Francisku byl největším pohřebištěm v celé Kalifornii. Obrovský pozemek pojmul až 300 000 hrobových míst. Nejvýznamnější ze spojených hřbitovů byl Odd Cemetery - spočinulo zde za poměrně krátkou dobu až 40 000 lidí. Jenže San Francisco se na přelomu devatenáctého a dvacátého století velice rozrůstalo. Hřbitovy stály v cestě realitním magnátům, kteří skupovali pozemky a mohutně stavěli obytné budovy.

Vznikaly luxusní čtvrti, prominentní adresy a místa, kde chtěl bydlet každý zazobaný obyvatel města. „Ty hřbitovy, to je trápení! Takový to mohl být krásný obrovský pozemek! V centru, se skvělou polohou… No jo, ale copak to jde? Můžu začít stavět mezi hroby? Vždyť by mě lidé pověsili!“ mohli si říkat tehdejší spekulanti - a měli by pravdu. Klid mrtvých se neruší!

Ale tlak na uzavření komplexu Lone Mountain sílil. Žádost o stržení náhrobků a přesunutí VŠECH ostatků se dostala až na radnici. A bylo to odklepnuto - radním bylo jasné, že živí chtějí dobře bydlet a jsou ochotni si za to hodně zaplatit. Ale mrtví? Těm už je to jedno! Za mohutných protestů byly proto hřbitovy asanovány a ostatky převezeny do nekropole Greenlawn Memorial Park v Colmě v Kalifornii.

Jenže ne všechny. Odhadem se „ztratilo“ čili bylo ponecháno pod zemí asi deset tisíc těl! Když byl terén zarovnaný, začala výstavba prominentních čtvrtí. A jak to známe z klasických hororových filmů: dům postavený na zrušeném hřbitově si přímo říká o tajemné povídačky. Občas někdo našel na zahradě kostru, rakev; lidé nosili do pohřebních ústavů staré lebky, které na ně doslova vyskakovaly při budování zeleninových zahrádek…

A v každé stavbě mělo strašit. Sotva vyrostly velké domy jako houby po dešti, začali si lidé stěžovat. Sousedé na zadních dvorcích si šeptali: „Zase to ťukání. A takové škrábání. Hlavně v noci. A kroky!“ tvrdili všichni svorně. A není to jen nějaká městská povídačka, podivnými zvuky v Richmond District se zabývala i narychlo svolaná komise od městské správy!

Byl povolán deratizátor, protože si všichni mysleli, že jde o zamoření hlodavci. „Nebo mývalové…“ usoudili radní. Jenže nikde nic. „Takových peněz jsme do toho dali a teď tu straší!“ zněla nejčastější stížnost. Totéž zažívali i Karnerovi. Když se nastěhovali do svého starého domu, jejich dcery byly už větší, ale Ericka každý večer slyšela cupitání malých krůčků.

Po objevení „Spící krásky“ v rozhovoru pro televizi ABC7 Ericka Karner řekla: „Jsem máma dvou dívek. Poznám batolecí kroky. To se ozývalo každý večer. Myslete si, že jsem blázen, ale slyšeli to i dělníci, kteří pracovali na rekonstrukci!“ S největší pravděpodobností šlo jen o obyčejné „sedání si“ zdí a nábytku. Neustálé nálezy lidských kostí jitřily lidskou fantazii, olej do ohně přilil ještě fakt, že domy jsou postaveny přímo na pohřebišti, kde spousta ostatků jednoduše zůstala.

A mezi nimi zůstala zapomenutá i jedna maličká mrtvá holčička. Když byla její rakev vyzdvižena na dvorek domu Karnerových, John zavolal policii. „Neměl jsem tušení, jak to v takových případech chodí. Ale jak se chovali…“ mávl rukou znechuceně. Není divu! Muži zákona si prohlédli malou posmrtnou schránku, zavolali koronera, ale ten velice hrubě naznačil, že s tím nechce mít nic společného.

„To je vaše věc. Našlo se to na vaší zahradě. Vy musíte zavolat. Někam!“ odtušil nervózně koroner - a odjel! Na cestě už byla i Ericka s dcerami, kterou manžel zavolal, a brzy se na zahradě renovovaného domu shromáždily stovky lidí. Pohled na vykopaný předmět byl totiž neskutečný. Litinová rakev měla dvě skleněná okénka - a po přinesení reflektorů do tmavého kouta přístěnku, kam bednu donesli, všichni ohromeně zavrtěli hlavou.

Přes omšelé sklo byla vidět líbezná tvář asi dvouleté holčičky. Díky pohotovým fotografům a svědkům víme, že dívka měla blond vlasy, do kterých byl zapleten věneček z levandule. Ruce měla složené na prsou, bílé šaty byly evidentně ručně háčkované - vypadalo to na křestní roucho. Dívka měla růžové našpulené rtíky, zavřené oči, v rukou třímala růži. Obuté měla bílé háčkované punčochy.

