Článek
Mnichov není tak daleko od nás. Pokud chcete na vlastní oči vidět něco opravdu nevšedního a tajuplného, vydejte se do bavorské metropole. V katedrále Frauenkirche (Domkirche zu Unserer Lieben Frau), která patří k dominantám města, se totiž nachází otisk chodidla samotného vládce pekel. Za prapodivnou stopou v podlaze kostela chodí davy zvědavých lidí.
„Kdyby se alespoň modlili. Nebo obdivovali interiér. Nebo byli trošku pokorní a mlčeli. Vždyť jsou v domě Božím! Ale to ne. Jen stopa a stopa a ďábel.“ vrtěla hlavou stará paní, obyvatelka Mnichova, která se šla do katedrály pomodlit a neustále se jí někdo ptal, kde je stopa ďábla. Kontroverzní šlépěj je skutečnou senzací a není divu, že jsou věřící poněkud nevrlí. Ale nikdo se nemá k tomu, aby otisk zakryl či znepřístupnil.
Katedrála je nádherná. Můžeme se pousmát, jak se ďáblovi povedla. Je to skutečný protimluv.
Monumentální a nádherná katedrála Frauenkirche má pohnutou historii, za války byla málem zničena a ještě je spojována s ďáblem. Jako kdyby se proti stavbě spiklo nebe i peklo! A přitom to všechno začalo tak hezky. Nadmíru ambiciózní myšlenku na vybudování obrovského chrámu dostal bavorský vévoda Zikmund. V roce 1468 se rozhodl, že v Mnichově chybí něco velkého, majestátního. Hluboce věřící vévoda hodlal Boha doslova ohromit, oslovil proto neméně věřícího a navíc velikášského architekta jménem Jörg von Halsbach (cca 1441-1488).
A ten navrhl opravdu ohromující stavbu. Až nad poměry. V Mnichově tehdy žilo asi 13 000 lidí, kostel pojme až 20 000 věřících! Výstavba začala rychle, zafinancoval ji sám Zikmund a v roce 1494 byla trojlodní stavba ve stylu pozdní gotiky vysvěcena. Dvě specifické helmovité věže, které nelze v Mnichově přehlédnout, byly postaveny až v roce 1525.
Interiér na dobové pohlednici
Jenže… Jak se říká, není všechno zlato, co se třpytí - a stavba samozřejmě narazila na mnoho zádrhelů. Von Halsbach se rozjel - a brzy mu došly peníze. Vévoda Zikmund sice dotoval, ale najednou nebylo kde brát. Reálně hrozilo, že rozestavěná katedrála zůstane nedokončená. Jörg von Halsbach byl pronásledován věřiteli, hrozil sebevraždou, až to Zikmund nevydržel a zkusil požádat o finanční výpomoc u té nejvyšší instance. Tedy - druhé nejvyšší. Papež Sixtus IV. (1414–1484) vévodovu prosbu vyslyšel a zainvestoval do mnichovského svatostánku obrovské peníze, které pocházely z odpustků.
„Nečisté“ odpuštění hříchů za úplatu se považovalo za věc zcela amorální; svatokupectví odsuzoval i Jan Hus (a jak skončil!), nicméně nikdo proti tomu nemohl dělat vůbec nic. „Za zkažené peníze dostavěna byla. A ďábel se smál!“ říkali prostí lidé. A smál se i architekt. Ještě před papežskou investicí totiž vstoupil na scénu Satan. Jak se ocitl otisk jeho nohy v podlaze kostela? Inu, jednoduše. A pověst je to skutečně zvláštní. Však čtěte dále.
Jörg von Halsbach
Jörg von Halsbach měl být v takové kaši, že se rozhodl přes veškerou svou zbožnost vyvolat pekelného vládce. Ďábel se utrápenému staviteli zjevil „v plné polní“ a dlouze se mu smál do obličeje. „Peníze nemáš, Bohu paty kousat chceš? A na mě se obracíš?“ vysmíval se. Když architekt přikývl, ďábel pokrčil rameny a připravil smlouvu, kterou Jörg podepsal. Pokud popustíme uzdu fantazii a budeme citovat nejčastější verzi celé pověsti o pekelníkovi, který financoval stavbu katedrály, pakt se Satanem mohl znít asi takto:
„Já, vládce pekla, na základě této smlouvy slibuji, že kostel bude dokončen včas podle původních návrhů ctěného pana architekta. Za to žádám, aby nebyl zasvěcen Bohu, ale mně! A toho ctěný pan prosebník docílí tak, že dovnitř nepůjde žádné světlo. Takže moje podmínka je - v katedrále neuvidím ani jedno okno! Věřící (fujtajxl!) budou bloudit v naprosté tmě, narážet do sebe a s křikem utíkat, čemuž se budu nahlas smát. Toto stvrzují níže podepsaní…“ A krví, jak jinak!
