Krásná fotka přeživších dětí z Buchenwaldu má šokující dohru. Lidé na ně plivali, říkali jim Monstra

8. dubna 1945 v poledne se zpráva s tímto textem rozlétla do éteru nad Durynskými lesy u německého Výmaru. Morseovkou vysílaný vzkaz byl několikrát opakován v angličtině, němčině a ruštině. V koncentračním táboře Buchenwald probíhalo za dramatických okolností povstání a vzpoura, k místu se blížila americká armáda a vězni Gwidon Damazyn a Konstatnitn Ivanovič Leonov vysílali naléhavé volání o pomoc pomocí tajně postavených a ukrytých krátkovlnných vysílaček. „Pipi píí..!“ soustředili se muži na morseovku. Trojí opakování, další opakování… Nic. „Sakra!“ zaklel Leonov. Vězni svěsili hlavu. Takové práce a vše přijde nazmar?

„Píííísk…“ ozvalo se najednou z primitivní vysílačky. Gwidon Damazyn vytřeštil oči a sklonil se k přístroji, ze kterého plynula do předsálí buchenwaldské knihovny pro prominenty, kterou už povstalci obsadili, nejkrásnější zpráva na celém světě: „KZ BUCH KZ BUCH. VYDRŽ! SPĚCHÁM TI NA POMOC! ŠTÁB TŘETÍ ARMÁDY!“ Damazyn zašermoval rukama a šokovaně se skácel na zem. Omdlel jako špalek, zatímco ostatní jen stáli a dojatě plakali. Tedy přece se dočkají! A dočkali.

Vysvobození z pekla na zemi se dočkalo i cca 1 000 dětí. Jejich odjezd za svobodou a zotavením zdokumentoval na nádraží duchapřítomný fotograf. Děti nadšeně mávají z okna tzv. Vlaku naděje, jedou do bezpečí venkovských dětských domovů a škol po celé Evropě. Jenže… Euforie se začala hroutit v okamžiku, kdy z nedostatku jiného oblečení museli být chlapci oblečeni do ukořistěných uniforem Hitlerjugend! Jedno si sedalo ke druhému, až si přeživší děti vysloužily přezdívku Monstra z Buchenwaldu!

Jaký byl osud dětí, jejichž fotografie obletěla celý svět a stala se symbolem svobody a naděje?

Okolnosti osvobození nacistického vyhlazovacího tábora Buchenwald byly skutečně extrémně dramatické. Vložila se do něj i přísně tajná americká vojenská mise Alsos, jejíž členové při pátrání po německém jaderném inženýrovi z Výmaru sešli z cesty a zabloudili v lese. Když vojáci našli správnou stezku, jeden z nich se neustále ohlížel: „Cítíte to taky? Ten zápach? Tady jsou snad nějaká jatka?“ zastavil se mladý seržant a znepokojeně se podíval za zdrojem nasládlého smradu.

Najednou se musel chytit stromu, protože spatřil něco, z čeho se mu podlomily nohy! Šokovaní Američané přestali myslet na vědce, kterého v utajení hledali, a zírali na apokalyptický výjev: za drátěným plotem byly hromady lidských těl, kolem nich se ploužil nějaký vyzáblý člověk, padl k zemi… Nad hrůznou scenérií visel mrak hustého lepkavého zápachu, ze kterého se vojákům dělalo blbě… „Tak tohle ne!“ usoudil velitel týmu Alsos, porušil protokol o utajení a rádiem požádal blížící se 3. armádu generála Pattona o lékařskou pomoc pro další zatracenej tábor.

„My víme, že to tam je. Je to velké. Náckové je vyhnali do pochodů a chtějí to vyhodit do luftu. Naši už tam spěchají.“ odpověděli. Do areálu tábora, kde našlo smrt přes šedesát tisíc lidí, vstoupili osvoboditelé 11. dubna 1945 v 15:15 - tento čas je nyní trvale na symbolických hodinách u vstupní brány. Vojáci 9. obrněného pěšího praporu z 6. divize (součást Třetí armády) procházeli Buchenwaldem a nevěřícně se dívali na tu spoušť. Přítomní novináři fotografovali hromady těl, ony „klády“ - a nemohli se vzpamatovat.

