Živí záviděli těm mrtvým. V pekelném lágru Chorolská jáma Němci umučili až 100 000 sovětských vojáků

Slova z úvodní citace pronesl protagonista jedné z nejslavnějších fotografií druhé světové války, sovětský malíř Jevgenij Stěpanovič Kobytěv (1917-1973). Jeho snímek (spíše dvojsnímek) obletěl a šokoval celý svět - zobrazuje totiž tvář vojáka před válkou a po válce. Kobytěv se nechal vyfotografovat v den rukování, jeho druhý, srovnávací snímek, vznikl v květnu roku 1945 a ukazuje zbídačenou tvář člověka, který se za několik let na frontě změnil z původně pohledného a veselého mladého muže ve zbědovanou trosku se ztrhanými rysy a vyhaslýma očima.

„Vypadá, jako kdyby viděl samotné peklo,“ říkají i dnešní poměrně otrlí lidé, když vidí oba snímky. A nemýlí se. Ostatně sám Jevgenij přiznal: „Bylo to peklo. Snažil jsem se kreslit ty příšerné výjevy, ale papír se rozmočil a pak už nebylo na co malovat. I tak jsem to měl navždy vypálené v hlavě,“ uváděl mlčenlivý malíř, který po celý svůj další krátký život trpěl depresemi a celou plejádou fyzických obtíží, které vedly k jeho předčasné smrti na infarkt. A to zmiňované peklo, o kterém Kobytěv mluvil, se jmenovalo Chorolská jáma.

Tento opravdu strašidelný německý zajatecký tábor, který se rozkládal v areálu bývalé cihelny v ukrajinském městě Chorol, totiž tvořila pouze gigantická díra v zemi. Rozměry této centrální jámy byly děsivě malé a opravdu stěží uvěřitelné vzhledem k počtu vězňů: na délku měřila přibližně 135 metrů, na šířku 90 metrů a hloubka dosahovala až 7 metrů! Celý areál byl obehnán několika řadami ostnatého drátu a osazen strážními věžemi s kulomety. V době největšího náporu zde bylo v nepředstavitelných podmínkách namačkáno až 60 000 zajatců současně!

„Chorolská jáma patřila mezi nejstrašnější místa, v nichž během války umírali vězni nacistického režimu. Je ale pravdou, že vedle takových známých center hrůzy, jako byly Auschwitz-Birkenau, Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Stutthof, Majdanek, Stalag č. 328, Janivský ve Lvově či Syrecký tábor v Kyjevě, je krutý tábor Dulag 160 téměř zapomenutý. Přitom zde Němci stvořili čiré a nefalšované peklo na zemi,“ popisuje ukrajinská novinářka Iryna Hryhoraš.

Slovo „peklo“ je v souvislosti s Chorolskou jámou zmiňováno opravdu často. Zřejmě proto, že na popis této německé „vychytávky“ asi skutečně výstižnější slovo nenajdeme. Bohužel. „Bylo to až nadpozemsky neskutečné. Možná se to ani nedá popsat slovy. Ten výjev byl jako z jiného světa. Tisíce mužů… Stojící v té díře, mrtví, živí… Mohu vzít štětec a zkusit to přenést na plátno. Ale bojím se, že bych přivolal ty ďábly. Ten zápach a křik mých mučených kamarádů,“ uváděl po válce další přeživší, také malíř Abram Isaakovič Rezničenko, který ale obraz z Chorolské jámy nakonec namaloval a byl dokonce použit jako důkaz v Norimberských procesech!

Jaké peklo se skrývalo pod označením Dulag 160?

Když v červnu roku 1941 porušilo Německo pakt Ribbentrop-Molotov a zahájilo operaci Barbarossa, při které zaútočilo na Sovětský svaz, podařilo se Wehrmachtu brzy obklíčit obrovské množství vojáků Rudé armády. Do německého zajetí upadaly doslova miliony mužů - a jedním z nich byl i zmiňovaný Jevgenij Stěpanovič Kobytěv, který si během války prošel opravdovým očistcem. Sloužil u 3. oddílu 821. dělostřeleckého pluku, který měl za úkol bránit město Pripjať a strategické body mezi Kyjevem a Charkovem. Jenže jeho vojáci padli Němcům přímo do spárů!

