Mrtvá Karolína milovala svého švagra, postavil jí záhadný hrob. Už 158 let jí tam někdo nosí kytici

18. srpna 1867. Paprsky teplého slunce se prodírají přes zavřené okenice hlavního domu rozhlehlé usedlosti na okraji německého města Freiburg (či Freiburg im Breisgau), lidem shromážděným v jednom z pokojů je ale úplně jedno, že je venku krásné letní počasí. Zdrceně zapalují svíčky kolem smrtelné postele sotva sedmnáctileté Karolíny Kristýny Walter.

Nádherná dívka je bílá jako křída, černé havraní vlasy jsou rozprostřené v bělostných peřinách, na rudých rtech ulpěly krůpěje krve. Obrovskýma horečnatýma očima hledá v prostoru jednu tvář… Jen jednu… „Sestřičko,“ hlesne o pět let starší Selma, která klečí vedle postele, ruku má položenou na vzdutém břiše, kde se o život hlásí další potomek; tvář má mladá žena zborcenou žalem. „Johanne…“ vydechne umírající dívenka z posledních sil, rozkašle se, pevně uchopí ruku svého švagra, zatímco sestra tiše poodstoupí a zoufale se na umírající Karolínu a svého manžela dívá.

Co může dělat? Zbývá chvilička a její drahá malá sestra zemře, musí jí něco dopřát… Johann Carl Christoph Schleipp si lehne vedle Karolíny a kolébá ji v náručí. Šeptá jí slova lásky, za která by se nemusel stydět ani čerstvě zamilovaný muž, který je poprvé se svou milenkou v intimní chvíli! A přitom je to vše tak hrozně smutné a tragické… Karolínina bolestí zrůzněná tvář se najednou vyhladí. Rysy změknou, je až nadpozemsky krásná. Dívá se švagrovi do očí a jako poslední věc na tomto světě uslyší ono vytoužené Miluji tě…

Pokud pátráte po osudech lidí, kteří leží ve slavných a hojně navštěvovaných hrobkách po celém světě, můžete narazit na příběh, který pohne i dnešním člověkem, otrlým a světaznalým, jehož jen tak něco nerozhodí. Při popisování životů lidí se totiž občas vynoří hotové milostné drama, tragédie až antických rozměrů, podle které by někdo mohl klidně natočit film! A přece ti lidé žili, dýchali, měli svá přání a touhy…

Jaké touhy měla protagonistka následujícího vyprávění? Chtěla jen žít. A nejlépe po boku svého vlastního švagra. Byla mladá, velice krásná a velice nemocná. Zbyl po ní jen ohromující náhrobek, který je jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí spolkové země Bádensko-Württembersko.

Navíc se k „ležící krásce“ váže jedna velká záhada, kterou nebyl schopen ještě nikdo rozluštit - celých dlouhých 158 let se každý den na jejím hrobě objeví čerstvá kytice růží nebo jiných květin - většinou ale právě růží. Pátrání po identitě neznámého truchlícího začalo už pár měsíců po její smrti.

Jaký je příběh Karolíny, její sestry Selmy a švagra Johanna?

Starý hřbitov (německy: Alter Friedhof) ve Freiburgu najdeme v okrese Neuburg, který přímo sousedí s městem - ze hřbitova je výhled na proslavenou freiburgskou katedrálu. Na ploše 2,65 hektaru se zde rozkládá jeden z nestarších německých hřbitovů vůbec - byl založen už roku 1683! Je parkový, náhrobky jsou obklopeny starými monumentálním stromy a uprostřed stojí kostel Ludwigskirche.

Na opravdu nevšedním a mrazivém místě posledního odpočinku je asi 1 200 hrobů. Mysteriózní atmosféru hřbitova zvýrazňují právě staré náhrobky - snad nikde jinde nenajdeme na jednom místě tolik prazvláštních monumentů a funerálních sousoší. Je to hotová galerie pod širým nebem.

