Článek
Včera ráno jsem stála u kuchyňské linky, dělala si první (a zdaleka ne poslední) silné kafe, zívala jsem na celé kolo, mžourala do spásonosně zamračeného nebe a nervózně pokukovala k balkonovým dveřím. Kde sakra ten mourovatej prevít je? Naše kočička Emička totiž své celonoční tahy začíná poněkud přetahovat! „Já jí zarazím vycházky!“ brblala jsem tady, protože mě zasáhl spravedlivý hněv! Má tady všechno, veškerý luxus, papu, mlíčko, miliardu pelíšků, aby mohla spánkem nabírat energii na hlavní večerní šlofík… A ona? Je to rebel! Večer odejde a ráno se vrací.
„No! Je to dost!“ švihla jsem hrnkem o stůl, když se Ema jako na zavolanou zjevila na prahu, „Dostaneš zaracha! Já kvůli tobě nemůžu spát! Buď nepřijdeš vůbec, nebo přijdeš celá mokrá a hupneš mi na hlavu. To je potom probuzení, panečku. No, pojď sem, já tě pochovám,“ lákala jsem ji k sobě, protože je to moje milovaná šelma, i když má delikventní sklony! Ale… Ta kočka vypadá nějak divně! Emička si drhnula hlavu o podlahu, třásla s bradičkou, packama si drásala čumák a byla tak naježená, že mi bylo jasné, že se ZASE něco stalo!
„Emí! Co se drbeš? Co ti je? Neříkej, že ses zase poprala s tou flekatou courou odnaproti? Já už k veterináři nejdu, vždyť si musí beztak myslet, že ho uháním a chci si ho vzít za muže! Jsme tam s tebou furt. Ukaž? No. Jestli máš nějaký zranění, tak já si vezmu kroj a husu do košíku, aby to bylo s plnou parádou. Pane primáři, husu vááám nesu, já bych se vdávala, celá se třesu,“ zpívala jsem kočce, která na mě civěla jako na chovance ústavu pro duševně choré, pod fousky si mumlala: „Do jaký já se to dostala rodiny?“ a sotva pohnula hlavou, konečně jsem spatřila původce její špatné nálady.
Klíště! Už zase! Emajda má zřejmě nějakou přesladkou krev, protože i přes veškerá možná antiparazitika tahá domů jedno klíště za druhým. Tohle jí ale obzvlášť vadilo, protože si jako místo svého sosavého hodování vybralo plácek přímo mezi jejíma ušima! „Tak ukaž. Krou…ti…vééé pohyby… A je to. Klíště, řekni mi, k čemu na světě jsi?“ povzdechla jsem si. Já vím, že každý tvoreček má své pevné místo na naší krásné planetě - ale já absolutně netuším, k čemu jsou tu právě tyhle krevsající potvory! Asi opravdu jen proto, aby pily krev, vidíte, to mi nikdy nedošlo!
Klíště bylo po několikaminutovém souboji na nehty a drápy venku, cizopasníkovi jsem obstarala pohřeb žehem - a najednou jsem se začala smát nahlas. Manžel, který se oblékal do montérek a tvářil se jako Rumburak, jen zavrtěl hlavou - velice dobře už mě zná a ví, že jsem si právě na něco vzpomněla. A to teda vzpomněla! „Klíště, to byla tehdy taková vostuda!“ smála jsem se, „Babi měla klíště. Byl s ní doma jen Pavel. A musel jí ho vytáhnout!“ „A to přežil? Vždyť se na ni nemohl ani podívat, natož na ni šáhnout!“ křenil se manžel, který si rázem vybavil všechny půtky mezi svým tchánem a pratchyní a došlo mu, že tohle rozhodně nemohlo dopadnout dobře!
A taky nedopadlo. Táta měl skutečně ke své chodské hubaté tchyni nesmírnou averzi. Až neuvěřitelnou. Budiž řečeno, že to bylo vzájemné. Těm dvěma stačilo, aby se viděli - a už se osypali. „Mi tu vyráží ňákyj elent!“ drbala se babi na krku a prsou, když ji táta po příjezdu na víkend ironicky pozdravil: „Dobrý den, maminko!“ a už se ošíval taky! Drbal se, trhal rameny, tahal si tričko ze strany na stranu a brblal: „Sákryš, já mám nějaký jeblo!“ „Nebuj sprostyj!“ sekla v odpovědi na upřímný pozdrav milovaná matka jeho manželky, která se drbala a drbala, až celá zčervenala a musela si patřičná místa zasažená mapou antizeťové kopřivky namazat Francovkou!