Mezi příšerným zmarem se někdy objevil i dojemný záblesk lidství: „Vstoupil jsem do jedné boudy. Byli tam Čechoslováci. Muži se kolem mě tlačili a podařilo se jim zdvihnout mě na svá ramena. Ti zubožení kluci, ty kostry, mě nosili na ramenou a plakali. A víte jak plakali? Bez slz. Byli tak vyschlí, že neměli ani co plakat. Někteří nemohli ani vstát z pryčny. Bylo jich pět na jedné palandě. Jen se dívali. Ty obličeje, ty…“ Rick Carrier nemohl své vyprávění ani dokončit!

A pak tu byly děti. Odhadem jeden tisíc přeživších dětí od 5 do 17 let. Vesměs chlapci. Poláci, Maďaři, Slovinci, Češi, Rusové. Někteří nemohli ani mluvit, jen leželi. Jiné děti byly podle vzpomínek až děsivě aktivní, poťouchlé a „ďábelské“. „Jak to popsat? Za pár dní jsme už je dovedli rozeznat. Bylo to velice zvláštní, podivné a děsilo nás to. Buď se dítě přikrčilo a čekalo ránu. Nebo jen leželo. Další se usmívaly, nebály se doteku, naopak! Naši zdravotníci je museli nosit v náručí!“ vyprávěl novinář stanice CBS, který o dětech z Buchenwaldu zpracoval obsáhlou reportáž.

A pokračoval: „Nemocné děti, umírající děti, vděčné děti. Ty děkovaly i za drobek chleba nebo malý papírek, co jsem vylovil z kapsy. Žravé děti se ládovaly snad i kamením, pak jim bylo špatně. Nemohli jsme tomu zabránit, nešlo to, týkalo se to i dospělých - většina už byla ale tak zesláblá, že nezvládla ani jídlo - ti všichni pak umírali. Ta úmrtnost byla neuvěřitelná. Nikomu na tom nepřišlo nic divného, víte? Zkrátka umřel. Hurá. Konečně. Ten život neměl žádnou cenu, ani po osvobození. Jistě, našli se lidé, co chtěli přežít, měli v sobě tu morální sílu, pud sebezáchovy…“

„Ale dalším to bylo zcela jedno. Rezignované nemyslící bytosti. Schránky. Tak jsme jim říkali. A kontrast k těmto živým mrtvým tvořily „ďábelské děti“. Bylo to tak zvláštní a nepříjemné! Část chlapců totiž pobíhala po táboře. Organizovali to. Křičeli, měli v ruce klacky, zjednávali si ticho a pořádek. Kradli, neustále kradli. Všechno, naše osobní věci, hodinky… To si pak schovali. Prali se spolu. A na tvářích měli výraz, který neumím popsat. Šklebili se, široký úsměv, horečnaté lesklé oči, překotná mluva, brebentili ve svých rodných jazycích. Kde se v nich brala ta energie?“ kladl si řečnickou otázku novinář.

Pak pochopil, o co jde - děti z Buchenwaldu nevědomky přebraly hierarchii , která vládla v koncentračním táboře. Kápové s klacky, odevzdaní tišší vězni, boj o potraviny, získej jídlo nebo umřeš - nic mezi tím. „Někdy to bylo až zvrhlé. Trvalo to jen chvíli, jen ty první dny. Pak přišla do Buchenwaldu řada vychovatelů, rabínů, kněžích. Vytvořily se skupinky, děti se staly zase dětmi, ale… Já viděl, co měly v očích. Bylo mi jich tak líto. Tohle se s nimi potáhne celý další život. Zrůdy německé. Fuj!“ stojí ve výpovědi reportéra CBS v článku na stránkách organizace OSE.

Po příchodu vychovatelů a zástupců Červeného kříže se pomocí pověstné německé pečlivosti v částečně dochovaných seznamech vězňů podařilo většinu dětí ztotožnit. Některé totiž nevěděly ani své jméno, některé přežívaly v táboře vlastně po celý svůj krátký život a nic jiného neznaly. Nastalo také usilovné hledání rodin a příbuzných. To se ale zprvu nedařilo - bylo moc brzy po válce. Do roku 1948 se podařilo dohledat příbuzné až padesáti procentům buchenwaldských dětí. Jenže ihned po osvobození se objevily jen jednotky případů shledání rodin. A většina dětí zůstala sirotky.