Mohutné sloupoví hlavní lodi mělo ďáblovi zastínit okna a tím ho totálně obelhat.
„A až bude hotovo, zjevím se ti u vchodu do budovy - dál rozhodně nepůjdu - abych si to zkontroloval! Tak tam na mě čekej!“ Ďábel se rozesmál a v oblaku síry a ohně pekelného zmizel. Asi do pekla. Sotva prý Halsbach smlouvu s ďáblem podepsal, začalo to klapat. Peníze se jen hrnuly (zřejmě ty od papeže, takže smlouva ani nemusela být!), ale Jörg von Halsbach měl výčitky svědomí vůči Bohu. „Co jsem to učinil!“ naříkal pořád dokola a prosil o odpuštění. Pak se rozhodl, že Satana převeze. Usedl k náčrtům katedrály, čmáral a přepracovával celý projekt, načež ho zadal zedníkům - a ti se dali udiveně do práce.
„Hotovo!“ slavili všichni, když Frauenkirche stála v celé své monstrózní kráse. Halsbach se pak bojácně usadil do lavice poblíž vchodu a čekal. A dočkal se. Pach síry a ohně dal tušit, že se blíží ďábel sám. A taky ano. Najednou stál před architektem a rozhlížel se: „Žádné okno nevidím! Ale tma tu není!“ konstatoval udiveně pekelník. „Říkal jsi: neuvidím okna. To jsem podepsal. Ty nějaké vidíš? Nevidíš.“ Ďábel se zmateně rozhlížel. Okna skutečně neviděl - ne z místa, kde stál. Halsbach měl totiž důmyslně rozestavět vysoké sloupy v interiéru katedrály tak, aby u vchodu nebyla vidět okna. Což se mu povedlo.
Nádherná vitrážová okna ale neviděl… Zvláštní…
Pověst trochu kazí fakt, že přímo v průčelí bylo obrovské a nádherné vitrážové okno, které prostě a jednoduše nemohl přehlédnout! Ale to by zase nebylo ono. A nevznikla by stopa! Když totiž Satan zjistil, že byl podveden, strašně se naštval. Zařval vzteky a dupl takovou silou, že v podlaze „vydupl“ svou stopu. A pak zmizel (v oblaku síry a plamenů pekelných).
Pověst je to klasická, úpisy s ďáblem a jeho následné přechytračení se objevují ve folkloru všech evropských zemí. U nás také - například Čertův sloup na Vyšehradě, kde najdeme i kámen, rozlomený na tři kusy. Stejně hmatatelný důkaz přítomnosti ďábla se měl zhmotnit v mnichovské katedrále - má podobu otisku chodidla (boty), které doslova vyrazil do podlahy naštvaný čert.
Ohromující katedrála stojí za návštěvu. Ani by tam ta šlépěj nemusela být…
Do šlépěje zakončené jakousi „ostruhou“ na patě lidé vkládají svou nohu a fotí si chodidla, aby se mohli pochlubit, že to zkusili a nic se nestalo. Protože (jak to tak bývá) podle další pověsti je samozřejmě šlépěj prokletá. Kdo do ní vkročí, do roka a do dne zemře. Návštěvníci kostela cítí depresivní pocity a citlivým jedincům bývá nevolno.
„Měla jsem mžitky před očima. Je tam něco děsivého, vy to skutečně necítíte?“ utíkala pryč zvědavá žena. Inu, někdo prý ano, někdo ne. Kostel má tísnivější atmosféru, to je prý pravda. Zřejmě kvůli válečnému poškození, kdy byl při bombardování téměř zničen. Oltář pohotoví Mnichované schovali do krytu, jinak musela být stavba téměř kompletně opravena. „Je to ve zdech. Nasákla tam válka. Jako do všech německých budov…“ říkají Němci víceznačně. Možná na tom něco bude.
A bude tam i šlépěj. Naštvaný ďábel ji údajně vyrobil navždy, na věky věků. Tak ani nemusíte pospíchat, abyste ji viděli. Nebo raději ano?