„Já nejsem sprostyj!“ opáčil jí táta s důrazem na její chodské nářečí, což ji vytáčelo do vrtule, „Jeblo říkám všem pupínkům. A vždycky, když sem přijedu, tak mi nějakej vypučí. To je divný, ne?“ Babi se rozčílila: „Copa tutím chceš řect? Že tu mám ňáký blechy nebo jiný sajrajty? Copa to povídáš? Copa sem ňáká flundra špinavá?“ spínala ruce babička a rozhlížela se po vzorně naklizeném baráčku. Co jí to vůbec naznačuje! To si dovolil dost! Táta si mnul nos, protože mu na něm fakt vyrážela antitchyňová krupička, kýchal a vyzýval svou tchyni na souboj: „To sem neřekl. To ste řekla vy!“ Babička hozenou rukavici samozřejmě zvedla, nadmula hrdlo jako kohout, svolala na „tutoho jedněho“ hromy a blesky a spustila:
„Já nidýž nic takovedlýho neřekla! Marneči slavenyj, lidi, slyšíte to? Je tuto možný, copa si to ke mně tuten muskyj dovolí! Než myjt takovedlýho zeťáka, to se rači puru utopit do Salaší!“ čertila se babi a kouřilo se jí i z uší. Táta se ironicky usmíval: „Vás by ani vodník nechtěl!“ „Co si to řek? Já tě tehdá měla hnát koštětem až na Valtířov, ty…“ „No, ještě dál. Třeba by mě na čáře zastřelili a měl bych pokoj! Todle by nevydržel ani svatej!“ Bum! A už spustili jako Homolkovi v neděli. Hotové absurdní drama - a to se viděli teprve 58 vteřin, jak táta pravidelně stopoval!
„Dneska rekord. Minule začala až po minutě a půl!“ řehtal se pak otec, kterého máma raději odtáhla nahoru do rodičovského separé, mě poslala „ven“ a sama šla dolů za ní „brousit hrany“. Jo, babička, to bylo dílo. Ta si uměla vychutnat život. A osladit ho i ostatním, to všechna čest! A se slazením souvisel i malér, který nesl v historii naší malé rodinky kódové heslo „Akce klíště“ a nesmělo se o něm před tátou mluvit. Co mluvit, ani si na něj vzpomenout! Hned to poznal, zvlášť, když jsme se s mámou ještě dlouhé měsíce řehtaly nahlas. Ono se není čemu divit!
A přitom to celé začalo tak idylicky. Pod rozkvetlou jabloní v zahradě babiččina domečku v malé chodské vsi bylo posezení, po obědě jsme se tam utábořili na kafe a koláč, kolem bzučely vosy a kvokaly slepice… Slepice! „Marneči slavenyj, copa tu dělá ta slepice! Už je to zasejc díratý!“ vyskočila babička, jako kdyby si sedla na ježka. Slepice chovala na malém dvorečku, odkud pipulenky nesměly na krok, hlavně ne na svěží zelený (a tátou vzorně posekaný) trávník před barákem. Měly svůj vlastní výběh ZA barákem! Babi to bůhvíproč neskutečně vytáčelo.
„A to vám vadí slepice? Že chodí před barákem?“ nemohl to táta vůbec pochopit. „Muší byjt vzádu!“ odsekla mu babi, která si potrpěla na určitou prestiž a slepice na přední straně její krásné zahrádky, kolem které chodily davy místních, jí prostě vadily. „Tuto nepure. Mušíš vopravít žbrliny!“ udělila svému opupínkovanému zeti (byl v její přítomnosti už pět minut) jeden ze svých prazvláštních rozkazů. „Cože to muším?“ vytřeštil táta krví podlité oči. To byla dovolená jako z cukru! „Ty teký nic nechápeš, japa TY si moh udělát školy?“ syčela babička a názorně tátovi ukazovala vyvrácenou plaňku ve slepičím plotě:
„Tuto! Vidíš? Pak utíkají. Tuto vopravít. A Jano!“ otočila se na svou dceru, „Ty mušíš ject do města pro cukroví. Peťa pojede s tebou. Stihnete jednotku autobus, trojkou vlakem naspátek. Nanavečer přídou žencký, Dorča má narozeniny, ať se teký vokážu. Ňáký kremrolky a tuty ňáký blbostě a malichernostě. Hlavně, ať je to co nejvíc vozdobený!“ „Cože to muším?“ nechápala máma. „Mortete, tleto je něco s váma. Copa íčko nemluvím česky, marneči slavenyj, mordýje Klatovy?“ křičela babička, až se táta u slepic rozchechtal. Inu, chodština (bulačina, já vím), ta je tak krásná, že jí občas skutečně není rozumět!