„Když se někdo přihlásil, byli jsme nesmírně šťastní. Dítě většinou s příbuzným putovalo rovnou do nemocnice, kde se muselo zotavit. Ale mělo rodinu, třeba i vzdálenou. Pak byly srdceryvné případy znovunalezených rodičů (rodiče) a dětí - matka přežila, přijela si v doprovodu zdravotní sestry pro dítě. Kdybyste to někdo viděl, co to bylo za scény. Nikomu by se nepodařilo zvěčnit ten ohromný žal, to zoufalství, ale i radost a vděčnost.“ popisoval setkávání odtržených dětí a matek rabín Herschel Schacter.

Ten spolu s rabínem Robertem Marcusem z americké armády zůstal v Buchenwaldu s dětmi - a nikdo nevěděl, co s nimi. Tisíc dětí nemělo kam jít, malí chlapci zoufale potřebovali nějaké zázemí, takže se rabíni obrátili na dětskou humanitární organizace OSE se sídlem v Ženevě. Zástupci OSE se do Buchenwaldu rozjeli a než stačili připravit domovy a domluvit převoz zachráněných, děti v areálu Buchenwaldu musely strávit bezmála dva měsíce! Během té doby k sobě mnoho dětí nesmírně přilnulo a následující rozdělení bylo první kapkou jedu do už beztak rozervaných duší malých přeživších.

Pracovníci OSE zařídili, že 426 dětí bude posláno do Francie (zde byli samí chlapci), 280 do Švýcarska a 250 do Anglie. Vlaky vyjížděly přímo z Buchenwaldu a na táborovém nádraží (to museli postavit v roce 1943 vězni sami) probíhaly srdceryvné scény. „Nééé! Já ho neopustím! Proč nemůžeme zůstat spolu!“ křičel chlapec, kterého trhali od nejlepšího kamaráda. Dvě holčičky byly rozdělené - jedna putovala do Švýcarska, druhá do Francie. Dívky se držely za ruce, třásly se strachy - přilnuly k sobě, obě přišly o matku, zbyly si… A teď? A mělo být hůře! Daleko hůře!

2. června 1945 z nádraží v Buchenwaldu vyjížděl transport přeživších dětí do Francie. Byl největší, dětem do vlaku přišli zamávat i osvobození vězni, souprava nesla hrdý název Vlak naděje a přímým účastníkem cesty byl i slavný polsko-kanadský pedagog, aktivní člen komunity bývalých vězňů koncentračních táborů Romek „Robbie“ Waisman (též Wajsman, *1931). Romek byl do Buchenwaldu odvlečen v roce 1944. Z celé rozvětvené rodiny přežil holokaust jen on a jeho sestra.

Sotva osvobozené děti naskákaly do vlaku a zavřely se dveře, ocitly se v hrozné situaci - byly sice umyté a čisté, oblečení bylo také vydesinfikované, jenže v uzavřeném prostředí vagonů bylo teplo, z látky začal vycházet nesnesitelný štiplavý zápach všeho možného - chemikálií, zaschlé staré špíny, krve… „Ty děti byly zesláblé, měly zničené žaludky, a když se k tomu přidal zápach staré krve a špíny z vězeňských mundúrů, prostě to nešlo vydržet.“ zmiňuje OSE kalamitu v soupravě. Personál běhal sem tam, rval z dětí šaty a vyhazoval je oknem. I dospělým se dělalo blbě.

Vlak musel zastavit a jelikož v Buchenwaldu a okolí byly i dosud nedotčené sklady německých vojenských uniforem, doprovázející nenapadlo nic lepšího, než chlapce obléct do uniforem Hitlerjugend! „Hm…“ řekl k tomuto epochálnímu nápadu Romek. Nic víc. Vzpomínal, jak na ně ještě volal fotograf: „Vykloňte se! Zamávejte nám!“ Cvak! - vznikla fotka. „Na té fotce jsem také - mávám, mám čepici na hlavě. Doprovázel nás rabín Marcus a lidé z OSE. Říkali, že nás čeká krásný domov ve Francii, kde se zotavíme. Těšili jsme se. Jenže - to, co jsme měli na sobě…“ vrtěl hlavou.

Nadšení opadlo a všem to začalo docházet. Chlapci seděli jako opaření a nevěřícně se prohlíželi. „Jen než dorazíme do cíle,“ utěšovali chlapce vychovatelé. Jenže do francouzské vesničky Écouis, kde se rozkládal velký internát, jeli chlapci v „kabátech vrahů“, jak tomu říkali, dlouhé čtyři dny!