„Jako kdyby neležela v zemi. Vše bylo čisté, zachovalé, šaty byly ručně dělané, to bylo vidět na první pohled,“ uváděla Elissa Davey. Tuto ženu zavolala Ericka. „Když nám město nepomůže, pomůžete nám alespoň vy?“ telefonovala do neziskové organizace s názvem Zahrada nevinnosti. Ta se v Kalifornii stará o pohřby opuštěných dětí.

V San Francisku je toto bohužel častá věc. Chudé rodiny z řad přistěhovalců nebo černochů nemají peníze na pohřeb, úmrtnost dětí v těchto komunitách je vysoká - a tělíčka zesnulých potomků pak nechají v nemocnici s tím, že „se o ně někdo postará…“ Elissa Davey svou nadaci založila právě kvůli těmto dětem. Aby neskončili někde ve spalovnách nemocnic, snaží se jim vždy zajistit důstojný pohřeb. Ale nález něčeho takového skutečně nespadal do náplně její organizace!

„Tipovala jsem, že je v zemi tak 200 let. Když jsme se spustili do jámy, ve které odpočívala, našli jsme kolem spoustu zbytků květin, uschlý eukalyptus, různé obrázky, hračky. Bylo jasné, že je to dítě z bohaté rodiny, které při stěhování ostatků z hrobky zůstalo na místě. Příšerné. Bylo mi jí tak líto,“ vrtěla hlavou Elissa. Dívka byla narychlo pojmenována Miranda Eve. Následoval převoz rakve do sídla Zahrady nevinnosti, sklo bylo vyčištěno do blyštivého lesku, dívenku vyfotografovali a zavolali patologa.

„Přece nám někdo musí pomoct! Musíme vědět, kdo to je a co se jí stalo. Přece tady nemůže zůstat jen tak!“ apelovali všichni na lékaře, který také netušil, jestli Miranda Eve spadá do jeho pravomoci. Radili se s advokáty i s městem, ale bez výsledku. „Asi ji prostě jen pohřběte, to přece děláte, ne?“ zněla nejčastější odpověď. Elissa Davey se tedy rozhodla, že to udělá. Uspořádá neznámé dívce pohřeb. Jenže lékaři to nedalo - a udělal fatální chybu. Zavolal kamaráda s autogenem, který rakev „na férovku“ otevřel.

„Chtěl z těla odebrat DNA, pramen vlasů. Jenže nebral vůbec v úvahu nějaké předpisy, hygienu, ochranu starých ostatků, vlhkost vzduchu - v té rakvi se desítky let udržovalo určité mikroklima, kvůli kterému bylo tělo neporušené. V okamžiku otevření šlo všechno víte kam,“ vrtěl hlavou John Karner. Přímo před očima shromážděných lidí začalo tělíčko měnit tvar, scvrkávat se, během pár hodin se pokrylo jakousi krustou, zčernalo. Další odborníci se to snažili oškrábat a docílit „vynoření se“ oné líbezné tváře, ale marně.

Když bylo jasné, že to nepůjde, raději rakev zase zavřeli. Pramen vlasů byl odebraný, takže patolog usoudil, že se vlastně vůbec nic nestalo. Elissa Davey dlouho do noci stála nad rakví se svými zaměstnanci. Rozhodovali se, co budou dělat dál. A nedalo jim to. „Chtěli jsme jí dát jméno.“ řekla přivolaným novinářům. Jakmile se zpráva o senzačním a tajuplném nálezu rozšířila v novinách, začali se sami hlásit různí odborníci.

Tým šesti genealogů, antropologů a historiků, včetně výzkumníků z UC Davis a UC Santa Cruz, strávil více než 1 000 hodin procházením map hřbitovů, záznamů a městských dokumentů, aby se pokusil najít předky nalezené Mirandy Eve. Dokonce se hlásili jasnovidci, kteří tvrdili, že byla zavražděná; na podobné žvásty kontrovala skupina detektivů z oddělení odložených případů, kteří také otevřeli staré spisy - šlo to až do osmnáctého století!

Nakonec se díky starým hřbitovním mapám podařilo vytipovat několik hrobů a hrobek, které byly dříve na místě nynější zástavby s domem Karnerových. A stále častěji se začalo objevovat příjmení „Cook“. Z vlasů dívenky byla extrahována DNA a oslovení Cookové poskytli vzorky svých slin. Možná totožnost dívky byla nakonec spojena s osobou jménem Peter Cook. A dostala jméno: Edith (Edite) Howard Cook.

Tehdy dvaaosmdesátiletý bývalý majitel zabezpečovací firmy Peter Cook nevěřil svým očím, když mu potvrdili, že dívenka v rakvi je jeho prateta! „Nikdy jsem netušil, že bych se mohl stát protagonistou tak šíleného příběhu. Můj příbuzný se vrátil z mrtvých!“ vrtěl hlavou v rozhovoru pro San Francisco Chronicle. „Když jsem o tom před rokem četl, tohle jsem nemohl tušit!“ odpovídal Peter. Sice prý věděl, že je jeho rodokmen plný dobrodruhů, diplomatů, vojáků i námořních kapitánů, ale že se objeví jeho prateta z 19. století…?

