Děsivé náhrobky v podobě tlejících mrtvol a kostlivců se nazývají cadavers. Jsou sochařskými skvosty

10. července 1393 se velký dům ve francouzském Laonu ponořil do smutku. Guillaume de Harsigny, stařičký doktor a slavná persona své doby, si zavolá kněze. „Umírám.“ říká třiadevadesátiletý dvorní lékař francouzského krále Karla V., jemuž zachránil zdraví po nervovém zhroucení. Panovník byl totiž mírně řečeno duševně nevyrovnaný. Při svém tažení do Bretaně začal trpět halucinacemi, ve kterých považoval své druhy za nepřátele, pár z nich brutálně zabil a sám upadl do kómatu.

Guillaume de Harsigny o chorého vladaře pečoval a podařilo se mu Karla „zaléčit“. Kněz se na stařičkého pána konejšivě díval a řekl: „Však jste toho tolik dokázal!“ To byla pravda. Harsigny procestoval celý svět, jeho lékařské zkušenosti byly obrovské, během morových epidemií získal pověst jednoho z nejlepších lékařů ve Francii. Za svou předlouhou kariéru se staral o tolik urozených i prostých lidí! A kolika jim zachránil život!

„To je pravda. Dlouho jsem žil. A je čas. Je vše připraveno, jak jsem nakázal? Nechť na hrobě mém memento mori připomíná, že tělo pomíjí…“ řekl z posledních sil umírající stařec. Dostal poslední pomazání a vydechl naposledy.

To, co měl na mysli, bylo připraveno. Jeho náhrobek. Neskutečný monument dnes nalezneme v Musée d'art et d'archéologie de Laon - a je to jeden z nejstarších dochovaných francouzských Památníků mrtvol (titulní foto).

Co to bylo za šílený výmysl? Nechat se vytesat jako socha, prosím, ale jako hnijící mrtvola? Nebo kostlivec? Nebo tělo, které žere hmyz - a to vše provedeno do nejmenších a precizních detailů? Náhrobky to jsou opravdu morbidní. Až nadmíru. A někdy dokonce dvoupatrové!

Jaká je historie a příběh fascinujících „transi tombs“, které najdeme po celé Evropě - a častěji, než byste čekali?

Pomník mrtvé mrtvoly, tak zní líbezně znějící překlad bizarního druhu funerálního umění, který se rozšířil v osmdesátých letech třináctého století, v době vrcholného středověku. Dohromady se těmto realistickým sochám mrtvol a kostlivců říká cadaver, cadaver tomb nebo transi tomb (z latinského transire = přejít, přecházet), tedy Přechodný náhrobek či Náhrobek přechodu.

Specifické české označení tyto makabrózní monumenty nemají - můžeme to volně přeložit jako Náhrobek s mrtvolou, Náhrobek v podobě mrtvoly, Pomník s mrtvolou, Mrtvolný náhrobek, Pomník mrtvoly, Mrtvolový monument… Fantazii se zde meze opravdu nekladou!

Ale nejčastější je označení cadaver - mrtvola (mn. číslo cadavers). Jak tomu také říct, že? „To je neskutečné, nic takového jsem nikdy neviděla! Proč to dělali? Taková hrůza, jako z hororu! A ty detaily, vidíte, tady je červík a támhle moucha!“ říkají si návštěvníci těchto náhrobních kamenů. Často náhodní, protože málokdo tuší, kde cadaver stojí. Nebo vlastně leží. Přesto jich je tolik, že se ani spočítat nedají!

Pomníky mrtvol jsou naprostým opakem tehdejších náhrobků v podobě detailních soch rytířů nebo šlechticů, kteří mají krásné tváře, detailně zhotovené kamenné šaty, prsteny, vlasy i čepice. Cadavers představují sochařské zobrazení zesnulého jako rozkládající se mrtvoly - to má symbolizovat přechod mezi životem a smrtí ve všech drastických detailech.

„Je to druh pohřebního pomníku zesnulé osobě, který obsahuje vytesanou hrobovou podobiznu kostry nebo vyhublého či rozkládajícího se mrtvého těla. Často tyto sochy „požírá“ hmyz, mají vyhřezlé vnitřnosti. Precizní detaily jsou anatomicky zcela přesné, u cadavers najdeme dokonale vyvedené kamenné svaly, šlachy, klouby, zavřené i otevřené oči… Záleží to na stupni rozkladu sochy, ač je to opravdu divně řečeno, ale jinak se to formulovat nedá…“ popisuje blogerka Elizabeth Harper.