Přes Německo to ještě šlo. Romek popisoval, že při zastávkách vylézali jen v houfu, ale Němci stejně nikde nebyli. Po válce se život v zemi zastavil, vlaky nabíraly zpoždění, vraceli se domů vojáci, vězni, uprchlíci; probíhaly přesuny zajatců, takže vlak plný dětí - byť oblečených jako Hitlerjugend - nikoho nezajímal. „Sotva jsme překročili hranice do Francie, nastal velký problém.“ kýval hlavou Romek Waisman. Francouzi si opravu mysleli, že vlak je plný nacistické mládeže!

Kdekoliv vlak zastavil nebo jen projel, už tam byli naštvaní obyvatelé. „V každé vesnici, v každém větším městě, všude. Jeden sebou trhl - ukázal, zakroutil hlavou a už se sbíhali.“ říkal pan Waisman. Schovávat se nebylo nic platné - prý si to Francouzi mezi sebou řekli. „Jede nám tu vlak plnej nácků!“ štěbetali pohoršeně, vzali kameny a házeli je do oken soupravy! „To jsou židovské děti z Buchenwaldu! Mějte sakra rozum!“ řval na Francouze doprovod. „Jo? A něco lepšího tam nemáte? Takovou kravinu jsem ještě neslyšel! Že se nestydíte si brát do huby ty nebohé děti!“ křičeli pro změnu francouzští lidé.

Ono není divu, že tomu nikdo nevěřil! Vlak plný židovských dětí v uniformách Hitlerjugend! Umí si to vůbec někdo představit? Romek tvrdí, že nikdo: „Krčili jsme se a jen poslouchali ty urážky. Plivali po nás, to bylo děsivé! Nakonec museli celý vlak popsat nápisy - ty původní, křídou psané, narychlo smazali a načmárali tam KZ BUCHENWALD SIROŤCI, aby se předešlo konfliktům. Jenže nepředešlo. A na nás všechny ty nadávky působily příšerně. Kluci plakali, svlékali se, do toho nadával doprovod, který byl též frustrovaný. Začalo nám z toho přeskakovat,“ říkal Romek.

Psychika už beztak těžce zkoušených dětí tím musela dostat opravdu příšernou ránu. „Na co proboha mysleli? Já chápu, že asi neměli po ruce nic jiného, kde vzít naráz pět set dětských šatů, chápu. Ale tohle? Uniformy Hitlerjugend? Muselo jim být hrozně,“ rozčiluje se pán v diskusi pod článkem Muzea Holokaustu. Má pravdu! Do cíle nedojely děti, které byly nadšené ze svobody a nového dobrodružství. Dojeli tam zarputilí a vzteklí mladíci se zaťatými pěstmi - židovské děti v nacistických uniformách!

Ve stanici Andelys vlak zastavil - přeživší čekala cesta autobusy do Écouis. Na nádraží byl uvítací výbor, hrála tam hudba, Francouzi připravili překvapení v podobě klauna a malého loutkového divadla, jenže… Když lidé viděli, v jakém psychickém stavu děti jsou, bez jediného slova je nechali nastoupit do vozů. „Jeli jsme mlčky. Slyšel jsem kletby. V mnoha mých kamarádech se něco strašně zlomilo.“ popisoval Romek. Když konečně dojeli na místo, okamžitě se všichni svlékli do spodního prádla. „Už nevěřím v Boha,“ řekl prý jeden z chlapců a ostatní jen kývli hlavou na souhlas.

Děti se v Écouis od první chvíle chovali jako v koncentráku. Podle zmiňované vlastní hierarchie, podle toho, jakou měl kdo v Buchenwaldu roli - takové to bylo i v internátě. Domov byl velký, tvořilo jej několik samostatných staveb s obrovskou zahradou, jenže byl určen pro maličké děti - i personál byl zvyklí na batolátka, ne na bezmála pět set vzpurných chlapců a dospívajících výrostků, kteří se navíc chovali „strašně divně“, jak popisovala obyvatelka Écouis. Místní začali mít ze zatvrzelých chlapců strach.