„Německý Wehrmacht postupoval hluboko do vnitrozemí. V září 1941 se Kobytěvova jednotka ocitla v obrovském obklíčení východně od Kyjeva, kterému se říká „Kyjevský kotel“. Byla to jedna z největších vojenských katastrof historie, při níž padlo do zajetí přes 600 000 sovětských vojáků. Kobytěv byl raněn do nohy a skončila pro něj hrdinská obrana vlasti. Byl zajat a podobně jako statisíce dalších jeho soudruhů putoval do zajateckých táborů, které Němci zřizovali po celém území fronty,“ uvádí web Sovsojuz.

A právě při zakládání těchto záchytných lágrů na okupovaných územích se v celé „kráse“ ukázala ona pověstná německá preciznost. Nacistické velení zprvu nezvládalo obrovskou masu zajatých lidí přesouvat, natož někam umístit. Ale brzy si věděli rady a vytvořili síť tzv. Dulagů (Durchgangslager), což byly mobilní tranzitní tábory, které se často pohybovaly společně s vojenskými divizemi. Systém těchto dočasných táborů už Němci měli vyzkoušený z Polska a západní Evropy.

Dulagy zprvu fungovaly jako záchytné stanice, kde se zajatci zaregistrovali a během pár týdnů je Němci poslali dál do stálých táborů (Stalagů) v Německu. Ale po útoku na Sovětský svaz se z nich staly hotové masové hroby pod širým nebem, protože Wehrmacht je použil jako nástroj k rychlé likvidaci milionů zajatců. A když 13. září roku 1941 obsadili Němci město Chorol v Poltavské oblasti na dnešní Ukrajině, měli už pro další „pobočku“ Dulagu 160 vytipované místo.

„Prováděli letecký průzkum nad oblastí, přičemž piloti snímkovali území. A všimli si z letadel velké jámy, kterou obklopovala řada malých budov, místo bylo navíc kousek od města. Právě tento prostor se německým velitelům zdál vhodný pro uzavření velkého množství zajatců. V lomu se těžila hlína, která se používala k výrobě cihel v nedaleké cihelně. Nebylo co stavět - byla to prostě díra v zemi. To stačilo. Durchgangslager 160, tedy Dulag 160, byl na světě,“ uvádí studie webu Projekt Muse.

Němci jámu obehnali ostnatým drátem, zřídili na jejích okrajích čtyři věže s kulomety, obsadili budovy, a ihned do tohoto příšerného otevřeného místa nahnali desetitisíce mužů zajatých během katastrofálního obklíčení sovětských vojsk na Ukrajině. Mezi vězni byli především vojáci Rudé armády, ale také civilisté a lidé různých národností. Prameny uvádějí Rusy, Ukrajince a Židy, ale také ženy, které padly do německého zajetí - osud těchto žen se nedá ani popsat, snad jen, že nepřežily ani týden.

Jáma se záhy zaplnila lidmi a sovětští vojáci se ocitli v naprosto obludné situaci - za každého počasí, vyčerpaní, hladoví, bez možnosti se pohnout, sednout, odpočinout si, stáli vězni bok po boku v gigantické díře v zemi. Vzhledem k rozměrům jámy a počtu vězněných nebylo fyzicky možné, aby si všichni zajatci najednou lehli. Tisíce mužů tak živořily pod širým nebem, bez jakéhokoli přístřeší před deštěm, mrazem, sněhem nebo spalujícím sluncem. A zajatci začali téměř okamžitě houfně umírat.

Stěny jámy se při nepřízni počasí měnily v kluzké bahno, ve kterém slabší jedinci jednoduše utonuli. Nebo zahynuli na celkové vyčerpání přímo v zástupu či davu - přesné slovo, které by plně vystihlo „stojící živé mrtvoly“ asi neexistuje. Jevgenij Kobytěv později vzpomínal, že těsnost byla tak extrémní, že mrtví často zůstávali stát podepření těly svých dosud žijících druhů, protože prostě neměli kam upadnout.