Peter Cook si pozval reportéra a vyložil mu příběh rodiny, do které se 28. listopadu 1873 narodila nešťastná maličká Edith. Otec se jmenoval Horatio Nelson Cook, matka Edith Scoofy Cook. Patřili mezi nejslavnější rodiny v tehdejší Kalifornii. Byli bohatí, měli koželužnu, jejich obří dům byl plný hostů. První dítě porodila paní Cook v osmnácti letech: Miltona, což byl Peterův dědeček. Pak následovalo narození dcery Edith; po ní měli manželé Cookovi ještě Ethel (byla označována za nejkrásnější ženu Ameriky) a Clifforda.

Ale i na tak veselou a bohatou rodinu čekala tragédie: smrt malé Edith, která přišla 13. října 1876. Bezmála tříletá holčička velice dlouho stonala. Po těžké infekci ulehla a už nikdy nevstala. Nemohla jíst, skoro nepila, matka do ní cpala různé vývary, ale marně: dívenka v přepychovém prostředí, kde se jídlem plýtvalo a muselo se vyhazovat, zemřela hlady! Těžká podvýživa způsobila rozvrat malého organismu.

„Marasmus,“ pojmenoval to profesor, který za holčičkou každý den docházel. Tímto termínem se označuje těžká podvýživa z hladovění, ztráta svalové hmoty, atrofie, u dětí retardace kvůli nedostatečné výživě… Nebylo v možnostech tehdejší medicíny dívku zachránit: nevěděli jak! Vyhladověla k smrti.

Byla pohřbena v malé skleněné a litinové rakvi na rodinném pozemku v části Yerba Buena na hřbitově Odd Fellows. A tam také zůstala až do osudného kopnutí lopaty dělníka u domu Karnerových. Peter Cook zmínil poměrně bizarní historii jeho rodiny, do které jako kdyby objevení malé pratety zcela zapadalo: Dědeček malé Edith byl v Donnerově výpravě (neblahá událost amerických dějin, při které se všichni osadníci navzájem sežrali).

A po dalším pátrání Cook zjistil, že vzdálený příbuzný Horatia Nelsona Cooka byl Owen Chase, první důstojník z velrybářské lodi Essex, kterou potopil naštvaný vorvaň. Ztroskotání také provázely kanibalské hody! (Odkazy na články o těchto příbězích najdete v textu).

„Víte, byla něčím dítětem. Pak se ztratila. Byla to pro mě velká čest ji najít a dát jí zpět jméno.“ dojímala se Elissa Davey, když se s Peterem Cookem setkala. Ten byl naštvaný na onoho patologa: „Opravdu smutné je, že otevřeli rakev,“ řekl. „Když to udělali, stav ubohého dítěte se během několika minut zhoršil, ale kdyby ji neotevřeli, nikdy by nezjistili, s kým je příbuzná, a to by pro mě nebylo dobré.“ konstatoval ale smířlivě.

Karnerovi po „zmrtvýchvstání“ Edith Howard Cook konstatovali, že jsou nesmírně šťastni, že holčička získala jméno. „Když jsme ji objevili, pomysleli jsme si: To by mohla být moje holčička. Jako máma jsem cítila spoustu emocí. Na jedné straně jsem byla šokována, samozřejmě, protože pod domem je malá dětská rakev! Ale nebylo to zase takové překvapení. Znám historii této oblasti, vím, co se na zahradách nachází. A nejzvláštnější je, že ty dětské krůčky, které jsme slýchali, přestaly. Určitě došla klidu,“ říkala Ericka.

Protože hrobka Cookových už neexistuje a nepodařilo se dohledat umístění ostatků rodičů malé Edith, nespočinula vedle nich. Byla pochována na hřbitově Greenlawn Memorial Park Cemetery v Colmě v Kalifornii za hojné účasti obyvatel San Francisca. Původní rakev byla vložena do nové schrány a celý hrob byl doslova zasypán okvětními plátky růží. Ostatně je dosud: lidé tam přinášejí červené růže nebo levanduli a hrob je vyzdoben každý den.

Nevšední a svým způsobem laskavý příběh o putování malé holčičky z devatenáctého století pohnul celým městem. Kvůli neochotě úředníků a laxnosti koronera dokonce vznikl speciální předpis: v případě, že se najde tělo na místě bývalého hřbitova, lidé už vědí, koho zavolat; tělu se dostane adekvátní péče a pohřbu.

Nález malé Edith ještě dlouho rezonoval v myslích lidí po celé Kalifornii. „Snad Edith pomohla dalším nešťastníkům, jejichž těla byla s naprostou neúctou někde pohozena kvůli lidské chamtivosti,“ řekl John. A dodal, že v rekonstrukci pokračuje dál, ale musel najmout jiné dělníky - ti původní zcela odmítali na jeho pozemku chodit, natož kopat! A možná se jim nemůžeme divit.

Nikdo totiž netuší, kolik nebožtíků pod San Franciskem ještě čeká na objevení.

Zpracováno podle: San Francisco Chronicle, Mummipedia Fandom, Edith Howard Cook, San Francisco Gate, Latimes.com (1), Latimes.com (2), ConstantContact.com PDF, ABC 7.com