Kdo jako první vyjádřil přání mít na hrobě místo nějaké pompézní sochy vyhublého kostlivce, to už se asi zjistit nepodaří. Nikdo neví, který z pomníků mrtvol je prapočátkem morbidní tradice náhrobních soch, co se udržela až do šestnáctého století! Občas se tyto sochy ničily - ač sice symbolizovaly hlubokou víru člověka, někteří církevní činitelé nebyli „tomu hnusu“ příliš nakloněni. Domnívali se, že socha hyzdí interiér kostela, takže přišlo na řadu kladivo. Bohužel.

Dělo se to ale výjimečně - církev samotná tuto formu náhrobních kamenů velice podporovala: říkala jim Kámen kázání. Věřící totiž nemuseli poslouchat hřímání kněze o pomíjivosti světského života - stačilo, aby si prohlédli náhrobek! Pohled na rozkládající se tělo je dle kněží vizuálně varoval: „Takto skončíš i ty. Připrav se na smrt, buď pokorný, nezapomeň na duši.“

K rozmachu vytváření cadavers přispěl i mor. Epidemie decimovaly středověkou Evropu, k tomu se přidaly války a hladomory. „Smrt je nevyhnutelná, život je křehký…“ říkali si lidé rezignovaně. „Církev zdůrazňovala, že bohatství, moc a krása těla jsou pomíjivé - a jediné, co obstojí před Bohem, je duše. Souviselo to i s rozvojem asketických proudů, kdy se zdůrazňovalo opovržení tělem a hmotným světem,“ vysvětluje příčiny vzniku tajuplných náhrobků web Waste Effects.

Zpočátku nebyly pomníky mrtvol tak děsivé. Myšlenka byla jednoduchá: ukázat a připomenout divákům hledícím na náhrobek pomíjivost a marnost smrtelného života ve srovnání s věčností. Něco na způsob: „Dobře se podívejte, tady v slzavém údolí jste jen pouhopouhý živočich, vše skončí zmarem, rozkladem a zánikem. Ale? Pokud budete pevně věřit, půjdete do nebe - a tam vážně budete vypadat mnohem lépe, než tenhle vychrtlý pán, co tu leží!“

„Pro křesťany bylo velice žádoucí mít nějaké srovnání. Něco, na čem by názorně viděli ten kontrast. Byl jsem bohatý, slavný, vysoce představený - a nyní vypadám v rakvi takto! Ale v posmrtném životě po boku Boha to bude jiné!“ zmiňuje Elizabeth. Aby se ale věřící nelekli, první cadavers vypadají jen jako vyhublí lidé. Mají otevřené oči, propadlé rysy, viditelná žebra, která napínají kůži; nohy a ruce jsou tenoučké. Přesto je to vždy mistrovské dílo.

Náhrobky ve formě těchto „anorektických“ soch se stavěly vedle pompézních hrobek, které měly na vrcholu skulpturu v podobě „živého“ člověka - vznikl tím velký kontrast mezi bohatstvím a zmarem. „To byl náznak viditelného přechodu. Lidské tělo od života ke smrti. Nevyrovnanost mezi světským bohatstvím, elegancí - a smrt, která všechno tohle pozlátko smyje, zničí, degraduje!“ říká dál Elizabeth Harper. Okraje hrobu s vyhublou sochou lemovaly moralizující nápisy, různá varování a citáty z Bible.

V průběhu staletí se zobrazení cadavers stala realističtější - sochař si hrál s detaily, takže už to nebylo jen kamenné tenké tělo, ale přímo kostra, strašidelný kostlivec - a nemusel ani „ležet“ na hrobce. V jistou dobu byly sochy různě věšeny, stavěny; najdeme je ve starých katedrálách nebo na orlojích a štítech paláců, hradů i zámků. Hotové smrtky! A přesto je to náhrobní kámen!

Na konci šestnáctého století už se to celé zvrtlo - v tomto období vznikala díla opravdu nechutná, ale svým způsobem neuvěřitelná - sochy hnijících mrtvol (transi). Někdy naprosto extrémní, se všemi detaily. Do kamene bylo vytesáno rozkládající se tělo, ze kterého padají cáry masa a kůže; morbidní forma umění byla „dotažena“ do dokonalosti zakomponováním červů, much, krys, hadů… Jen ta představa je hrůzná, natož vidět takový pomník mrtvé mrtvoly in natura!

Někteří lidé si svůj posmrtný příbytek ještě vylepšovali. Ve středověku byly ohromující a monstrózní hroby a hrobky výlučně záležitostí boháčů, kteří si mohli dovolit zaplatit drahý kámen, místo v kostele, sochaře - jednalo se hlavně o panovníky, šlechtice, vysoké politiky, příslušníky bohatých cechů, církevní představitele… A ti vyhnali své transi tombs „vo štok“, řečeno obrazně!