Strava prakticky neexistovala; vězni dostávali jen minimální příděl tzv. balandy, což byla kejda z řepy a moučného prachu, kterou dostávali jednou za čtyři dny. Jeden bochník chleba byl pro 150 vězňů. Poté už od německých věznitelů nedostávali vůbec nic. Nechali zajatce zmírat hlady a ještě se jim vysmívali do tváří: „Občas naházeli zmrzlou řepu do jámy a smáli se, jak se o ni pereme,“ popisoval Rezničenko.

Pro celý areál, v němž bylo v jednu dobu „našlapáno“ šedesát tisíc (!) lidí naráz, byla zřízena jedna jediná latrína v podobě pěti děr v prkně. Studna byla také jedna, vězni chytali dešťovou vodu do bot a umírali hlady a dehydratací, Chorolskou jámu také decimovaly epidemie. Němci občas „protřídili“ řady stojících, například vyhnali všechny Židy k pecím cihelny, kde je zastřelili. A vlastně ani neměli co hlídat. V noci jámu osvítili reflektory a jen se dívali, jestli někdo vyleze ven. Kdo to zkusil, toho zastřelili.

V Chorolské jámě působilo několik velitelů, například Hauptmann Singer či podplukovník Dr. Lepple, který se chodil „kochat“ tím, „jak to pěkně vymysleli“. Občas stával nahoře na věži a díval se dolů na masu stojících a sténajících vyhublých lidí, kteří neměli absolutně žádnou možnost pohybu. Šéf gestapa v okupovaném městě Karl Dittmann zase s oblibou sledoval, jak vojáci štvou na bezbranné zajatce vlčáky a bijí je biči. Scenérie to musela být neuvěřitelná - desetitisíce lidí se prostě a jednoduše nemohly pohnout.

„Občas jsme našli prostor, kde jsme si mohli sednout. Spali jsme schouleni k sobě. V zimě jsme ráno vyhodili nahoru zmrzlé. A bylo místo! Jenže přicházeli další a další. A potom byl takový hlad, že mrtví měli stopy po kousnutí. My jsme dělali, že to nevidíme. Lidská důstojnost v Chorolské jámě neexistovala, stejně tak byla setřena i jakákoliv známka soucitu, empatie, emocí. Záviděli jsme mrtvým. Umřel? Ten se má. Mnozí se chtěli zabít, ale nebylo jak! Někdo jedl ostré kamení, druhý požádal svého kamaráda, aby ho uškrtil. Nebo vyběhli z jámy ven a nechali se zabít,“ popisoval přeživší Pavel Vasiljevič Litvinov.

Docházelo zde i k pokusům na lidech. Němci postupem doby obsadili další přilehlé budovy, které patřily k cihelně, a v jedné z nich byla vybudována táborová nemocnice. To ale bylo jen vznešené označení pro mučírnu, kde by se realizoval i doktor Mengele! „Podle svědectví zde byly na vězních prováděny děsivé lékařské a biologické experimenty. Odstraňování orgánů zaživa, nakažení různými nemocemi… Ti, kteří byli do nemocnice přivedeni, už neměli přežít. Brutálním experimentům velel německý lékař Früchte, který byl po válce odsouzen k trestu smrti,“ uvádí web Horol.com.

Nelidské podmínky nakonec dovedly zbídačené vězně k pokusu o útěk. Na konci listopadu 1941 se tisíce lidí pokusily prorazit ostnatý drát a dostat se nahoru k budovám sušáren, odkud se otevírala cesta do polí. Jenže stráže je samozřejmě rozstřílely kulomety, dokonce uprchlé nebožáky lovily v poli z věží za pomoci ručních granátů. Další nešťastníky roztrhali psi, které na ně Němci poštvali. Správa tábora Dulag 160 ale usoudila, že by „se s tím mělo přece jen něco udělat“, protože další vězni se do díry už jednoduše nevešli. Proto byla asi třetina mužů převezena do tábora v Kremenčuku a další tisíce lidí zavražděny.