„Kámen u starých a velkých náhrobků oprýskal a popraskal, kov má patinu, všude je mech, břečťan. Staleté smrky a javory stojí jako pochmurní strážci klidu, na podzim je barevné listí pastvou pro oči, v zimě zase zasněžené jehličnany a náhrobky pod nánosy bílého sněhu vyvolávají bázeň doslova posvátnou. Alter Friedhof se stal objektem pro mnoho maleb, často narazíme na osamocené malíře, kteří mají plátno na stojanu mezi hroby a snaží se zachytit onen genius loci našeho hřbitova.“ popisuje sugestivně turistický průvodce po městě Freiburg jeden ze svých morbidních klenotů.

A morbidní klenoty jsou přímo na hřbitově. Hrobky byly stavěny ve stylu baroka až po neoklasicismus, poslední pohřeb se konal 1872, od té doby jsou zesnulí pochováváni na vedlejším hřbitově, kterému se říká Nový. Starý hřbitov byl těžce poškozen bombardováním v roce 1944, ale ty nejpodivuhodnější hrobky a náhrobky zůstaly stát. Tak jako hrobka s reliéfem ženy, kterou vede anděl spolu s jejím dítětem do nebe.

Hrobka Agathe Marie a jejího dítěte:

Tento monumentální (až velikášský) náhrobek střeží ostatky paní Agathe Marie Schleip, první manželky pana Schleipa, která zemřela při porodu spolu se svým synem Johannem Karlem. A právě po smrti paní Agathe Marie začíná i truchlivý příběh nejznámějšího monumentu hřbitova ve Freiburgu: Spící krásky, Krásky s knihou, Odpočívající Karolíny, Umírající Karolíny; Hrob lásky, která nikdy nezemřela, jak se také říká nevšední hrobce, na kterou někdo neznámý nosí každý den kytku.

Dávno mrtvá dívka je vytesána do kamene se všemi detaily. Její tvář je líbezná, tělo dokonalé, odpočívá s knihou v ruce…

S knihou v ruce se však nenarodila, narodila se do nesmírné chudoby. Karolína Kristýna (též psána jako Caroline Christine) Walter spatřila světlo světa v dubnu roku 1850 v Opfingenu, malé obci, která je nyní součástí města Freiburg im Breisgau. O pět let starší sestra Salomea musela odmala tvrdě dřít, protože chudí rodiče neměli vůbec nic. Přitom rodina matky Henrietty byla velice bohatá a patřila mezi měšťanskou smetánku města! Bylo to jednoduché - dcerka se zamilovala do chudého nádeníka. Byl to sice pohledný chlap, ale měl jen tělo a duši, jak se tak říká.

Bydlel ve staré chaloupce a zámožnou měšťanskou dcerku přivedl do jiného stavu. Henriettu rodiče vyhodili z domu a vydědili. Po narození Salomey, které nikdo neřekl jinak než Selma, to začalo skřípat i u zatím zamilovaných chudých manželů. Ono se to hezky říká: „To zvládneme. Mám pracovité ruce a uživím tě. A hřeje nás láska!“ Jenže lásky se ještě nikdy nikdo nenajedl a mladému muži házel klacky pod nohy jeho bohatý a naštvaný tchán.

Dirk Walter sháněl práci po celé zemi, ale tchán měl dlouhé prsty a vysoce postavené známosti. „Toho do práce nevezmete!“ měli nakázáno majitelé nově vznikajících fabrik, hospodáři, sedláci i řemeslníci. Do chaloupky mimo chudoby zavítala nemoc, Henrietta i Dirk se sotva ploužili, do tohoto zmaru se narodila malá Karolína a za pár let z chaloupky vynášeli dvě rakve naráz - rodiče zemřeli týden po sobě. Možná souchotě, možná podvýživa, do toho nějaký ten zápal plic - a Selma s Karolínou osiřely.