Ale máma najednou rozuměla velice dobře. Má jet se mnou pro nějaké zákusky k cukráři. Sama. Se mnou. Sama! Sama!!! Maminka se zarděla jako novicka před vysvěcením. Nově nabytá svoboda jí vlila do žil nevídanou energii, v cukuletu se oblékla - a na svého zbědovaného manžela, který stál u slepic a tvářil se jako baset s depresí, jen povzbudlivě mrkla! A než se kdo stačil rozkoukat, uháněly jsme na autobus vstříc nečekanému opušťáku. „Jano! Peťo!“ nesl se zoufalý hlas našeho táty nad vesnicí, ale máma už nehodlala na nic čekat. Sotva přisupěl koráb silnic, vhopkaly jsme do něj, dveře se zavřely - a nechaly jsme je tam!
„Ale to jsem neměla,“ uvědomila si maminka po pár kilometrech, „To bude strašnej průšvih, já snad vystoupím a vrátím se,“ uvažovala. „Ale ne. Uvidíme. Za dvě hodiny se snad nic nestane, ne. To bude dobrý, mami. A koupíš mi laskonku?“ zářily mi oči jako hladovému telátku, když dostalo cumel. My jsme byly tak nadšené, že jsme samy! Bez neustálého hádání se a dávání si pozor na pusu… V cukrárně si maminka nechala narovnat „malichernostě“ do krabičky, já se coby zatím nezkažené třináctileté polorozkvetlé poupě (haha!) ládovala laskonkou - a potom jsme se pomalu vlekly do kopce na vlak.
Jenže sotva jsme se neochotně přiloudaly zpět do jámy lvové, zjistily jsme, že atmosféra v domečku zhoustla tak strašným způsobem, že se až srážela v kapičky podivného slizu, který do nás narazil hned u dveří. „Ježišmarjá, co se tady stalo?“ vycítila máma senzitivně ony bouřlivé změny v éteru, „Přece ji nezabil, ne? Já je tu neměla nechávat! Já to věděla! Mami? Pavle?“ načuhovala do místností a rozházela i babiččiny vzorně srovnané lůžkoviny v domnění, že táta svou vychládající tchyni zastlal do postele a sám vzal roha za kopečky!
Ale ne. Byli tam oba. A živí. Ale divní. Babi něco kutila u slepic a na přímou otázku: „Co se tady stalo?“ uhýbala očima. „A kde je Pavel? Mami?“ chytala se maminka stropu: „Něde v lochu. Tám, v lochu,“ mávla nezvykle krotká babička rukou ke kotelně. „V lochu? V létě? Aha!“ docvaklo to mámě a pelášila do sklepa, kde ve štosu dřeva chovali moji rodiče dvě záchranné flašky rumu. Táta zrovna jednu téměř potrestal, seděl na špalku a otíral si čelo. „No. Tak mi pověz, co se stalo. Vy jste se pohádali?“ špitla máma a chytila tátu za ruku, aby mu změřila tep. On vypadal, že to s ním každou chvíli praští!
A když z něj vylezlo, co ti dva provedli, málem to praštilo i s mámou. Sotva jsme totiž odjely, babička šla zalijt zahradku a natrhát vošlejch (pažitka). Jenže jak se sklonila k záhonu, píchlo ji vzadu za krkem: „Au, mortete, mi to ňák bolí. Už vod včera. Já si v noci asi přeležíla krk. Já si du dát vobklád. Spravuj!“ ucedila směrem k zeti, který si povídal se slepicí (ty jsi jedinej rozumnej člověk tady!), zlobně klepal kladívkem do prasklého plotu, a když už si začínal myslet, že dvě hodiny v těsné blízkosti své drahé tchyně přežije bez ztráty věnečku, proťal uzívané odpoledne babiččin křik:
„Nu tuto! Marneči slavenyj panynko marijá! Au! Ježiši ukřižovanyj! Pote sem všicí! Fuj, neřád svinskyj vořklivyj, nu tuto! Áááá!“ ječela babi tak moc, že táta vzal nohy na ramena a pelášil za ní. Asi si myslel, že přišla její poslední hodinka a chtěl být u toho, no! Jenže babi byla živá až moc. S vytřeštěnýma očima stála před vysokým zrcadlem v obýváku a chytil ji amok, protože právě zjistila, že podivné pocity vzadu na krku má na svědomí klíště! A jestli něco nesnášela víc než svého zetě, byla to právě klíšťata a jim podobní sosavci.