Vypadalo to spíše jako nějaká kolektivní sugesce - příšerné chování buchenwaldských dětí vyvolala podle mínění Muzea Holokaustu ona cesta vlakem. „V táboře vytrpěli kruté, neskutečně kruté věci. Viděli umírat své rodiče, byli svědky vražd, neznali nic jiného než utrpení a žal. A když už si mysleli, že bude líp, absolvují cestu plnou urážek, plivanců a zášti v oblečení jejich katů. To by zlomilo každého. Navíc ti chlapci měli společné zážitky, takže se zase semkli.“ domnívá se historička. Děti se staly postrachem vesnice a okolí. Dělaly šílené věci.

Personál zavilé kluky nezvládal. Každý den musel hasit požár - doslova! Mládenci totiž neustále zapalovali druhým postele a domov několikrát málem vyhořel. Vyráželi v jedné bandě do vsi, kde natvrdo rabovali, rozbíjeli okna, ničili vše, co jim přišlo do cesty. Pochodovali po ulicích, řvali, napadali lidi, týrali zvířata; do Écouis musela být kvůli Monstrům z Buchenwaldu, jak začali místní chlapcům říkat, povolána i policie a formovala se domobrana! Tak strašné to bylo. „Strašidelné děti z Buchenwaldu“ byly dokonce i na stránkách regionálních deníků - nikdo ale nevěděl, jak to celé pojmout!

Byly to přece ubohé děti, co prožily příšernou kapitolu lidských dějin, viděly tolik zla… A tohle? Zdivočelé Židy si nikdo netroufl zastavit, pořádně je napomenout, zařvat, vynadat jim… Protože lidé netušili, jak se k nim vlastně chovat! To ostatně potvrzoval i Waisman, který zmínil, že spousta jeho kamarádů začala zpochybňovat i své židovské dědictví a mnozí (až polovina) přestali Judaismus praktikovat úplně. S tím souvisela další frustrace, další zapalování matrací, další nájezdy na vesnici, až se vedení OSE rozhodlo chlapce rozházet.

A to bylo to pravé. Vychovatelé přestali chlapcům domlouvat: „Máte tady všechno, máte tady lékaře, máte tady péči, jídlo, pohodlí, poradenství, vzdělání, kulturu - a ničeho si nevážíte!“, což stejně nebylo nic platné, protože kluci se jim jen vysmáli do obličejů - a začali jim hledat nové domovy. Podařilo se to zorganizovat v rekordním čase.

A sotva byli chlapci rozděleni, začali se chovat úplně jinak. Zjihli. Byli najednou jako vyměnění. Romek Waisman se dostal do vesnice Vésinet, kde chodil dva roky do školy. Naučil se francouzsky, setkal se se svou přeživší sestrou Leou a po delším pobytu v Paříži se rozhodl k emigraci do Kanady.

Na Écouis vzpomíná dodnes jako na „období bláznění“. Prý o tom mluvil s několika dalšími chovanci - a všichni mu říkali, že jim v hlavě přeskočilo. Všem najednou. Zmiňovali obrovský stres a pocit, že prasknou. I fyzickou bolest, kterou cítili, i když k ní neměli žádný lékařský důvod: „Pamatujete si na to? Já to mám jako v mlze. Já vím, že jsem něco rozbil, zapálil, slyším brečet nějakou holku… Ale nejsem schopen si uvědomit, co jsem dělal! A proč jsem to dělal! Nevzpomínáte si na to?“ ptali se jeden druhého při občasných společných setkáních.

Zvláštní případ Monster z Buchenwaldu zřejmě nemá v dějinách obdoby. Zbyla po něm jen krásná fotka, která svého času obletěla svět a rozplakala spoustu lidí. „Podívejte, jak jsou hubení. Ale šťastní! Oči jim svítí! Doufám, že brzy zapomněli na ty hrůzy a je jim dobře!“ říkaly si ženy, když viděly v novinách snímek chlapců mávajících z okénka vlaku s nápisem Buchenwald. Kdyby věděly…

Lidská psychika je křehká i pevná, plná neprobádaných zákoutí, o nichž nemají „tucha“ ani psychiatři. Co se ale dělo v hlavě židovských dětí, které prošly peklem vyhlazovacího tábora, přežily jej - a musely si navléct uniformy Hitlerjugend - to si snad ani ten nejbystřejší mozek představit nedokáže!

Zpracováno podle: OSE, Buchenwald, USHMM.com, Mdr.de, Buchenwald (2), Romek Wajsman, National Holocaust Museum, ČT 24, Paměť národa, Écouis