Přísné rodiče smrt dcery úplně zlomila. „Co jsme to udělali? Proč jsme jí to zakazovali, nyní je mrtvá a můžeme za to my. Utrápila se, utrápili jsme ji i jeho… Co si ty holčičky počnou!“ bědovali staří manželé. Inu, pozdě bycha honit! Mohli udělat jen jednu jedinou věc - vzali si zubožené vnučky k sobě. Holčičky se při dostatku výživné stravy podivuhodně zmátořily, opatrně navázaly s prarodiči přátelství, brzy bylo vše zapomenuto - velký měšťanský dům zvonil smíchem obou dívek od rána do večera.

Selma vyrůstala ve velkou krásku, měla spoustu nápadníků, bylo jí patnáct let, když se začali hlásit první ženiši - rodina měla tolik peněz, že mladí muži z celého širokého okolí pořádali na Selmu doslova hon. A jako „ocásek“ ji všude následovala mladší sestřička. Dívky se milovaly až nevšedně - Selma o Karolínu pečovala, sama ji učila, hrála si s ní… A Karolína se od ní nehnula. Musely spát i v jedné posteli - Karolína jinak dostávala hotové záchvaty a noční můry. Byla přesvědčená, že se ráno probudí a sestřička bude v rakvi jako její maminka a tatínek.

Babička ji chlácholila: „Dítě, dej Selmičce prostor, ona se vdá, brzy se vdá. A co pak s tebou? To s nimi budeš spát v posteli?“ Ale Karolína jen plakala. Citlivá holčička zřejmě prožila v útlém dětství mnohem větší trauma, než si kdo dovedl představit - byla nervově labilní, na sestru naprosto fixovaná a už se u ní projevovaly známky citové rozervanosti. Často omdlévala, měla záchvaty vzteku; začala dospívat a menstruovat, což vše ještě zhoršilo. A v roce 1864, když bylo Selmě cca 18 let, dostal jeden muž dopis.

Jmenoval se Johann Carl Christoph Schleip. Rodák z Durynska (*1821) měl docela bláznivý život - byl to bohém, který v mládí utekl z Německa, protože si připadal nedoceněný a málo placený. Toulal se po světě, až zakotvil v Rusku. Hrál skvěle na akordeon, při nějaké pitce vyhrával důstojníkům - nestačil se ani vzpamatovat a najednou byl najat do dvorní kapely ruského cara! V Rusku také poznal svou první manželku Agathe Marii. Tu, kterou na náhrobním reliéfu odvádí anděl do nebe! Když se s ní vrátil do Německa, byla těhotná, nesnesla změnu podnebí a při krutém porodu zemřela i s novorozeným synem.

Vdovec Johann se nemohl vzpamatovat. Velice úspěšný obchodník s pozemky jen hromadil majetek, zbohatl a usadil se v rozlehlém panství, kde byl zalezlý jako pavouk. Nechtěl nikoho vidět, jen truchlil, chodil na hřbitov plakat a na instalaci monumentálního pomníku své ženě a synovi osobně dohlížel - měl umělecké vlohy a celá scenérie s andělským doprovodem byla jeho nápad, který jen zadal sochařskému mistrovi. Když mu sluha předal poštu, byl rozzuřený:

„Všichni chtějí jen prachy. Pořád! Samé prosby a ponížené žádosti, div si kolena neušoupají! Vše mi tu padá na hlavu, na mě nikdo ohled nebere, krucinál!“ shodil ze stolu špinavý talíř od snídaně, „Služebné na to kašlou… Já se seberu a odejdu. Třeba zase do Ruska!“ láteřil vdovec. „Měl byste se oženit!“ dovolil si mu říct starý komorník. Johann mávl rukou, o nové ženě nechtěl ani slyšet! Vzal nožík a trhal obálku jednoho z dopisů. Sám Johann Carl Christoph Schleip pak ve svých pamětech vzpomínal:

„16. února 1864 jsem obdržel dopis od mistra hrnčíře Huttera v Opfingenu, který zněl přibližně takto: Vážený pane Schleipe! Laskavě mi prominete, že si troufám obtěžovati vás dopisem. Onehdy jsem šel kolem Vašeho panství a viděl jsem krásný háj a krásné stezky. Nyní Vám chybí žena, ta Eva, kterou byste v tom ráji měl mít. Kdybyste se, pane Schleipe, chtěl znovu oženiti, pak bych Vám troufale vybral krásnou dívku. Je sirotek, má také pěkné jmění. Pokud tento dopis přijmete s nevděkem, dovolím si vyprosit prominutí. Pokud ale shledáte, že by na mých slovech mohlo něco býti, napište mi odpověď. A odepsal jsem. Ta Eva, ta mi nešla z hlavy. Buduji si svůj Eden a jsem tam sám? Mrtví už patří zemi!“ psal Schleip.

Na dopis odpověděl a ještě téhož roku se konala velká svatba. Selma zářila štěstím, do svého staršího manžela se okamžitě zamilovala, Johann nebyl zlý, prožil si své, byl protřelý a zkušený. Uměl to se ženami, uměl to i se Selmou. „Dočkat jsem se nemohl, až ten proutek malebný a okatý sevřu ve své náruči a ukáži jí, co to je láska. Milovat jsem chtěl celé dny i noci, než nabažím se toho anděla!“ zapsal si Schleip víceznačně! No jo, jenže byla tu také Karolína, která svatbu své sestry doslova ořvala. Byla tak zoufalá, že skončila v bezvědomí!

Ale blahosklonný ženich se přišel představit i jí. „Ale dívenko, ty jsi sestřička mojí Selmy, budeš i mou sestřičkou. Milovat tě budu také. Možná ještě více! Jsi tak krásná!“ řekl bodře. A to neměl dělat. Naivní Karolína vzplanula ke švagrovi takovou láskou, že to bylo až nelidské. Byla novomanželům v patách neustále, div jim k tomu nesvítila, jak se říká u nás. Kam se Johann hnul, tam byla. Nejraději měla večery, když si lehla na předložku ke krbu a nechala si od švagra předčítat z různých knih. A on navíc nepozoroval nic zvláštního, ještě si z „té malé žáby“ dělal legraci.

Karolína už ale v hlavě měla hotové vzdušné zámky - on byl ženich, její láska; když Selma otěhotněla, její představy se změnily na erotické. Musela je tedy vidět přímo při sexuálním styku, protože si zapisovala do deníku iluzorní scény na hraně pornografie. Narodilo se první dítě, Johann byl šťastný, ale… „S tou holkou je něco špatně. Dívá se na mě, pořád na mě sahá, je mi to nepříjemné!“ „Je do tebe zamilovaná,“ obírala se Selma miminkem, „To sis nevšiml? Ach, muži. Co vás nepraští přímo do nosu, to nevidíte!“

„Pravda!“ uvědomil si Johann a rázem mu to vše došlo. Ty doteky, kradmé pohledy, vroucí polibky při oslavách nebo na dobrou noc… Karolína ve své prostotě netušila, jak strašně okaté tohle svádění je. „Je mi to trapné. Je tak malá!“ „Je jí šestnáct. Je krásná. Tak ji provdáme a bude to.“ rozhodla Selma, která přes veškerou lásku, kterou k sestře chovala, měla všeho plné zuby. Našli Karolíně nápadníka, milého mladého učitele. Ten se do krásné dívky úplně zbláznil, ale Karolína ještě musela získat nějaké vzdělání. Johann na to vzpomněl ve svých memoárech:

„Moje švagrová s námi bydlela v místnosti, která byla pro ni určená, dlela však všude jinde, jen ne tam. 18. března navštívila vzdělávací institut Dr. Federera. Mládenec L. se zastavoval s dopisy, které jí Selma vozila při návštěvách institutu. Druhého května se vrátila s ní. Karolína byla nemocná, sálala horečkou, nemohla choditi, sípavě dýchala. Přesto se vystonala a vrátila se, abych ji osobně přivezl třicátého června 1866 zpět domů. Její nemoc byla zlá, vážná.“ naťukává opatrně Johann chorobu své švagrové.