Nastala éra dvojitých hrobů. Nahoře byla krásná a bohatě zdobená realistická socha zemřelého, často s pravou podobou jeho tváře za života. Skulptura byla „oděna“ vytesaným rouchem, ruce měl kamenný nebožtík sepjaté k modlitbě… A pod ním byla ještě jedna prosklená „kukaň“, ve které ležel rozkládající se kostnatý cadaver! Teprve pod tímto dvojitým sousoším ležely pravé ostatky zemřelého. To už bylo poměrně „husté“ i na tehdejší poměry!

Dvojité mrtvolné pomníky si oblíbili králové a vysocí šlechtici. Některé hrobky královských rodů byly dvojité - králové Ludvík XII., František I. a Jindřich II. měli své obří sochy i nahé mrtvoly ve dvojité nadzemní rakvi!

„Bylo to velice populární. Prostě móda. Jak v oblékání, tak i v pohřbívání. Ještě žijící lidé si chodili do ateliérů prohlížet sochy svých mrtvých a hnijících těl, radili umělcům… Může nám to přijít na hlavu postavené, ale oni to brali naprosto vážně! Přechodné hroby zobrazovaly zesnulého jako rozkládající se mrtvolu, kůži napnutou od šklebících se zubů, vynořujících se kostí a prázdných očních důlků, přičemž žaludek praskal a odhalil kypící hrůzu červů a nečistých tvorů…“ popisuje William Viney, bloger webu Waste Effect.

S úsměvem dodává: „Tento opis pochází od historika umění, ale já jej převzal, protože probouzí lidskou představivost - a tohle si lidé sami vybírali, chtěli mít na hrobě, montovali se sochařům do řemesla… Ještě támhle dejte toho červa a to oko ať je ještě hnusnější!“

Pomníky mrtvých mrtvol (to je ale opravdu strašný název!) byly stavěny napříč Evropou. Nejvíce jich bylo ve Francii. Jedním z nejstarších je vyzáblé tělo lékaře Guillauma de Harsigny zmiňovaného v úvodní pasáži textu. Ve Francii také najdeme unikátní renesanční hroby s „mrtvolkou“ - k oživení trendu vyobrazení rozkládajících se těl přispěl Ludvík XII. a jeho manželka Anna Bretaňská - ti mají cadavera v Saint-Denis. Sochu mrtvého těla nechala pro svého manžela Jindřicha II. vyhotovit také Kateřina Medicejská.

V Anglii najdeme nejstarší známý transi monument, jenže je téměř zničený. Z původně obrovské kamenné desky z roku 1370 v kostele Svatého Bartoloměje v Brightwell Baldwin zbyl jen odštěpek. Památníky mrtvol se dochovaly v mnoha anglických katedrálách a farních kostelech.

Například v katedrále v Canterbury se nachází známý mrtvolný památník Henryho Chicheleho, arcibiskupa z Canterbury (zemřel 1443) a v katedrále v Exeteru dodnes stojí náhrobek v podobě tlejícího těla ze 16. století s nápisem: „Jsem tím, čím budete vy, a byl jsem tím, co jste vy. Modlete se za mne, žádám vás pokorně a prosebně.“

Mekkou umění byla vždy Itálie - a není proto divu, že nějakého cadavera lze najít v téměř každém italském kostele. Velkým počtem zachovalých transi tombs se pyšní i Německo a Nizozemí, pár jich zůstalo i v Irsku či Belgii.

A co u nás? Najdeme v naší zemi pravý mrtvolný pomník? V Čechách a na Moravě se prosadil spíše jiný typ náhrobku - krásné gotické a renesanční desky s reliéfy či figurální náhrobky. Brutálně naturalistický styl, ve kterém byli cadavers tvořeni, se zde příliš neujal. Ale motiv smrti jako jediné cesty ke spáse se na území České republiky objevuje velice často, byť v jiné formě.

Nejznámějším příkladem je Sedlecká kostnice u Kutné Hory, kde jsou kosti obětí morů a válek uspořádány do bizarních dekorací včetně kostěného lustru či erbu Schwarzenbergů.

Podobně působivý je barokní areál v Kuksu - zde najdeme ony slavné dveře hrobky, na kterých je vyobrazen kostlivec a nápis Memento mori. A dále také hojně kopírovaný a překrásný cyklus padesáti obrazů Tanec smrti.

A připomínkou onoho mementa mori je i slavná smrtka na orloji v Praze - není to sice transi tomb, mrtvolný pomník ani cadaver, ale jako symbol a alegorie - proč ne?

Zpracováno podle: Waste Effect, Find a Grave, Cadaver Monument, Povídání o transi hrobkách, Guillaume de Harsigny