„Marjápanno, Pavle, já mám na krku klíště. Já asi humřu! Já buru pryč! Je to klíště? Navopravdu? Podivej tám! Depa sem k tomu přišla? Nu určitě včera dopolodne, to sem bla na šiškach. Podivej se mi tám!“ hekala maniakálně. Byla úplně rudá, oči jí lezly z důlků a otřásala se odporem. „Ta vyváděla tak strašně, že jsem to ještě neviděl!“ vrtěl hlavou táta. A podívat se musel, protože přece nenecháte člověka s přisátým klíštětem, i když je to vaše milovaná tchyně, že? Táta rezignovaně vzdychl, mrkl na její zátylek a uviděl prťavého příživníka v plné kráse.
„Ještě nebylo pořádně nacucaný, tak jako akorát mezi prsty. Ale ta šílela! Já myslel, že ji neudržím, že poběží po vsi slunci vstříc jako Maxová z Obecný školy!“ popisoval táta. „No jo, je tam,“ stvrdil to i babičce, která málem padla do mdlob. „Mušíš mi ho vyndát! Nebo mi zavolyj doktora! Slyšíš!“ řvala hystericky. Ona byla hysterická i normálně, natož s klíštětem na krku. Co si budeme povídat, to je velice nepříjemná situace - a když máte po ruce jen člověka, ze kterého se po minutě osypete, je to ještě horší! Musela ho požádat o pomoc. Přece nebude zvonit na sousedy, aby jí vykroutili klíště!
„Tak to nevím… Já?“ dělal táta blbýho. A v duchu přemítal: „Já se picnu! Já na ni nemůžu sáhnout! Vždyť se mi navaluje! A navíc je tak podobná Janě, že to není ani možný!“ říkal si jako už mnohokrát předtím. Máma a babi si v jednu dobu byly podobné jako dvojčata, to je pravda. Jednou si je i spletl! A teď tohle. „No jo. Tak jsem si připravil lupu, kleštičky, pinzetu; šoup sem babu zády před zrcadlo v obýváku, vona si vzala to kulatý zvětšovací do ruky, haby dobře vidíla, stáhla si ten rubáš, nebo co to nosí, dolů,“ lokl si táta rumu a bezmyšlenkovitě skoro prázdnou flašku podal mámě, „A já začal toho šmejda vykejvávat,“ vyprávěl podnapilý otec smutně.
A sotva s tím začal, dostával se do ráže. „Hu! Hu!“ hekal po několika vteřinách zpoceně, protože piditvoreček se babiččina krku držel pevně jako… Jako klíště! „Pavle, už! Já to vidím, máš to šmyjklý! Nemáš to pořádně chycený! Mušíš víc! Klíšťkama! Víc!“ švidrala babička do zrcadla a montovala se zeťákovi do operačního výkonu tak vehementně, že tátovi začal téct pot po čele. „Zatracená práce, smeká se to!“ funěl. „Marneči slavenyj, ty máš vobě ruce levý! Tuto nejni možný!“ kvílela babička. „Hu! Hu!“ hekal tatínek, čučel do lupy a přál si mít nějaký paprskomet, který by ho teď hned okamžitě přenesl do jeho křesla u televize v pražském bytě!
A paprskomet si jistě přála mít i zmiňovaná babiččina dlouholetá kamarádka Dorča, která si vyšla na procházku. A když míjela babiččin domeček, rozhodla se, že se přijde s Mankedlou domluvit na večerním mecheche. „Slíbila, že hupeče zákusky. Ta určitě. Nic nehupeče, určitě poslála Janu do města, haby tám koupíla zákusky. A íčko bude dělát, že je pekla sama!“ frkla Dorča, nasadila sladký úsměv, prošla vrátky, prošla i dokořán rozprásknutými vchodovými dveřmi, vešla dovnitř - a za dveřmi obýváku se zarazila na místě jako špatně vyřezaná svatá.