Mohla to být tuberkulóza, dnešní lékaři by možná zmínili nějakou nemoc krve. Karolína mívala modřiny, otoky, krvácela z nosu… Takhle to pokračovalo další měsíce. Chvíli byla v pořádku, chvíli ulehla… Nápadník učitel za nemocnou dívkou pravidelně docházel, rozmarná Karolína ve chvílích, kdy jí bylo dobře, žertovala, vtipkovala, lehce jej sváděla, až se mladý muž červenal… Sotva odešel, už volala švagra. A Johann byl hodný. Celé hodiny jí četl, Selma o ni pečovala…

Johann pokračuje: „2. června 1867 jsem vzal Selmu a Karolínu na výlet do Badenweileru; Karolína se zdála být zdravá; ale 2. července znovu onemocněla a musela si lehnout do postele; 7. srpna lékař prohlásil, že je neuzdravitelná; 9. srpna byla slabší a slabší; 12. srpna jí děkan Helbing podal svaté přijímání. Držela se mojí ruky, její oči byly vytřeštěné. Stín smrti usedl na její rameno.“

Selma viděla, že její sestra umírá. Byla opět těhotná, vysoký stupeň požehnaného stavu jí nedovoloval, aby u Karolíny bděla - to vše obstaral Johann. Najal pečovatelku, ale Karolína ženu odháněla. „Selmo. Já umřu jako panna. Já nechci umřít jako panna, chci to jednou zažít! Jednou a umřít!“ žádala sestru o nemožnou a nesplnitelnou věc, protože všichni tři zúčastnění velice dobře věděli, co má na mysli. Aby se s ní Johann… Samozřejmě to bylo nemyslitelné, musel to odmítnout. Bylo mu jí ale hrozně líto, s největší pravděpodobností ke své švagrové opravdu cítil něco více. Svědčí o tom láskyplné zápisky v jeho pamětech.

Zapsal si například: „Dne 19. srpna večer v pět hodin jsem u ní znovu seděl. Tiše mi podala ruku. Byla studená, krásné oči pohasínaly. Požádala mne, abych ji nadzvedl, že se jí špatně dýchá. Objal jsem ji a ona mi klesla do náručí. Tak křehoučká. Zatrolená choroba! I hladil jsem ji po kadeřích, které nemocí nijak neutrpěly. Selma přišla, rozžala svíčku. Ach, má nebohá, plodem mé lásky obtěžkaná, musela vše vidět. Karolína obrátila své oči k mým a zkoušela něco říct. Miluji tě, hlesl jsem. V tu chvíli se staly její oči opět jasnější, zvedla je ke mně. Na to s tak lehkým a krásným úsměvem odešla do lepšího světa…“

Sedmnáctiletá Karolína Kristýna Walter zemřela. Selma se nemohla ani vzpamatovat, jak rychlý konec to vzalo. Tedy je pryč? Její občas obtížná a nezvladatelná sestra, kterou přesto milovala nade vše, ležela na katafalku uprostřed pokoje jako pokosený květ. Těhotná žena dostala horečky z rozčílení a na radu lékaře raději ulehla. Vše musel obstarat Johann. „Je mi jí líto a hluboce ji oplakávám, protože jsem si tu něžnou dívku tak oblíbil, jako by to byla moje biologická sestra,“ psal procítěně bývalý světoběžník, který zkrotl a sám svou švagrovou, která ho beznadějně milovala, pochoval.