V Chorolské jámě pak vypukla epidemie tyfu i úplavice a lidé padali jako pomyslné mouchy. Němci už pak ani nenechali vězně, aby vynášeli mrtvé a házeli je do hromadných hrobů - měli co dělat, aby si zachránili holý život. Situace na frontě se totiž měnila a v září 1943 se karta zcela obrátila. Rudá armáda po vítězství u Kurska zahájila masivní protiofenzívu a vyhnala Němce z Chorolu i Kremenčuku. Jenže v Chorolské jámě už Sověti nenašli nic. Prchající Němci odvezli vězně s sebou nebo je pěšky hnali dál na západ.

Je jasné, že velká část z nich zahynula cestou: „Kdo nemohl chodit, toho zastřelili. Stříleli jako pominutí, řvali a kopali do nás. Tehdy se vypařil Kobytěv,“ vzpomínal přeživší Litvinov na útěk malíře Jevgenije Stěpanoviče, který se po válce usadil v Krasnojarsku, vydal svou slavnou knihu Chorolská jáma a zemřel 29. ledna 1973 ve věku pouhých 62 let. Nikdy se z pobytu v onom „pekle“ nevzpamatoval. Není divu. Sovětská vyšetřovací komise v chorolské cihelně, kterou nacisté před ústupem vypálili a strážní věže i budovy vyhodili do vzduchu, našla spoustu masových hrobů zabitých vojáků, jejichž mrtvoly nesly stopy po mučení.

„Jeden hrob byl tři metry hluboký a dlouhý 100 až 110 metrů a byl až po okraj zaplněný těly zastřelených lidí. Druhá jáma byla stejně hluboká a dlouhá přibližně 50 metrů a z poloviny byla zaplněna těly zavražděných vězňů. Při vykopávkách a zkoumání lidských ostatků byly nalezeny také kovové předměty jako háky, hřebíky, dráty a nože. Podle svědectví nacističtí popravčí válečným zajatcům usekávali nohy a kroutili jim ruce; byli tam i bezhlaví lidé,“ popisuje ukrajinská novinářka Iryna.

Počet lidí, kteří v Chorolské jámě zahynuli, není dodnes znám. Některé zdroje hovoří přibližně o 37 tisících obětí, jiné uvádějí více než 91 tisíc a ukrajinské historické prameny pracují s rozmezím přibližně 91 500 až 100 000 mrtvých.

V okolí je možné dodnes nalézat kosti popravených a zabitých válečných zajatců. „Bylo jich tak moc, že můj otec při orbě dával kosti do pytle a pak je zakopával v lese,“ říkal anonymní obyvatel přilehlé vesnice Vyšneve.

V roce 2021 začal nový forenzní průzkum celé oblasti. Podle Iryny Hryhoraš se měli archeologové a vědci pokusit o vyzvednutí dalších těl sovětských vojáků, v plánu bylo i vybudování nového pietního místa rudoarmějcům. Jenže na to nedošlo - za pár měsíců Ukrajinu napadlo Rusko, výzkum byl přerušen a zřejmě už se k němu nikdo nikdy nevrátí. Což je poměrně drsná ironie osudu, to uzná snad každý.

Památku sovětských válečných zajatců, kteří zahynuli rukou Němců na území dnešní Ukrajiny, připomíná památník, který se stal jedním z nejnavštěvovanějších míst Poltavské oblasti. Prostor bývalého lomu a cihelny byl pak proměněn v pietní území, které je vlastně jedním velkým masovým hrobem tisíců umučených vojáků, kteří našli svou smrt v pekle na zemi zvaném Chorolská jáma.

Zpracováno podle:

Horol.com.ua, Digital War Museum, Chitariki.livejournal.com, Project Muse, Jewmill.com, Khorol, Dulag 160, Durchgangslager, Médium.cz, Faroutliers.com, Find a Grave, Facebook