Není divu! Zevnitř se totiž ozývalo hekání a funění, které prokládaly vskutku nevšední vzdechy a výkřiky: „Už! Pavle! Už je to tám!“ „Není! Je moc malej! Hu! Hu!“ „Chrraau! Já huž to nevydržím, Pavle, éééh! Mi to bolí! Já sem zkroucená jako paragraf! Hauuuu! Šroubuj! Šroubuj! Tahej! Tlač! Ne, počkyj! Mačkyj! Mačkyj to!“ „Když to zmáčknu, tak praskne. Je malej! Hůůů! Hůůů!“ „Není malyj! Je pěkně naducanyj! Á! Pavle! ÁÁÁ!“ „HÁ! Hůůů… Hrrr… Chrrr… To je pevný! To není možný. Tak pevný! Hůůů!“ „Mačkyj! Eště! Šroubuj!“ „HÁÁÁ! Teče ze mě!“ „Ze mě teký! Mušíš, mušíme to dát! Zaber! Och! ÓÓÓÓ!“
„Kristepane,“ pokřižovala se za dveřmi křídově bílá Dorča. Tak přece! A za bílýho dne! Takhle doma? Vlastní dceru si vyštve pro zákusky, a potom se zeťákem… To přece není možný! Zmatená Dorča poslouchala, jak se pomalu blíží ono grande finale - a bylo to opravdu velké: „Á! Á! Á!“ ječela babička v rauši, „No! Teď! Už! Jooooo! Je to! Mám to!“ kvičel otec, „Vytáhni ho, vytáhni ho, mušíš ho vopatrně vytáhnout, ať z toho neteče!“ chraptěla hrdelně babička. A dost! Pohoršené Dorče právě došla trpělivost. Napochodovala do doupěte hříchu jako bohyně pomsty, rozhlédla se -a nemýlila se!
On stojí za ní, ona je polonahá a rozcuchaná, oba jsou rudý, přistihla je akorát dyž to, fuj, jak by řekl klasik. Nerozpakovala se ani na vteřinu - a bum! Překvapený táta s pinzetou v ruce schytal pohlavek, jen to fiklo. A další! „Ty jeden chlíváku! A ty! Styď se! Mařeno jedna! Jsi vůbec normální? Nejsi! Tohle se s váma potáhne do desátýho kolena! Hanbáři hanbářský! A vopovaž se vlízt nědy do kostela!“ otočila se samozvaná strážkyně dobrých mravů naštvaně na podpatku a odkráčela z pelechu hříchu pryč!
„Ježišmarjá,“ sykla máma, když to táta dovyprávěl, sáhla po flašce rumu a zhluboka se napila, „Prokristapána,“ dala si hlavu do dlaní. „Hm,“ kývl smutně hlavou táta. Ale najednou pookřál: „Ale toho šmejda jsem dostal ven! Ten držel! Takovejdle byl!“ radoval se náš obecní bejk, kterého skvrna na jeho pověsti pronásledovala pár dní, než si to všichni nechali vysvětlit. Trvalo to poměrně dlouho, to je pravda, ale nakonec se to nějak vyžehlilo. Usmířená Dorotka se mu dokonce omluvila!
„Já si to hned myslíla, že je to ňáká blbost. Klíště! To by mi nenapádlo!“ mrkala po tátovi laškovně důchodkyně s fialovou trvalou na hlavě a hrozila mu pod nosem ukazováčkem, až táta zrudl a překvapeně ucouvl, takový byl najednou zájem o jeho osobu! Pak jsem ho viděla, jak se s maminkou řehtají v obýváku: „A nemáš ty klíště? Takový malý, na krku třeba?“ šimral ji pod bradou. „Pavléééé? Leze sem slepice, udělál si ty žbrliny? Pavléééé? Nu tuto tera! Depa zasejc je? Marneči slavenyj, vopuštěnou ženckou starou tu nechají, íčko habych si všecko dělála sama, že já ho tenkrát nevyhnála koštětem…“ ozval se jekot ze dvorku.
Vše bylo při starém a Akce klíště se do kroniky rodinných trapasů natrvalo zapsala poměrně tučným písmem. Není divu!
Tak pozor na zákeřné příživné sosavce, fialovou trvalou a zákusky s malichernostma! Hezký večer!