„20. srpna byla uložena do rakve, ozdobil jsem ji těmi nejkrásnějšími květinami z naší zahrady, vtiskl jsem jí poslední polibek na studené čelo. Musel jsem ji sám odnést v náručí do připravené rakve, protože jsem se chtěl vyhnout vzrušení mé drahé Selmy, protože se chystala porodit. Dne 21. srpna 1867 v 5 hodin večer byla mladá lidská květina spuštěna do hrobu za zvuků vážné pohřební hudby. Leží dvě místa od mé požehnané první ženy a mého malého syna Karla.“ Na pohřbu stál také mladý učitel. Bezejmenný nápadník třímal v ruce skromnou kytici růží, kterou na zasypaný rov položil.

Od té doby tam byla květina každý den. Mezi měšťany ve Freiburgu se začalo šuškat, že se nadějný kantor pomátl na rozumu. „Je tam každý den. V každém počasí. Stojí tam jako nějaký výhružný prst, má plášť a kápi. A dá jí tam kytku. Jo, je to tragédie…“ povídaly si mezi sebou ctihodné matróny. Selma mezitím porodila další dítě, pak další - celkem se svým Johannem měla deset dětí, které se dožily dospělosti!

A „jen“ jedno miminko zemřelo, což lze považovat při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti za skutečný zázrak. Johann si toho byl velice dobře vědom. A také nezapomněl na tu, která jej milovala snad nejvíc na světě. Dal Karolíně zbudovat onen nádherný náhrobní kámen v podobě spící dívky s knihou. Nechal ho ale nainstalovat pod Selminým jménem, aby se vyhnul pomluvám.

„O několik měsíců později jsem jí nechal postavit pomník, který zobrazoval mladou dívku ležící na odpočívacím lůžku, přikrytá lehkou přikrývkou až po hruď, s hlavou položenou na polštáři, jako by spala; v pravé ruce drží otevřenou knihu, do které jsou vyryta následující slova: Boží vůle praví, že se člověk musí rozloučit s tím nejdražším, co má.“ U nohou ležící dívky je pamětní deska, na které je napsáno:

Tento památník věnovala Selma Schleip, rozená Walter, své jediné sestře Caroline Christine Walter z Opfingenu.

Na monumentu je každý den čerstvá kytice. Nikdo neví, kdo tam růže dává. Nejprve to nikdo neřešil, v čerstvé paměti lidí zůstal onen učitel… Jenže pak začali všichni pamětníci umírat, ale květiny tam byly stále. A každý den, týden; měsíce i roky. Karolína je měla u hlavy, u nohou, u ruky… Správa hřbitova z kytic každý měsíc udělala dekoraci, dokonce zveřejnila v místních novinách zprávu, aby se neznámý ozval - že by rádi věděli, co jej k tomu vede. A že nemusí nosit kytice každý den, protože je nemají kam dávat! Ale nic.

Plynula desetiletí, nastala nová doba, květiny tam byly pořád. A jsou dosud. I když se na neznámého pořádaly hony a několikrát byly drženy hlídky, žádného muže s květinou se nepodařilo polapit. Je to jen nějaký prapra potomek Selmy a Johanna? Nebo člověk, který vše dělá z dobrého srdce? Nebo milovník starých hrobů? Nebo je mu líto vyhaslého života krásky z dávné minulost?

„Ať je to kdo je to, musí mít peníze, protože ty kytice jsou luxusní a drahé. Nějaký pomatený cvok,“ soudí nejčastěji uživatelé sociálních sítí, kteří se pro záhadu květin pro spící krásku nadchli, ale bezvýsledné čekání na hřbitově je nebavilo. Podaří se někdy zjistit, kdo Karolíně kytice nosí? Nebo by bylo lepší neznámého ctitele neplašit?

Vždyť to nikomu neškodí. A záhada zůstává. Stejně jako milostný příběh s nádechem osudové tragédie, která by mohla být klidně i zfilmována!

Zpracováno podle: Reddit, Find a Grave, Atlas Obscura, Counteverymystery.com, EnglishNews.com, Medium.com, Old Cemetery, All About Cemetery, Digitale Bibliothek.de, Sotos.de, Freiburger historische Bestände - digital